Rozhraní (interface) úpadku čili Lexikografie „nového druhu“

V České literatuře (2009, č. 5) se objevil článek Remediace literární lexikografie od Karla Pioreckého. Vychází z přesvědčení, že nastává „zásadní proměna“ literární lexikografie, „daná přechodem k novým médiím“. Je přitom ovládán představou, že médium proměňuje povahu a obsah odborného textu, tedy to, co zprostředkovává, že se samo o sobě stává jakousi novou kvalitou._1 Pokud mělo jít v tomto dosti sebevědomě stylizovaném textu o „literární lexikografii“, pisatel se s předmětem v podstatě minul.

Možnosti digitalizace a internetu samozřejmě nelze pomíjet, jsou dnes běžně využívány a o jejich dalších funkčních schopnostech z hlediska literární vědy a jejích slovníků je nesporně nutné uvažovat. Piorecký je však uchvácen možnostmi digitálních médií natolik, až podléhá domněnce, že „podmínky, které nastoluje internet“, determinují nejen prezentaci slovníku, ale nutně i jeho genezi. Z chápání internetu jako „základního informačního zdroje“, tedy nikoli prostředníka, média, pramení řada následujících neporozumění, zkratů a nesmyslů při „uvažování“, jež má směřovat k „vytvoření modelu ideálního slovníku, který využívá maximálně současných možností digitálních médií“. Oporou se Pioreckému příznačně staly práce z oboru informatiky, resp. žurnalistiky – v tomto ohledu jde zřejmě o projev fascinace novým médiem a snahy zdůraznit právě toto médium samo (hypermediace). Jeho text je o „nových mediálních formách“, „webu“, „softwarových nástrojích“, „technice čtení z obrazovky“, „digitálním rozhraní“… Pokud mělo jít o jakýsi impuls k „metodologické diskusi“ o lexikografii, chybí tu bohužel relevantní podněty a otázky, které by směřovaly k podstatným momentům lexikografické profese a zároveň ctily její zásady. Ty jsou naopak ignorovány nebo nerozpoznány. Pokusu o „důkladné přehodnocení“ se tu dočkala zásadní stať Jiřího Opelíka Poznámky k současnému stavu literární lexikografie,_2 vycházející z koncepčních rozvah a praxe Lexikonu české literatury (LČL)._3 Její re‑čtení však uvízlo mezi nepochopením a dezinterpretací (stačí oba texty prostě srovnat a zůstat přitom v oboru literární historie).

Pioreckému se ztrácejí základní pojmy a významy, svébytnost oboru literární lexikografie a historie vůbec. Od slovníku jako pojmu vyššího řádu (vždy svébytně koncipovaného a organizovaného celku jednotně podaných, vzájemně vyvažovaných a hierarchizovaných faktů, popisů a výkladů) máme prý sestoupit zpět k bezbřehosti databáze. Jenže účelem slovníku není poskytovat data k nejlibovolnějšímu vyhledávání, slovník není „komunikace on‑line“ ve veřejné síti. Z databází lze slovník vytvářet až další odbornou prací. Nelze jej prostřednictvím formálních úkonů změnit na databázi, aniž ztratí svůj specifický charakter. Jde o jiné typy práce a jiné žánry. A hlavně proč to dělat? Literární jev lze přece pojednat různým způsobem a právě tato různorodost v svébytných rovinách je přínosná. Pioreckému se však ideálem stává jakýsi „hypertext“, který postupně pohltí vše a který tu bude hlavně proto, aby si v něm zpohodlnělý „uživatel“ mohl co nejsnadněji vyhledávat.

Je to vidina ne právě radostná. Rubem informační dálnice a uživatelského komfortu se totiž snadno může stát cesta k ztrátě strukturních kritérií a kvalitativních měřítek, k formalizaci a banalizaci, ohrožující koneckonců opodstatnění existence vědy nazývané literární; rysy její jedinečnosti již zcela přehluší masa zveřejňovaných čtenářských poznámek nebo „zážitků“. Stále častěji přece slýcháme: co není na internetu, jako by neexistovalo.

