Literatura a ideologie v pracích Jiřího Brabce

Svou recenzi na knihu Jiřího Brabce začíná Milan Jungmann_1 vzpomínkou na osobní setkávání s tímto výjimečným člověkem a mně nezbude než přidat svou vlastní zkušenost. Zážitek osobnosti, jakou je Jiří Brabec, je totiž tak silný, že by bylo téměř nepoctivé tvářit se, že nejsme pod jeho zásadním vlivem. Jako pozdější generace jsme nepotkávali J. Brabce coby mladého zapáleného muže, jak ho popisuje Jungmann, ale jako jednu z nejvýraznějších odborných kapacit, formující naše studium české literatury prostřednictvím svých přednášek. Poslouchajíce se zatajeným dechem jsme si už tehdy říkali, jak užitečné by bylo shrnout jeho pronikavé postřehy do knihy, kterou jsme si tenkrát představovali jako takový literárněhistorický. Nyní jsme se tedy dočkali přiměřeně tlusté vázané knihy, která nese na obálce jméno Jiřího Brabce, a aspoň za sebe můžu říci, že to bylo očekávání toužebné.

Otvíráme‑li knihu, která shrnuje stati za téměř dvacetileté období, je jednou z prvních otázek, která nás napadne, otázka uspořádání tak rozsáhlého materiálu. Nabízí se členění chronologické, tematické nebo různé jejich kombinace. Členění je hned na první pohled složitější. Do oddílů, které jsou výrazně nestejně rozsáhlé a jejichž předěly jsou naznačeny pouze hvězdičkou, jsou texty rozděleny na základě funkce – první polovinu knihy tvoří stati literárněhistorické, na něž navazuje krátký oddíl tvořený sondou do literatury v době protektorátu, následují reflexe soudobých literárněhistorických a edičních prací a portréty výrazných osobností české literární scény. Čím hlouběji se do knihy začítáme, zjišťujeme, že právě rozdělení látky a řazení jednotlivých statí je jedním z nejzajímavějších rysů tohoto výboru. Jakési předznamenání nebo rozsáhlejší motto tvoří úvodní krátká studie o Felixi Vodičkovi a jeho metodě utváření literární historie.

Tento úvod, nazvaný Literární historik v proudu dějin, poměrně jasně naznačuje, že vedle věcných témat studií půjde i o jistou specifikaci metodologickou. Celý první a nejrozsáhlejší oddíl knihy tak před očima čtenáře postupně dotváří obraz ucelené metodologie, jejíž nástroje si poradí i s mnoha kontroverzními nebo opomíjenými tématy. Ze začátku se téměř vnucuje otázka, kam že se ztratila ona ideologie z názvu knihy. V současném diskurzu jsme totiž zvyklí, že slovo ideologie patří jednak k nejpopulárnějším a nejnadužívanějším, a jednak se v drtivé většině případů vztahuje k obdobím, v nichž je působení ideologie velice evidentní a zdánlivě neproblematické, tedy k obdobím totalitních režimů, nezřídka pak pojem ideologie splývá s pojmem totality docela. V tomto kontextu je velmi překvapivé, že Brabec se v první polovině knihy v mnoha studiích věnuje obdobím, která nejsou ani zdánlivě jednoznačná. Jeho analýzy začínají devadesátými léty 19. století, ze kterých očima tehdejších osobností vědy a kritiky, zejména T. G. Masaryka, hledí dál do minulosti až k obrození a dokonce baroku, a z podstatné části se věnují období meziválečnému, tedy dnes tolik adorované „první republice“, která bývá uváděna jako zářný protipříklad totalitních režimů na našem území. Právě v těchto studiích tak postupně vyvstává pojetí ideologie, které je od naznačeného populárního proudu velice odlišné.

