Jak nezabít literaturu kulturou

Poté, co Hayden White v sedmdesátých letech přišel s tezí, že historie má povahu textu a při jejím tvoření se využívají stejné literární postupy_1 jako v případě psaní románů či povídek, vneslo toto zjištění do literární vědy a historiografie nový vítr.

Na jedné straně bylo třeba Whiteovo stanovisko usměrnit, jelikož podobný přístup s sebou přinesl nežádoucí důsledky. Hodilo se jako argument například popíračům holocaustu. Snažili se znevěrohodnit fakta prezentovaná historiky: Pokud se psaní historie a fikce neliší, není prý možné brát jakýkoli dosavadní pohled na historii jinak než jako fikci. Popírači holocaustu tak v důsledku toho dle jejich slov poukazují na fikční povahu obrazu holocaustu utvořeného dominantní odbornou ideologií. Při potřebě postavit se proti takovému užití (a zneužití) Whiteova zjištění, které ovšem bylo jako každé praktické převedení teoretických tezí přínosné poukázáním na klady a zápory důsledků myšlenky, přispěchala na pomoc svou argumentací teorie fikčních světů, a především Lubomír Doležel v knize Fikce a historie v době postmoderny._2 Historie tvoří stejně tak jako fikce určité možné světy, ovšem je mezi nimi jeden zásadní rozdíl. Možné světy historie jsou tvořeny na základě omezení, která vycházejí z využívání hodnověrných, z aktuálního světa vycházejících pramenů. Lze namítnout, že tyto prameny mohou být někdy obtížně interpretovatelné, jako tomu je třeba v případě písemného udání Milana Kundery v padesátých letech. Na pozadí dobových okolností lze v konečném soudu pouze prohlásit, že ani takový důkaz není plnohodnotný a nelze jej brát jako bernou minci, jelikož existuje široké spektrum dobových souvislostí, které lze vyslovit jako protiargument. Nezpochybnitelně ovšem není na základě Doleželových argumentů pravdivé prohlášení, že historické texty mají totožnou fikční povahu jako román.

Zároveň se tím ale na druhé straně rozvinul směr, který je předmětem této práce: nový historismus. Vidět historii jako entitu utvořenou skrze literární postupy se pro „novohistoristy“ ukázalo velmi produktivní. Dobový kontext viděli jako další text vedle těch literárních, historických i jiných. Všechny tyto texty vyžadují interpretaci v juxtapozici. Psaní historie se přestalo spojovat s objektivitou. Pokud se historie píše do jisté míry jako literatura, je zde vždy přítomen pohled vypravěče, který se nemůže vyhnout domýšlení jistých součástí příběhu ze své osobní pozice. Nový historismus se tedy nesnaží tvářit jako objektivní, ale vidí se jako z podstaty subjektivní (jelikož objektivita je pouhým mýtem pozitivistické historiografie). Další rys nového historismu vycházející do jisté míry z Whiteova předpokladu tkví v odmítání kontinuálního příběhu jakožto organizujícího principu vytváření dějin. Přínosným se to jeví především z pohledu literární historie, která se již nějaký čas snaží vyřešit problém, jak prezentovat literární historii bez lživé představy, že vše souvisí se vším a každé dílo je jakýmsi dalším schodem na schodišti vývoje literatury. Nejenže nikdo přesvědčivě nedokázal říct, co by mělo byt cílem takového kontinuálního příběhu, kde tkví jeho pointa, katarze a poučení, ale navíc to přinášelo potřebu v jistém smyslu slova zkreslovat historii tak, aby tento kontinuální příběh obstojně vytvářela. Literární díla tak procházela procesem redukce na jisté základní, společné rysy, v nichž bylo možno vysledovat určitý proces příčiny a důsledku. Stejně tak se nakládalo s historickými událostmi, které byly pro dílo důležité. Nový historismus se jeví jako směr, který toto redukování ve prospěch kontinuity odmítá. Vladimír Papoušek se k tomu vyjadřuje přesně: „Rezignace na kontinuitu obrací pozornost k dobovému horizontu a k množině textů a jejich hodnocení, které zde cirkulují. Znovu povolává do hry to, co bylo v mocenském boji o místo v kánonu vynecháno; je umožněno i těmto textům znovu promlouvat.“_3

Mým záměrem v této studii je prozkoumat základní rysy nového historismu jako významného současného literárněvědného směru a následně se zaměřit na jeho aplikování na literární historii v českém prostředí, jak to dle mého mínění činí Vladimír Papoušek. Základní otázka, kterou si studie klade, zní: Způsobuje novohistoristické bádání smrt literatury jako svébytného uměleckého vyjádření ve prospěch kulturních studií? Je pojetí literární historie Vladimíra Papouška tou správnou cestou k prezentaci literárních dějin s využitím novohistoristických poznatků?

Literární dílo na pozadí kontextu – kontext na pozadí literárního díla?

Nový historismus vznikl, stejně jako většina literárněvědných teorií a metod ve 20. století, z potřeby reagovat na některý aktuálně převládající směr v literární vědě. Působí to až jako evergreen. Jakmile si nově vytvářená teorie vydobude silné postavení a dostane se do rozvrhů významných univerzit, začne se proti ní stavět nová teorie, vytvořená často pouze na potřebě subverze proti převládajícímu kurzu. Proces, který jsem právě popsal, se paradoxně zakládá výrazně na principech nového historismu. Právě v těchto chvílích tak nastává doba, kdy se v reakci proti novému historismu kdesi v hlavách současných studentů literární vědy nebo historie po celém světě rodí nová metoda reagující na jeho negativní aspekty.