Pioreckého vize (resp. hrozba) re‑mediace staví do ostrého protikladu knihu a web. Pracuje s opozicemi, jež jsou ve svém zjednodušení zavádějící: heslář je tam uzavřený (?), tady otevřený, dříve zajišťoval odbornou koncepčnost a úroveň, dnes už to není potřeba („jde o obrat ke koncepčnosti nového druhu“), neboť „digitální slovník […] vzniká odspoda, od jednotliviny“ (?), „nebojí se aspektu náhody“, a dokonce se tak prý „odstraňuje z lexikografické práce mocenský a konstruktivistický aspekt [sic] ve prospěch následování literárního materiálu“. Kniha je omezena rozsahem, internet poskytuje „prostor pro,paralelní kontemplace‘“ a „hyperlinky“. Tam čtenář, tady a odteď uživatel. Tam lexikograf, nyní sociologizující naháněč uživatelů, který přemítá dokonce o možnosti „umisťovat výsledky odborné lexikografické práce přímo na Wikipedii“. Atd._4

Neujasněné, a tudíž povrchní je již pisatelovo pojetí literární historiografie. Na čem je vlastně založeno? Nikoli na úsilí poznávat, ale na snaze co nejmasověji zpřístupňovat – ale co? Má za to, že materiál sám promluví, je možné nehodnotit a nehierarchizovat (což u něho znamená: bez „manipulace“), že výsledkem jeho práce bude „objektivní modelování literárního pole“, a to je výstižný protimluv. Žije v iluzi, že lze podat všeobsáhlý literárněhistorický obraz pomocí softwaru, bez něhož by ten obraz byl údajně jen lineární. Synonymem historického světa literatury jako živého celku se tak stává literární databáze, což ve skutečnosti znamená, že literární vědec může přestat pracovat. Nemluví se tu o tom, jak zachytit významy, jejich vztahy, možnosti, proměny, jak dospívat k prověřeným a spolehlivým údajům, jak literární jevy a fakta utřídit, podat a vzájemně propojit. Nejde ani o jinak definovanou tvůrčí autorskou práci (a odpovědnost). Mluví se tu o tom, jak se přizpůsobit médiu a prosadit v mediálním světě.

Karel Piorecký (jak sám uvádí) „participuje na internetovém lexikografickém projektu Slovník české literatury po roce 1945 a tato zkušenost pochopitelně nemohla neovlivnit jeho názorové postoje“. Na adrese http://www.slovnikceskeliteratury.cz lze tedy snadno zjistit, jak lexikograficky pracuje, především jak vypadají hesla, která podrobil re‑mediaci, tj. stal se zde jejich spoluautorem, a to ve srovnání s původním knižním zněním (Slovník českých spisovatelů od roku 1945. Ved. red. Pavel Janoušek. Praha 1995 a 1998).

Jeho spoluautorství se objevuje u mnohých hesel. Ukazuje se záhy, že do některých, která spolupodepsal, napsal alespoň jednu větu nebo krátkou pasáž pojednávající o knihách, které mezitím vyšly (např. Ivan Slavík). Do jiných ovšem výkladově nepřispěl nijak a jeho ojedinělé vpisky jsou faktografického charakteru (např. Jan Zahradníček). Proč při této práci_5 často nedochází k opravě překlepů a chyb, které zůstaly v původním znění, proč naopak vpisky přinášejí další? Právě nové možnosti (více odhalujícího) čtení a hledání v internetovém médiu kladou přece ještě větší nároky na redakční činnost, na přesnost a jednotnost zápisu (např. jmen). O „spolehlivosti“ hesla Zbyněk Hejda a tohoto slovníku se ostatně zmínil již Michael Špirit._6 Stačí jednoduchá konfrontace slov a činů a je jasné, že tu nedochází k proklamovanému „oslabování chybovosti a zastarávání“ knižního slovníku, které má jaksi samo od sebe přinést digitální médium. Někdo a nějak pořád musí napřed něco přečíst, ověřit, vymyslet, napsat, opravit…

Mr. Web to asi nebude. S tím souvisí otázka autorství, kterou Piorecký rovněž pojednal pozoruhodně: „Mění se ovšem i charakter autorství: lexikografická práce se enormně zrychluje, není proto technicky a personálně možné, aby průběžnou péči o hesla vykonávali všichni jejich původní autoři, do textů hesel proto tvůrčím způsobem vstupuje relativně úzký okruh redaktorů, heslo se stává po autorské stránce kolektivním výkonem (srov. tzv. kolaborativní autorství, s nímž experimentují současní netartoví umělci).“