Teoreticky vymezuje Brabec ideologii následovně: „Ideologií tu rozumím jakoukoli snahu o celistvé pojetí dějin, jejich transparentní synkretické vysvětlení, které směřuje k získání pokud možno totální moci“ (Podoby českého antisemitismu před první světovou válkou, s. 32). Prakticky se ovšem v analýze dopadů ideologií dostává daleko dál. Působení ideologie totiž pro Brabce vždy začíná u jednotlivců, neboť se týká jeho zásadního (snad si mohu dovolit říci životního) tématu usazení subjektu v dějinách. Ideologické momenty se vyskytují v každém zřízení a zásadním faktorem při jejich prosazování je reflexe omezení, která klade dobový kontext na jednotlivce, jenž je do něj zasazen. Tam, kde chybí uvědomění, že jsem člověkem utvářeným také svojí dobou a jejími paradigmaty, z nichž se nemohu nikdy úplně vyvléct, je k podlehnutí ideologii velice blízko. Toto dějinné „rámcování“ jednotlivců probírá Brabec ze všech stran. Od osobností, které jsou složité pro literárněhistorickou analýzu právě proto, že svůj vztah k době velmi prožívaly a často tematizovaly v zápasu o vlastní konzistenci (Dyk, Chalupný), přes ty, které se i při svém nesporném společenském a kulturním významu dopustily jistých ideologických omylů (Deml a Váchal ve studii o antisemitské literatuře), až po nekritické přejímače „velkých pravd“. Základním průvodním rysem ideologie je pro Brabce její normotvornost a z ní vycházející ochota k razantním, leckdy unáhleným a nepodloženým soudům. Nejzajímavější jsou v tomto ohledu stati o formování zvláštní ideologie v českých emigrantských kruzích s ohledem na jejich přijetí románu úloze Egona Hostovského, ukazující, že v dobách okupace měl nejen agresor, ale i někteří jeho odpůrci silně zjednodušené vidění situace v kultuře.

Celé toto pojetí ideologičnosti má ovšem u Brabce ještě další vrstvu. Stejně důležitá jako reflexe jednotlivce ponořeného do dějin, ne‑li více, je reflexe dějinného rámcování osob ze strany badatele, který se jimi zabývá. Tím se vracíme k naznačené otázce metody. Jak Brabec odhaluje u mnohých unáhlené soudy, dává si až úzkostlivý pozor, aby se takových soudů sám nedopouštěl. A to i za cenu, že si na mnoha místech odpustí soudy úplně. Některé stati téměř postrádají závěr, ve spoustě se objevují formulace typu „příspěvek pouze ilustrativní“, „nedělá si žádný nárok na vyčerpávající přehled“, „těchto několik poznámek“ a podobně. Rovněž jeho uvádění jistých ne zcela korektních názorů známých osobností nemá nikdy charakter nějakého skandálního odhalení, spíš nalézáme vysvětlení, která mají vést k pochopení logiky daného jednání (např. rozbor prací Nerudy a Havlíčka na téma židovské otázky). Programová umírněnost v soudech je ještě doprovázena velkým množstvím konkrétních údajů, které dokládají obrovský přehled v dané oblasti a vytvářejí dojem dlouhé a pečlivé práce, která za každou (i tou nejkratší) statí stojí.