Na počátku stála skupina mladých literárních vědců, kteří se scházeli, diskutovali a „horlivě […] četli teoretická díla vycházející zejména z Paříže, Kostnice, Berlína, Frankfurtu, Budapešti, Tartu a Moskvy“._4 Dle svědectví Stephena Greenblatta a Catherine Gallagherové znamenal nový historismus ve svých počátcích „netrpělivost s americkou Novou kritikou, znepokojení nad zavedenými normami a postupy, směsici nesouhlasu a nepokojné zvídavosti“._5 Proti komu tedy nový historismus v počátku především stál a v kom nalézal oporu pro své postupy?

Nový historismus se vymezuje velmi radikálně proti Nové kritice, metodě close reading, formalismu, popřípadě strukturalismu, a především proti jejich přístupu k vztahu textu a společnosti. Představa textu jako z kontextu vytržené nádoby na významy a nadčasové pravdy byla novým historistům zcela cizí. Nechtěli se brodit čitelnými i nečitelnými texty a čekat, kdy naleznou ucelené významy a ve své interpretaci představí text jako perfektní celek (jakkoliv text celkem být nemusel). Raději začali nahlížet literární i neliterární texty jako média zprostředkovávající dobu svého vzniku. Při analýze textů vycházejí výrazně z dobového kontextu. Ten ovšem nahlížejí nikoli jako hotový komplex faktů, ale sledují komunikaci textu s kontextem a proces jejich vzájemného utváření. Důležité tedy je nechápat nový historismus jako metodu rekonstruující dobový kontext na základě literárních a neliterárních textů, ani naopak jako metodu, která by interpretovala literární díla pouze na pozadí dobových okolností. Velmi důležitým se jeví proces komunikace mezi dobovými náladami, mocenskými silami a texty vzniklými v dané době. To, co mám na mysli, poměrně dobře vyjadřuje citát z knihy Martina Pokorného Odezvy a znaky. Na základě pojetí historismu v tomto citátu je možno dobře vymezit i pojetí historismu u novohistoristů oproti tradičnímu slovníkovému vymezení tohoto pojmu. „Lampou pro Dedalovo poletování není historické ukotvení textu, nýbrž historičnost jakožto médium a proces.“_6

Pro porovnání uvedu definice historismu, které cituje z The American Heritage Dictionary Stephen Greenblatt: „1. Víra, že v historii dochází k procesům, které člověk nemůže ovlivnit. 2. Teorie, že historik se při studiu minulých období a dřívějších kultur musí vyvarovat jakýchkoli hodnoticích soudů. 3. Uctívání minulosti nebo tradice.“_7 U nového historismu tedy stojí v popředí pojmu historismus právě ona procesuálnost utváření vztahu mezi textem a kontextem, nikoli obdiv k tradici a předstírání nezávislého popisu.

Žádný z představitelů nového historismu nikdy nedefinoval metodu souborem základních pravidel a tezí. Charakteristika hlavních rysů se proto vždy zakládá na interpretaci a převedení mnoha jevů na společné jmenovatele, jelikož nelze zřetelně vymezit jeden jasně rozpoznatelný nový historismus, ale interpretátor musí vždy vnímat tuto teorii spíše jako pole, na kterém roste několik odrůd. Řečeno metaforicky, všechny odrůdy mají však základ v jednom druhu půdy, který je spojuje. Proto při charakteristice směru raději vycházím z obecných přínosů metodologických a nahlížím na něj poněkud z vrchu. Zabíhání do přílišných detailů by totiž vedlo do slepé uličky schované v labyrintu, který by bylo nejlépe nazvat dle práce Louise Montrose Nové historismy._8 Neexistence vlastní sebedefinice přináší výhody, ale i úskalí. Výhodou je bezpochyby odolávání zkostnatění, ke kterému často pevná vymezení a ohraničení teorií vedou. Novému historismu se nikdy nestalo, že by k jeho aplikování stačilo nastudovat předem sepsaný návod. Badatelé toužící po aplikování metod nového historismu stáli vždy před nutností vymezit si tuto teorii individuálně. Do nového historismu lze pouze skočit jako neplavec do rybníka s vědomím, že takto nějak se pohybuje rukama a přibližně takto nohama. Důsledkem je téměř povinná přítomnost několika metodologických vět v novohistoristických pracích. Ty ale často na základě svého tématu přidávají k tomuto směru další teoretická východiska, která jsou nezřídka v rozporu k předchozím. To vše tudíž zákonitě musí vést i k odmítání nového historismu jako nečitelného směru, pod nějž lze zařadit vše, kde se vyskytují slova moc, ideologie nebo kontext, a nelze to blíže zařadit, jako se tomu stalo v Hledání jazyka interpretace Petra A. Bílka._9 Na místě je zde zmínit komplikace, které novohistoristický přístup přináší. Jako zásadní mi přijde opomíjení některých aspektů literárněhistorických jevů, jako například nepopiratelné přítomnosti jistých proměn závislých na vývoji dějin, reakci na již vzniklá díla a intertextuální propojenosti.