Postulát rychlosti (kvantity) je tu příznačný. Nevím, zda lze způsob, jímž do hesel vstupuje Karel Piorecký, nazvat „tvůrčím“, jasné je nicméně to, jak se tu s autorstvím zachází. Původní autoři (tedy drtivé většiny textu hesla) zjevně nejsou informováni,_7 že se s jejich heslem něco děje, že je zveřejněno znovu v upraveném znění, že se stali spoluautory doplňků, o nichž nic nevědí. Na jedné straně tedy teoretická vize v „kolaborativnosti“ (tzn. spolupráci) se ztrácejícího autorství, na druhé straně a prakticky přibývající spoluautorství bez možnosti spolupracovat. Praxe autorizace (např. v LČL striktně dodržovaná) je v době nastupující a pohodlnější re‑lexikografie zřejmě věcí překonanou a nastává čas kolaboratizace. Chtělo by to vyvinout aspoň jiný termín, neboť tento vyvolává navzdory odlišné slovotvorbě představu spolupráce, při níž se identita skrývá z jiných než kolektivně‑autorských důvodů…

Pioreckého rozklady (které by dobře zapadaly spíše do časopisu věnujícího se populární publicistice než do tzv. vědeckého, lektorovaného periodika) představují slepou cestu, nezakládají možnost smysluplné odborné diskuse. Přesto stojí za pozornost, neboť lexikografii, resp. lexikografii v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., tu zvoní Rozhraní. Obor literárněvědné lexikografie zde byl po desetiletí rozvíjen a v rámci české literární vědy je ústav nadále jediným pracovištěm, které by mohlo být schopno zajistit náročnější lexikografické projekty. Je to tedy jeden z jeho základních a dlouhodobých úkolů. Lexikografické projekty ovšem nelze realizovat bez podpory a důvěry pracoviště (jak také poznamenává Piorecký). Zároveň by mělo být zřejmé, že nelze slevovat z kvality, které lexikografie v posledních desetiletích dosáhla, a že je nezbytné vycházet ze zásadních postulátů tohoto oboru a obsahů jeho základních pojmů, které se právě na půdě ústavu v rámci dlouhodobé praxe ustavily.

Představení re‑mediace nelze číst bez ohledu na události, které se na tomto pracovišti v posledních měsících odehrály (souvisí s vyhlášením tamní re‑organizace). Došlo k likvidaci týmu Lexikonu české literatury a jeho projektu LČL pro nové tisíciletí, _8 který navazoval na dokončené knižní vydání a jehož podstatou bylo další zpracovávání celku čtyř dílů (aktualizace, opravy, doplnění, rozšíření) právě v digitálním prostředí (jehož základní, systémovou podobu redakce také již připravila). Z tohoto hlediska provádí Piorecký vcelku logický posun (zároveň i nevědomý zářez do větve, na niž se usadil) vystihující obecnější proměnu od vlastního metodologického uvažování k povrchu věcí a přibližnosti, ke komunikativní dovednosti a flexibilitě, jež je ve skutečnosti matením a alibistickou rezignací na řemeslo, k úkolům, jež lze snadno shora zadávat, přijímat a snadno, rychle a nahraditelně zastávat. Bez podobné re‑definice lze stěží deklarovat „kontinuitu“ lexikografické práce – včetně pokračování prací na Lexikonu bez existence a metodologické garance redakční rady a bez účasti redaktorů a autorů, kteří mají s touto prací zkušenost. Je jasné, že – stane‑li se LČL obětí podobného experimentu – nebude to LČL. Přitom by se snad dalo očekávat, že ten, kdo přichází s takto „revoluční“, absurdní představou změny v oboru a v pojetí slovníku, bude ji realizovat na základě své původní práce, prostě si definuje vlastní slovník, v tomto případě databázi. Funkci článku Karla Pioreckého (jenž mimochodem v lednu t. r. jako zástupce ředitele ÚČL převzal „agendu“ Lexikonu) lze tedy koneckonců hledat v souvislosti s „operacemi“ vyloučení, obsazení a nahrazení. (červen 2010)

Ad: Karel Piorecký: Remediace literární lexikografie. Česká literatura 57, 2009, č. 5, s. 711–721.

