Cesta pěšky na jih

Leželi (nahoře!) za Lambachem

Čtvrtý den cesty od hranic začíná po obědě před Lambachem pršet. V drobném dešti projdeme_a vzhůru po nakloněném nepravidelném náměstí a dále ulicí, pořád mírně stoupající. Pokračuje v rovině za Lambachem jako silnice směr Vöcklabruck. Je odpoledne, do večera chcem být ve Schwanenstadtu.

Za posledními domy se rozvírá rovná, nezvlněná plocha, nalevo v poli malá tovární hala, za ní, stále po levé straně, je vidět ve vzdálenosti asi dvě stě tři sta metrů souvislý pás stromů. Tím směrem leží Trauna. Podél Trauny jsme šly celý úsek z Welsu do Lambachu. Mohly bychom se tedy znovu vyhnout silnici. Rozhodneme se bez dlouhého váhání a zamíříme přes písek kolem budovy a mezi strništěm a kukuřicí ke stromům. Boříme se v mazlavé, zvlhlé půdě, na konci, kde jsme tušily cestu, se objeví křovinatý porost, vysoká hustá tráva, stromy jsou akáty. Když se přes překážku proderem, narazíme přece jen na úzkou pěšinu. Vstupujeme do toho šera, nebe je zatažené a ještě schované nad klenbou z větví. Stezka vede na pokraji zarostlého srázu, nepřehledného, nevidíme, co je pod ním, jen postupujeme v tom pološeru polokrytu, chráněny před deštěm. Po dvou kilometrech přístřeší z větvoví končí. Jako by se rozhrnula opona, hledíme do krajiny, hluboko pod námi zeleně svítí lučinatá pláň, nad ní jsme se celou dobu pohybovaly. Sráz se tedy netyčil nad řekou v dohledu. Traunu jsme zanechaly na jihovýchod. Ale nížina dole, přestože vybíhá do dálky, má svou hranici v porostu, teprve někde za ním by mohla být řeka. Pěšina se stáčí do hlubokého úvozu, vryta do svahu ubíhá dolů, a to znamená nyní již zřetelně ztratit stopu, odchýlit se pryč od silnice. Vyznačují ji na opačné straně v dálce sporadické stromy, opěrné body na rovině, o níž teď už víme, že je v poměru k té v hloubce ležící lučinaté krajině náhorní.

Nezbývá než vrátit se po dvoukilometrové odbočce – nestála za to! – zpět přes pole k silnici. Rozpršelo se zatím. Naštěstí narazíme na polní cestu a za chvíli pochodujeme po lemu asfaltu.

Nebýt pošetilé zacházky v polním blátě, nevěděly bychom, že nudná polní rovina není tak nezáludná: „má svou strž.“ Slova z Máchova Deníku, „leželi za Lampachem“ [264, 19–20], se nám bezděky spojují s místem náhorní plošiny přímo nad zelenou nížinou. Od této chvíle se jaksi automaticky mění na „leželi nahoře za Lambachem“ – důkaz, že poutníci stanuli právě zde – a musíme se několikrát přesvědčovat, že v zápise slovo „nahoře“ chybí.

Vycházely jsme z Lambachu kolem čtvrté s tím, že do příštího cíle snadno dorazíme, nyní však máme za sebou hodinu cesty, zbytečně jsme si ji prodloužily, déšť neustává a vůbec není už tak nevinný, krajina je zmáčená, široko daleko nic, co by porušilo její monotonii, neboť hory na druhém břehu Trauny vidět není, výhled, který jsme měly ještě dopoledne, zmizel v zamžené šedi, žádný opěrný bod, jen tu a tam kolem silnice olše, nalevo při cestě občas vrby, tak se hlásí stále ještě povodí řeky, její blízkost nelze odhadnout.

V té pustotě se zdálky vynoří obrysy něčeho, co by mohlo být obydlí. Napadne nás, že hostinec. Mohly bychom tak alespoň přestát nejhorší déšť. Jak pochodujeme, obraz se stává nadějnější a nakonec se ukazuje skupina stavení. Když dojdeme na dosah ruky, vede od silnice vozovka k bílé vysoké polnohospodářské budově, za ní dvě přízemní čerstvě omítnutá selská stavení, stodola. Nevypadá, že by obyvatelé byli doma, ve druhém se však za záclonou mihne tvář, hned zas zmizí. Alespoň se zeptat, jak daleko je do města, ale živí tvorové zde vymřeli. Na dvoře druhého stavení, kam nahlédneme otevřenou stodolou, je spuštěn motor a pohybují se tu dvě postavy. Žena a muž v gumových holínkách do deště, žena tahá vědra. Oba vypadají sraženě a nedorostle, motor svědčí o tom, že práce je mechanizovaná, ale do těch dvou je dřina stejně vepsána. Opakuje se i v této utěšené hornorakouské polní rovině, co známe již z putování po horách na sever od Dunaje, z rakouského Mühlviertelu. Vždyť jsme musely zacházkou z Freistadtu podél našich hranic až do lázní Leonfelden, výchozího bodu Máchova putování za českým přechodem. Zaostalost kombinovaná s moderními vymoženostmi. Když jsme nahoře před hradem Wildberg sešly s lesní značky a Milada se ptala v osamělém hospodářství na kopci na cestu, vrátila se zaražená, líčila zchátralý sešlý a ubohý vnitřek stavení, kde uprostřed různého haraburdí stála novotou se lesknoucí automatická pračka.

Stavení u silnice do Schwanenstadtu jsou však v bezvadném pořádku, zvenčí, uvnitř – nahlížely jsme oknem, doufaly, že se s někým domluvíme, dostaly jsme se nerušeně průchodem stodoly až do dvora: vše se vyznačuje úhledností, úpravností. Dvojice na dvoře mlčky vykonává svou práci, ani jeden z nich nevzhlédne na naše zavolání, a když se snažíme znovu překřičet stroj, zůstanou oba stejně neteční a nevšímaví, nevadí jim, že jsme vešly pod jejich „střechu“, že se tu schováváme před deštěm, ta nevšímavost působí tupě.

V tomto počasí se zdá místo vlastně opuštěnější, než krajina připouští, nikde po cestě nenarazíme již na takovou osamělost, lhostejnost, nekomunikativnost, nesdílnost jako u této moderní silnice. Nemáme ostatně na vybranou, opouštíme tuto němou oázu, vyštvány její beznadějí do stejně beznadějného deště, a vydáme se do sloty, vody pleskající nyní prudce o asfalt po naší pravici. Liják jde z jihozápadu, proti nám, bičuje nás do tváře, uhýbáme, když stejně tak proti nám ujíždí náklaďák, za pozvolného stmívání už teď zdálky ohlašovaný světly, a máme na této rovině jedinou myšlenku, opřít se proti šlehajícímu proudu, jít, utíkat co nejrychleji.

Geschnattelsuppe
Komentář: Polévka z vnitřností

Tak jdeme v stále stejně zrychleném tempu, proplétáme se tou říjnovou vodou, neboť je šestnáctého října, šest hodin večer, tma jaksepatří.

Předjíždějící auto nám posvítí na tabuli, ohlašuje, že do města zbývají už jen tři a půl kilometru. Zdálky proti nám svítící reflektor, ozařuje tunel tvořený stromy – lesní alej. Pole končí, přicházíme k okraji lesíka. Někde na konci průseku osvětlovaného v intervalech (občas?) přibližujícími se vozy, v dálce, je vidět, že silnice v lese zatáčí. Dorazily jsme tedy na dosah cíle. Na začátku lesa, skryta mezi stromy se vynoří potemnělá, osamocená hospoda. Na plošince před ní temný opuštěný náklaďák, může tu stát odjakživa, nebo řadu dní, vůz, z kterého koně dávno vypřáhli. Hospoda se podobá spíše hájovně. Zaváháme. Zastavíme se. Promoklé jak jsme, nebudeme se tři kilometry před cílem „zastavovat“. Nemá cenu se takhle zbytečně unavovat. Ale protože rozhodnutí je vždy věcí zlomku sekundy a nikdy vlastně nevíme, co příští chvíli uděláme, řeknu ihned poté, co jsem uvedla rozumné argumenty „proti“. Pojď. A myslím dovnitř._1

Nemohly jsme mít v tom okamžiku potuchu, čím nás lákalo málo osvětlené stavení mezi lesními stromy, mezi Lambachem a městečkem, o němž jsme věděly jenom z mapy a silničních tabulí a domýšlely se, že nějak souvisí s Máchovou poznámkou Schwanenbacher [264, 25–26].

Zevnitř jako zvenčí – místnost, do které vstupujeme, vypadá starosvětsky. Žluté dřevěné lavice, židle, jaké pamatujeme z hospod – někdejších? – odedávna, vpředu poblíž u nálevního pultu mužská společnost, prázdné stoly, naproti v rohu jeden kolemjdoucí přehrazen od druhých, s aktovkou, z práce. Každodenní obraz s nezaplněným sálem, denní rytmus, všednost, tak se tu dnes, zítra scházejí hosté jako doma, v polopusté prostoře cítíš zabydlenost. Jenže odkud se domácí berou? Dům připadá obklopen jen lesem, tmou, deštěm. Po cestě jsme nespatřily nikde světlo.

Shodíme baťohy, setřeseme vodu s šátků a pláště a bundy, usedneme v koutě u vchodu. Z protější strany od pultu – za nimi jsou dveře kuchyně – míří k nám přes dlouhý sál hostinská, krátkonohá, hranatá, obrýlená, rezolutní, neženská. Řekneme horký čaj, pak se ale přikolébá ta druhá, malá a také s brýlemi, zdálky se usmívá, chceme něco k jídlu, leberwurst? nebo „a bojšl“? Dávám si pajšl, za chvíli přináší talíř po okraj kouřící polévky, znovu se usmívá, platím, ne, spropitné ne, je tu na návštěvě, ten řídký pajšl je domácí kuchyně, ale také kuchyně místní._2

Teprve teď si všimneme, že jsme tu musili porušit navyklý večerní pořádek, je to mužská hospoda, obě ženy z ní nevybočují, spíš k jejímu rázu patří, co zde chceme my, vpadly jsme sem, cizorodost sama, kdo zastaví v tuhle dobu tři kilometry za městem nebo před městem? Ale jdem pěšky, putující za večera v sychravé roční době jsou rozměrem, který patří do zdejší idyly, k blízkosti všeho, jakou tu lze vnímat, náleží jako doplněk, ne jako nezbytnost, dálka, příchozí ze tmy.

Neunikneme odtud jen tak. Nejmladší od stolu štamgastů se zvedá směrem k nám, chce dělat tlumočníka, dorozumět se anglicky. Dialekt je zde ostatně nesrozumitelný. Říkáme, že už jdem, berem mokré šátky, hážeme baťohy na záda. Šum zepředu sílí. Pak začnou obě ženy pobíhat, jedna nese pláště, nerozumíme, co se děje. Muž představující zdejšího bohéma vysvětluje, že hostinská odváží přítelkyni do města, že nás vezmou s sebou. Podíváme se na sebe. Zda prý můžeme dát baťohy na klín nebo do kufru vozu.

Hostinská řídí, hosté zůstávají v šenkovně ponecháni sami sobě. Ukáže se, že spolu jede navíc dědeček. Milada mě přesvědčuje, že volkswagen je nejskladnější vůz. Sedáme dozadu spolu se starým pánem, který je jako památka na Rakousko‑Uhersko, skoro v gala, držení jako do kočáru, rozdává přívětivé úsměvy, k oběma uspěchaným ženám se nehodí._3

Tři kilometry nejsou ani pěšky mnoho, objevuje se vjezd do Schwanenstadtu, ženy se nás vyptávají, pak zastavují na protáhlém náměstí s jednopatrovými domy u prvního, druhého hotelu, mají zavírací den, obracejí a zajíždějí zpátky ke třetímu, zařizují nám pokoj, jako bychom potřebovaly tu největší péči – zvyknem si při putování Horním Rakouskem, že v téhle roční době jsou hotelovými hosty ještě tak obchodní cestující. Světla na náměstí se rozpívají v dešti, voda se leskne na kočičích hlavách, tak jako se nás ujaly, tak se s námi v mokré cloně loučí – vlídně, účastně, mile.

Po celou dobu, co jsme byly pod jejich ochranou, nám nedošlo, co si teprve nyní, ve vytopeném vytapetovaném pokoji s křišťálovými svítidly opakujeme, a dáme se do smíchu: replika z rozhovoru, výraz, s jakým byla pronesena. Samozřejmost, s jakou vzaly na vědomí, že jdeme v tomhle počasí pěšky, i laskavost, s jakou se k nám chovaly, má toto vysvětlení: střízlivě věcně nad námi mávly rukou a jedna řekla nahlas druhé: Na holt zvo olonstende Fron._4

Ráno, když vycházíme schwanenstadtskou městskou branou na jihozápadním cípu náměstí, potkáváme v zahradní čtvrti tu kolébavou, jde proti nám, nakupovat, je trh. Zdraví nás jako dobrá známá s tím dobře známým úsměvem, jako bychom se tu potkávaly každý den, neprší, svítí slunce a všechno vypadá jinak.

Vzdalujeme se z té denní blízkosti, denní zabydlenosti, která nás do sebe vtáhla. Byl to ženský svět, jeho pak věcí samozřejmou, neboť nic v něm nepůsobilo nepochopitelně, cizorodě, překvapivě. Závan exotiky zasáhl jen mužské štamgasty, ženy je znaly, také je proto ponechaly v hospodě samy sobě. Nás neznámé si snadno převedly na známé. To mávnutí rukou, ten bagatelizující shovívavý tón: Zkrátka dvě rozvedené ženy.

* * *

Deset dnů poté jsem za nedělního odpoledne rychlým krokem – Milada na zastávce před městem nasedla do autobusu – pochodovala silnicí mezi vinicemi, křižovanou cestou s tabulkou Viaggio bianco, dorazila ke šraňkám na rozcestí a zavolala na muže, stál na druhé straně s jakýmsi nářadím v ruce: Do Conegliana tudy? Přeběhl rychle silnici, abych nemusila zpomalovat, a kýval hlavou, Ano ano, do Conegliana ještě tři kilometry.