Nový historismus tedy opustil mnohem více než jen myšlenku, že literární historie by se mohla vyvíjet samostatně a nezávisle na zbytku společnosti. Velmi často nebral na vědomí literární proměnu vůbec; jeho „hustý popis“ dokázal rozkrýt propojení mezi literaturou a danou společností v určité době, aniž by kdy odkryl příčiny literární proměny – nebo dokonce aniž by literární proměnu vůbec rozpoznal._10

Pokud hovořím o zapojení dobové kultury a kontextu do interpretace literárních děl, musím zároveň zmínit, že nový historismus nebyl jediným směrem, který se ke kontextu děl obracel. V šedesátých letech se na univerzitě v Tartu, zmíněné i v citátu v úvodu této studie, utvořila škola, jejímž nejvýznamnějším představitelem byl Jurij Michajlovič Lotman. Tato škola, nazývaná tartuská, se zajímala o sémioticky orientované strukturní studium kultury. Vycházela z koncepce města jako textu, který produkuje své významy. Do interpretace díla se tak zapojovalo vše z dobového kontextu. S novým historismem navíc tartuskou školu spojuje zájem o „neliterární, ‚nevysoké‘, jakoby nekulturní prameny“, které „se pro tartuské vědce staly kultovním zdrojem poznatků o uměleckém kontextu konkrétní doby“._11 Badatelé z tartuské školy tudíž studovali stejně jako texty i lístky do divadla, šaty, účesy, cedule na zdech domů – znakem bylo pro ně zkrátka vše.

Ideologie, moc a konec rozdílu mezi vysokým a nízkým uměním

Noví historisté byli s tartuskou školou obeznámeni a inspirovali se jí. Ovšem nedochází mezi nimi, ač by se to mohlo na první pohled zdát, k velikému překrývaní. V novém historismu jsou totiž vedle kontextu ještě další zásadní pojmy: ideologie a moc. Výchozím myslitelem pro pojetí ideologie a moci v novém historismu je Michel Foucault. „Moc je všude; to neznamená, že vše obklopuje, nýbrž to, že odevšad vychází.“_12 A dále: „Moc vychází zdola; jinými slovy, principem mocenských vztahů a jejich obecnou matricí není žádný binární a globální protiklad mezi ovládajícími a ovládanými…“_13 Součástí každé moci je i odpor proti ní. Subverzivní síly jsou něčím, co zásadně ovlivňuje, utváří a vlastně i definuje ideologii dané doby. Definuje ve smyslu bytí v opozici, čímž poukazuje k hlavním rysům a zvýrazňuje je. Abych to ukázal na podle mě výrazném a zřejmě zjednodušeném příkladu: Charta 77 svým způsobem poukázala na vztah ideologie k mezinárodním úmluvám a lidským právům. Vláda oné doby podepsala v Helsinkách Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a působila dojmem, že ji respektuje a chová se dle dohod v ní obsažených, ale skrze tuto subverzivní sílu se zpětně zdá zřejmé, že v dobovém vnímání byla (popřípadě mohla být) skutečnost jiná. Nový historismus se zaměřuje na jevy, které se vyskytují – řečeno v návaznosti na Foucaultův slovník – dole a od nichž lze postupně klíčovat ideologické pozadí textů, jejich komunikaci s dobovou vládnoucí rukou, anebo jen nadbíhání době a ustrašenost, která je ale opět signifikantní.

Ideologie se v tomto směru chápe jako vztah „subjektu a struktury“,_14 přičemž je důležité mít na mysli, že nelze vnímat „ideologii […] jako monolit, nýbrž spíše jako proměnlivý komplex jednotlivých složek“._15 Texty jsou vnímány vždy v souvislosti s kontextem dobových ideologických či mocenských sil, které mohou různé atributy a postupy v textu odhalit. Důraz kladený na subverzivní síly v určitých historických periodách je poté vysvětlitelný především názorem nového historismu, že žádná ideologie není definitivní a nezměnitelná. V každé době probíhá souboj několika ideologických variant o své postavení a není nikde psáno, že dominantní ideologie je tou, která měla největší zastoupení mezi lidmi, autory apod.

S pátráním po subverzivních silách souvisí obliba nového historismu ve zkoumání literárních textů v souvislosti textů neliterárních, popřípadě literárních, avšak okrajových. Texty dříve stojící zcela mimo pozornost badatelů se nyní dostávají do středu zájmu a různé radikální jevy v nich se interpretují na pozadí sítě vztahů ideologických a mocenských a porovnávají se s díly kanonickými. Nový historismus rozšiřuje hranice studovaného materiálu v náhledu na danou dobu, a jeho pohled se tak zdá komplexnější nežli obrazy představované předchozími metodami. V jednom z rozhovorů se jeden z hlavních a zakládajících představitelů nového historismu, Stephen Greenblatt, vyjádřil o tomto rysu novohistoristického bádání pregnantně: „It’s queasy about traditional notions of causality, and about what is background and what is foreground.“_16 Dochází tak k absolutnímu zrušení hranic mezi vysokým a nízkým uměním.

