... strukturalismus?
Milí přátelé,
děkuji za pozvání do ankety i do časopisu Slovo a smysl. Otázkami jste se trefili do tématu, o kterém uvažuji už dvacet let. Nedávné kolokvium Český strukturalismus po poststrukturalismu (8. 2. 2005 v Ústavu pro českou literaturu v Praze) ukázalo stálou živost Mukařovského myšlenek. Já jsem to viděl jako triumf Milana Jankoviče, který už od šedesátých let důsledně rozvíjel tu linii Pražské školy a zvlášť pozdního Mukařovského, jež se otevírala komunikativnímu přístupu. Jistě nebyl sám, připomínáte právem Olega Suse, podobným směrem šel Miroslav Červenka a později i další, Miroslav Petříček například. Ale Jankovič sehrál úlohu iniciátora a vlastně heretika. Jeho první úvahy o sémantickém gestu (1965 a 1970) a dva příspěvky v Orientaci (pokud se nepletu 1967 a 1969, vlastně úryvky z Díla jako dění smyslu, které už nestačilo vyjít) se objevovaly v době, kdy dominovalo vnímání Mukařovského estetiky jako racionálního systému blízkého levicové avantgardě. Ještě na bytových seminářích v sedmdesátých a osmdesátých letech jsem s velkým zájmem sledoval vášnivé diskuse mezi „starostrukturalisty“ (tak jsem si je pro sebe pojmenoval), reprezentované Robertem Kalivodou, pro něž byla Mukařovského vrcholem studie Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty, a „mladostrukturalisty“, zejména Červenkou a Jankovičem, pro něž dokonalé fungování systému nebylo tím nejcennějším na Mukařovského díle, kteří se inspirovali Záměrností a nezáměrností v umění a jinými pozdními studiemi a úvahami. A ještě na velké konferenci o Pražské škole, kterou jsme uspořádali u příležitosti 100. výročí Mukařovského narození v roce 1991 na Dobříši, silně zněly autoritativní hlasy „starostrukturalistů“ (vzpomínám si na vystoupení Mojmíra Grygara). Tehdy třeba i tak významný literární vědec jako byl Vladimír Macura kladl otázku, zda český strukturalismus má ještě inspirativní hodnotu. Zdálo se, že dobříšská konference (účastnili se jí ještě Hans Robert Jauss a Ladislav Matějka) je jakýmsi splacením dluhu směru, který byl ideologicky potlačen, a že literárněvědný a estetický strukturalismus bude passé a démodé. Dnes se ukazuje, že Mukařovský inspiruje i vědce nejmladší generace (viz na nedávném kolokviu referát Ondřeje Sládka nebo improvizované vystoupení Jana Matonohy), a to právě v tom směru, v jakém ho iniciativně interpretoval Milan Jankovič.
Samozřejmě, ti, kdo vidí v Mukařovského estetice a v jeho pojetí struktury především dokonale fungující systém, mohou své tvrzení opřít o jeho texty. Kdybychom měli k dispozici jen Kapitoly z české poetiky a další studie zůstaly navěky někde za pohovkou v Mukařovského bytě, museli bychom tento výklad přijmout a spokojit se jen s náznaky antropologického, fenomenologického a komunikačního pojetí umění, které občas probleskují či vyplouvají na povrch. Ale Chvatíkova edice Studií z estetiky a postupné publikace dalších textů ukázaly, že v Janu Mukařovském žil dvojí duch: racionálně systematizující, znakově strukturní, který ho přibližoval klasickému francouzskému strukturalismu šedesátých let, a funkčně komunikativní, jež bere v potaz také subjekt autora a čtenáře a smysl díla jako živé proudění, který v mnohém předznamenává hermeneutický a poststrukturalistický přístup. Je třeba konstatovat, že ta druhá poloha zůstala nepropracována, mnohdy jenom naznačena nebo nakousnuta. To se týká i pojmu sémantické gesto, na které se také ptáte. Už samy diskuse kolem sémantického gesta (kromě Jankoviče zejména Herta Schmidová, Wolfgang Schwarz i další) ukazují, že u Mukařovského není jednoznačně definováno. Na počátku máchovské Genetiky smyslu z roku 1938, kdy je to ještě „gesto“, se píše, že jde o významovou jednotu složek tvarových a tematických, jednotu dynamického stavebního principu, který se promítá do každé části díla. Podobně ve studii O jazyce básnickém v roce 1940. Ale už 1939 v čapkovské studii je to netoliko intence smyslu, ale „významotvorný proces, kterým dílo vzniklo a jejž četba v čtenáři znovu navozuje“. V proslulé Záměrnosti a nezáměrnosti v umění (1943) jsou procesovost sémantického gesta a perspektiva vnímatele ještě zřetelnější: „Často vnímatel sémantické gesto díla proti původnímu záměru pozměňuje.“ Dokonce tam Mukařovský píše o trhlině v díle, dlouho před derridovskou „rupture“. Zde je tedy vskutku už sémantické gesto, jak to píše Schwarz, „missing link“ mezi tvůrčím subjektem a vnímatelem.
Miroslav Kačer kdysi srovnával tento pojem s Barthovou „écriture“. Mně připadá zajímavé srovnat „sémantické gesto“ s „implicitním čtenářem“ Wolfganga Isera, tím spíš, že ve svém Aktu čtení, kde v první části pojem „implicitního čtenáře“ vysvětluje, se přímo dovolává Mukařovského energetického pojetí struktury (proti substanciálnímu pojetí, jež se snaží o dokonalou rekonstrukci smyslu). Jistěže je Iser poučenější, pracuje například s Luhmannovou teorií systémů, kterou Mukařovský nemohl znát, a svůj pojem více posouvá k vnímateli a recepci. Ale jeho pojetí implicitního čtenáře jako „struktury působení textu“ na jedné straně a jako „procesu přenosu, jímž se struktury textu proměňují prostřednictvím aktů představivosti do rezervoáru zkušenosti čtenáře“ ukazuje blízkost způsobu uvažování. Ostatně Iser byl podobně jako Mukařovský kritizován za vágnost svého pojmu; např. Ansgar Nünning navrhoval vzdát se ho a raději přesně popsat významové strukturní elementy textu. Ale neskrývá se v této vágnosti obou pojmů také jejich inspirativnost?
Jiří Holý
Univerzita Karlova v Praze