Tři kilometry do města se jde za slunce, v lahodném stínu velkých platanů. Okraj, předměstí vypadá liduprázdně. Moderní čtvrť, široké silnice v segmentech se rozbíhají, přetínají, zjišťuji, že jsou tu dva okruhy. Ale marně se rozhlížím, koho se zeptat, abych zbytečně nebloudila, celá část města je jako vystěhovaná. Lidé, jak se ukáže, se v tuto dobu vyskytují až na korse. První známka života, dva kluci honící se na kole, ale beznadějné dostat z nich informaci. Pak konečně starší žena s kočárkem. Ptám se: Jdu správně do centra? Kývá a opáčí na mě „A piedi?“ a volá za mnou: Auguri! Ulice je dále liduprázdná. Nedělní odpoledne, klid, ani auto nepřejede. Vše je zde pusté, nestísněné, široké, vzdušné. Zdálky se nezřetelně rýsuje háj na kopci, Castello San Martino. Skupinka žen, energická, podsaditá na mě křikne: Do Benátek? Překvapuje mě ta samozřejmost, před čtvrthodinou v platanové aleji mě muž v bílém kupé považoval za výstřední Rakušanku (Austriaca?), když jsem odmítala svézt do Trevisa nebo alespoň „per centro“ Conegliana, je to přece tre kilometri! Ano, volám, z Brenneru. Ptá se za mnou ještě: A piedi dal Brennero? Mám možnost dojít uznání. Solo a piedi. Slyším, jak volá Brava!_5

* * *

Ze Schwanenstadtu do Conegliana máme za sebou cestu deštěm, ale i sněhem v horském větru na Brenneru, Pusterským údolím, kdy je v pět hodin pro chlad nemožno dále pokračovat. A zase i cestu sterzinským kotlem otevřeným k jihu, pod hvězdným nebem vykrojeným jako deka vysokými horskými úbočími po stranách, proudí zde v devět hodin večer vlahý teplý vzduch z jihu a téměř májové vůně, pach trávy, pod Ampezzem, v kraji Cadore, cestu za mrazivého setmění, s dolomitskými růžovými, žlutými, bleděmodrými vrcholky, nad nimiž vychází úplněk, i sestup k Piavě z Cadore v pět hodin odpoledne, kdy se zvedá vítr a mění počasí, cestu podél řečiště Piavy, chmurnou i ve dne, sestup kolem tří jezer do Serravalle. Máme za sebou chvíle nerozhodnosti, momenty, kdy nevíme co dál: za Vöcklabruckem se nechceme vracet zpátky na Wartenburg, tím spíš, že kopec s hradem nám nepřipadá, jak líčí komentář, v přímém směru na Salcburk [467]. Na křižovatce tentokrát vskutku dvou dálnic vlastně ztrácíme stopu: jít do Salcburku na jih přes jezera? Ale v obci Timelkam nám místní člověk tvrdí, že nyní je na jezerech velký chlad. Do Brunica, posledního italského výběžku ve směru až na rakouský Villach, dorazíme večer v nepříjemném dešti, který připadá prostě pravidelným denním úkazem v tomto městě, zahrazeném od jihu, od západu horami. Večer jsme v rozpacích, déšť koncem října jako v Praze, depresivní, představa, že bychom měly v tomhle počasí ráno vyrazit do Dolomit, je nevábná, nadto nám není stále jasné, zda musíme před tím ještě třicet pět kilometrů údolím dále do Dobbiacu – nebo snad odbočit dříve, dolů na jih, podle mapy znamená cesta vysunout se o tyto kilometry na východ a pak pochodovat zpátky na jihozápad. Teprve když už jsme nad Cortinou, na zledovatělé, kluzké dolomitské silnici, ústí zde od západu přímá spojka z Brunica, ale dozvídáme se, že je přístupná jen v letní sezonu.

Jak jinak přiblížit a vyložit, že je po cestě neskonale milé toto dvojí účastenství, mezi rakouským městem, i v říjnu vsazeným do zeleni, a mezi italským, ze severovýchodu a jihozápadu obklopeným proslulými vinicemi, účast je opak lhostejnosti. Od Schwanenstadtu do Conegliana, od českých hranic do Trevisa chápe se zároveň – a není to vůbec samozřejmé – fakt, že se ubíráme ve středu večer nebo v neděli odpoledne do Benátek, jako samozřejmost._6 Je ovšem jistý rozdíl mezi matronou z předměstské dělnické čtvrti, ostatně málo usedlou, a oběma po svém čilými osobami ze schwanenstadtské hospody. Oběma je vlastní převaha, nadřazenost v dennodennosti nad muži, ale Italka ji dává najevo v jakémsi furiosu s gestem sportovního diváka – straní svému klubu, svému pohlaví! Z místa, které si usurpovala – na chodníku! –, se při své rezolutnosti ujímá s jistotou, značnou sebejistotou moci zastupovat veřejné mínění. Z ženského vládcovství – vládychtivosti? – tu postupuje do volného prostoru, pod širé nebe, rozhoduje o tom, jak přijímat věci, komu udílet pochvaly, koho zatracovat. Ona určuje, že po světě bez odmluvy kolují zástupy pochodujících žen jako něco běžného, a přehlíží cestu, pokynout tomu, kdo se na oběžné dráze objeví až u jejího stanoviště, aby kolem ní došel do cíle.

O nic menší byla chápavost obou Rakušanek, jejich převaha nad mužským světem si s sebou však nesla něco z jemného ducha sternovského. Bez velkého vyptávání věděly, co vyhání lidi na cesty. Způsob, jakým i ony o nás rozhodly, nasvědčuje, že duchaplnost si nezadá s nenápadností a že se jí dnes daří v končinách skoro ztracených. Rozhodly, že bláznovství se v našem postavení povoluje._7

* * *

Dodnes nikoho nenapadlo, že oba pražští studenti, kteří se ráno 4. srpna roku 1834 vydali z Prahy přes Jílové do Benátek, si počínali nemotivovaně._8

O pěším podniku Máchy a Strobacha se většinou píše vážně, Máchova prázdninová pouť je nadto vůbec i opěrným bodem jeho životopisu, Karel Janský jí v Životě uchvatitele krásy věnuje jednu kapitolu knihy [1953: 208–220]. Od doby, kdy byl Deník na cestě do Itálie Thonem v roce 1910 publikován, se jeví cesta věcí seriózní, promyšlenou a zdůvodněnou. Chudí čeští inteligenti – celý český literární život doby předbřeznové nese hrdě cejch této materiální chudoby – více méně pěšky musili, chtěli‑li se podívat do končin rakouské říše, v nichž to politicky vřelo. Zvláštní význam se při této výpravě přikládá šedivému plášti s rudou podšívkou, který si dal Mácha na své cesty ušít hercem a krejčím Janem Kaškou. Zdá se někdy, že plášť je jednou z nejdůležitějších rekvizit, ale i motivem, to, jak se na něm lpí, mluví již o tom, že o celé cestě víme uboze málo.

Literární historikové sugerují, a popularizátoři po nich rozvádějí, že mladé Čechy lákala Mladá Itálie, karbonáři, že ve hře byly zájmy o politickou situaci země, vůbec živá zvídavost, probudilá inteligence roku 1834 nemohla zůstat netečná k revolučním hnutím evropským, k tajným spolkům, což nesvědčí pozornost, věnovaná revolučním Poláků, o tom, že Mácha nemohl být lhostejný k revolučním Italům? Sabina nám bude později toto zaujetí pro Italy nesčíslněkrát – i beletristicky – dokazovat.

V záznamech Máchova sešítku na cestě z Longarone do Benátek se Jan Thon kdysi snažil tyto cíle cesty opřít alespoň o záhadné narážky. Našel jedinou. „Vlaši se báli.“ K tomuto zápisu z 23. srpna [271, 22] se Thon ptá: Čeho? Snad rozhovorů? [1937: 169]

K zápisu z Benátek o koupi manzoni rozvíjí literární historik důkladný a informovaný komentář o vydání Manzoniho Snoubenců, o Máchově doloženém zájmu o Manzoniho, o tom, že Strobach knihu koupenou v Benátkách podle zachovaného svědectví vlastnil [Thon 1937: 167–168]. Ale editoři Máchova díla nám v roce 1972 vysvětlují, že manzony, jak zjistili dotazem u příslušného ústavu v Benátkách, bylo v Máchově době v Benátkách hovězí opékané s česnekem na rožni [474].

Vedle politických se uvažuje o kulturních a uměleckohistorických cílech cesty. I tu narážíme v příspěvcích o Deníku na jisté rozčarování. Jejich autorům se zdají Máchovy zápisky překvapivě nepřiměřené všemu, co severní Itálie skýtá na bohatství kulturněhistorickém, stavitelských a výtvarných památkách. Mácha, čtenář Goetha, se Italskou cestou inspiroval tak málo, dokonce ani o pokladech benátských obrazáren se nepoučil.

Dojmy se ovšem skládají při putování s jistou logikou, vnímáme jinak, obracíme pozornost k různým věcem, cestujeme‑li vozem, nebo pěšky. Stopy, které zanechává kočár, se obracejí také v kulturní památku. Vzhlížely jsme v Brenneru vzhůru k veliké plaketě s dlouhým citátem z Goethovy Italské cesty, zvěstující, že tudy projel německý básník na jih roku 1798. Natahovaly jsme krk a sníh nám přitom padal do pusy a pod bradu._b Kde lze najít stopy Máchova zlézání Brenneru? Mezi Sterzingem a Mühlbachem, kde se Máchova cesta podle všeho očekávání stáčí prudce dvacet kilometrů nad Brixenem znovu na sever, jsme se doptávaly, nejisté při změně směru, u místních obyvatel. A tu jsme vlastně poprvé v tomto kraji také oznamovaly, že před sto čtyřiceti lety tudy šel do Benátek český básník. Lidé zde se zajímali o cestu Máchovu nepředstíraně: říkali „Váš básník“ a vysvětlovali nám smysl té rázné odbočky z hlavní cesty na jih. O tom později.

Arne Novák stočil ve dvacátých letech ve sborníku věnovaném Vergiliovi pozornost k tomu, že na Máchu ani trochu nezapůsobila klasická krajina severoitalská [1930: 139]. Literární historikové se po něm podivují navíc, že ani o severoitalských městech s jejich velkým výtvarným a stavitelským bohatstvím v zápiscích nic nestojí. Komentář k Deníku nás však na mnoha místech přesvědčuje, že se vcelku tápe o tom, kudy Mácha šel, také představivost literárních vědců – zeměpisná, krajinná – skutečné cestě jaksi neodpovídá._c

Z měst na benátském území viděl Mácha Serravalle, kousek od něho Cenedu, Conegliano a Treviso. I z několika málo jednoslovních poznamenání na tomto úseku si uděláme při rekonstrukci cesty dobrou představu, co zde Máchu zaujalo. I o tom bude ještě řeč.

Lehké pohoršení vzbuzuje Máchova zastávka v Inšpruku. Jak to, že Inšpruk v Deníku zabírá tolik místa, zatímco výstavný a kulturně památný Salcburk básník téměř mine (ve skutečnosti jej, sotva jej opustil, proklíná).

V Inšpruku si zapsal velmi podrobně vše, co je k vidění uvnitř kostela „de la Cour“: čtyřiadvacet výjevů na reliéfech mramorového náhrobku Maxmiliánova [266–268] a třiadvacet soch litých ze slonoviny v nadživotní velikosti, představujících Maxmiliánovy příbuzné [268–269]. Neopomine ani „maličké sochy“ [269, 29] biskupů na kůru. Pro Thona svědčí tento zápis o tom, že Máchův výtvarný zájem – alespoň v mezích Deníku – nepřekročil běžný konvenční vkus, ovlivněný školní průpravou [1937: 166]. Je pro zastávku v Dvorním kostele rozhodující habsburská historie? Vždyť stačí při putování stanout na místě uvnitř této významné „památky“! A při cestě na jih – jde přece také o její nepřetržitost, souvislost, postupné vrstvení všeho, co vnímáme, narůstání, scelování, skladbu vizuálních dojmů, jejich sled, ba i pořadí, směr, všechno útočí na náš zrak, sestupujeme‑li od severu na jih! – se stává snový, surreálný, výtvarně neběžný a málo konvenční zážitek právě tím, co vybočuje z přivyklého vidění!

I ve svém „výtvarném vkusu“ přerůstá Mácha české poměry. Dvorní kostel je první, co zaznamenává Montaigne ve svém Cestovním deníku do Itálie [1580 až 1581] u hesla Inšpruk: „Zde jsme viděli v jednom kostele osmnáct velmi krásných soch (obrazů), bronzových zpodobení knížat a princezen rakouského domu.“ Básník ostatně nevnímá maje v ruce baedecker a také ne podle představ, které má literární historik o uznaných stupnicích výtvarných a památkových hodnot. Sám je určuje, neboť právě on především vidí.

Spíše než sbírání místních pověstí při cestě – o hoře Unteršperku a spících rytířích v ní [468] – je pro naši literaturu důležitá zastávka v Inšpruku. Uprostřed jednoho inšpruckého kostela se ocitáme s Máchou neklamně v ovzduší Pouti krkonošské.

* * *

Jakmile vchází jako jedna kapitola do básníkovy autobiografie, jakmile se stává nesporným faktem našich literárních a kulturních dějin, dostává italská cesta samočinně zdůvodnění.

Literární historik podléhá optickému klamu a soudí – a popularizátoři po něm opakují –, že význam a ospravedlnění, dodatečně cestovatelskému podniku Máchy a Strobacha připsaný, vyplývá z poslání, jaké oba do cesty předem vkládali. Jednou si žádá následek, aby putování mělo svou příčinu, po druhé – žijeme už v takové době – aby mělo cestování svůj program a cíl.

Kde zůstává cesta sama? Zajímá nás, kudy vlastně Mácha šel, co jeho záznamy sledují, co viděl.

* * *

Už jen proto se ocitáme v kategorii, kterou nejshovívavěji posoudily naše příznivkyně z čtvrtého a patnáctého dne cestování. Neboť jinak nemotivovanost – ba nesmyslnost – našeho pěšího podniku před odchodem z Prahy i po návratu vzbuzuje trochu úsměšku a nevoli. Nikdo také nebere příliš vážně, že by pochod po Máchových stopách mohl mít odborné výsledky. Že jsme literární historičky, berou i v Praze lidi trochu pobaveně – snad přísluší profesionální vážnost jen mužům, my můžeme vykonat jen něco, co se podobá žertu nebo vyprávění pohádky.

Chystáme se na cestu ostatně v poslední chvíli, ve shonu a improvizovaně._d V Praze je toho roku již koncem září sychravě, podzim se hlásí nečekaně brzo, a když volám několik dnů před odjezdem večer příteli V. a zmiňuji se o tom, že jdu do Itálie, zarazí se a mluví se mnou nečekaně vážně a útrpně. V šest hodin je v říjnu na pražské ulici tma, chmurně, fouká studený vítr a nic člověka neláká ven, vysněným útočištěm je teplý příbytek. Navíc mi známí občas lehce zlomyslně sdělují, že podle zpráv je na brennerském průsmyku silnice nesjízdná, že uhynuly vlaštovky při přeletu Alp, a upozorňují na noviny, kde se píše, že letos poprvé od roku 1940 napadlo v tuto sezonu v Cortině d’Ampezzo třicet centimetrů sněhu. Ještě ve Vöcklabrucku se v drogerii na náměstí, kam jde Milada dát prohlédnout fotoaparát, rokuje o přejezdu přes Brenner – místní pán vypráví, že se včera vrátil a nahoře musil natahovat na kola řetězy. Ne, nic nás v říjnu nevyhání na jih.

O tom, jak se Mácha připravoval na italskou cestu, není dokladů.

Před odchodem z Prahy je nám jediné jasné to, že šel přes Dolomity. Slovo Dolomity z máchovského bádání vypadlo. V obrovské máchovské literatuře se prostě nevyskytuje. Ani spekulace o tom, že Benátky se svým ostatně příliš klidným mořem neudělaly na Máchu, ctitele hor, dojem, nebraly nikdy v potaz dolomitské jádro, kudy Mácha prošel: jeho ráz, to, co skýtá pro vidění. Optický účin tu předurčuje pořádání dalších zrakových dojmů. O tom, jak to bylo s Máchovou cestou skrze jihotyrolské Alpy, se dozvídáme až na místě.

Vycházíme nepřipraveny, víme jen, že Máchovu cestu musíme začít v Leonfeldenu, sedm kilometrů od českých hranic, ale z Dolního Dvořiště, kde je přecházíme, máme do Leonfeldenu den cesty pěšky. První mapu si kupujeme v neděli ráno ve Freistadtu od majitele malé cukrárny, který vzadu na dvoře pronajímá pokoje._9 Carta turistica Dolomiti v pondělí o týden později odpoledne na protáhlém, šeřícím se již náměstí s podloubími ve Sterzingu._e Neseme si zato nahoře v baťohu – snad vůbec jako věc, která nejvíc váží – třetí svazek Máchových spisů, kritické vydání z roku 1972. Nahoře znamená na nejdostupnějším místě, můžeme ji kdykoliv vytáhnout a také do ní vlastně neustále nahlížíme. Je neuvěřitelné, co znamená jedno jediné slovo, a často i jen čárka, tečka v krajině, kolik údajů v sobě jedno slovo, odtažené od druhého při srovnání s pohledem, vzdáleností, krajinnou situovaností, skrývá, co vše se dá z jedné řádky Máchova zápisníku vyčíst.