V praxi tento jev znamená vysokou gradaci zkoumání na poli popkultury různých dějinných období a projevování dominantních ideologií v ní. Doslova lze říci, že „background“ se často zmiňuje výrazněji nežli „foreground“. Zaměření pozornosti na popkulturu je logické. Jejím prostřednictvím se projevují zájmy dominantní dobové ideologie. Vždyť podíváme‑li se na vztah různých totalitních režimů a popkultury, zjistíme, že popkultura je nejprimitivnějším prostředkem, jak se tyto režimy pokoušely vnášet mezi široké vrstvy svůj úhel pohledu a jak se tento úhel pohledu v dobové popkultuře představoval jako jediný možný. Popkultura umožňovala vnutit nejširším vrstvám určitý žádoucí obraz světa. Čím jiným než popkulturou je například budovatelský román v padesátých letech 20. století v komunistických totalitních režimech východní a střední Evropy? Popkultura, nejmasivněji vnímané médium, se nabízí jako velmi výrazný obraz pohybu dobových vlivů i v epochách takříkajíc svobodných. Zároveň lze popřípadě do rozklíčovávání dobových mocenských bojů zahrnout i recepci. Skrze recepci popkultury, často širší a zpětně čitelnější a hmatatelnější nežli v jiných oblastech umění, lze sledovat reakci širokých vrstev na toto ovlivňování a je možno posuzovat hranice přijatelného a nepřijatelného v rámci dobového vkusu, popřípadě hranic přijatelného v rámci dobové ideologie. Netvrdím, že popkultura se vyskytuje v rukou dominantní ideologie v každé dějinné epoše, ale tvrdím, že nejlépe vystihuje převládající vkus, jeho posuny oproti jiným dobám a míru liberalizace či lhostejnosti v konkrétním období. Zjištění vycházející z rozboru popkulturních jevů jsou proto velmi cenná pro vytváření obrazu dané historické epochy i v kontrastu k umění tradičně pojímanému jako vysoké. Pro uzavření této části se mi nejpříhodnější zdají slova Petra A. Bílka: „I Holanova Bolest vstupuje do veřejného prostoru, v němž se ozývá nejen Antonín Novotný či Bohumil Doležal, ale také Karel Gott.“_17

Problémy novohistorických metod

Nový historismus je metoda postavená na odporu proti tradiční literární vědě, jak ji představoval formalismus či strukturalismus. Odpor je založen na přesunutí zájmu na jiné aspekty literárních děl, než bylo zvykem v předchozích metodách. Přesunutí zájmu na detailní čtení díla v souvislostech kulturologických a ideologických s sebou nese bezesporu oproštění zájmu badatelů o estetickou funkci literárních děl jakožto primárního cíle studia textů. Tento aspekt nelze a priori odsoudit, estetická funkce literárního díla je rozsáhlý problém, u kterého lze pochybovat téměř o všem, což ale není středem zájmu této práce. Sami autoři převedení svých zájmů do jiné oblasti dokonce i přiznávají:

Nikdy jsme neměli v plánu umenšovat nebo znevažovat sílu uměleckých zobrazení, dokonce ani těch, která měla velmi problematické následky, ale nikdy jsme nevěřili tomu, že když tuto sílu uznáme, musíme zároveň buď opomíjet kulturní síť, z níž zobrazení vyrůstá, nebo nekriticky schvalovat představy, které daná zobrazení vyjadřují._18

Změna priorit při pohledu na literární text bezpochyby vychází z premisy, že kultura jako celek má povahu textu, a dílo samé je tudíž pouze textem v textu, jedna z kapitol, na základě které se celek knihy interpretuje. Nejde o popření existence estetické hodnoty, ale o redukci jejího významu v literárním bádání. Pro novohistoristy má tedy literatura smysl do jisté míry pouze na pozadí celku kultury, sama o sobě by byla pouze elitářskou snahou povyšovat sled slov na magická zaříkávadla, jejichž význam a účinek dokážou rozluštit jen kouzelníci vystudovaní v oboru interpretace.

Problém spočívá dle mého soudu v tom, co je obsaženo v názvu mé studie. Ptám se, zdali po vražedných tendencích literární teorie v druhé polovině 20. století, které téměř zahubily pozici autora, nevede zkoumání běžným novohistoristickým způsobem ve svých důsledcích ke smrti literatury. Jakkoli se může zdát takové prohlášení příliš extrémní, má své opodstatnění.

Vladimír Papoušek se obává, aby se z literárních textů nestaly pouhé položky kulturologického seznamu. „Dotírá další otázka – nebudou tímto postupem interpretované texty zbavovány své specifičnosti a nestanou se pouze další kulturologickou položkou v mozaikovitém obrazu minulosti, vynořující se ze psaného materiálu?“_19 Pokud literaturu oprostíme od jejích svébytných prvků, které ji činí oborem, polem, v jehož rozmezí se dá pohybovat, není zde důvodu, aby stála sama o sobě, a lze ji mechanicky zařadit jako podoblast kulturologie či sociologie.

