Zdeňkovi nablízku

Zdeňkovi nablízku jsem mohl být dlouhý čas. Bledý vytáhlý mladík Zdeněk Pešat se mne shodou okolností ujal hned při zápisu na Filozofickou fakultu a poradil mi, které přednášky si mám zapsat. Byl zimní semestr 1948/1949. Mohl jsem si do indexu zapsat úvod do estetiky a teorii malířství u Jana Mukařovského, teorii literatury u Felixe Vodičky, přehled světové literatury u Václava Černého a také jeho staročeského Mastičkáře… samozřejmě kromě těch povinných přednášek, kterých potom postupně a na úkor našeho rozhledu přibývalo.

Brzy jsme se spřátelili. Poznal jsem v něm autora básniček z časopisu Středoškolák, zaujatého ctitele moderní poezie naší i světové. A také věrného kamaráda, jehož úsudku – byl jen o málo starší, ale o hodně rozvážnější – jsem si brzy vážil. Po nějakou dobu jsme měli i společný pokoj ve studentské koleji, to už byl Zdeněk asistentem ve funkci tajemníka katedry. Vždycky měl navíc nějaký ten nadhled nad danou situací, dar vidět souvislosti. Snad i proto, z předpokladů sobě vlastních se musel stát literárním historikem.

Když jsme se trochu porozhlédli, stal se naší společnou volbou český strukturalismus. Ten jsme samozřejmě poznávali spíše v Mukařovského Kapitolách z české poetiky, jejichž druhé vydání mohlo ještě v roce 1948 svobodně vyjít, než v Mukařovského přednáškách z padesátých let. Byl to tak trochu zázrak, když se v roce 1966, v době jisté oblevy veřejných poměrů do té doby tuhých, podařilo Květoslavu Chvatíkovi shromáždit a vydat Mukařovského studie z třicátých a čtyřicátých let, jeho převratné Studie z estetiky.

A to už byla také příležitost pro nás. Spolu s profesorem Vodičkou jsme se Zdeňkem připravili sborník prací mladší generace hlásící se k odkazu českého strukturalismu, knihu Struktura a smysl literárního díla. Na konci šedesátých let jsme mohli své přihlášení k domácí strukturalistické tradici ještě dvakrát potvrdit. Poprvé když jsme byli spolu s několika dalšími pracovníky Ústavu (Červenka, Grygar, Štěpánková) na jaře v roce 1968 pozváni na jakýsi mezinárodní seminář o strukturalismu do Itálie (naši skupinu vedl profesor Vodička), podruhé v závěru téhož roku, kdy se ještě před zavírajícími se vraty doby podařilo uspořádat dvoudenní sympozium K interpretaci uměleckého literárního díla. Já jsem tam mluvil o perspektivách sémantického gesta, Zdeněk na téma Výstavba díla a vnější kontext.

Když potom mnozí z nás museli z Ústavu odejít a těm, kdo v něm zůstali, byla nasazena pevná uzda, stýkali jsme se dál, soukromě i v bytových zasedáních a diskusích, ve strojopisných edicích vydávaných průhledně k jubileu některého z účastníků těch našich schůzek. V sedmdesátých a osmdesátých letech, pravda, probíhal můj a Zdeňkův život odlišně, stále jsme však o sobě věděli, vnější události nás nerozdělily. Po pádu minulého režimu se Zdeněk stal ředitelem Ústavu pro českou literaturu a povolal řadu těch, kteří z něho byli nespravedlivě vyhozeni, nazpět, k jejich vlastní práci, mne mezi nimi. Byl to zvláštní pocit, když jsem na listině, kterou jsem byl jmenován vedoucím teoretického oddělení, četl Zdeňkův podpis… V Ústavu jsme se potom vídali pravidelně, i když od jisté doby jsme měli každý natolik odlišný pracovní program, že jsme se stačili někdy jen letmo pozdravit.

Poslední blízkou spolupráci se Zdeňkem mi nabídla jeho dnes už klasická monografie o Jaroslavu Seifertovi. Přispěl jsem k ní jen výběrem a uspořádáním fotoilustrací, ale byla to pro mne též příležitost, jak si tu knížku plně vychutnat. S výběrem fotografií mi pomáhala Jana Seifertová, která mi zpřístupnila rodinný fotoarchiv. Vzpomínám si, jak jsem byl vzrušen, když jsem musel zachránit některé snímky (například Seifertových rodičů) ze slepených skleněných negativů. Samozřejmě bylo pro mne významné i to, že jsem mohl pana Seiferta (s přímluvou Rudy Havla) nerušeně a v jeho přirozeném prostředí fotografovat.

Zdeněk byl brzy doslova zapřažen do úkolů v oddělení Lexikonu české literatury, jehož redakci věnoval mnoho svých sil. Poslední čtvrtý díl byl za jeho přispění doveden k výsledné podobě v době, kdy Zdeněk už překonával příznaky vážného onemocnění.

Po jeho smrti jsem četl řadu článků, které se vracely k Pešatovu prohlášení k případu Milana Kundery. Mne na tom dokumentu zaujal nejvíce sám fakt, že se udál. Říkal jsem si: jak to, že nemocí tak oslabený Zdeněk našel v sobě tolik odvahy a síly, že jako první u nás zpochybnil rozjíždějící se mediální kampaň? Myslím, že to, co věděl, prostě napsat musel. Ne jako hrdina, ale jako svědek. V těch nekrolozích mne nejvíce zaujal nevelký článek Pavla Janáčka v Literárních novinách z 6. dubna 2010. Pojmenoval, co si mnohý z nás nad Zdeňkovým odchodem uvědomil: „Věcnost, znalost, střízlivost, jistota, skromnost, vkus a slušnost – málokteré hodnoty charakterizují působení literárního historika Zdeňka Pešata přesněji.“ Bude nám chybět.