Vytahuji knihu v prázdné trattorii ve dvě hodiny v úterý ve Franzensfeste._f To abych přesvědčila v této dosud německé nebo bilingvní krajině italských Tyrol italského hostinského, že Mácha zde, tudy skutečně šel. Trattorie – vlastně malý výčep se dvěma stolky v moderní stavbičce, k níž musím sestupovat dolů do údolí a přejít oklikou přes pavlačový ochoz a schody – je kus od naší cesty. V této hodině poobědní v opuštěném, najednou po veselé cestě z obce Mezzaselva pochmurně vyhlížejícím zastavěném místě, staré rakouské pevnosti – stavěla se právě v době Máchově –, s tvrzemi a opevněními po úbočích v barvě starých rakouských pohlednic, s objekty odrátovanými zdmi dolem kolem temně zelené, skoro černé a černě stojaté vody, působí trattorie jako jediný záchytný bod. Linou se z ní na dálky hlasité italské nadávky. V klidu, tichu – všechny drobné podniky místa jsou zavřené, jen tu tam se objeví voják horského pluku – se rozléhají jakoby s ozvěnou. Hostinský se na mě tázavě podívá, když vstoupím, dohaduje se s kamarádem. Cigarety, které chci, nemá – nemají je od italsko‑rakouských hranic až do Cortiny ostatně nikde v tomto turistickém eldorádu –, a když se začnu vyptávat, zda cesta, která se stáčí z hlavní na jih, je správná, je snad jediný muž po cestě, který se nezalekne tvrzení, že jdem do Benátek pěšky. Dávám se s ním do řeči, na historii o českém básníku zbystří, pochod je začíná zajímat, na obličejích je vidět nevěřícnost. V tomto momentu ukazuji svazek, který mám v ruce, vysvětluji, že jde o kritické vydání a že hledáme Máchovu cestu, ukazuji stránky. Čte a vykřikuje Brunico, si, Ampezzo, Cortina, Serravalle, zarazí se a je úplně spokojený, když uvidí v textu Longarone. V této staré rakouské krajině je najednou kus Itálie, hostinský je spokojen, pokyvuje hlavou, on sám je z Longarone._10

* * *

Je začátek srpna roku 1976, Praha viděná z hradčanské rampy připomíná v podvečerní slunečnosti pohled na sicilské město, město postavené na zvlněném mořském dnu, v srpnovém předvečerním vzduchu se o sebe lámou drobné plochy staveb, domů, střech, ulic, zdálky vše s velikou ostrostí. V podvečer, v říjnovém šeru roku 1974 na nových zámeckých schodech, posetých nahoře napadalým listím, si hrály dole proti Thunovskému paláci děti, pokřikovaly italsky. Řeč jako hromobití [271, 2–3]. V tom okamžiku mě navzdory nechuti vyjít v tom počasí pěšky kamsi na jih přepadla prudce touha vydat se do nejistoty.Vyrazily jsme._11

Tak jako nám nemohou uniknout souvislosti – procházíme‑li denně za večera tím prostranstvím –, které se vznášejí přes zadní trakty západní strany Maltézského náměstí až ke Karmelitské ulici s jejím kostelem, všechny skryté korespondence od Panny Marie na řetězech tímto směrem, nezůstaneme také necitelní k oněm zvláštním, tajemným, ale přece jen výrazným poutům od střední Evropy dolů na jih. S otevřenýma očima, se zavřenýma je nemineme po staré solné cestě přes Alpy do Itálie. Jako město vydržela věky, nezpřetrhala se skrze staletí, jsme tu v jednom pásmu, uvnitř jedné kultury s jejími poznávacími znameními, vpleteni do nich, která spojují na dálku, na vzdálenosti jedno místo s druhým. Narážíš všude po cestě na jejich moc. Jsi v jejich síti, jsi doma. Neviditelná stávají se na okamžik k vidění, v půdě, v cestě, ve štítech domů, plochách zdí kostelů nebo alespoň půdorysů náměstí a ulic, které k němu vedou, v hornorakouském Zwettlu nebo ve vsi na cestě k Dobbiacu s obrovskou freskou svatého Floriana na kostelní zdi, v stezce vedoucí ke Castello Martino nebo v zákrutech ulice Markt. A po návratu vidíš město opředené těmito prodlouženými vztahy ještě zřetelněji, teprve teď se ti pečetě těch pout na pražských domech, kostelních zdech, kamenech, schodech vtiskují do zraku. Vždyť cestování je hledat, abys nenacházel, a najít, o čem jsi nevěděl._12

* * *

V předmluvě ke knize Mácha poutník, vydané v Praze roku 1975, píše básník Ladislav Stehlík o titulním označení. Nedivme se, že zajímá čtenáře v našem uspěchaném čase, kdy pěší chůze se stala pro většinu lidí téměř anachronismem a poutník Máchova typu div ne představitelem nepochopitelného podivínství. Nedovedeme si už vůbec představit, že by se některý ze současných básníků vydal od nás pěšky až do Benátek. Změnily se takřka všechny podmínky pro takový úmysl. Chodec na silnici je pro motoristy neodpustitelným zlem, i poklid tehdejšího poutníka je už nepředstavitelný.

* * *

Uvažujeme o tom, zda bychom měly nyní za stmívání a v té zimě jít dále do Niedervintlu. V hlemýžďovitě se vinoucích uličkách obce se marně v různých obchodech vyptáváme, jak je do Vintlu daleko, údaje se značně různí. Jisté je, že se jde lesy a za značného stoupání. Zatímco já se jdu ohřát do venkovské kavárny, Milada se odebere do kláštera. Jsme zde, v Pusterském údolí, o jehož krásách – ó pravý ráj – nám povídala dnes po obědě ubohá italská hokynářka v osadě Aica, kousek od Franzensfeste: Putujete do Rio di Pusteria? Asi tak jako – celý svět tam vandruje, není nad to, chceš‑li být dokonale šťasten. Ovšemže jsme po cestě nepotkali nikoho, jen u lesa dělníci kopali silnici – směr Bolzano? –, a ještě dále hory a hory svežených jablek na louce.

Klášter vidíme zdaleka, když se nám v zákrutech silnice, s jedné strany skály, s druhé sráz, rozhrne pohled na ten vysněný Mühlbach. Klášter je jediná majestátní budova na pokraji té snad malebné seskupeniny lidských obydlí vsazených na úbočí strmých černých alpských velehor – nahoře sníh –, nad tři tisíce metrů? Teprve když vejdeme přes dlouhé kamenné předmostí do obce, zjistíme, že skrytá a schoulená, hlemýžďovitě stočená kolem kostela, který odpovídá jejím zdrobnělým rozměrům, podobá se skládačce, tak se najednou před tebou rozvine, sotva s ní vejdeš do doteku – smotané klubko se před tebou rázem rozmotá.

Ještě než se přiblížíme k Mühlbachu – Rio di Pusteria –, ještě než projdeme místy, kde skalnaté vroubení s levé strany vystřídá najednou kus půdy, nádherné visuté jabloňové sady, zeleň v těch horách, sady s nízkými jabloňovými keři obepínající špalíry jako vinná réva, musí nás upoutat ta jediná majestátní budova přilepená k miniaturnímu shluku stavení. Vyčnívá ven z obce, přesunutá nad srázem.

Klášter vypadává svou hmotností již zdálky z té hračkářské podívané. Je prvním, co spatříme ze silnice z Mühlbachu. Imponuje už ze vzdálenosti jako masivní protažená tvrz.

Zblízka vypadá všechno jinak. Když jsme jednou do obce vstoupily, nevycházíme z údivu. Těch pár skrovných domků se představuje jako složité využití minimální stavební plochy k nejvyššímu účinu. Dociluje se toho jednoduše. Jednoduchost představuje pak vrchol důmyslu. Kolem středu – kostela – obcházíš jednou uličkou, která pokračuje stále dál, odstředivě dokola, tvoří první, druhý, třetí prstenec, je to stočený had, co se zdálo být dvěma třemi domky kolem ústřední věže, je celé město. Klášter nepatří k tomuto plánu, je od něj odříznut silnicí – tou jedinou, která směřuje dále do Vintlu a Brunica – a jeho průčelí vypadá všedně.

Zatímco se ohřívám v místní kavárně, kde se baví pár horalů a obsluhuje obligátní světlovlasá tyrolská číšnice, vede Milada jednání v klášteře. Chce mluvit s představenou (!!), a když ji zavolají, přeptává se jí na nocleh a také na další cestu. Představená – je to německý řád – se ujímá role být ku pomoci a poučení poutníkům, zabloudivším do tohoto ráje, vážně a důstojně. Radí hlavně vyhnout se hotelům – titul poněkud honosný pro malé, stěží jednopatrové domky – u kostela, netopí se v nich a jsou přehnaně drahé. Doporučuje – jediný fungující, jak se ukáže – o něco dále od miniaturní západní tepny místa, hraniční čáry jeho kruhovitého centra. V klášteře se dá nocovat jen v letní sezoně. Na Miladino další doptávání o solidnosti zdejších podniků – korektnosti – se zatváří představená poněkud přísně a dotčeně. Povzneseně praví: jsme obec sice malá, ale počestná. Neřesti velkoměsta k nám dosud nepronikly.

Počestnost se ústy blonďaté číšnice, šlape si na jazyk, projeví po svém. Doporučí mi stejný hotel jako již Miladě abatyše a poněkud tišším hlasem, majitel je za výčepním pultem, se ke mně sklání a říká – my máme pokoje, ale zmrzly byste – cena je překvapivě nízká –, oni netopí, kamna jsou zkažená.

V útočišti doporučeném solidárně i světskou stranou je jako po vymření, na rozdíl od centra obce je tu všechno moderní. O cestující se zde nezavadí. Jediný pokoj, do kterého ústřední topení pouští teplo, vede na sever k horám, není ustlaný, pokojská – členka rodiny – narychlo převléká jednu postel, vymlouvá se, že host odjel až odpoledne, vypadá to, že tu po obědě spala sama.

Večer sedíme v dřevem obkládané restaurační místnosti s dřevěným stropem, s dřevěným elegantním barem – v jídelně zasednem až ráno k snídani, není zde uklizeno, naposledy se tu konala kdysi svatba. Vaří se jedině pro nás, za barem je blondýna, již známý – od Inšpruku – tyrolský typ, zde v nejhezčím provedení, vždy táž výška, táž postava, stejně řezaná tvář, stejné – jediná vada – nohy, u stolů Tyroláci z hor, s výběrem těch nejroztodivnějších kreací na hlavě, ani jeden klobouk se druhému nepodobá, pijí místní víno, ani ne růžové rosée, ani ne červené – průhledné, světle rudě zbarvené –, v rohu, odděleny, stranou překvapení dvě ženy, jejichž existence v obci se zřetelně před klášterem tají. Nikdo tu také – pár kroků vzdušnou čarou od sídla představené – nedá najevo, že jejich přítomnost vnímá, platí tichá dohoda tvářit se, že jsou vzduch. Dávno po sezoně, kde mají také trávit večery, nevypadá to, že příliš čekají na to, až sem přece jen ze zkaženého světa náhodou někdo zabloudí. Rio di Pusteria je ráj, vzpomínáme na jablka na visutých zahradách, kupujeme si ráno zelená jablka v hokynářství a představujeme si Merano s jabloněmi v květu. Skoro se nám ráno nechce vyjít na cestu. Také zde teď svítí slunce, je zde klid a ticho, jdeme po silnici kolem kláštera a obracíme se zpátky, když dojdeme k Mühlbacher Klause.

Na klášter nezapomenem. Nedoceníme jeho důležitost. Představená řekla Miladě, že náš básník (váš básník) zvolil ze dvou možných cest do Benátek tu méně snadnou, ba obtížnou a náročnou, ale zato krásnou, prastarou cestu horskou, která vede nezkaženou přírodou.

Mácha volil pod Sterzingem mezi Veronou a Dolomity. V Mühlbachu se nám zatočila hlava z tolikeré nezkaženosti. Nezkaženost není nezkušenost!

Musily jsme až do Mühlbachu, abychom se dozvěděly, proč Mácha 20. srpna odbočil u Franzensfeste tak nelogicky s cesty, která vede na jih, do Benátek, tak prudce nazpátek na sever.

* * *

Člověku, který sedí večer u lampy, skloněn nad psacím stolem, se v devatenáctém století přiznávala moc vidění zvaná fantazie. Osamělému v tichu městských zdí v elektrickém světle se dnes schopnost vidět dál, než sahá tma za oknem, nepřipisuje. Představivost píšícího je zpracována předem z míst, kde se rovněž svítí.

Jak se ale máme smířit s představou někoho, kdo cestuje jen vozem a kdo nám tvrdí, že něco jiného je cestovat pěšky v roce 1834 a něco jiného roku 1974? Obraznost píšícího nejde dnes dále za prospekty moderně vybudovaných dálnic, benzinových pump, silnic, kde pěší chodec překáží, kde naopak je člověk bez auta uprostřed nepředstavitelného hluku a vřavy a kde cestující kupuje v kterékoliv zeměpisné šíři, protože je k dostání, cigaretu oblíbené značky.

Proti obraznosti stojí zkušenost. Pod Brennerem jsme se ocitly v blízkosti autostrády a četly tabuli s upozorněním – mezinárodní značky –, že cyklisté a autostop se nepovoluje. Šly jsme paralelně dvacet metrů s touto dálnicí po silnici pod náspem dálnice. Byl zasněžený. Od té chvíle nám podruhé cestu nezkřížila.

U říčky Isarco pod obcí Mezzaselva jsme dopoledne seděly chvíli v trávě, slunce svítilo, kolem nás klidně pochodovaly krávy s uvázanými zvonci, hnané na pastvu. I staré cestopisy zaznamenávají na tomto úseku podobné výjevy.

Temné stránky, noční skrytá strana obraznosti – to, čemu se tak říká – se dostávaly k slovu jen v městských zdech nebo uvnitř komunikačního asylu.

* * *

Zkusit – kdysi to platilo – znamená učinit. Co se zkusilo a učinilo, zanechává stopu, je nevymazatelné. Co všechno se dá dnes smazat a vyškrtnout. Mluví se o tom, co mluvící neviděl, co nezakusil. Můžeme někoho vzít za slovo? Zlobí se na nás, že bereme, co říkal, vážně.

* * *

Mošt. Holba moštu

Mácha píše v Horním Rakousku o moštu [264, 20–21]. Ten po sto čtyřiceti letech nikdo z Deníku nevymaže.

Jdeme od Welsu stezkou nad Travnou, břeh je kolmý, skalnaté řečiště poseté kameny, balvany, pěšina se různě klikatí, tak jako se klikatí řeka, pak jde přímo, tam, kde zákruty řeky jsou příliš hluboké, odbočuje a vybíhá do luk, postupuje listnatým lesíkem, přecházíme slepé rameno řeky, cesta na Lambach se dále mění v širokou polní cestu, která spojuje jednotlivé osamělé usedlosti, jdeme chvíli lesem a zase polmi, lukami, stavení se objevují častěji, chalupy s obrostlými střechami, kolem a dydy, plůtky, čím více se vzdalujeme od Welsu a blížíme k Lambachu, skládají se pole, louky, stavení v jeden vrývající se obraz plání, zahrad, luk a nízkých domů lemovaných starými, k zemi se ohýbajícími jabloněmi. Jdeme celou dobu před Lambachem krajinou s pěkně spořádanými vysokými kupkami drobných jablíček připravených k výrobě moštu.