Umělecké texty jsou specifické svou znakovostí, metaforičností. Význam v nich nabývá i oblast nevyřčeného, leckdy dokonce ve stejné intenzitě jako oblast vyřčeného. Mnohé atributy uměleckých textů existují samostatně mimo referenci k aktuálnímu světu, mimo slovníkové významy. Prapodstatou literárního díla je snaha o vytvoření alternativy k vnímání. Recepce díla může být v tom smyslu bytostným nahlížením alternativy k vlastní existenci, hledáním sebe sama uprostřed chaosu bytí. Umělecká literatura není vytvářena jako nositel znalostí o kultuře, spíše se snaží být variantou k sebevytváření existence. Nikoli eduktivně, ale kooperativně. Jakkoli jsou taková tvrzení vždy z různých pozic zpochybnitelná, nelze vyvrátit, že i tímto směrem je vnímána literatura a že i podobné argumenty vedou k ustanovení literatury jako samostatného oboru po mnohá staletí. Umělecké texty samozřejmě komunikují s kulturou, ale nejsou pouhými střelami z kulturní malorážky, jejichž analýzou zjistíme, z jakého typu zbraně vyšel výstřel.

Vztah mezi literaturou a kulturou v pojetí nového historismu nejlépe vystihuje následující citát Stephena Greenblatta:

existuje alespoň v některých novohistorických pracích (a rozhodně mých vlastních) tendence k tomu, aby se střed zájmů přesunul od uměleckého díla, o něž v prvním plánu jde, k příbuzným činnostem, které byly uvedeny zdánlivě jen proto, aby toto dílo osvětlovaly._20

Literatura je startovacím blokem, odrazovým můstkem kulturologických studií. Není ale vycházení od literatury jen povinnost, diktát tradice? Při troše nadsázky lze říct, že odlišně vnímavý novohistorista by mohl jako startovací blok použít hudební sonátu či sochu a nic by se nezměnilo. O co tu ve skutečnosti běží, je studium kultury, cultural studies, nikoli literatura. Literatura se degraduje. Podřizuje se vyššímu celku a využívá se v jeho prospěch. Při pohledu na produkci odborných textů vycházejících z předpokladů novohistorického bádání bychom mohli prokázat, že ačkoli se publikace tváří jako literárněvědné, s literaturou mají pramálo společného. Vlastně jen to, že slova, která se v nich rozebírají, se v literárních textech vyskytují.

Domnívám se, že aby mohl být umělecký text důvěryhodně novohistoristicky zkoumán, musela by předcházet detailní analýza motivická, symbolická, intertextuální. Až ve chvíli rozpoznání všech vztahů, které utvářejí estetický objekt, lze zapojit text do studia kultury.

Navíc je nepochybné, že se pro podobná bádání nehodí všechny literární žánry či druhy ve stejné míře. Dochází tak k zaměření víceméně jen na prozaickou oblast literatury, a to navíc ještě k próze spjaté s dobovou kulturou. Pro literaturu zásadní funkce aktualizace jazyka, projevující se především na poli poezie, často poezie experimentální, není z pohledu novohistoristického bádání natolik zajímavá. Moderní poezie se tak stává v onom mocenském boji subverzivní silou, kterou se dominantní ideologie novohistorismu snaží utlačovat. Námitka, že původní práce nových historistů vycházely především ze studia Shakespeara, není na místě. Studována byla především jeho dramata. Navíc shakespearovská poezie se nachází v jiném vztahu k dobové kultuře, vypovídá o ní jistě ve vyšší míře než například poezie Vladimíra Holana, Otokara Březiny nebo s ohledem k současnosti například poezie Petra Borkovce.

Vyvstává otázka, zda literární teorie, která vede k degradaci literatury a jejímu zániku, popřípadě oslabuje svůj záběr v některých literárních oblastech, má právo například na sepsání literární historie. Dle mého to na základě dosud probraného způsobu uvažování není možné. Existují ovšem způsoby jistého posunování v teorii, které mohou vést k takovým snahám. Možný způsob nabízí dle mého v poslední době Vladimír Papoušek.

Nový historismus a literární historie

Vize způsobu psaní literární historie v podání Vladimíra Papouška se utvářela od roku 2002, kdy vyšel článek v časopise Česká literatura nazvaný Pojem „new history“ S. Greenblatta a problematika literární historie. Následně získávala jasnější kontury v pracích obsažených ve sborníku Hledání literárních dějin z roku 2005. V patrnost zde beru ještě příspěvek Nový historismus a kontext americké literární vědy publikovaný v Kritických úvahách o západní literární teorii z roku 2006. Samozřejmě že se Vladimír Papoušek vyjadřoval ke svému konceptu ještě i v jiných pojednáních, já ovšem za dostačující pro pochopení a nastínění jeho způsobu uvažování považuji zmíněné texty. Výsledkem vývoje konceptu je kniha Gravitace avantgard, kde je patrno, že Vladimír Papoušek aplikoval své teze na konkrétní historické období, ve kterém se rozvíjely různé podoby avantgardy.