V samém závěru prvního oddílu, a tedy skoro přesně uprostřed knihy, se objevují dvě studie, které se nastíněnému trendu vymykají, studie, které považuji za vrchol celého souboru – Estetická norma a historie literatury v totalitním systému a Otazníky nad literární historií sedmdesátých a osmdesátých let. Tyto práce jsou o poznání obecnější než předcházející, rozsáhlé přehledy materiálu jsou vystřídány snahou o formulaci globálnějšího přístupu ke dvěma výrazným obdobím poválečného vývoje české literatury. Vztah panství ideologie a moci literatury je tu formulován explicitně – moc literatury spočívá v její vnitřní síle prolomit normotvorné úsilí ideologie, přesněji v nemožnosti podřídit ideologickým cílům umění, které to svým charakterem z podstaty nedovoluje. Zásadní je opět sdělení v oblasti metodologie, že je třeba zabývat se literaturou právě z pohledu její vnitřní moci a transformací, jimiž se vyrovnává s normou, a nikoli vnějším působením normy, které nám o literatuře vlastní mnoho neřekne a mechanickým členěním oblastí literatury může vést k potlačení důležitých souvislostí. Velmi důležité je právě zařazení těchto dvou studií na konec prvního oddílu, protože v kontextu nastoleného „opatrného“ diskurzu vyznívají jako logické vyústění zmíněné precizní badatelské práce, bez níž by nebylo možné si taková zobecnění dovolit. Z druhé strany jsou pak rámovány Antisemitskou literaturou v době nacistické okupace, která je především rozsáhlým soupisem v oblasti působících osobností a jejich prací, kde je úloha literárního historika, totiž seřazení tohoto materiálu tak, aby vedl odněkud někam a dával smysl, vidět až na druhý pohled.

Nejzásadnější vyjádření k metodologii literárněhistorické práce nacházíme v dalším oddíle, zejména v kritikách soudobých prací literárních historiků. Při jejich čtení shledáme, že opatrný diskurz se najednou vytrácí, a rozhořčení autora nad nekompetencí a dezinformacemi v některých literárněvědných pracích dává tušit, že jeho pojetí metodologie úzce souvisí s badatelskou etikou. Nezbytnost reflexe vlastních dobových východisek a povinnost pokusit se o svébytný přístup k materiálu, který by měl být řádně podložený, je pro Brabce otázkou osobní odpovědnosti literárního historika. Když se navíc kritik dostane do situace, že k sobě nemůže přesně přiřadit autora a text, veškerá umírněnost a tendence vysvětlovat jednání druhých jde stranou. Zajímavá je v tomto ohledu kritika knihy Martina Putny o katolické literatuře, kde Brabec popisuje Putnův styl: „Do mnoha stran rozvětvený příběh o vytváření, bourání a restaurování katolického ghetta je vyprávěn poutavě, vtipně, neakademicky, bez vnitřní cenzury, kriticky a se stálým zřetelem k dnešnímu času. […] Prostě vypravěč, s nímž se nenudíš, ale na kterého si musíš dát pozor, aby tě nevtáhl do sugestivně podaných konstruktů nebo povrchních, byť nápaditě podaných soudů, které občas vytváří“ (s. 217). Takový popis vystihuje nejen styl Putnovy knihy, ale dotýká se i některých rysů typických pro jistý proud postmoderního akademického psaní, založený na plynutí textu vyzdvihujícího dílčí souvislosti, ve kterém se pojmy utvářejí průběžně. Brabec oproti tomu v této i ostatních kritikách volá po pokud možno přesném vymezení pojmů, jestliže si však badatel vymezí pojmy vágněji, je stejně povinen se tohoto vymezení držet. Takové volání po přesnosti a kritickém odstupu ukazuje, že přestože Brabec dokáže přínos textů tohoto typu ocenit, jeho vlastnímu přístupu jsou vzdálené – jeho způsob uvažování o literatuře se zdá být v nejlepším slova smyslu moderní.

