... strukturalismus?
Anketu o dědictví českého strukturalismu otevírá několik otázek: Co zůstalo z tradice a dědictví strukturalismu Pražské školy? Byl „klasický“ strukturalismus překonán tzv. poststrukturalismem, jak je od sedmdesátých let 20. století stále znovu prohlašováno? Zůstal strukturalismus skutečně zajímavým už jen pro dějiny humanitních věd? atd.
Pokud byl strukturalismus poslán do historie (tuším, že Derridou), pak je třeba si uvědomit, že jeho kritika se týkala především strukturalismu francouzského, o jehož odlišnosti od Pražské školy se zmínilo již více prací. Vztahem pražského strukturalismu k poststrukturalismu se u nás jako jeden z prvních po roce 1989 zabýval Miroslav Petříček v článku Francouzský poststrukturalismus a tradice českého strukturalismu (Petříček 1991). Většina jeho studie byla věnována výkladu názorů Jacquese Derridy, jeho pojetí znaku a obsahu pojmu dekonstrukce. Styčný bod viděl autor především v energetickém pojetí struktury u Mukařovského, dále v jeho pojetí vztahu ke skutečnosti, které „klade především důraz nikoli na výsledný, jednoznačný vztah ke skutečnosti, ale na proces, kterým tento vztah vzniká“ (Mukařovský 1996, s. 111). Zastavil se i u opozice struktura – událost, kterou uvedl do souvislosti s Mukařovského pojetím estetična normovaného a nenormovaného (tady nalezl vztah ke koncepci Foucaultově). Posledním rysem, jejž Petříček ve své studii zmínil (a jenž by pražský strukturalismus sbližoval patrně více s tzv. postmodernou) je moment hry. Ten u Mukařovského měl spíše povahu experimentu s nejistým výsledkem, nicméně autor studie tu viděl příbuznost s Barthovým rekreativním pojetím estetiky. Vyzdvižen tu byl rys singularity směřující k modelu otevřeného uměleckého díla, které může na jedné straně postulovat „svobodnou interpretační intervenci ze strany vnímatele a na druhé straně vykazovat strukturální charakteristiky, které lze popsat a které stimulují řád či pole možných interpretací“ (Petříček 1991).
Poststrukturalismu se přiblížil ještě mnohem zřetelněji Mukařovského žák Milan Jankovič ve svých pracích, jimiž u nás již v šedesátých letech nezávisle předznamenával tendence, které krystalizovaly ve druhé polovině 20. století ve Francii. Rozpracoval totiž podněty, které obsahovala Mukařovského práce o záměrnosti a nezáměrnosti v uměleckém díle. Vyložil tuto problematiku v duchu svého učitele jako opozici znakovosti a věcnosti. Navázal zejména na výrok Mukařovského, v němž říká: „Umělecké dílo, je-li chápáno jen jako znak, je ochuzováno o své přímé včlenění do skutečnosti. Právě jakožto věc je dílo schopno působit na to, co je v člověku obecně lidského, kdežto ve svém aspektu znakovém apeluje dílo vždy koneckonců na to, co je v člověku sociálně a dobově podmíněného“ (Mukařovský 1966). Záměrnost a nezáměrnost jsou tu pojaty jako jevy sémantické, totiž jako významové sjednocení díla a popření tohoto sjednocení.
Manfred Frank ve své knize Co je neostrukturalismus? (Frank 2000) při analýze francouzského poststrukturalismu dospěl k závěrům, které nabízejí ještě jinou možnost interpretace Mukařovského myšlenky a jejího rozpracování u Jankoviče. Také Frank se zabýval problematikou vztahu struktury a události viděného jako vztah obecnosti a singularity, jíž se dotkl ve své studii Petříček. Podnětné však jsou výklady německého filozofa zvláště tam, kde se vztah obecnosti a singularity týká také roviny sémantické, tj. vztahu univerzálnosti a individuálnosti významu. Říká tam: „Univerzální význam je aktem své individuální aplikace desuniverzalizován“ (Frank 2000, s. 344). Dále hovoří o individuálním významu jako o významu „,neoznačujícím‘, nesoucím význam, který dosud nebyl univerzalizován, existuje jen jako jednotlivina“ (Frank 2000, s. 344). Desuniverzalizaci významu v individuální aplikaci můžeme pak chápat též jako událost významu opoziční vůči významové struktuře.