Jak daleko odtud jsou dosud neviděná jablka v Alpách, jablkové záhony stupňovitě vtlačené do úbočí pod zasněženými vrcholky, jablka mezi Aicou a Rio di Pusteria! Cestou se před námi rozhrne louka uprostřed lesa, na ní pěkně spořádané kopce, stohy alpských jablek, bursa jablek, hora jablek, připravené pro překupníky.

Směrem k Mühlbachu míjíme šlechtitelskou stanici, nízký venkovský domek se zahrádkou za plotem, jablka vyložená před dveřmi – na prodej? – mají barvu býčí krve. Kopce jablek na louce v lese jsou pořádány podle nejrůznějších barev.

* * *

H. V. a J. P. mě varují, že si cestu pěšky dnes silnicí nedovedu představit, daleko se po Máchových stopách nedostanem, výprava na jih je absurdní. Poučeny z Leonfeldenu, že nejlépe je domluvit se s místními obyvateli, ti nám cestu ukážou, zastavuji se v Linci ve středisku pro turistický ruch, chci po nich vysvětlení, jak lze do Welsu mimo silnici. Počínám si naivně a pošetile, středisko má zcela jiné poslání a starosti, o nějaké turistické cestě nevědí, tvrdí, že pěšky to jde pouze po silnici, odškodňují mě mapou a prospekty. Ve Welsu jsme prozíravější, zastavíme ráno před poštou listonoše na kole a domlouváme se s ním. Dřív než se mu podaří pochopit, co po něm chceme, rozšíří se naše skupina na malý hlouček, přistupuje k nám pán a začne na nás mluvit anglicky, Milada má moderní americkou tornu, pán nechce věřit, že je to český výrobek, podle baťohu soudil, že jsme Američanky (bláznivé), a protože ví, že ty s němčinou daleko nedojdou, chtěl nám být ku pomoci, tlumočit. Pán je americký Čech, žije v důchodu ve Welsu, on nám poradí stezku podél Travny, je to složité, jde s námi přes welský park a výstaviště, park je opuštěný, jen zahradníci kropí trávníky, zabočujeme různými zkratkami, až se ocitnem u řeky. Pán je s námi v tak obšírném rozhovoru, že se rozhodne jít s námi kus pěšky, stejně měl namířeno na ranní procházku, po – odhaduji – šesti kilometrech, kdy jdeme husím pochodem, nahoře nad řekou není jinak možno, šlapeme po kamenech, mezi pruty vrb, křovinatými překážkami, ho upozorňuji, že bude mít zpátky do města trochu daleko. Celou dobu nepotkáme samozřejmě ani živého tvora, řeka, cesta, místy skoro neprostupná, jsou v tuhle roční dobu osiřelé, smutné, napadá mi, kam nás to vlastně vede.

Co zde vyprávím, má jediný smysl. V Linci nám bylo řečeno z místa téměř oficiálního, že pěšky do Welsu nelze jinak než po silnici. Vyšly jsme ve dvě hodiny z města a nastoupily tedy na asfaltový pruh s tabulemi Salcburk 113 kilometrů. Informátoři byli však korektní, neoklamali nás. Příkopem od asfaltu oddělena, vedle kukuřice uprostřed dunajské roviny ubíhala prašná cesta pro cyklisty. Auta za příkopem občas hlučela, párkrát poblíž vesnic přejel kluk na kole. Těch dvacet sedm kilometrů se zastávkou v Marchtrenku jsme ušly lehce, snad se někde silnice dělila, protože čím více se šeřilo, aut ubývalo, vesnice před Welsem už nebyly vůbec frekventované, k večeru jsme došly na okraj města. Do středu se táhla cesta, dost opuštěná, ještě sedm kilometrů, v sedm hodin večer jsme stanuly před kostelem, z kterého vycházeli lidé, jediní lidé, které jsme před vstupem do konečně neony osvětlené široké městské moderní ulice potkali.

* * *

Mám opakovat, že tak jako se v době techniky, dálnic, proměn krajiny ukážou prastaré cesty jako od věků nenarušené, nezměněné, vsazené do lůna přírody – rozhodly o nich povodí řek, horské masivy –, že stejně tak se potvrzuje po cestě pěšky vláda instinktů, nad nimiž nemají čas, změny doby svou moc?

Cesta pěšky na jih není jen pohyb po vytčené trase, na níž se počítají kilometry – maminka měla pro tento druh chůze ze svého mládí, ze svého turistického a horolezeckého období v rakouských Alpách hanlivý název Kilometerfresser. Znamenalo to, že člověk nevidí, neslyší, jen podává výkon, zapřažen jako slepý kůň do žentouru.

Skoro jako by se zapomnělo, že cesta pěšky znamená především vidět, slyšet, vnímat, že je stejně za Máchy, stejně za naší doby nejenom pohybem vpřed, ale dějem, je, chceme‑li, osvobozením od opakujícího se každodenního úkonu, honby řízené účely, koloběhu pohledávek a zájmů. Cesta pěšky na jih se stává souvisle, ustavičně pokračujícím růstem viděného a slyšeného, cítěného, spojováním všeho, co je na dosah ruky a co je doslova za horami, proměňováním vzdáleného na blízké, především však jedinou, nepřetržitou, do celku se zaokrouhlující akcí.

Tento děj, jaký putování pěšky představuje, má své zákruty, uzlové body, právě tak jako shora údolím vytčena spadající bystřina, stezka nebo řeka podle přírodních podmínek dostává svůj tvar, předem daný územním povrchem. Kolikrát jsme si říkaly, že tento druh cestování nabízí odedávna vždy stejné epizody. A tak i v roce 1974, odvážíme‑li se po staré solné trase ze střední Evropy na jih, zažijeme stejné, tradicí vryté zastávky, stejné zkušenosti, tak velice odlišné od těch, které chystala kdysi jízda dostavníkem, poštovním vozem, železnicí anebo dnes po asfaltové dálnici.

Více než kde jinde jsme ve styku s blízkým, bezprostředním, vyvázány ze sítě vytčených vztahů, více než kdy jindy doléhají na nás rána a dopoledne, poledne, odpoledne, večery, noci, vstupují ve svá práva a nabývají svou moc, měří v prostoru úseky, kterými procházíme, dotýkajíce se země – nohama, chceme‑li, očima –, dýchajíce její pachy a vůně, pociťujíce souvisle a nepřetržitě změny atmosféry, výšky i sestupy dolů, vítr, slunce i chlad. Věcem i dnům jako by se dostávalo jejich místo, a vidění jako by nyní přesně rozvrhovalo poměry věcí, krajin, dnů. Nehledáme se a neztrácíme, když potkáváme druhého na cestě, když druhý potkává nás. Spolu s pochodem, který je jeden a týž roku 1834 nebo 1974, odkrývá se jakoby z nánosů a vrstev krajiny, z prostorů ohraničených dálkou děj vynášený povahou samotného pohybu, akce, jakou je chůze vytčeným směrem, dolů k jihu._g

* * *

Od prvního noclehu na italské půdě v neosvětlené vsi za Sterzingem – vcházíme do ní, s obou stran vykrajují nebe horské masivy, jako do temného lidského doupěte, vypadá to zde jako při zatemnění za okupace, spí už všichni před devátou večer? – až do Conegliana, kde nocujeme naposledy před cílem – u Zlatého kohouta v staré části města, v nejvyšším patře, u štítu patricijského paláce přestavěného na hotel, opatřeného výtahy, je to náš nejlacinější nocleh –, budou pronajímané pokoje vybaveny vždy stejně honosně vykachlíkovanými koupelnami nebo sprchovacími kouty, v různých barvách s různými květinovými nebo geometrickými vzory. Materiál do nich je vystaven ve výlohách spojených s prodejem instalatérského artiklu i v těch nejzapadlejších, nejnezkaženějších přírodních koutech. O prosperování při tomto prodeji svědčí obchody, k prosperování se upínají koupelny. Pochybná estetika hygienického zařízení má jako tolik pochybných estetik sotva co společného se zvyšováním – nepřípadně tak zvané – životní úrovně, blahobytu, obtiskuje se do ní spíš diktát o blahobytu, jak jej vyrábějí ilustrované časopisy, přenáší se podle barevných reklamních fotografií na různá místa, spojíme‑li je křivkou, označují území takzvané konzumní společnosti. Kachlíky v koupelně selského stavení v horách, venkovského hostince opatřeného nahoře pokoji – architektura původního hospodářského účelu se nezapře, je to, jako když sýpku přestavíme na hotel, rozsáhlý prostor v prvním poschodí vznikne z dlouhé obdélníkové plochy s okny na východ a na západ, je větší než všechny pokoje dohromady a opatřen starožitným nábytkem! –, mluví však přesto o účelu, byť i poněkud vyššího pořadí než zařízení samo: jsou znakem, představují přirážku, zvýšení zisku, čte se v nich lačnost tvora, kterého ilustrované reklamy nepředvádějí. Hmotný komfort není věcí života, ale reprezentací, zastupuje zde nicméně ne bohatství, ale ziskumilovnost a přičinlivost.

Cenu ve vsi sjednává hostinská, zavede nás nejdříve po vesnických schodech nahoru kolem zrcadla v zlaceném barokním rámu a ostatních nádher do pokoje a ukáže reprezentaci, koupelnu. Pokoj sám je z jiné vzorkovnice vkusu než sýpka s barokním zámeckým vybavením, je to bez ohledu na zeměpisnou šířku stále jedno zoufalé mísení nejnemožnějších emblémů konzumního přepychu, nikoliv realizování snů šíleného políra, nýbrž střízlivého mozku, který respektuje představy druhých, napodobujících druhého, v tomto pokleslém stavu. To, co je k zhlédnutí dole v hostinské místnosti, nemá s vyšším půdním světem nic společného. Zde je normální život vesnic, u prostých stolů s prostými venkovskými, ale pohodlnými lavicemi sedí vesničané, jsme v horské oblasti, jsou to horalé.

Místnost je velká, plná, je zde živo, vedou se rušné hovory. O tento prostor pečují dvanáctiletá a desetiletá ratolest domu, nejmladší z pěti dětí, dospělejší sourozenci se přičiňují, jak se ukáže, na práci namáhavější. Obě děti roznášejí čile a s nepokrytým zájmem prodat co nejvíce sklenic průhledného růžovočerveného vína a stejné sklenice bílé tekutiny, obsluhují, píší účty, vybírají peníze. Sedláci pijí statečně průzračné víno spolu se záhadným bílým neprůhledným nápojem. Ptám se dvanáctiletého, když mi nabízí k jídlu místní – domácí – zelí a místní domácí – naši – klobásu, obvyklá tyrolská kuchyně, na ten záhadný, místní – domácí – nápoj, který jde tak na odbyt a tak dobře se snáší s vínem. Uraženě se na mě podívá: Máme přece krávy, to je naše domácí mléko, ještě teplé, právě podojené. Chutě a kombinace německým turistům přizpůsobené dole vysvětlují leccos z té odvážné všehochutě nahoře.

Komfort zařízení v témže duchu vládne i v nově postaveném městě, zbudovaném po přírodní katastrofě, sesutí horského masivu v říjnu roku 1963._h Majitelka zdejšího Baru centrale nás vede k zadnímu traktu elegantní ulice, je to vskutku nápaditá moderní architektura, do třípokojového bytu, který pronajímá. Také tu je zřetelný, méně folklorní, více urbánní duch přičinlivosti. Dcera vypomáhá v baru, otec ji vyzývá, aby s námi promluvila, chce se pochlubit, že na rozdíl od nich mluví francouzsky, studuje v Padově psychologii. Uniformita toho, co se vydává za civilizační luxus, je lehce komická, rozdíly ve vzorcích a barvách kachliček ji jen zdůrazňují. Ve skutečnosti zasahuje zvenčí velmi málo do povahy krajiny. V Pusterském údolí, kde staré děkanství, pamatující starší doby než Máchovu, sousedí s hospodářskými budovami z tohoto století, jsou zařízení moderního komfortu mnohem nevtíravější než horské hotely budované v Dolomitech počátkem století podle představ soudobého pohodlí a přepychu. Vily a pensiony rozeseté po cestě se v krajině zcela ztrácejí, nevtiskují do ní svou pečeť, krajina je neutralizuje, rozpouští v celkové scenerii. Ves Aica, u Máchy německy Aicha [270, 25], kostelík napůl skrytý segmentem stráně, pár rozhozených obydlí, se rozhodně nerozrostla od dob, kdy se tu stavěla rakouská pevnost. Představená z kláštera v Rio di Pusteria měla pravdu – jsme tu daleko od neřestí a excesů konzumní společnosti, v těchto horách jsou pro ně rezervována jen skrytá místa, interiéry zřízené na půdách někdejších venkovských stavení.

Nepřipadá nám, že by se při této cestě „druhou“ horskou cestou do Benátek tak příliš vzdalovalo od roku, kdy tudy putovali oba čeští studenti. Když vcházíme ráno v neděli do Serravalle, připomíná ostatně střed městečka, zchátralé divadelní náměstí pro výstupy z Goldoniho, spíše atmosféru dávno před rokem 1834. Vrací nás – a rázem si také uvědomujeme, že nyní již našlapujeme půdu někdejší benátské republiky, tak jsou její emblémy, její atmosféra, její styl a architektura, její veselá dekadence i teatrálnost v Serravalle silné – spíše do ovzduší onoho rozpadu a pustnutí Benátek, jejich paláců, jaké připomínají polovinu osmnáctého století a které tak vrývavě vypisuje ve svých Memorie inutili hrabě Carlo Gozzi. Dotek s Benátkami se připravuje odtud, s pomezí, kde končí poslední horské výběžky a začíná italská zeleň, za zvuku dopoledních nedělních zvonů několika serravallských kostelů. Vily a zahrady před Trevisem, zaznamenané Máchou [271, 21], jsou také památkou na historii mnohem starší, nebo alespoň z období před Máchovým narozením. Empírový zámeček Napoleonovy sestry, zahrady a parky kilometry se táhnoucí podél cesty, se zvětralými, rozpadajícími se skulpturami, honosnou, ale dávno časem narušenou hortikulturou, se zdají nabízet stejný pohled jako kdysi, kdy působily svým dojmem na české pěší chodce.

Neboť moderní civilizace, je třeba to říci, si nedělá při této „prastaré“ cestě do Benátek přílišné nároky soutěžit s krajinným fondem, bylo by to též pošetilé, je příliš silný, a kultura je zde věcí starých tradic žijících v symbióze s přírodou, a toto spojenectví ji činí nezranitelnou. Jak by mohl dnešek proti této přesile zasáhnout? Konstatujeme tedy ten mizivý podíl honosné techniky a civilizace a tato bilance je pro nás, pochodující ve stopách člověka, který tu procházel před sto čtyřiceti lety, potěšující, nevadí nám, že znevažuje vše, co do Máchovy cesty vložila tak halasně si napravující sebevědomí dnešní doba. Vesničanky v kraji Cadore chodí dále v svých černých šatech, začínajících od plachetek na hlavě, vinná réva se plazí na starých domcích se žaluziemi u paty Dolomit, u silnice, vestavěných do úbočí se svou starou technologií, obráceny k slunci, anděl s pozouny posledního soudu – Angelus novus! – balancuje na doškové věži kostela v Borca di Cadore tak jako v dobách, kdy znamenal, obrácen k západu a dující do své trouby, člověku víc, mnohem víc než kulturní památku.

Navzdory všemu, nač jsme tak zbytečně pyšní, neboť co nám zbývá, když se v té hypermoderní síti prostředkovaností zmítáme, budeme marně hledat po této cestě dojmy, kterými by nás oslnilo naše století. Jeho pečeti se vytrácejí, zůstávají bez vlivu, jeho vliv přečasto vůbec mizí z dohledu. Milníky z doby římských legií zato nahoře u Brunica, ať chceme nebo nechceme, nepřehlédneme.