Oproti prvnímu a třetímu oddílu, kde najdeme mnoho jmen a děl, nebo aspoň souvislostí, o kterých jsme ještě neslyšeli, je poslední oddíl výboru věnován těm nejznámějším osobnostem, které působily v české literatuře a kultuře. Výběr těchto osobností (Hlaváček, Seifert, Teige, Kalandra, Štyrský, Fikar, Šiktanc) mně nepřijde nikterak překvapivý, nejspíše hlavně proto, že můj osobní seznam velikánů české literatury utvářel svou výukou právě Jiří Brabec. Od textů čistě literárněhistorických se tu dostáváme poněkud dále „do hlubin“ interpretace, v nichž si (snad na jediném místě této knihy) můžeme povzdechnout, že tento oddíl není aspoň trochu obsáhlejší. Na studiích věnovaných jednotlivým autorům Brabec předvádí v praxi to, co požaduje v teoretických statích – utvářet příběh literární historie (v tomto případě osobní literární historie) za pomoci popisu proměn poetiky a transformací uměleckých postupů. Ve svých portrétech postupuje sice chronologicky, ale nesnaží se konstruovat básnický „vývoj“ a zahlazovat přelomy mezi sbírkami a tvůrčími obdobími, naopak je (např. u Seiferta) leckdy zdůrazňuje. Jednotlivé sbírky jsou vystihovány pomocí hlavních principů, kolem nichž se děje jejich význam – takovým je třeba vztah ke slovu a mýtu u Šiktance. Za povšimnutí stojí i způsob, kterým autor používá životopisy vybraných osobností. Dokáže i psychologické charakteristiky využít tak, aby se nedopustil vysvětlování díla z biografie, proti kterému se na jiném místě ohrazuje (Diletantismus při práci). Biografie, stojící někde „na pozadí“ díla má spíš scelovací efekt, díky němuž se tvůrčí osobnost nerozpadne do jednotlivých období, tak funguje například u Fikara a Hlaváčka nebo v prvním oddíle u Dyka. Vrcholem oddílu je portrét Teigův, který svou analýzou vztahu osobnosti a dobového kontextu, jejichž vzájemné ovlivňování je právě pro Teiga tak typické, přesahuje z dějin literárních do problémů dějin vůbec, jak se ostatně v Brabcově knize děje častěji. Celé tázání po fungování ideologie se na mnoha místech dostává do rovin obecně historických, daleko nad literární sféru.

Kromě nastíněného velmi promyšleného řazení textů, které umožňuje zřetelnou gradaci v první polovině knihy, zrcadlení rozborů většího množství spíše méně známých osobností a textů v prvním oddíle knihy v kontrastu s rozbory několika málo velmi známých osobností a textů v oddíle posledním a vytváří mnoho dalších podnětných spojů mezi jednotlivými studiemi, je třeba ocenit i další aspekty editorské práce, které není co vytknout. Sjednocený poznámkový aparát, přehledný seznam studií s uvedením jejich zdroje a původního kontextu, stručný a podnětný doslov Daniela Vojtěcha, který zasazuje tuto tvůrčí etapu do celku práce Jiřího Brabce, obsáhlý rejstřík. Až po kvalitní a příjemnou knižní a grafickou úpravu lze říci pouze „velmi pěkně vydaná kniha“.

Ve své poznámce k vydání knihy uvádějí editoři kouzelnou příhodu o přijetí právě vydané knihy jejím autorem:_2 „Místo projevů spokojenosti Brabec svazek přendá z ruky do ruky, letmo jej prolistuje a lakonicky prohodí: ‚Takovej Mirek Červenka by z takový knížky měl radost…‘“ Abych spojila osobní úvod s osobním závěrem – troufám si tvrdit, že z takové knihy bude mít radost mnohem více lidí. Přestože styl studií se od stylu Brabcových přednášek poněkud liší – přiměřená citovost (jak píše Jungmann, zápal) je nahrazena spíše citlivostí ke složité problematice dějin a celkově je Brabcův psaný projev výrazně „střízlivější“ –, je to vlastně přesně ta Brabcova kniha, kterou jsme si po přednáškách chtěli přinést domů.

Ad: Jiři Brabec: Panství ideologie a moc literatury. Studie, kritiky, postřehy (1991–2008) . Akropolis, Praha 2009. 316 s.

POZNÁMKY

_1
Milan Jungmann: Kniha, která vyčnívá. Literární noviny 21, 2010, č. 14, s. 19.

_2
Jiří Flaišman – Michal Kosák: Poznámka editorů. Revolver revue 2010, č. 78, s. 228.