Nejprve je záhodno zmínit, v jakém směru zaujal Vladimíra Papouška nový historismus natolik, že v něm začal spatřovat inspiraci pro svou metodu. Jasně patrný je tento náhled ve stati Nový historismus a kontext americké literární vědy, kde Papoušek píše:

Principiálně nové je však nahlížení díla uvnitř i vně jeho hranic a sledování oněch formativních sil. Text se může zjevovat před zrakem analytika v kontextech různých motivací, v předstírání estetické touhy po jednotě, která může skrývat ideologické, politické nebo zločinné motivy, které míří mimo hranice díla a vypovídají o mravech, myšlení či pudech mluvčího na daném historickém horizontu. Sebečtením textu rozumím právě toto sebeodhalování nejrůznějších motivací, k němuž dochází v historickém odstupu a při rozšíření hranic pozorování, tedy při reflexi dobového kontextu textů různých typů._21

Záměrně zde cituji tak dlouhou část, jelikož se od ní odrazím k rozboru Papouškovy metody. Co je myšleno oněmi „hranicemi“ uvnitř i vně díla? Určité horizonty, pole, v kterých se ve své době dílo pohybovalo. Vnější hranice tak chápu z hlediska temporálního, kulturního, jazykového, vnitřní hranice poté lze vymezit jako oblast mezi paradigmatem a diskurzem, z nichž text vychází a jehož postupy využívá a popřípadě inovuje. Paradigmatem se u Papouška v návaznosti na Kuhnovo vymezení myslí „invariant historických představ a obrazů cirkulujících v jisté historické kulturní periodě“._22 Diskurs je chápán úžeji, v podstatě je nahraditelný pojmem dobová řeč, pro Papouškovu teorii natolik důležitým. Dobovou řeč lze chápat jako produkt střetávání a cirkulace textů společenství tvořeného na základě jistých společných postupů (například avantgardních umělců). Vymezitelná je na základě zpětné analýzy oněch „formativních sil“, které se mezi texty utvářejí. Právě na základě dobové řeči můžeme rozpoznávat různé motivy vzniku textů, ať už ideologické, mocenské či zločinecké. Předpokládáme‑li, že autoři z jistého okruhu četli navzájem svá díla, musíme také předpokládat, že rozpoznávali různé zavedené postupy nahlížení reality specifické pro dané texty, zkoumali inovace v nich a následně s touto znalostí přistupovali k tvoření vlastních děl. Tento labyrint je samozřejmě složitě definovatelný, jelikož jen těžko dohadovat, kde mohli končit hranice materiálu, z kterého se dobová řeč obohacovala či transformovala. Hlavní tendence a rysy dobové řeči jsou však v komparaci co možná největšího množství dobových textů dešifrovatelné.

Způsob koncipování literární historie v pohledu Vladimíra Papouška si tedy primárně dává za úkol „zjistit, jaká řeč se vede v jisté době a na jistém historickém horizontu“._23

V případě Gravitací avantgard začíná toto pátrání po řeči avantgardy u díla Marcela Duchampa. Není zde tedy stanoven předpoklad omezení na literaturu. Na dobovou řeč samozřejmě měla významný vliv i světová díla malířská, sochařská nebo, jako v případě Duchampa, absolutní nový umělecký postup v konceptuálním umění, kde se pro avantgardu nejvýznamněji utvářel jev transpozice objektu ze svého tradičního prostředí, zdůraznění potřeby nového nahlížení na skutečnost a svou existenci v moderním světě.

V jiném směru ale u Papouška omezení hraje významnou roli. Nový historismus totiž má pro literární bádání, jak jsem zmínil výše, problém v odmítání stanovení hranic. Zkoumání se tak přelévá od jednoho aspektu k druhému a tím nejdůležitějším, jak zmínil Stephen Greenblatt, se často stává to nejokrajovější, co se studovaným textem nemá téměř nic společného. Papouškova teorie z nového historismu vychází, ale nasazuje mu poměrně jasné okovy. Zásadní omezení metody lze spatřovat již v tom, že se vztahuje konkrétně na literární historii. I kdyby při analyzování dobové řeči literární historik narazil na zajímavost kupříkladu vytrhávání obočí u mužů v období osvícenství v několika dobových textech a tušil souvislost s rozvojem depilace v určitých společenských kruzích, nechytí se tohoto jevu a pokračuje dál ve zkoumání formování sil mezi literárními texty. Mocenské vztahy, tak důležité pro novohistoristy, jsou zde transformovány do podoby vztahů mezi texty, do jejich souboje o přežití v rámci literární historie a souboje o své místo v dobovém diskurzu. Není zde patrná snaha o analyzování komunikace textů s proměňováním dobové politiky, subverzivní snahu textů o narušení kulturního mainstreamu. To vše by vedlo k rozbřednutí. A především by to literární historii podřazovalo sociologii, kulturologii.

Kontext je zde brán poněkud ve smyslu interpretačních komunit Stanleye Fishe. Komunitu představuje cosi širšího – národ, kultura, společenství. V ní se pohybuje dobová řeč a z ní vycházejí modely, které „spoluutvářejí soubory možných způsobů čtení v určitém společenství a v jisté době. Vytvářejí se tak jisté mytologické elementy, které spoluurčují způsob čtení…“._24

Namísto tradičního psaní dějin literárních textů, které staví literární texty mimo dobový kontext, namísto psaní literárních dějin s dlouhými životopisy autorů, nebo naopak od psaní dějin kultury se Papoušek zaměřuje na určité konkrétní období, ve kterém zohlední dobové paradigma, analyzuje diskurz a na vytvořeném základě v dalším kroku zkoumá imaginaci jednotlivých umělců, jejich „autentickou realizaci sebeprojekce ‚Já‘“_25 v komunikaci s možnostmi dobové řeči a dešifrování „odmítání a upadání do lstivých léček svůdné řeči, v konceptualizaci i individualizaci, v různých formách rozumění i nedorozumění“._26

Od nového historismu se navíc liší Papouškova metoda připuštěním aspektu proměny na poli literárního vývoje do zkoumání literárních textů. Texty mohou svou silou proměňovat dobovou řeč, a tím ovlivnit způsob imaginace v textech vzniklých poté. Jinými slovy avantgardní báseň napsaná na základě znalosti pouze Nezvalovy Pantomimy vypadá jistě jinak než báseň napsaná po Novém Ikarovi a Edisonovi.