Během horské – druhé! – cesty do Benátek se zdá technika civilizace jen něčím bezmocně a neúspěšně vpisovaným do tohoto přírodního pásu, komfort a reprezentace v nejlepším případě mizivé. Jsou to jiné doby, které se zde svou kulturou do této cesty vepsaly. Poslední z nich, ta, kdy příroda, původnost, hory byly v módě, je počátek století. Vyjímají se v krajině originálně, působí nostalgicky ty zavřené objekty se spuštěnými žaluziemi, pavilony, dole na okraji Cortiny d’Ampezzo, kolem nichž je naváto barevné listí.

* * *

_a
Autor tohoto příspěvku je ve zvláštní situaci. Pokouší se vrátit slovům, uloženým v jednom rukopise a určeným jenom pro potřeby svého pisatele, jejich významy. A činí tak, opíraje se nikoliv – jak je tomu ve vědecké literatuře zvykem – o literaturu k předmětu a pomůcky příslušné, nýbrž o svůj zrak a sluch, o své smysly, chceme‑li, a o výkon, který je nutno nazvat tělesným. {11}

_b
V Brenneru jsem mezi vločkami zahlédla pamětní desku – projel tudy na cestě do Itálie Johann Wolfgang Goethe. Doslova zahlédla. Sníh padal v diagonálách. Přesně o tři roky později jsem ji hledala a nenašla. Tenkrát poprvé bylo 21. října 1974. Ale už několik dní před tím, za slunného poledne ve Vöcklabrucku vyprávěli šoféři náklaďáků, že museli přes Brenner natahovat řetězy – jak se to zdálo být daleko. Schnee bis in Thal, hlásil ráno majitel trafiky v Innsbrucku.

Žádný rozhled, i na silnici bylo vidět ve vlhkém sněhu sotva na pár kroků daleko, jen modré tabule s nápisem Carabinieri se pravidelně objevovaly – známka, že jsme v Itálii. Cesta se zdála rovná, teprve po čase povlovně sestupovala, jakoby neznatelně. Pak buď že sníh ustal, nebo že jsme se už dostaly zpod jeho ochrany, bylo přece jen najednou vidět na hory. A na místě, kde silnice ve velkých zákrutech klesala (pamatuji si je dobře, vypadala jinak tři roky nato, bez sněhu, chmurně, s obnaženou betonovou konstrukcí), jsme se spustily přímo, rovnou shora dolů (svezly se po sněhu).

Na malé zahrádce kolem domku, který stál osaměle uprostřed toho svahu, vystaveného jižnímu slunci, visela na nízkém stromě – snad proto, že měl peň hluboko ve sněhu a hůlky plotu byly nízké – na dosah ruky krásná zralá meruňka.

Pak si vzpomínám, že jsme šly po úzké silnici, nebo se možná tak úzkou zdála, protože napravo byla ohraničena skalnatým srázem a nalevo dole mezi stromy pádící bystřinou mezi sněhem a ledem, Isarco, zde ještě říčka, která dává název prvnímu místu, k němuž jsme nyní sestupovali: Colle Isarco, Gossensass. Šly jsme do hostince na pozdní oběd, podruhé jsem zde večeřela, už sama, a pak přenocovala ve vedlejším stavení, které patřilo k hostinci, ve starém rakouském domě, v místnosti s vysoce nastlanou postelí, s džbánem s vodou a porcelánovým lavorem, a s níž ses snadno přenesl do dob, kdy byla tvá babička mladá. Ostatně i tam, kde se v těchto horských oblastech všechno co nejrychleji přizpůsobuje modernímu provozu, koexistovala tu v roce 1974 a 1977 příznačná konzervativnost, všechno, čím si staletá minulost podržuje svá práva, o tom jsme od Horních Rakous – od prvního okamžiku – věděly své. {12} Bylo jasné, že se v hostinci zastavují veselí cestovatelé při překročení hranice a dávají si poprvé zas doma italská jídla. Ale tenkrát, podruhé, večer, jsem byla vyvedena z omylu, co si tu mladá italská dvojice, jedoucí hned dále, objednala pro potěšení, bylo to něco jako alsas‑specialita, kyselé zelí s uzeným neboli jídlo, které o kus dále na jih už na stůl nepřijde. Prostranství – žádné náměstí – v Colle Isarco bylo, když jsme vyšly z hostince, holé, opuštěné, jako od sněhového poprašku právě vymetené, s moderní skleněnou, trochu chátrající stavbou, je zvláštní, jak uprostřed této horské přírody nejdříve podléhá zmaru to, co bylo postaveno naposledy, pustě a smutně působila betonová dálnice s podpěrnými konstrukcemi na protějším břehu Adiže – když jsem šla v sedmasedmdesátém z Brixenu do Bolzana –, jakoby poznamenaná, přitahující zkázu, nad ní se tyčily hory, v té chvíli nezničitelný monument proti dílu neopouzdřenému, podléhajícímu jakoby biologickému rytmu, proto i zániku, rozpadu, pomíjivosti.

Také zde v Gossensassu pamětní deska, ani ji jsem podruhé nenašla, oznamovala celou délku Ibsenova pobytu v tomto místě, zde vznikal Stavitel Solness, zmiňovala se i o vztahu k mladé učitelce, s ní podnikal do hor výlety, stavitelův strach z výšek jsou závratě samotného Ibsena při nich a baťoh, který má na zádech Hilda Jarmily Horákové na obrázku z inscenace z dvacátých let, je to druhé, co připomene zdejší krajinu v dramatě, které považoval Wedekind za tak úmorně vykonstruované. V tom neměl zcela pravdu, jen v otázce, k čemu vymýšlet starého stavitele, který se bojí vylézt na věž, a všechny symboly, když šlo jen o to, že on, Ibsen, nebude stačit té dívce. Odtud, od pamětní desky – jimi byla tedy posázena Máchova cesta, jako v celém svém životě zůstal český básník i při ní této veteše ušetřen – se otvíral pohled k jihu: zatímco vzadu, nalevo, napravo se tyčily bílé vrcholy hor, překvapovalo vpředu plató, z něhož osamoceně vystupovalo několik vršků, neuvěřitelně svěží zeleň, a v levé části zorného pole, v témže jižním směru, se skvěle vyjímal zelený kopec, jakoby kupka trávy, s hradem. Ten je samozřejmě u Máchy, jako téměř každý hrad, na nějž cestou narazil, zaznamenán, ale možná je v tomto zápise i celá scenerie z oné o něco vyšší polohy Gossensassu, vždyť mi tak utkvěla v paměti. „Šli dále. Hrad v dole. Pustertal krásný“ [270, 18–19]. {13}

_c
…není to zdaleka repertoár dojmů a nálad nebo směs záznamů typu to a to jsem ušel a ono přitom viděl. Sešítek reprodukuje mentalitu, která uplatňuje jisté pořadí, ba řád – proto je možné se tímto zápisníkem při cestě řídit –, nikoli efemérnosti a prosté údaje o trase, ale maso, svaly a za nimi pevná kostra. Tak například odkazy k jídlům nebo pití na jednotlivých úsecích, věc, která k cestování patří, a vlastně i klasickému cestopisu, což teprve tomu, který sestavuje podle místních pokrmů jakýsi krajinný zeměpis chutě, nejsou přece zprávou o tom, co zrovna toho dne a na tom místě náhodou jedinečná osoba požila, jako by bylo to nejzajímavější, co jsem já zažil, ušel, snědl, nýbrž jsou vázány k řádu věcí, lze z nich proto vytěžit víc, než na první pohled sdělují. {17}

_d
Když Milada volá při přípravách cesty – nejsou velké – na katedru turistiky, dostává se jí ujištění, že při tomto sportu věk nehraje roli. Nejsme nijak znevýhodněny proti devatenáctiletému Strobachovi v dané disciplíně. Horší než věk je roční doba. Víza dostáváme pozdě a na pouhých osmnáct dnů. Milada se marně namáhá dokázat, že nám na cestu v Máchových stopách osmnáct dnů nestačí. Namísto začátkem srpna vycházíme uprostřed října. Baedecker doporučuje americkým turistům Dolomity jako nejkrásnější sezonu – v říjnu. Ve skutečnosti nepotkáváme v italských Alpách příliš turistů, po silnici se mihnou jeden dva autokary. V Cortině d’Ampezzo je nesezona. Secesní budovy na pokraji mají dřevěné okenice zavřené, působí opuštěny, obchody většinou nejsou v provozu, sotva fungují [utržený kraj papíru]. Zavřené jsou jídelny a nocležny.

V Borca di Cadore svítí večer jediná italská pizzerie pro domorodce, v hotelu, kde přespíme, jsme jedinými nocležníky, v pokoji s terasami obrácenými na jih, na temné obrysy monte Antelao, nad nimiž svítí měsíc. V Innsbrucku jsou v hotýlku na starém městě, nejlacinějším, který je k mání, američtí studenti, přichystaní k výstupu do hor. Teprve dole u Benátek, v Trevisu, začíná být vidět trochu turistický ruch. Když putuji v šest hodin, unavená k smrti rychlým tempem, kterým jsem šla od Conegliana, po vnitřních elegantních ulicích Trevisa, budím přece jen pozornost mládeže – nějak je bez řeči těch pět set kilometrů na mně vidět. Vlastně jsem teprve teď uprostřed civilizace. Turistický ruch je zde běžnou věcí i po sezoně. {6} Dalším handicapem byla pozdní roční doba cesty. Vyřízení pasových formalit se protáhlo, namísto původního plánu vyjít začátkem září – Mácha vyšel 4. srpna, vrátil se 16. září – máme v pase razítko z Dolního Dvořiště s datem 12. října 1974. Toho roku byl podzim už koncem října chladný, již v Praze nás překvapovaly zprávy, že na Brenneru sněží a v Cortině d’Ampezzo poprvé od roku 1941 je třiceticentimetrová sněhová pokrývka. Měly jsme ovšem výhodu – letní turistická sezona v této době dávno skončila, zimní podle všech návěští začínala v prosinci, hory byly opuštěné, kromě zvláštní atmosféry takového horského střediska, jako je Cortina se zavřenými hotely a restauracemi, poskytovaly posléze ten nejnormálnější pohled, se svými domorodými obyvateli. Když jsme se v pondělí restrospektivy 167 – retrospectives ráno dne 21. října vypravovaly z innsbruckého hotelu na nádraží – na hranice do Brenneru jsme měly v úmyslu dojet vlakem –, klesl barometr, pršelo a trafikant nám oznamoval: Schnee bis in Thal. K našemu překvapení vlak, kterým jsme měly jet ráno podle jízdního řádu – nejel. Teprve pak jsme si všimly, že nejezdí od 21. října, v zimním období! Musily jsme čekat na další, na mrazivém pustém větrném nádraží v Brenneru v Itálii jsme vystupovaly samy. Sněžilo, mrzlo, ale vítr nám šel do zad. V poledne jsme byly v Colle Isarco, šly jsme devět kilometrů za hodinu.

Nepochodovaly jsme tedy v druhé půli za podmínek ideálních. V dešti, mrazu, sněhu. Ale měly jsme také štěstí. Po celý úsek horský jsme měly s výjimkou deštivého večera, kdy jsme vcházely do Brunica, krásné počasí. Bohové hor nám byli přízniví. Nedovedu si představit, co bychom si byly počaly na zledovatělé silnici v Dolomitech od Dobbiacu do Cortiny, kdyby nás stihla nepohoda. Ze Sterzingu jsme putovaly už za šera a ještě po osmé hodině za tmy jsme cítily vlahý, skoro májový vzduch plný vůní vanoucích údolím z jihu: to byla také jedna z mála částí cesty, kdy jsme se odvážily pochodovat vlastně už v noci – šly jsme údolím s obou stran lemovaným vysokými temnými horami, rýsujícími nad námi výsek hvězdného nebe. Cestu za tmy v kraji Cadore, ve výši nad tisíc metrů, jsme musily pro chlad vzdát. Jinak řečeno, podmínky byly nepříznivé, koncem října se den krátí, v horách je po páté hodině zima, která se v údolí Pusterie, ohrazeném od jihu, stávala nesnesitelnou. V dešti jsme putovaly v Horním Rakousku za Lambachem, na stejném místě pršelo i Máchovi, v říjnu, jaký byl v roce 1974, nebyla však chůze s přívalem vody na silnici příliš příjemná.

Domníváme se však, že právě vylíčené ne vždy příjemné okolnosti a podmínky cesty nám dovolují svým způsobem lépe nazřít povahu Máchova podniku, o němž mohou panovat od psacího stolu některé mylné dohady. Měřením ušlého úseku za den lze jednak rozšifrovat některá nejasná místa deníku, která se běžným představám podle mapy vzpírají nebo jeví nelogická. Současně můžeme shrnout, že chodecké výkony básníkovy na částech cesty rekonstruované námi jsou přinejmenším zdatné, zdaleka ne však vypjaté. Jeví se nám nicméně vystupovat jeden rys: pochodování za vytčeným cílem v neznámé krajině vyžaduje, jakkoli se zdá zbytečné to zdůrazňovat, koncentraci a silnou vůli, představu o krajině a často i pomoc v hledání a nalezení přímé cesty. Máme za to, že výkon zaznamenaný Deníkem na cestě do Itálie je ve velmi malém souhlasu s některými stylizacemi básníkovy podoby. {3: 3–5}

_e
Když jsme se blížily k Sterzingu – italsky Vipiteno –, odbočovala ze silnice cesta, která vedla na hlavní ulici: stejně jako ty ze severotyrolských měst, Schwazem počínaje, s charakteristickými vývěsními štíty, ale měla navíc podloubí (samozřejmě, jako kdekoliv jinde, vyplněné jarmarečními stánky), od chvíle, kdy se kolem páté začalo šeřit, s rozžehnutými kahany. Tak mi v paměti Vipiteno zůstalo s typickým ruchem pozdně odpolední hodiny a s její iluminací, něco, co už nebylo k nalezení, když jsem tudy šla podruhé za poklidného nedělního dopoledne, třebaže bylo město křiklavě pomalováno velkými červenými nápisy se značkou RAF, byla to doba, kdy se pátralo po únoscích Schleyerových, jehož mrtvola byla poté nalezena v kufru zaparkovaného auta, zažila jsem to pátrání onoho roku 1977 na německé hranici za Salcburkem, cestou do lázní Reichenhall, kdy na přechodu silnice jinak málo frekventované jsme se musely proplétat mezi auty, která byla pečlivě prohledávána, a nyní zde, v prvním městečku na italské půdě, bez tísnivé německé atmosféry policejní Fahndung, která se snese jako černá skvrna hned, jakmile se přihodí něco katastrofického, výtržnické nápisy na podporu těch, kteří jsou tak disciplinovaně hledáni. Málo se ty pomalované plochy snášely s idylickou náladou teď úplně jiného, svátečního Sterzingu, chvíle, kdy sousedé sedí po mši u skleničky vína na jižním městském prostranství, otevřeném k vybíhajícím horám.

V roce 1974 to byl však Sterzing pondělní a šeřící se a Milada tu chtěla zůstat přes noc, aby si mohla nazítří, v úterý, prohlédnout proslulé exponáty zdejší obrazárny, a ani nepovažovala za rozumné vyrazit teď, už za nadcházejícího večera, dále, do tmy, nic neuvidíme a nic z cesty mít nebudeme. Přesto jsme se nakonec rozhodly, že musíme toho dne ještě kus ujít, a vydaly se ven z města, do veliké tmy. Ne že bychom do té doby nebyly za tmy pochodovaly, ale tentokrát poprvé mezi vysokými horami, které se vypínaly na všech stranách, tvořily jakousi černou ohradu, ale jakmile jsme se dostaly do krajiny, změnily se na černý rámec, který vykrajoval světlejší prostor nad námi, z něhož se rozptyloval do krajiny matný lesk, svítily hvězdy a zdola z jihu vál teplý vítr, zanášel sem vzduch plný vůní, jako by se sem dral z velké dálky a za toho pozdního říjnového večera se otevírala celá Itálie._ee A tak zatímco jsme se téhož dne brouzdaly ve sněhu a já si ve Sterzingu koupila kostkovaný pléd, ze strachu před zimou, pochodovaly jsme nyní v začínající vlahé noci, nadlouho naposledy, neboť již nazítří jsme měly nahoře u vstupu do Pusterského údolí už od pěti hodin doslova mrznout.

