... strukturalismus?
Začnu klasiky: Mukařovský (1933–34/1981) konstatuje, že „nelze básnictví jinak pochopit, nerozumíme-li jeho materiálu“ a že „v básnickém díle není vlastně nic, co by nebylo dáno jazykem“, Skalička (1948) píše (o Saussurovi) „he [...] had analysed the phonetic systems of world languages and had laid the foundations of a newly conceived literary science“ – a na mysli má nepochybně právě strukturalismus. „Na počátku“ tedy je jazyk a – byla – lingvistika.
Otázky, které si dnešní lingvistika klade v souvislosti s „tradicí a dědictvím“ strukturalismu, jsou v leckterém ohledu podobné otázkám formulovaným vědami o literatuře. Při kladení otázek (a při hledání odpovědí) ani lingvistika dost dobře nemůže nereflektovat principiální – a chtěnou – jednotnost strukturalistické metodologie, zvl. v meziválečném období (a v lingvistice ne pouze české). Zároveň ale nemůže nepřiznat bytí jistým akcentům nebo zárodkům metodologických postojů, jež onu jednotnost rozrůzňují – a směřují k dnešku.
Omezena rozsahem, omezím se jen na jeden okruh problémů, aforisticky postižitelný tezí o „vyloučení subjektu“ (viz i v zadání redakční ankety). Nevím, zda tato teze není jen mýtem z pera těch, kteří vidí strukturalismus na velmi vysoké rovině zobecnění a/nebo kteří pražský strukturalismus čtou neúplně: operace překladu českých strukturalistických textů do jazyků kritiků strukturalismu je – logicky – zároveň operací vyloučení: čtenáři nevládnoucí češtinou si názory utvářejí právě jen na základě dílčích fragmentů pražské práce. Ve vztahu k strukturalismu českému je totiž teze o vylučování subjektu udržitelná jen stěží. Protože (lidský) subjekt zde, už u „klasiků“, zohledněn je – a v nemalé míře. Jedním způsobem subjekt – a jeho vnitřní svět – existuje v Trnkově (1947) konceptu „prožívání jazykového systému/struktury“, jiným způsobem zase v Jakobsonově studii o dětském jazyce a afázii (1941). Jednoznačně – a ne zřídka explicitně – je relevance subjektu/subjektů ukotvena v sémiotickém podloží všech strukturalistických výkladů textu – ať už je dobově označován jako parole, promluva, projev jazyka/jazykový, (básnická) struktura nebo jinak. Subjekt je vkomponován do pojetí textu jako totální sémiologické reakce (Skalička, 1937), vkomponován je i do pojetí uměleckého díla jako (specifického) znaku (Mukařovský 1933/34, 1981): tady explicitní vytyčení „hlavního a nepostradatelného“ příznaku znaku, totiž to, že slouží prostředkování mezi dvěma stranami, nejenže implikuje, že ony „dvě strany“ jsou lidské – ještě víc: i Mukařovský (1934/1981) přece uvažuje o „rozumění“. České myšlení (dokonce ještě před strukturalismem) přitom reflektovalo subjektové zakotvení textu/znaku zdaleka ne pouze ve vztahu k jeho produkci. Náhledy recepce textu (v mnohém ohledu předjímající pozdější zájmy estetiky recepce a působení) dost možná koření v Mathesiových (1908) úvahách o hlediscích autora a čtenáře, o prvku subjektivním, nutně při recepci přítomném, a o problému subjektivního a objektivního prvku „estetického dojmu“. Subjekt (receptora!) je výrazně zohledněn v Skaličkově (1948) vymezení parole jako „not only conversation with writing, but also listening with reading“. A je snad subjekt vyloučen v úvaze téhož autora o 1. a 2. osobě, které jsou – jak Skalička píše – v parole „present as agents, giving to parole a source and meaning“? Jak subjekt vylučují Skaličkovy poznámky o individuálních konkretizacích, tj. o interpretacích „počúvajúcich“, které mezi sebou bojují o to, aby byly uznány za platné? Na místě by zde bylo zmínit ještě – a ne v poslední řadě – koncept subjektu/subjektů a vnímání/recepce (díla) u Mukařovského – i v něm je přece jistý náznak aktivní recepce textu subjektem přítomen (k tomu Schmidová, 1991). Už v klasickém období pražského strukturalismu lze tedy najít (hledáme-li ovšem) přinejmenším reflexi problémů, přiřazovaných uvažování pozdějšímu, už klasikové se ptají po podstatě bytí textu v komunikaci, po „ smyslu smyslu“ nebo po tom, co je zač to „rozumění“. V období postklasickém (v abecedním pořadí jmenuji alespoň Červenku, Daneše, Hausenblase, Jankoviče) pak nejde jen o reflexi problémů tohoto druhu, ale i o jejich analýzu a řešení.
Svůj náhled na tradice, dědictví, hranice, inovace, revize atd. atd. strukturalismu bych vyjádřila po popperovsku: zpočátku člověk na (nějakých) teoriích lpí proto, že potřebuje začít a že se ničeho jiného přidržovat nemůže. Časem je možné zaujímat k nim kritičtější postoj a třeba je i nahradit něčím lepším. Snad lze něčím „lepším“ nahradit i strukturalismus – v případě, že jeho prostřednictvím zjistíme, čím nás zklamal.
Nemyslím ale, že by pražský strukturalismus mohl zklamat člověka, který chce nahlížet jazyk a/nebo text v souvislostech komunikace (a kultury a světa), v souvislostech předávání významů jako záležitosti povýtce lidské.
Alena Macurová
Univerzita Karlova v Praze
(Text vznikl v rámci grantového projektu VZ MSM 0021620825)
LITERATURA
Jakobson, Roman: Kindersprache, Aphasie und allgemaine Lautgesetze. Uppsala 1941.
Mathesius, Vilém: Tainova kritika Shakespeara. Příspěvky k dějinám pokusů o zvědečtění literární historie. In: Jazyk, kultura, slovesnost. Odeon, Praha 1982, s. 252–293.
Mukařovský, Jan: Filozofie básnické struktury. Univerzitní přednáška z letního semestru 1934. Wiener Slawistischer Almanach 8, 1981, s. 77–116.
Mukařovský, Jan: Filozofie jazyka básnického. Univerzitní přednáška ze zimního semestru 1933–34. Wiener Slawistischer Almanach 8, 1981, s. 13–76.
Schmidová, Herta: „Třífázový model“ českého literárněvědného strukturalismu. Česká literatura 39, 1991, 3, s. 193–219.
Skalička, Vladimír: Promluva jako lingvistický pojem. Slovo a slovesnost 3, 1937, s. 163–166.
Skalička, Vladimír: The Need for a Linguistics of la parole. In: Recueil linguistique de Bratislava I. Bratislava 1948, s. 21–38.
Trnka, Bohumil: Jazykozpyt a myšlenková struktura doby. Slovo a slovesnost 10, 1947, 2, s. 73– 80.