Papoušek ze svého pojetí literární historie nevytlačil příběhovost. Nekonstruuje však kontinuální příběh literárních dějin od počátku k dnešku, ale příběh dobové řeči a předpokládá, že „by v tomto příběhu měl být předveden pohyb a proměna a kontradikce dobového mluvení o věci“._27 Samozřejmě se tím ve vytváření literární historie udržují naratologické postupy, což s sebou může přinášet stejné problémy jako v případě starších konceptů psaní literárních dějin – proces výběru, možnost zamlčení nehodících se prvků a podobně. Účelovost je zde ale vzhledem k menšímu prostoru bádání méně nebezpečná než v nekonečném moři dějin, z kterého se musí tahem pera utvořit řeka s jasně definovaným korytem.

Z nového historismu si dále Papoušek vypůjčil rozostření hranic mezi okrajem a středem, kánonem a brakem. „Záměrně byla pozornost, až na výjimky, věnována nikoli superhmotným objektům, které jsou po léta předmětem interpretací a pozorování, ale spíše menším či méně nápadným elementům v jejich okolí.“_28 V tomto případě ale vidím jedno z několika nebezpečí této metody. Klade totiž na literárního historika požadavek zapomenutí na tradiční nahlížení děl. Abych to ukázal konkrétně, vypůjčím si jeden z příkladů Vladimíra Papouška ze stati Nový historismus a kontext americké literární vědy. Nacházíme zde jistou zjednodušenou interpretaci budovatelského románu a následné posouzení románu Občan Brych od Jana Otčenáška. Přese vše, co jsem výše zmínil, zde nacházíme v konečném posouzení románu následující hodnocení:

Byl pouze jednou z variant dobového paradigmatu, kde vedle imaga odhodlaných mladých budovatelů a zločinných ředitelů státních podniků bylo potřeba použít imago pomýlených, nerozhodnutých a pokorně se navracejících. Občan Brych vycházel ze stejné politické objednávky jako ostatní dobová produkce tohoto typu._29

Opomenutí vlastní metody a podlehnutí obecně přijímaným tezím je zde patrné hned v dvojité míře. Nejenže Papoušek zcela opomněl princip moci a ideologie, na kterém novohistorismus staví svou metodu a ze kterého vychází i Papouškova metoda literárních dějin, tedy že všechna moc vychází zdola. Při bližší znalosti budovatelského románu je zřejmé, že knihy nevznikaly primitivně na základě „politické objednávky“ shora, ale že i zde existovala vzájemná komunikace mezi texty, která utvářela dobou řeč. Dobová řeč je poté analyzována především s přihlédnutím k její výrazné proměnlivosti a variabilitě. Nelze poté o Občanu Brychovi napsat to, co napsal Vladimír Papoušek: „je vcelku lhostejné, jak bohatě a rafinovaně jsou instrumentovány peripetie příběhu.“_30 Nejen že to není lhostejné, pro námi zkoumaný princip studia literární historie to představuje samu podstatu textu.

Jak se ale Papouškova metoda vypořádává s problémem potlačení estetické hodnoty, kterou jsem zmínil výše? Jistě lépe než nový historismus. Vladimír Papoušek se soustředí na to, aby jeho model literární historie obsahoval všechny rysy pro literaturu významné, včetně hlediska estetického.

Ovšem ve středu zájmu stojí spíše navrácení textu do doby „jeho vlastního ‚planoucího bytí‘, kdy sám byl autentickou výzvou jiným textům a jeho místo v historii nebylo nikým sjednáno“._31 Estetická hodnota stojí poněkud v pozadí, do popředí se při hodnocení textů dostává míra inovace vůči dobové řeči. Texty, které nezískaly dříve výrazného ohlasu, nenesly dle dřívějších hodnocení takovou míru estetické hodnoty (jakkoli je to veličina neměřitelná), mohou v novém kontextu získávat zásadnějšího významu právě vzhledem k jejich důležitosti pro zpětně rekonstruovanou dobovou řeč. Do jisté míry se tak může utvářet nový kánon. Problematické se mi ovšem zdá, že takto zvýrazněná díla budou pochopitelná až na základě složitého kontextu vytvoření dobové řeči, což je v podstatě prostor vzniklý na základě interpretace (třeba i svévolné, účelové) literárního historika. Důležitý je také ten aspekt, že ačkoli nějaký text působí inovativně v prostoru jedné národní kultury, svou novost může zakládat pouze na kopírování cizích vzorů, které dosud nikdo neodhalil. Třebaže je tedy dílo pouhým plagiátem, pro utváření dobové řeči má hodnotu mimořádně vysokou, zatímco text obsahující mimořádnou literární kvalitu, ovšem nesoustřeďující svůj zájem natolik směrem k proměně dobového diskurzu, se pro literární historii tohoto druhu stává méně zajímavým, a tudíž beztrestně nepostřehnutelným.