POZNÁMKY

_1
Považujeme‑li lexikografickou práci a její výsledky – slovníky a hesla – za typ jazykového projevu s charakteristikami odborného funkčního stylu, budou příslušnými „médii“ patrně vždy především jazyk a jeho písemná podoba, koneckonců tedy text (který se řídí funkcí sdělovací, nikoli expresivní). Způsob fixování a zveřejnění, tedy problém technologický těžko považovat při úvaze o povaze textu samého za rozhodující. Ani teorie médií, jež klade důraz na významový potenciál médií jako takových, se ostatně v tomto ohledu nevyjadřuje ke způsobům, jakým jsou texty vytvářeny, nýbrž k tomu, jak se v rámci různých médií proměňuje povaha jejich následné komunikace. Jiné by to bylo, pokud by K. Piorecký tvrdil, že psaní slovníků lze považovat za uměleckou tvorbu, v níž samozřejmě již volba médií v úzkém smyslu a jejich kombinací působí na kvality výrazu a zobrazování.
_2
Česká literatura 43, 1995, č. 1, s. 3–8; přetištěno in Milované řemeslo. Torst, Praha 2000.
_3
Obdobně srov. Luboš Merhaut a tým Lexikonu české literatury: Nad ohlasy Lexikonu české literatury. Česká literatura 58, 2010, č. 1, s. 97–101.
_4
Je ovšem pozoruhodné, že problémy vyplývající z tendence zaměňovat účel a prostředek a ze sklonu usuzovat, že podoba, obsah a význam textu jsou determinovány mediem, se u Pioreckého neprojevují poprvé. V diskusi o poezii na internetu (Tvar 2008, č. 20 – 2009, č. 3) naopak viděl nebezpečí nízké kvality textů a neprofesionality, přímo vyplývající ze snadnosti a bezprostřednosti média (odmítal tedy v podstatě jakousi „re‑mediaci“ poezie, „nesnesitelně snadné pojetí literatury“). I tady – přes vyhlašovanou potřebu „udržet vědomí rozdílů“ – však podlehl představě „nové mediální revoluce“ a kouzelné moci informačních technologií, sítě neomezených možností, až mu jaksi splynul autor s fenoménem internetu, text s kontextem, účel s prostředkem – až musel být jemně upozorněn, že by mělo jít přece jen hlavně o poezii („básně nevznikají ani v knihách, ani v časopisech, a dokonce ani na serverech, ale v hlavě autora“, Jonáš Hájek: Pane Piorecký!…, Tvar 20, 2009, č. 3, s. 3).
_5
Autorské, nebo redakční? Nutno poznamenat, že u mnohých z těchto hesel je v rubrikách „aktualizace hesla“ a „aktualizace bibliografie“ uveden někdo jiný než spoluautor. Rozhodně je vzajemný vztah těchto úkonů nejasný.
_6
Druh na vymření. Revolver Revue 2010, č. 79, s. 201.
_7
Mohu soudit z vlastní zkušenosti. Jako autor dvou hesel v knižním vydání (zkrácených znění hesel Lexikonu) jsem zjistil, že se mým spoluautorem hesla Jan Morávek tiše stal Pavel Janáček (podle datace v roce 2009). Jeho autorsky podíl spočívá v několika faktografických doplňcích a zpřesněních ve výčtu (v tomto slovníku výběrovém) periodik, do nichž Morávek přispíval, uvádějících některé prózy v nich otištěné na pokračování (většinou však posléze vyšly knižně, což samozřejmě zachycovala a zachycuje bibliografie). Vyšinutí z vazby vzniklé zřejmě při závěrečné redakci 2. dílu knižního vydání tohoto slovníku (typicky počítačové: „začal studoval“) tu ovšem zůstalo. V bibliografické části hesla (aktualizoval ved. redaktor Michal Přibáň v roce 2006) nepřibylo nic, pouze nastaly dvě hláskové změny v názvech: „Růženka z kantýny“ se tu píše „z kantíny“ (o tom, že by se redakce slovníku rozhodla pro důsledný diplomatický přepis titulů, jinak nic nesvědčí, pak by však mělo být z „kantiny“).
_8
Viz Za Lexikonem české literatury. Rekapitulace – komentáře – dokumenty. Revolver Revue 2010, č. 79, s. 177–213.