Sterzing leží uprostřed velké náhorní roviny obklopené věncem zasněžených hor, přece jen má tento kotel svou propusť, kterou sem pronikají větry od jihu, a té jsme nyní kráčely vstříc, k ní jsme se blížily. Viděly jsme dobře na protilehlých skalnatých vrších oba hrady, Reifenstein a Sprechenstein , které střeží tento vchod do velkého ohraničeného prostoru s horami a které si Mácha zapisuje: „Dva hrady na vchodu ? heim Sterzinger Kofel. Vzadu sněhy“ [270, 19–20]. Slova „na vchodu“ v tomto úryvku, který tak podobně jako „Pustertal krásný“ vyjadřuje náladu, okouzlení z tohoto nového úseku cesty, říkají, že také on musel pocítit tento průvan z otevřené uzávěrky sterzinského kotle, tvořené navazujícím údolím – deroucí se sem vzduch, teprve za tmy možná náležitě vnímaný. Ostatně co jiného znamená poznámka „Vzadu sněhy“ než slastný záznam z pohybu tohoto dne, neboť jen obrátíme‑li se za chůze prudce zpátky – není v ní nic z meditativního rozhlížení po krajině –, uzříme naráz cestu, kterou jsme ušly a nechaly za sebou, ještě „sněhy“, nakonec důvěrně z dneška nám známé, ba jako by nic lépe nevyjadřovalo prudké otočení za chůze než právě tento záznam, bezděčně imitující hnutí těla podřízené činnosti oka: před námi dva hrady na vchodu do údolí, za námi sněhy. V tom tkví také rozdíl kontemplativního oka („oko spočívá nehnuté / jak v neskončenost napnuté“, Máj, v. 383–384) a estetického oka (chlapec Lynkeus, věžník, který obzírá krajinu a je cele okem) od vidění vázaného na tělesnost a kterou jedna forma našeho názoru, prostor, ubíhá v čase, této druhé formě, neustále se proměňuje v rytmu samotné chůze – a takto je uváděno v činnost vnímání, nejenom smysly, jistěže všemi, ale hlavně zrakem je atakován náš názor. Měly jsme dostatečně velkou příležitost, abychom pochopily, že cesta, kterou Mácha šel pěšky přes Jižní Čechy, Horní Rakousy, Solnohradsko, Tyrolsko, Jižní Tyrolsko, vůbec Alpy, Dolomity – je příznačné, že jméno samo se v máchovské literatuře věnované italské cestě, ba ani ve vysvětlivkách k ní, nevyskytuje, doklad absence představivosti u literárních historiků, kteří jako by se nezatěžovali otázkou, kudy Máchova cesta vedla, ale také důkaz toho, že „deník“ sám hlavní věci nevypráví, nejmenuje, že tu text sám vynechává a jakoby zamlčuje to hlavní, co má být pojmenováno –, úpatí Alp, až k samotnému Benátsku, benátské nížině, do Benátek, není provázena těkavými i zrakovými dojmy, nýbrž jejich plynulým, ustavičně postupujícím ukládáním, vrstvením přes sebe, ve skutečnosti svazováním: jako by zde souběžně s pochodem a v jeho rytmu probíhal zvláštní proces, na způsob organického růstu, jenž dovoluje zesilování a umocňování senzací, které zrak z toho, co na něj cestou útočí, stačí pohltit, až do výsledného komplexu. V tomto smyslu lze proto mluvit o činnosti oka. Sám způsob, jakým se svazuje to, čím chůze, tělo v ustavičném pohybu ustavičně zrak zásobí, je něčím bezděčným, něčím, co probíhá v nevědomí, a to znamená, nemůžeme jej kontrolovat a nemáme jej v moci. Jako plástve, které se přes sebe překrývají, přitom na sebe přiléhajíce, tak vzniká na každém úseku se obohacující a nic z předešlých vjemů neztrácející pohled, neúplný, pokud jsme dorazily jen do Českého Krumlova – zdejší „město bělalo se“ [264, 6] bude svědčit o tom, vždyť vejde do Máje, že na něj jsou navíjena všechna další cestou viděná města, která se zrcadlí v řece, především ta z povodí Innu –, doplňuje se první místo, z něhož jsou zdálky už vidět hory, na přechodu úbočí směřujícího k Dunaji a dunajskou rovinou, dále zelenavým okolím Travny, s jablečnými sady (záznam o moštu), a za Lambachem, přes Schwanenstadt, Vöcklabruck, „přes hory“ až do Salcburku, přes německý Reichenhall a už zas rakouský Unken s prvními zasněženými alpskými vrcholky, které se stanou dalším leitmotivem na této cestě, dál podél Salzachu přes Lofer a za ním přes louky a pastviny v údolí s vysokými skalnatými alpskými hřebeny („první sníh“! [265, 8]) do St. Johannu a odtud mezi lesy do Wörglu, kde navazuje cesta na údolí Innu, s čím dále krásnějšími horami na obou stranách a na úbočích údolí i v říjnu plno zeleně, skrze Rattenberg, kdysi přístav na Innu („ještě i v době, kdy tudy Mácha šel“), čilých loděk veslování! A dále, stále údolím Innu, od něhož se rozbíhají, kolmo k němu postavená, další pohoří, až do Innsbrucku, se sněhem Brenneru – vše se na sebe nepřetržitě, v jednom kuse navíjí, a tak se v jednom sledu vnímá další a nový úkaz na pozadí těch už uložených, jako by se navzájem scelovaly, slévaly, vytvářely z heterogenních částic jednolitou, soudržnou masu, ano, je to komplex, který tu pochodem od severu vzniká. Něco, co zůstává v chodci přítomno, tvoří součást jeho vlastní bytosti, právě proto, že zůstane nepopsáno – nepřevyprávěno, nestane se materiálem pro cestopis, nebude zcizeno –, rozmělněno, destruováno, právě proto zůstává mimovolně nabyté vlastnictví trvale uloženo, dává o sobě znát na místech, na kterých je tzv. převypravovatelé Máchova deníku z cesty do Itálie nikdy nehledají. A protože věří, že vše je v něm přímo pojmenováno, ani najít nemohou.

Ve dvou dopisech Michalu Máchovi do Podolí z rozhraní října a listopadu 1835 a ze začátku března 1836 se říká: „Když jste šli po Jizeře do Semil, tak jsi snad viděl Malou Skálu a zbořený hrad Friedstein; a když jste šli ze Semil do Turnova, snad jste zašli na Hrubou Skálu?? Trosky jsi viděl zdaleka. – Jak se Ti libi chodit po světě? – Není‑li to lepší, něco vidět nežli sedět doma a přitom přece dosti zkusit a nevidět nic? – Až budeš zase psát, tak piš, co jsi viděl a jak se Ti to libi“ [312, 12–19]. A v druhém: „Co mě mrzí, jest, že se tak málo ohližiš po tom, co by přece stálo za podívanou. Až půjdeš po Jizeře (jestliže půjdeš pořád při řece), přece budeš musit něco vidět, alespoň Zásadku, Zvířetice atd.“ [316, 12–16] (zdůr. RG). To, co nás na těchto dopisových úryvcích zajímá, není péče o bratrovu estetickouvýchovu, nýbrž způsob, jakým se uprostřed jinak věcných sdělení vyplavují z nevědomí zážitky z chůze, z velké cesty, jak si je Mácha v sobě nese: a je možné, aby přišly v díle samém nazmar, aby se tu neprojevily, dere‑li se ono spojení vizuálna, pohybu, libosti i v myšlence na bratra, který „krásám světa“ není otevřený? Čteme‑li tyto věty obezřele, je až s podivem, jak je v nich vlastně vidění vázáno na chůzi: „Až půjdeš… přece budeš musit něco vidět…“ Vidět tu znamená nebýt na jednom místě, ale také, díky tomu, že jdu, stále něco objevovat. Opakující se slovo „vidět“ je v dopisových úryvcích vázáno se slovesem „jít“, v obou případech je tak označována činnost, dvakrát se vyskytne sloveso „líbit“.

Obojí, vidět i líbit, je sice v daném případě neodlučitelné od samotného pohybu těla, nicméně skrze tělo se odehrává v čase, a protože jde o chůzi, jako by byl už sám takto určován směr času.

Vrátíme‑li se k deníku cesty do Benátek – od severu k jihu –, pak vedle věcných a praktických zápisů o tom, co v kterém místě – to je důležité – snídal, co kde pil, dále o ceně, někdy přehnané, samotného jídla, o zvláštnostech místní – krajové – kuchyně (neboli jakýsi zeměpis chutě), vedle zaznamenávání kulturních památek, které se ho nějak dotkly, a samozřejmě vedle údajů zeměpisných, názvů měst a lokalit (avšak vůbec ne jmen hor a řek, nejvýš bezejmenné odkazy), eventuelně hradů a ruin, těm je věnována ta největší pozornost, zápisů o setkání po cestě, případně lidí, které jsme měli po cestě navštívit, avšak i o tělesných úkonech (nakonec i tělesném stavu, tj. o „bídné chůzi“ [277, 5] toho a toho dne před Vídní, související se zmínkami o ošetřování malíku), nakonec i o drobných událostech, lze sledovat v těchto deníkových poznámkách i mimořádná sdělení o pocitech libosti („napiš mi, co jsi viděl a jak se Ti to líbí“). Mezi ně zřejmě patří i „Pustertal krásný“ – i když místní jméno neoznačuje zrovna „dol pod Brennerem“, vyjadřuje zato zážitek zde 18. srpna zakoušený.

* * *

Proti tomu stojí výklad dvou inkriminovaných slov, který vysvětluje, že cestou přes Sterzing se Mácha dozvěděl o prý krásném Pusterském údolí. Tím se vnucuje otázka, zda Mácha věděl o druhé možné cestě do Benátek přes Pusterii předem, nebo zda ji volil až na místě. Ani máchovští badatelé, ani autoři, kteří deník v posledním období beletrizovali, nebo ho alespoň jako beletrizovaný cestopis četli (M. Červenka [1976: 180]), o tom nic neříkají. Ale to lze svést na chatrné představy o cestě samotné, s nimiž si literární historici žádné starosti nedělají. A přece je to otázka klíčová, neboť se dotýká plánu celého podniku, toho, zda a jak se Mácha na cestu připravoval. O tom nic nevíme a v Zápisníku, který se přece vztahuje k roku 1834 – datován je do 24. dubna téhož roku –, není nic, co by se k takovým přípravám vztahovalo. Přitom by podle Plánu cesty do Krkonošů z Prahy [120–121], v němž je přesný denní, ba hodinový rozvrh, šlo soudit, že Mácha rozhodně nešel bez předem promyšleného itineráře, nebo alespoň bez nějaké představy načerpané z příslušné literatury. Zatímco však Zápisník představuje intenzivní zájem o dobové zeměpisné publikace a jsou zde výpisky vztahující se i k velmi exotickým krajům a cestovatelským zážitkům a zkušenostem z nich přivezeným, nenajdeme přesto v těchto excerptech nic, co by se byť vzdáleně týkalo Horních Rakous, Salcburska, Alp, Tyrolska, Dolomit a Benátska. Výjimku tvoří znalost významů a pověstí spojených s horou Unteršperk, v jejímž stínu pěší chodec putuje ze Salcburku do Reichenhallu – ta se v máchovské literatuře dokonce uvádí do souvislosti s Poutí krkonošskou a poukazuje se na shody s unteršperskou pověstí o klášteře mrtvých mnichů uložených v hoře – Jan Hertl upozornil na sbírku H. F. Massmanna Bayerische Sagen I, Der Untersberg bei Salzburg (Mnichov 1831). „Zmíněná pověst se zakládá na rukopisné tradici 17. století, která se stala později podkladem lidového tisku vydaného v Brixenu roku 1782 (Sagen der Vorzeit oder Ausführliche Beschreibung von dem berühmten Salzburgischen Untersberg oder Wunderberg, wie solche Lazarus Gitscher vor seinem Tod geoffenbart; cit. u čísla 27 Deutsche Sagen bratří Grimmů),“ sděluje Karel Dvořák [468]. {14}

_f
Někdo nám musí potvrdit, že je správné jít zas na sever, ale kolem téhle chmurně podzimní rakouské Fortezzy bylo tak důvodně pusto, hlavně však liduprázdno a mrtvo, vylidněně vypadala i moderní stavení vestavěná do úbočí směrem k potoku, všichni je zřejmě na zimu opustili, a hle, na terase jednoho se něco pohnulo. Pustily jsme se dolů za jediným živým člověkem, opravoval něco na zábradlí před svou trattorií, byl to Ital. Italy tu potkáte, měly jsme se o tom ještě přesvědčit, na úřadě, na poště, v opuštěné železniční budce na trati, kde jede vlak dvakrát denně, u okénka s prodejem jízdenek, a vyznačují se tím, že hrdě neumí jediné slovo německy. Vysvětlovaly jsme majiteli trattorie v té pustině s elegantními domy, že jdem do Benátek a že je nám divné to odbočení z cesty na jih, ukázala jsem mu knihu, jsme na stopě českému básníku Máchovi z devatenáctého století, toto je jeho deník, aspoň místní jména na stránce mu mohla něco říci. Podíval se a začal se smát – uviděl tam napsáno zrovna Longaron a hned že on je z Longarone, města, které bylo postiženo v roce 1963 obrovskou katastrofou, sesuvem půdy, samozřejmě, tudy se až do Longarone dobře dostaneme, je to v pořádku, vůbec do Longarone jen tudy a nikudy jinudy. Rozloučily jsme se, spokojení bylo na obou stranách, on že právě zjistil, jak jeho Longarone na sebe strhuje pozornost v cizí knize, právě jsem ji dala zpátky do batohu, my zas že nás někdo tak kompetentně ujistil, jak je jen na první pohled nesmyslná ta obrátka, kterou Mácha na tomto místě udělal, když se vydal bůhvíkam do hor. Vydaly jsme se tedy vzhůru. V zákrutu stáčejícím se na severovýchod je tabule se jménem Aica, u Máchy se píše, že pevnost se stavěla u vsi Aicha, ale kromě těch nových domů dole u Fortezzy (odkud je tak blízko do dalekého, dalekého Longarone) jsme po cestě žádný neviděly a také zde pod tabulí stojí jeden jediný dole pod ohbím silnice, spíš vyšší než širší, jako ty na muřích nožkách, oprýskaný, ale se schody, které vedou do krámu. Sešly jsme k němu, zápalky a laciné bonbony tu byly zřejmě jedinou nabídkou, připomnělo mně to podobné ubohé krámky z dětství, ještě z první republiky, vyhublá černá žena, ukázalo se, že také Italka, úslužná, nebohá, poddajná, dala najevo, jak je ráda, že se může s někým pobavit, začala s tím, že samotné due donne, to je dnes velmi, velmi pericoloso, co všechno se nám může jen přihodit – co všechno číhá na neopatrné panny –, cestovat takhle pěšky, že se nebojíme. Jako by ona na tomto svém postu nebyla ještě nebojácnější. Cesta vedla dále do kopce a byla krásná. Šly jsme dlouho kolem lesa a pak se zase mezi lesy objevily volné stráně stočené k jihu, osázené stromy, a mezi nimi na skok od lesa velké hromady jablek, hory velkých zelených jablek, sklizeň nyní v říjnu, tu a tam míhající se lidé s náklaďáky a na nich nakupená jablka. {16}