Nový historismus přinesl do literárního bádání bezesporu několik zásadních prvků. Těmi nejzásadnějšími je navrácení textu do jeho dobového kontextu a sledování ideologického, mocenského pozadí utváření i fungování děl. Problematickou se jeví jakási programová neprogramovost vedoucí k neuvěřitelné rozvolněnosti a nečitelnosti celého směru. Novohistoristické studie mají navíc ambice více na poli kulturologie nežli literatury, což může v jisté extrémní podobě vést k tomu, co stojí v názvu mé studie – ke smrti literatury.

V návaznosti na tuto problematiku mi připadá Papouškova aplikace novohistoristických metod na psaní literární historie smysluplná. Navrací bádání zpět na výsostné území literatury. Analyzování dobových silových polí, sledování dobových řečí a jejich proměnlivosti je velmi produktivním způsobem studování historie literatury.

POZNÁMKY

_1
Hayden White: Metahistory. The Historical Imagination in Nineteenth‑Century Europe (Johns Hopkins University Press, Baltimore 1973) a Tropics of Discourse: Essays in Cultural Criticism (Johns Hopkins University Press, Baltimore 1978).

_2
Lubomír Doležel: Fikce a historie v době postmoderny. Academia, Praha 2008.

_3
Vladimír Papoušek: Hledání modelu literárních dějin a rozhovor Harvey Bluma se Stephenem Greenblattem. In: Papoušek, Vladimír – Tureček, Dalibor: Hledání literárních dějin. Paseka, Litomyšl – Praha 2005, s. 39.

_4
Catherine Gallagherova – Stephen Greenblatt: Nový historismus v praxi. In: Jonatan Bolton (ed.): Nový historismus. Host, Brno 2007, s. 250.

_5
Tamtéž.

_6
Martin Pokorný: Odezvy a znaky: Homér, Dante a Joyceův Odysseus. Jitro, Praha 2008, s. 35–36.

_7
Stephen Greenblatt: Rezonance a úžas. In: Bolton (ed.): Nový historismus, s. 195–196.

_8
Louis Montrose: New Historicisms. In: Stephen Greenblatt – Gilles Gunn (eds.): Redrawing the Boundaries. The Transformation of English and American Literary Studies. Modern Language Association of America, New York 1992.

_9
Petr A. Bílek: Hledání jazyka interpretace. K modernímu prozaickému textu. Host, Brno 2003.

_10
Bolton (ed.): Nový historismus, s. 287.

_11
Tomáš Glanc: Tartuska exotika. In: Exotika – výbor z prací tartuske školy. Ed. Tomáš Glanc. Host, Brno 2003, s. 294.

_12
Michel Foucault: Metoda. In: Bolton (ed.): Nový historismus, s. 33.

_13
Tamtéž, s. 34.

_14
Louis Montrose: Literární studie o renesanci a předmět historie. In: Bolton (ed.): Nový historismus, s. 50.

_15
Tamtéž, s. 51.

_16
Cit. podle Vladimír Papoušek: Hledání modelu literárních dějin a rozhovor Harvey Bluma se Stephenem Greenblattem. In: Papoušek – Tureček: Hledání literárních dějin, s. 38.

_17
Petr A. Bílek: Literární historie: Hledání esence či vertikální i horizontální konstruování sítě. In: tamtéž, s. 82.

_18
Catherine Gallagherova – Stephen Greenblatt: Nový historismus v praxi. In: Bolton (ed.): Nový historismus, s. 258.

_19
Vladimír Papoušek: Hledání modelu literárních dějin a rozhovor Harvey Bluma se Stephenem Greenblattem. In: Papoušek – Tureček: Hledání literárních dějin, s. 39.

_20
Stephen Greenblat: Rezonance a úžas. In: Bolton (ed.): Nový historismus, s. 204.

_21
Vladimír Papoušek: Nový historismus a kontext americké literární vědy. In: Aleš Haman – Jiří Holý – Vladimír Papoušek: Kritické úvahy o západní literární teorii. Arsci, Praha 2006, s. 188–189.

_22
Vladimír Papoušek: Paradigma, diskurs a literární dějiny. In: Papoušek – Tureček: Hledání literární dějin, s. 52.

_23
Vladimír Papoušek: Gravitace avantgard. Akropolis, Praha 2007, s. 18.

_24
Vladimír Papoušek: Paradigma, diskurs a literární dějiny. In: Papoušek – Tureček: Hledání literárních dějin, s. 56.

_25
Tamtéž, s. 48.

_26
Tamtéž.

_27
Papoušek: Gravitace avantgard, s. 18.

_28
Tamtéž, s. 136.

_29
Vladimír Papoušek: Nový historismus a kontext americké literární vědy. In: Haman – Holý – Papoušek: Kritické úvahy o západní literární teorii, s. 189.

_30
Tamtéž.

_31
Papoušek: Gravitace avantgard, s. 137.