... strukturalismus?
Zmatení jazyků v přístupech „k fenoménu text “ potvrzuje i Vaše vyzvání. Místo analytické studie připravené jako podklad diskuse – anketa. Místo vymezení hranic tématu – minimálně čtyři problémové okruhy samy o sobě vyžadující vymezení. S pocitem provinění se pokusím formulovat to, co pokládám za aktuální a „podstatné“
1.
Jak strukturalisté vnímají pojem struktury? Jako výsledek interpretačního úsilí vystavený změnám individualizovaných historických pozic interpretů nebo jako reálné vlastnosti zkoumané skutečnosti existující vždy jako konstanta přítomná v každé proměně individuální pozice interpreta a v každé aktualizaci zkoumané skutečnosti? O propojení a překonání těchto pozic se – pokud mu dobře rozumím – snaží Milan Jankovič svým „děním smyslu“, vědom si toho, že druhá možnost podstatně omezuje možnosti strukturalismu v historických disciplínách.
2.
Exploze významů pojmu „text“, dnes namnoze označující jakoukoliv záměrně či i nezáměrně organizovanou skutečnost jako artefakt s automaticky přiřazeným novým významem nositele sémantického gesta. Tak se pod neurčitostí pojmu „sémantické gesto“ ztrácí charakter základního přístupu ke skutečnosti.
3.
Totální zmatek užívání pojmu „sociální“, splynutím významu toho slova ve smyslu označení určitého typu fungování části společenské organizace a téhož slova ve smyslu podstatného určení lidského druhu (sociabilita či – chcete-li antropologická konstanta). Tento – nahlíženo zvnějšku – chaos, – zevnitř pak tvůrčí napětí – odstartoval bona fide sám Jan Mukařovský reflexí svých metod v kontextu teoretických konstruktů umělecké avantgardy. Faktem zůstává, že tento stav plodně inspiroval třeba Roberta Kalivodu, Olega Suse či Vratislava Effenbergera. Znamená to ovšem také to, že byla dána příležitost nabídce užití strukturalistických postupů jako metodických subdominant obecnějších systémů, s nimiž mohou být významově sjednocovány (marxismus).
4.
Výrazně pohled na strukturalismus omezuje jeho redukce na obory, kde je estetická funkce dominantní. Tak se z našeho pohledu vytrácí strukturalistická inspirace či souběžnost některých textů J. L. Fischera (Krise demokracie) či historiků kolem časopisu Dějiny a přítomnost (Slavík, Husa, Charvát aj.). Navíc náš pohled na vývoj strukturalismu ne dostatečně respektuje generační valéry a nové oblasti užití strukturalistických metod (Felix Vodička, A. Sychra). Zejména Felix Vodička ve svém pojetí literárních dějin zdá se mi více strukturalismem poučen než ovlivněn. Teprve znalost a následná komparace metod těchto českých proudů strukturalismu může být východiskem k úvahám o vztazích mezi českým a francouzským strukturalismem.
Obávám se, že každá z uvedených otázek nese v sobě tolik asonancí, že je takřka nemožné se jim vzepřít a pohybovat se pouze v ohraničeném terénu. Tak se dostávám k pojmu hranice, který pokládám v jeho dynamické podobě za nejaktuálnější v každé přítomnosti, a to i ve vztahu k problematice strukturalismu. Nemohu ovšem zamlčet pocit, že je vlastně nemožné vymezovat podstatné otázky ve společnosti, která pod hvězdou globalizace marginalizuje i podstatná druhová určení svých příslušníků tím, že do technologie jejich organizovanosti investuje podstatně více, než do jejich bytí. Pak je fragmentace člověka interpretována pouze jako aspekt globalizace, ačkoliv je globalizace jen jedním, povýtce technologickým aspektem fragmentace člověka. Zmiňuji se o tom proto, že se strukturalisté podíleli na genezi zmíněného. S proměnou pojmu struktura z interpretační interakce určité skutečnosti a nástrojů, forem a postupů užitých k pochopení výstavby jejího aktuálního smyslu ve smysl sám, zazněla nevyslovená otázka co se zbytkem, s ostatky, vzdorujícími zvoleným postupům či jimi marginalizovanými. Zde, podle mého, je jeden z pramenů, jimiž se napájí postmoderna, i představa, že globalizace je cosi jedinečně nového, co nesouvisí s fragmentací podstatných druhových určení člověka, a to jen proto, že užívá jiných technologií: hledání dění smyslu je nahrazeno nalézáním jeho vyprazdňování. Ovšem vyprazdňování svobodné, rovné a snad i demokraticky zvolené...
To však již není záležitost diskuse o strukturalismu.
Jaroslav Jirsa
Univerzita Karlova v Praze