_g
Navzdory všem emancipačním heslům vyznačují nám samozřejmá starostlivost schwanenstadtských paní a samozřejmé uvítání v pusté ulici moderního Conegliana přece jen ony dva póly, mezi nimiž se pohybují ženské atavismy, popravdě ona ženská moc, o níž se z důvodů víc než jasných hovoří zpravidla jen velmi nepřímo. Neboť bude‑li se o ní mluvit, zmizí všechny stylizace vysněné pokory, oddanosti, přizpůsobivosti, úvahy o druhém pohlaví i rytířské ujímání se slabých jako pouhé mimikry, formy, jimiž se maskuje vládychtivost. Enfin partout, nakonec se opakuje vždy jeden pohled. A protože je sobotní večer a cesta ve tmě dále nejistá, rozhodnem se uvítat náhodu a zajít do podniku, který stojí uprostřed několika domků skalnaté krajiny nad posledním, třetím jezerem Máchovým, o němž jsme Růžena Grebeníčková 174 neměly tušení, a který se honosně jmenuje Bella Vista. V sobotu v šest hodin sedí v ztichlé místnosti čtyři figury, které vypadají jako mumie, na stole jsou karty, je puštěna televize. Místnost je ze šetrných důvodů jen slabě osvětlená. Ze čtveřice, jak se ukáže, je jedna dvojice manželé‑majitelé, druhá, soudě podle terénu, jímž jsme prošli a jenž je bědně venkovský, jediná lokální honorace. Ticho, nehybnost za stolem panuje dál i poté, když nás žena obslouží a jednoslabičně odpoví na dotaz o možnosti přenocovat. Z celého je přitom jasné, že jsme do tohoto příšeří seslány dobrým duchem domu, jenž tu mrtvě za sobotního podvečera nesezony čeká jen na něco nepředvídaného, aby se sanoval. Čtveřice působí dojmem snahy o poslední módu na malém městě z dob před druhou světovou válkou, stylové oblečení z půjčovny kostýmů je kombinováno s doplňky podle poslední módy up to date. Nemrkne brvou, nevzhlédnou na běžící italský program televize ani směrem ke krásné, nyní zešeřelé vyhlídce za vitrážemi, k terase s oleandry, ale také ne k nám. Je to sestava z nudných večerů na venkovském zámku v opuštěné krajině v Normandii nebo uzavřeného dýchánku žel bohu ve veřejné místnosti. Mám na okamžik pocit, jako bychom se vloupaly někam do soukromí nebo se dopouštěly hříchu přihlížení klíčovou dírkou. Relace mezi čtyřmi jsou podivné, nepoměr mezi majitelem a paní domu, nejvenkovštější z nich, přesazené sem z normálního prostředí, ale tím víc pokažené, nepoměr mezi ní a třemi ostatními – je to proti nim spíš mladá, ale notně usoužená krasavice – navozuje cosi psychopatického, vytvářejí dohromady sestavu, jež napovídá tajnosti odehrávající se na druhé straně opony, v nepohnutosti, držení těla, v obličejích jako by byly vrýhovány stopy skrytých dramat. V dalším ději večera se ukáže maître domu jako zdárný trubec. Právě on – v šest hodin, v pustém venkovním hnízdě uprostřed skal – je až na svého motýlka oblečen, jako by se ne bez námahy inspiroval ke svému kostýmování starými předválečnými ilustrovanými zpravodaji s obrázky prince windsorského. Dodejme k této snaze působit po anglicku přece jen substrát italský plus – silnice tvoří la gran Alkemanna a obchod je obchod – s inzerováním němčiny – skládá se z několika slov ještě méně srozumitelných než dialekt v okolí Lambachu – a naše zděšení bude úplné. Za večera vykoná jedinou službu. Rozsvítí ve vedlejší místnosti, nadzvedne závěs vedoucí k ní a doprovodí mě ke stolu jídelny, upravené podle týchž představ, jakými se řídí garderoba, držení těla a gestikulace. Z této jídelny plné folklorní vynalézavosti a pokleslých imitací velkého stylu – v umělém krbu jsou hračkářsky udělány umělé plameny hořících polen – na mě dýchne imaginace chovance blázince, je to sen šíleného dřevorubce, v přírodním prostředí nad Lago restrospektivy 175 – retrospectives di San Floriano jde ze všeho hrůza. Vstupem do jídelny se strnulé chování mění, hraje nyní majitele prosperujícího kasina. Mlčelivá, ztrýzněná trpitelka, která zdánlivě obstarává vše pod jeho despotickým pohledem, je přitom zcela zjevně osobou mocnější. Když nám zrána s týmiž pokornými, osudu odevzdanými martyrskými pohyby chystá snídani, je to nakonec přece jenom ona, kdo sestavuje účet. Na okamžik se změní, když platím a dávám spropitné, v očích jí blýskne lačnost. Dá se s námi však posléze přece jen do řeči – muž je nyní neznámo kde, vyspává, po namáhavé službě? –, že jdeme do Serravalle pěšky, přece jen zjihne a stává se normální. Je jasné, odkud se berou legendy o slabém pohlaví. Na cestě od Welsu, ne, od Leonfeldenu, z rakouského Mühlviertelu až pod horu Consiglia se opakuje mnohokrát jakkoli rozmanitá, přece jen jedna hra, na místech, kde se nocuje, se vynořuje mnoho divadelnosti, aranžmá se přenechává mužům, ženy hrají méně. Jsou v principu věcnější, spřádat mosty nad realitou, „duhové hry“, ano, pole ducha, to křehké a snadno ze světa zprovoditelné, se přenechává silnému pohlaví. Jsou to pokaždé ženy, kdo píše účet.

* * *

Příběhy, které si nevymýšlíme, které nehrajeme, které nepředvádíme, a které se po nás přesto žádají. {1: 7–9}

_h
Večerní nové Longarone postavené po katastrofě z roku 1963 představuje dvě tři moderní ulice, elegantní to čtvrť s výklady, za nimiž se zřejmě neprodává, vlastně nekupuje. Za nimi, kolem písek, prach, reflektor na sloupu jakoby provizorně budovaný a svítící do jakési ohrady s oltářem, vykopávkami z antiky, ne, to, co se našlo, zůstalo poté, když se sesul horský masiv. I kdybychom nic nevěděly o přírodní pohromě, která tu provedla své dílo, vstupujeme přece jen za tmy do města jakoby obklopeného pustinou, sbitými baráky jako bychom se rázem přenesly do narychlo zbudovaného stanoviště na Divokém západu, kde se objevila nafta. Nic netušící příchozí z Alp vstupuje poprvé do světa, který se prudce liší od neměnné moci hor, který nás rázem vrhá do konkrétního století, jsme v jiném světadílu a poprvé vlastně opouštíme za celou cestu Máchovu stopu. Ten kontakt s civilizací – jak jinak to nazvat –, navázaný rovněž za tmy, poslepu, spíše prudký náraz, dává však jen nanovo pociťovat katastrofické přírodní síly na pozadí, vždyť tato divoká, chaotická, zpřeházená, napůl snová – také poprvé snová, fikcí na tebe doléhající – vize je jen jejich následkem. Pachuť dobrodružnosti, která se zde vnucuje, působí tím víc, že jsme po sestupu s hor a cestě, důvodné a skličující, hrozně unavené a že se marně rozhlížíme po nějakém světle, které by ohlašovalo možnost přenocování. Přes neony je longaronská „tepna“ (o nic kratší než marseillská Canebiere) jaksi matně říjnově osvětlená, fouká vítr, a rozvažujeme‑li jakkoli, zda se dát vpravo nebo vlevo, nevypadá to utěšeně. Zahlédnu kdesi nápis albergo, ale světla nás v této miráži rovněž oklamala, zato je vidět, že ulice končí kdesi v temnu pláně. Milada se hrdinsky vypraví naslepo, bez velkého rozhodování do nejbližšího krámu, v místech, kde celá třída stejně mizí do ztracena. Nepodařilo se nám ani druhého dne – v sobotu? – zjistit, co bylo v obchodě na prodej. Drahná chvíle, pak vidím, že vychází s mužem s vyhrnutým límcem u kabátu, který ji někam vede. Přidám se k nim, bez řeči, nikdo neprohodí ani slovo, ostatně opravdu padáme únavou. Jdeme zpátky, teoreticky po hlavní třídě k centru, prakticky směrem na druhý konec, kde se opakuje, končí se v pustině. Milada řekne, je to prý kousek. Náš průvodce, s nímž jde Milada, jako by k němu patřila, je o sobě typ nemluvného muže, nyní ale starostlivě, vážně mlčící, kráčí ale se zarputilým posláním. Vše se odehrává bezhlesně, samozřejmě poslepu. Přicházíme na elegantní quasitřídě k Baru centrale, zde nás muž dvěma slovy, vlastně skoro mlčky předá starší malé, kulaté, ale svižné patronce – vše se děje ve zvláštním kódu komunikace beze slov – a rychle se odporoučí. Čekáme půl hodiny, víc, na další. Zatím se tu vystřídá místní společnost, mládež, odpovídá vzhledu města nebo městu na vzhledu, který nás ve tmě tak zarazil._13 Bar centrale, jak s údivem příštího dne zjišťujeme, je vskutku ústředním místem nového Longarone. Z pošty nás ráno pošlou zpět sem, odkud jsme vyšly, je to hlavní a opěrný bod, víc než radnice, magistrát, telefonní centrála, rozdělovna všech služeb. Žena, která to všechno řídí, má kupodivu muže, konstatujeme až později, opéká v baru sendviče, oč vyšší, o to druhořadější postavení v rodinné hierarchii, dcera studuje – rodičovská pýcha – v Padově psychologii. {1: 10–11}

_ee
Ani teď za tmy jsme nevěděly, kam až máme namířeno, počítaly jsme prostě s tím, že někam na nocleh dorazíme. Byla to ale přece jen jiná krajina než ta, kterou jsme viděly dosud, lemovaná v jednom kuse, od Gossensassu, věncem hor, viděly jsme trávy, které lemovaly silnici, jen tu tam, úplně sporadicky projelo jakoby osamělé auto, jinak žádné známky obydlenosti. Nakonec přece jen malá světla, spíš temné domky, po světle jsme došly mezi chalupami k hostinci, ve spíše velké místnosti tu byl náhle neuvěřitelný počet lidí, místní horalé, ani jedna žena, a protože zde bylo možné přenocovat, nešly jsme už dále. {15}

POZNÁMKY

_1
Ale rozhodnutí je vždy věcí zlomku vteřiny a nikdy nevíme, co uděláme příští chvíli – a slyším, jak ihned poté, co jsem pronesla řeč o tom, jak nerozumné by bylo teď polevovat a tříštit síly, Pojď dovnitř. {1: 1} Zarazily jsme se, řekla jsem, to nemá cenu, teď před cílem tříštit síly, ten kousek ještě proběhnem, ale současně jsem se zastavila, protože člověk nikdy neví, co v příštím okamžiku udělá, nadzvedla jsem řemeny na baťohu a také jsem řekla – pojď, kouknem se dovnitř. {2: 3}

_2
Ze dveří kuchyně přichází žena, je to všechno hornorakouské, a chceme‑li, staré rakouské, hlavy se k nám otáčejí, když sundáváme baťohy a promoklé svršky, nedoceňujeme drahnou dobu, že jsme v místnosti (v prostoru) porušily navyklý řád, že jsme tu sem přinesly kus exotického, a teprve později nám do vědomí dojde, že tu jako pěší pocestné – které jdou z Lambachu? kam, do Itálie? – vlastně působíme rozruch. Ale vše se tu odehrává vlídně, neznatelně, teprve po dlouhé době si všimneme nápisu, v té chvíli v tomto prostředí působícímu surreálně, přitom, jak dále zjistíme, úplně normálnímu, Denn alles Gute kommt vom Rinde. Druhá žena, ještě o něco menší, ještě méně přísná – ta první má brýle –, k nám přichází, usmívajíc se, ten úsměv jí zůstane a dodává jí něco napůl přihlouplého, napůl pobaveného – a ptá se, nechceme‑li něco k jídlu, ohřátý leberwurst nebo snad „a bojšl“? {1: 1–2} Od podia se k nám šinula rezolutní, ale brýlatá majitelka. Řekly jsme horký čaj, ale pak se s ním objevila ta druhá, domácká a usmívající se, chceme něco jíst. Bierwurst a bojšl? A bojšl měl být zdejší pajšl, jak se ukázalo, protože se za chvíli kachním krokem na krátkých nohách přikolébala s tím úsměvem a kouřící polévkou, bylo to zřejmě potěšeni domu, tenhle zdejší pajšl nabídnout, a to ani netušila, že jsme už bez nahlížení do Deníku povzdechly. Mácha má u Lambachu napsáno „Gschnattelsuppen. (Sakramentskou)“ [264, 19], čemuž komentář ještě z dob Jánského poznamenává – polévka z vnitřností [467]. {2: 3}

_3
Pak nastane šum, obě ženy poletují, dávaí si na hlavu šátky, za chvíli přijdou v kabátech, vysvětluje se, že majitelka odváží volkswagenem starého dědečka a stále se přihlouple usmívající paní do Schwanenstadtu, chtějí nás vzít s sebou, jen vlezou‑li do vozu baťohy. Jedem tedy tříkilometrovou alejí do Schwanenstadtu, porušujeme poprvé od hranic, že nevkročíme do dopravního prostředku, co dělat, ženy se nás ujaly. Starý pan se tváří tak důstojně a gemutlich, jako vše, co je památkou na starou říši. Milada musí přitom mlčky snášet jeho rakouské galantnosti. {1: 2}

_4
Zvo olanštahanda Frón. {1: 1} Zwei alleinstehende Frauen. {1: 2} Na holt zwa olonstahna Fron. {2: 1} Holt zwo olojčtnde Fron. {5}

_5
Milada tvrdí, že muži nemají pro naše putování smysl. V té platanové aleji před městem Conegliano – jehož střed se tak velice liší od předměstí a jehož jádro tvoří vysoké patricijské paláce – mě vytrvale předjížděl o pár kroků šofér v bílém kupé. Když jsem mu vysvětlovala, že nemohu vozem ani do Benátek, ani alespoň na půl cesty do Trevisa, že jdu a jen pěšky, do Conegliana centra, majíc tu ve čtyři hodiny schůzku s kolegyní – předjela mě o kousek cesty autobusem –, začal mně vysvětlovat, že do města je to ještě kus. Řekla jsem, jdu pěšky z Brenneru. Začal se pobaveně smát, pak si mě změřil a ptal se – Rakušanky mají zřejmě pověst výstřednic – Austriaca? Cecoslovacchia! Da Praga. Zarazil se – podívali jsme se na sebe a vypukli v úlevný, dorozumívající se smích. Měl mě rozhodně za blázna. Bláznovství odzbrojuje – smích je zdravý! –, ale nemá místa, které pro něj obě schwanenstadtské rozumně rezervovaly. {7}

_6
Ale od Schwanenstadtu do Conegliana nás provázejí tyto dvě reakce, tato dvojí účast, probouzení toho, co není lhostejnost. Péče, laskavost a snaha najít vysvětlení, proč něco takového podnikáme, holt alleinstehende Frauen, ach so, a touha jít s sebou, nebo alespoň s okraje chodníku zavolat na nás, abychom věděly, že děláme právě to, co se na ženskou patří. {4: 3}

_7
…zatímco obě Hornorakušanky mají v sobě něco z jemného ducha sternovského původu. Ve středu za deštivého říjnového večera nám chtějí ušetřit cestu lesíkem do města, vyptají se nás na děti a manžely a pak prozíravě usoudí, že bláznovství se nám v našem postavení na světě povoluje. {7}