Tu se nabízí další možnost pohledu na dialektiku znakovosti a věcnosti, nikoliv především z hlediska vnímatele, jak to navrhl Mukařovský i Jankovič, nýbrž i z hlediska mluvčího. Položme si otázku: neprosazuje se tam, kde vnímatel není s to dílo významově sjednotit, právě událost významové individuality mluvčího, která dosud nebyla univerzalizována, tj. integrována do literární struktury? Frank také zdůrazňuje význam individuality (kterou lze spojit s událostností) jako složky, která „brání struktuře, aby se uzavřela do sebe a fungovala jako jednostranná determinace“ (Frank 2000, s. 345).
Propojíme-li si nyní tyto názory s Mukařovského zájmem o úlohu individuality v umění, jejž lze sledovat v jeho pracích ze sklonku třicátých a ze čtyřicátých let, náhle před námi vystoupí další rys, jenž navazuje souvislost s poststrukturalistickými koncepcemi, které vyzdvihují rovněž úlohu individua – s vědomím toho, že v Mukařovského pojetí bylo individuum nazíráno pod zorným úhlem imanence uměleckého vývoje (Individuum v umění, 1937 – Mukařovský 1966) a v souvislosti s uměleckým subjektem, jejž poststrukturalisté – s výjimkou Gerarda Genetta (jenž se ovšem tomuto zařazení vzpírá) – neuznávají (Problémy individua v umění, 1946/1947 – Mukařovský 1971). Připomeňme tu jiný Mukařovského výrok, kde hovoří o vztahu znakovosti a věcnosti: „Právě jako věc je dílo schopno působit na to, co je v člověku obecně lidského, kdežto ve svém aspektu znakovém apeluje dílo vždy koneckonců na to, co je v člověku sociálně a dobově podmíněného“ (Mukařovský 1966, s. 108). Porovnejme ho nyní s jiným jeho výrokem, tentokrát ze studie Problémy individua v umění, kde se praví: „[…] zásah individua, čím mohutnější, tím zřetelněji je projevem snahy sblížit znovu umění s tím, co je na člověku všelidským“ (Mukařovský 1971, s. 81). To, co se v jedné studii jeví jako působení věcnosti, je v druhé studii považováno za výsledek zásahu individua. Tendence k věcnosti souvisí tedy s individualizujícími „událostními“ rysy vytvořeného díla, které zabraňují významovému sjednocení (nebo je přinejmenším ztěžují). Pověstnou studii o záměrnosti a nezáměrnosti by tedy bylo možno vidět spíše než v perspektivě znakovosti a věcnosti (která vzbuzuje jisté pochybnosti, pokud jde o ontologický statut díla – znamená věcnost ztrátu znakovosti? Pak by se ovšem dílo vyřazovalo ze sféry kulturní komunikace…) z hlediska opozice strukturní univerzálnosti (tj. umělecké, respektive poetické kódové zprostředkovanosti, vyžadující estetickou distanci) a individuální událostnosti (bezprostřednosti, Doležel by řekl idiosynkratičnosti) významové výstavby díla jako uměleckého znaku.
Ukazuje se, že myšlenky předního představitele Pražské strukturalistické školy obsahují dodnes nejen řadu podnětů, kterými předcházel dobu, nýbrž že nabízejí i možnosti dialektického vidění soudobé uměnovědné a literárněvědné problematiky, které otvírá cestu k překonání některých „metafyzických“ (ve smyslu nedialektických) krajností poststrukturalistického diskurzu. Ty vyplývají z jeho levicového subverzivního patosu, s nímž útočil proti „logocentrismu“ dosavadních humanitních věd, proti institucionální ztuhlosti moci, proti stabilitě univerzálních struktur, proti subjektu, proti znakové referenci atd… Mukařovského dialektika, která postavila proti umělecké znakovosti (strukturní konvenčnosti, estetické distanci) věcnost (nekonvenčnost, bezprostřednost, tj. událostnost) a proti struktuře individuum, se v tomto ohledu jeví jako koncepce vyváženější, byť dnes už asi postrádá lákavou svěžest obrazoboreckého gesta.
Aleš Haman
Západočeská univerzita v Plzni
LITERATURA
Frank, Manfred: Co je neostrukturalismus? Sofis, Praha 2000.
Mukařovský, Jan: Studie z estetiky. Odeon, Praha 1966.
Mukařovský, Jan: Cestami poetiky a estetiky. ČS, Praha 1971.
Petříček, Miroslav: Francouzský poststrukturalismus a tradice českého strukturalismu. Česká literatura 39, 1991, č. 5, s. 385–391.