_8
Nikdo nikdy neuvažoval o tom, zda si oba pražští studenti, kteří se počátkem srpna jednoho roku vydali do Benátek, počínali nemotivovaně. My však spadáme buď do kategorie sport, nebo do kategorie naučené. Budeme nesčíslněkrát opakovat, že jsme literární historičky a že ověřujeme pouť, kterou konal náš český – velký – básník tehdy a tehdy z Prahy do Itálie pěšky. Když sedím 30. října večer na náměstí ve Veroně, hledají mi přátelé z veronské university marně v paměti italského básníka, který by byl šel také někam pěšky. Nahoře na brennerském průsmyku čteme v sněhové plískanici monumentální desku s citátem Goetha z Italské cesty a s pamětním textem o tom, kdy a jak státní rada projel v kočáře touto nebezpečnou krajinou. V sněhu a větru není vidět vrcholek, na jehož zdolání musil Mácha se Strobachem vynaložit tolikeré úsilí. {4: 4–5}

_9
…nebylo v naši moci jít trasu do Benátek celou, ačkoliv bychom ji byly prošly rády. Vyšly jsme z Československa na normální devizový příslib v době své dovolené. Dostaly jsme výjezdní doložku na 18 dnů. Náklady cesty jsme si hradily samy, podporu jsme nedostaly. Nebyly jsme nijak vybaveny mapami, pomůckami, první mapu jsme si kupovaly ve Freistadtu, druhou, pro Dolomity, ve Sterzingu. Jediné, oč jsme se od začátku mohly opírat, byl Máchův text a komentář k němu, třetí svazek Máchy v baťohu představoval nadto relativně největší zátěž. Spotřebovaly jsme nadto jeden den cesty navíc, abychom dorazily do výchozího bodu na rakouské půdě, Leonfeldenu, sedm kilometrů jižně od hranic, kde od Rožmberka putoval kdysi Mácha. My jsme musily použít přechodu u Dolního Dvořiště, putovat odtud do Freistadtu, z Freistadtu namísto rovnou do Lince se vracet podél česko‑rakouských hranic do cíle, který byl východiskem. Rozhodnutí resignovat na úsek Salcburk–Innsbruck bylo učiněno rovněž na místě. Cesta vede přes západoněmecké území a my jsme neměly vízum. Obcházet ještě krátký úsek v situaci, kdy jsme měly vyměřený čas, se zdálo bláhové. {3: 3}

_10
Vůbec se nepodivuje, že jdeme touto cestou a že chceme dorazit až na Piavu. Ta samozřejmost, s jakou se mnou souhlasí, mi připadá normální, ale nakonec, není to spíš, jako když si navzájem rozumí fanoušci jednoho fotbalového klubu? Můj hostinský byl z Longarone, v téhle krajině, kde se dosud, celým Pusterským údolím, mluví německy – až téměř do Brunica –, byl prostě Ital. {6: 5} Přestává se divit, že chceme tudy odbočkou na sever dorazit až k Piavě. Jedná se mnou jako s rozumným člověkem. Je Ital, v Pusterském údolí za Franzensfeste jsou ostrůvky, kde se německy nedomluvíš, jinak tu máme co dělat s němčinou, jsou to typičtí Jihotyroláci. Zde knihu nevytahujeme. {9}

_11
V ten okamžik mě navzdory nechuti vyjít v druhé půlce října pěšky na jih přepadla prudce touha vydat se přece jen do nejistoty. Začaly jsme horečně s přípravami. {10}

_12
Co jiného je cestovat než hledat, co jinak nenajdeš. {10}

_13
V Baru centrale nás nechají hodnou chvíli čekat, první muž skončil svou službu a opět odešel, vystřída se zde zatím místní společnost, mládež, odpovídá vzhledu města nebo mu snad také na tomto vzhledu dodává. {8: 9} Teprve po drahné době nás patronka zavede do zadního traktu hypermoderního domu zářícího novotou a sveze výtahem do třípokojového bytu údajně svých rodičů, kde pronajímá pokoje k noclehu. Všechno v tomto městě má pachuť podivné podezřelosti, i to, co je zcela nevinné. Ale přece jen vyprávím příběh proto, co jsem se dozvěděla od Milady. Nechávám si líčit, jak vpadla do večerního obchodu, musí být před zavřením a zákazníky zde při liduprázdnosti všech míst tu přímo vítají, s čím to byl obchod, si za živého boha nemůže vzpomenout, jak se bez řeči obrátila na paní, která rázem pohlédnouc na ni pochopila, že jsme sešly s Alp, rázně povelela muži, který si vzal kabát a klobouk – nebyl příliš nadšen, tvrdí Milada, ale mně připadal jako nejkrásnější Ital –, a pak už následovalo to, o čem jsem vyprávěla. Ani v Longarone jsme neviděly jiné ženy. {8: 10}

Ediční poznámka

Pro přítomnou publikaci jsme jako výchozí zvolili šestatřicetistránkový strojopis, nejrozsáhlejší z těch, které jsme v pozůstalosti nalezli, a jediný v analogickém rozsahu souvislý a neporušený. Není jisté, zda jde o finální verzi, ale ve srovnání s ostatními torzy obsahuje až na několik motivů veškeré prvky, které jsou přítomny v jiných fragmentech. Strojopis je na horním okraji uprostřed paginován (řádkování 1,5; s. 1–34), přičemž mezi stranami 9 a 10 je strana 9b, strana 23 je omylem označena jako 22 – tato pagina je tedy v konvolutu dvakrát – a po ní následuje číslo strany 23; strana 13 je chybně označena jako 3. První tři stránky jsou autorčinou rukou zhusta korigovány. Ruční zásahy pak ustávají a text je dále upravován strojopisnými operacemi: škrty (pomocí malého písmene „x“), případně vpisky mezi řádky. Grafické předěly, vysazené zde třemi hvězdičkami s mezerou, jsou ve strojopise značeny pěti, šesti, sedmi pomlkami bez mezer. Výrazy, tištěné zde kurzivou, píše autorka buď proloženě, nebo s podtržením.

Z textu vypouštíme deset pasáží (v rozsahu od jedné vedlejší věty až po víceřádková souvětí), které autorka dokončila nebo zůstavila vprostřed věty, neškrtla je a započala v méně či více jiné skladebné konfiguraci znovu (např. škrtáme segment, zde vysazený kurzivou: „Komfort vladne i v nově postavenem městě, zbudovanem po přirodni katastrofě, sesuti horskeho masivu v řijnu roku 1963. Majitelka zdejšiho Baru centrale nas vede zadniho traktu ¶ Komfort zařízení v témže duchu vládne i v nově postaveném městě, zbudovaném po přírodní katastrofě, sesutí horského masivu v říjnu roku 1963. Majitelka zdejšího Baru centrale nás vede k zadnímu traktu elegantní ulice, je to […]“). Výchozí text doplňujeme kompozičně ve dvou směrech: (a) v poznámkách pod čarou uvádíme variantní pasáže z ostatních strojopisných fragmentů (jež značíme {ve složených závorkách} číslicí 1–17 a popisujeme je níže), abychom přiblížili odlišnou stylovou polohu, případně, jako v poznámce č. 4, jistou utkvělost motivu, (b) za autorčino vyprávění (od s. 164) klademe z týchž fragmentů úryvky s obsahem, jejž základní text neobsahuje, a písmenný index, který na ně odkazuje, zařazujeme do prózy dle pomyslné chronologie cesty, jakkoli jsme si vědomi skutečnosti, že autorčino líčení není koncipováno lineárně. V jednom případě připojujeme k úryvku [e] ještě další fragment [ee].

Číslování fragmentů je orientační a obsahuje jen ty listy či konvoluty, z nichž citujeme nějakou pasáž, nikoli tedy všechny dosud známé strojopisné prameny. Neuvádíme‑li jinak, jsou stránky nahoře uprostřed paginovány strojem (pokud konvolut začíná od s. 1, stránkováno je až od s. 2), popsány od horního po dolní okraj listu a uzavřeny dokončenou větou:

{1} s. 1–11, text končí uprostřed věty • {2} s. 1–3, text končí uprostřed věty • {3} s. 1–5, text ustává v dolní třetině stránky dokončenou větou • {4} s. 2–5, text končí na čtvrtém řádku uprostřed věty • {5} nepaginovaná stránka začínající i končící kompletními větami • {6} s. 5–6, text ustává v dolní třetině stránky nedokončenou větou • {7} s. 8, text začíná uprostřed věty, na dolním okraji stránky větný celek uzavřen a pod ním grafický předěl • {8} s. 9–10, text začíná uprostřed věty, poslední tři řádky na dolním okraji s. 10, tvořící započatý odstavec, jsou rukou škrtnuty • {9} s. 12, list začíná i končí kompletními větami • {10} s. 18, list začíná i končí kompletními větami, před úvodní je grafický předěl, závěrečná je uvozovací větou končící dvojtečkou • {11} nepaginovaná stránka popsaná v horní polovině (první dva řádky větný fragment), po vynechaném řádku začíná i končí kompletními větami • {12} s. 1–2, text končí uprostřed věty • {13} s. 2–3 (nenavazuje na {12}), text začíná i končí uprostřed věty • {14} s. 8–14, s. 11 a 12 (stránkovaná, zřejmě omylem, jako 122), jsou obsahem takřka totožné, stejně jako dvojí s. 14 • {15} s. 4 (nenavazuje na {2} ani na {13}), začíná i končí kompletními větami • {16} s. 7–8, text začíná i končí uprostřed věty, spodních pět řádek s. 7 korigováno autorčinou rukou • {17} s. 22, začíná i končí uprostřed věty •

Do textu doplňujeme v [hranatých závorkách] jednak odkazy k Máchovu textu (stránka a řádek se váže k edici z roku 1972, a to i v případě komentářů K. Dvořáka a R. Skřečka), jednak k další literatuře, kterou uvádíme v seznamu.

Kromě evidentních překlepů opravujeme veškeré úryvky z Máchy, pokud jsou dány jako citáty, a ne jako parafráze. – Mezi uvozovací větu a neznačenou přímou řeč (zahájenou zpravidla majuskulí) autorka obvykle nekladla žádné interpunkční znaménko – doplňujeme dvojtečku, pokud promluvu zahájila majuskulí, nebo čárku, začínala‑li řeč minuskou. Začíná‑li věta zájmenem implikujícím otázku, měníme interpunkční tečku v otazník (…kdo zastaví v tuhle dobu tři kilometry za městem nebo před městem. → …městem?; …ale nakonec, není to spíš, jako když si navzájem rozumí fanoušci jednoho fotbalového klubu. → …klubu?). – Dále opravujeme jevy, které čteme jako písařské chyby, nikoli jako záměrné mluvní odchylky, typu vynechání písmene nebo slova (pamatuje m. spr. pamatujeme, to m. spr. tu, opínající m. spr. obepínající, Milada odebere m. spr. Milada se odebere) nebo ojediněle části slova na hranici stránky (sborníku věno‑// Vergiliovi → sborníku věnovaném Vergiliovi), resp. jeho zdvojování (ba i // ba i pořadí → ba i pořadí; zdejších // zdejších podniků → zdejších podniků). Dále opravujeme slovesný tvar ve 3. pl. loučejí → loučí, a subst. slézání → zlézání. – Dvojznačně vyložitelné překlepy čteme: vyunout jako vysunout, nezpomenem jako nezapomenem, vvlačené jako vtlačené, přestaveného jako přestavěného, vestavených jako vestavěných, …úplně lnánímu jako …úplně normálnímu. – Do dvou vět doplňujeme (zde v kurzivě): „…co do Máchovy cesty vložila tak halasně si napravující sebevědomí dnešní doba“; „…vykopávkami z antiky, ne, to, co se našlo, zůstalo poté, když se sesul horský masiv“. – Místní jména opravujeme, pokud je autorka píše chybně (Colle d’Isarco m. spr. Colle Isarco, Rio de Pusterias m. spr. Rio di Pusteria; Schwannenstadt m. spr. Schwanenstadt, Timmelkam m. spr. Timelkam, Untervintl m. spr. Niedervintl, Vöcklabrück m. spr. Vöcklabruck, kolísání Italie/Itálie sjednocujeme ve prospěch druhé verze). Jméno místa, ležícího mezi Lincem a Welsem, psané jako Markwawtplatz (zřejmě mělo být Markwartplatz), interpolujeme dle mapy – tedy bohužel v rozporu s názorem raženým autorkou – jako Marchtrenk, jméno ulice nelokalizovaného města, zapsané jako Mrkt, opravujeme v nouzi na Markt. – Ohýbá‑li pisatelka název v originále (např. hornorakouská řeka Traun, ‑y), její způsob ponecháváme a nesjednocujeme jej s občas užitým českým (Travna; podobně též Innsbruck/ Inšpruk). Chybné české varianty však opravujeme (Salsburk → Salcburk), kolísání Pustertalské/Pusterské, Štrobach/Strobach sjednocujeme na druhou, správnou verzi. Skloňuje‑li autorka toponymum následující ve flexi po obecných pojmenováních (do lázní Leonfeldenu, s horou Unteršperkem, před hradem Wildbergem), píšeme místní název v nominativu (do lázní Leonfelden, s horou Unteršperk, před hradem Wildberg). – Ponecháváme nespisovný tvar sloves 1. pl. (berem, chcem, jdem, ocitnem, proderem, zasednem), hovorové nebo nespisovné opakovaně psané podoby baťohy, sešítek, i jednou nesprávné 7. pl. polmi a 2. pl. svežených. Zachováváme i autorčin ortografický úzus v psaní slov přejatých: bursa, korso, pension, universita. Text emendujeme ve dvou případech: od východu přímá spojka z Brunica → od západu přímá spojka z Brunica; manzony, jak zjistili dotazem u příslušného ústavu v Benátkách, bylo v Máchově době v Benátkách vyráběné pečivo → …v Máchově době v Benátkách hovězí opékané s česnekem na rožni.

Výchozí strojopis ani žádný z fragmentů není opatřen titulem. Název, který pro jeho věcnost a přiléhavost volíme, vychází z autorčina opakovaného sousloví a nekryje se s pojmenováním jiných literárních děl (Cesta do Itálie, Cesta na jih, Italská cesta, Po stopách Máchy do Itálie apod.). Upřímným díkem za zpřístupnění autorčiny literární pozůstalosti, za všestrannou pomoc a jistě i trpělivost jsem zavázán Veronice Rotterové a Štěpánu Kosíkovi.

LITERATURA

Červenka, Miroslav: Zápas o dílo K. H. M. + Máchovský letopis. In: K. H. Mácha: Daleká pouť, ed. Miroslav Červenka. Československý spisovatel, Praha 1976, s. 153–173 + 175–181; za autora, který nesměl publikovat, podepsal Mojmír Otruba – R. Grebeníčková skutečného původce znala, viz úryvek [e].

Jánský, Karel: Karel Hynek Mácha. Život uchvatitele krásy. Melantrich, Praha 1953.

Mácha, Karel Hynek: Literární zápisníky, deníky, dopisy, ed. Karel Janský, Karel Dvořák a Rudolf Skřeček. Odeon, Praha 1972.

Novák, Arne: Krajina vergiliovská. In: Otakar Jiráni, František Novotný, Bohumil Ryba (eds.): Pio vati. Sborník k uctění 2000. výročí narození Vergiliova. Jednota českých filologů, Praha 1930, s. 135–143.

Thon, Jan: Karla Hynka Máchy Cesta do Itálie. Listy filologické 37, 1910, s. 349–369; opravy in LF 38, 1911, s. 76.

Thon, Jan: Na okraj Máchovy italské cesty. In: Arne Novák (ed.): Karel Hynek Mácha (Osobnost, dílo, ohlas) . Sborník k 100. výročí Máchovy smrti. Družstevní práce, Praha 1937, s. 164–169.