Několik slov o strukturalismu

Vztah ke strukturalismu je pro mě velkou měrou také osobní záležitostí, prvkem intelektuálního životopisu, ale – řeknu to bez oklik – nejen intelektuálního. Když jsem v druhé polovině padesátých let začínal svou odbornou dráhu, provedl jsem – tak jako několik mých nejbližších kolegů-vrstevníků – jasnou a rozhodnou volbu. Do jisté míry to byla volba negativní, nechtěl jsem mít nic společného s marxismem jako metodologií oficiálně podporovanou, orientovanou ideologicky; studoval jsem v období stalinismu a tehdy nám byl marxismus vnucován v krajně vulgární verzi. Ale v druhé polovině padesátých let nastala v Polsku obleva; my jsme se neocitli před dilematem, které ovlivnilo život i působení osob o několik let starších: přihlásit se k marxismu, nebo mlčet? Přes takové i onaké překážky a obtíže se nám podařilo nalézt místo mimo sféru působení tohoto druhu alternativy. Zaujala nás teorie literatury chápaná především jako teorie literárního díla, textu, výpovědi. Jejím centrem se stala široce pojímaná poetika. Četli jsme tehdy dychtivě již klasické práce ruských formalistů, pojednání vědců reprezentujících Pražskou školu, ale také publikace polských autorů, zveřejněné v třicátých letech ve Varšavě a Vilniusu a reprezentující ranou fázi strukturalismu, ještě ne zcela dobře vykrystalizovanou; _1 s představiteli varšavsko-vilniuské školy jsme měli bezprostřední kontakt, z ní pocházeli naši vynikající učitelé: Kazimierz Budzyk (1911–1964) a Maria Renata Mayenowa (1908–1988). Velký význam měly výjimečné autority světové vědy, které navštívily Polsko v letech 1958–1968, mj. Roman Jakobson, Jan Mukařovský, Roland Barthes, A. J. Greimas.

Nedokážu v rámci krátkého textu popsat náš tehdejší stav teoretického vědomí. Důležité bylo především to, že tendence, které v určitém momentu získaly označení strukturalismus, dovolovaly zabývat se literární vědou bez zapletení se s ideologií a – zároveň – umožňovaly pojímat literární dílo jako konstrukci podléhající určitým uměleckým pravidlům, ale současně nezávislou na těch omezeních, která zdůrazňovali marxisté (ostatně je třeba poctivě říci, že polští literární historici, hlásící se k marxismu, prošli v tamtěch letech rozsáhlou evolucí, separovali se od stalinských vulgarismů, pěstovali vědu osvobozenou od politické služebnosti; z těchto kruhů pocházejí mj. tak výjimeční vědci jako Henryk Markiewicz a Maria Janion). Nás tehdy zajímaly především jazykové otázky. Někdy bezprostředně – v pracích týkajících se versologie a stylistiky, ale také v obecnějším smyslu. Polskému strukturalismu od počátku nebylo cizí historické hledisko, ale bylo specificky pojímáno. Synchronická pojetí nenarušovala pojetí diachronická, také poetický jazyk byl zobrazován jako jev zasazený v určitém procesu, podléhající evoluci, svým způsobem se vyvíjející. Odtud tak velká role, kterou v úvahách z oněch let hraje problematika tradice a také literárního vědomí. Obecná problematika pak byla ukazována skrze analýzy konkrétních jevů, např. analýzou jazyka jednotlivých poetických škol a směrů._2

Vývoj polského strukturalismu se projevoval neustálým rozšiřováním okruhu sledovaných otázek._3 Někdy jsme se nevyhýbali ani tradiční problematice, ale přistupovalo se k ní novým způsobem, takže teorie literárních žánrů se spojovala s teorií mluvních aktů a jejich druhy, ale také s obecnou strukturou diskurzu. Naratologie se pak neomezovala na zkoumání fabulačních schémat, byla provázána s analýzou epických žánrů, především románu. Další skupinou promýšlených otázek byla problematika adresáta jako strukturního elementu literárního díla. Touto problematikou jsme se začali zabývat v polovině šedesátých let, nezávisle na německých vědcích, práce Jaussa, Isera, Weinricha, pocházející právě z tohoto období, k nám dorazily trochu později. Znamenalo to otevření strukturalistického bádání široce chápané teorii literární komunikace. Stala se hlavním specifikem a zároveň hlavní sférou strukturalistické reflexe. Literární dílo tedy ze zásady nebylo vnímáno jako mrtvá a stabilní struktura, pojímalo se jako výtvor dynamický, tvořící prvek společenského kontaktu. Projevuje se to také v analýze specifičtější problematiky, mj. intertextuality, považované za důležitou součást při vytyčování vztahu literárního díla k adresátovi. Dominantnost komunikační se sociologií literatury.

Hlavní kontext polského strukturalismu spoluvytvářel na jedné straně marxismus (ve verzi, která neměla nic společného s oficiální ortodoxií), na druhé fenomenologie, vlivná v té podobě, jakou jí dal Roman Ingarden ve svých dílech z estetiky. Je však vhodné poukázat na další spolučinitel. Jak se zdá, jedním ze specifik polského strukturalismu – hlavně díky pracím Janusze Sławińského – bylo přiklonění se k interpretaci. Znamená to, že když se analyzovalo konkrétní dílo, obyčejně to nebyl pouze exemplární popis, ve kterém šlo o zviditelnění určitých obecných mechanismů, ale byla to interpretace mající za účel ukázat individuální vlastnosti a individuální významy díla. Odtud také specifické přiklonění se k hermeneutice. Někdy se říká, že mezi humanitními vědami, orientovanými strukturálně, a hermeneutikou existuje zásadní metodologický konflikt. Tento názor je částečně odůvodněný, zvláště, když se týká rané fáze vývoje strukturalismu (a také určitého typu hermeneutiky), nelze ho ale použít obecně, naopak: vývoj velmi výrazně směřoval ke sblížení obou těchto vědeckých směrů. Zaměření na analytické konkrétum bylo jedním z těch činitelů, které způsobily, že strukturální bádání od šedesátých let nesmírně silně ovlivňovala (a dále ovlivňují) univerzitní didaktiku na filologických fakultách. Mají ostatně vliv také na učení literatury na středních školách.

Strukturalistické paradigma získalo v polské literární vědě silnou pozici, mělo – a má nadále – mnoho příznivců, působilo v širokém záběru – a činí tak i dál. Jak situace vypadá dnes? Jedno je jisté: přestalo se rozvíjet, ztratilo dynamiku, nerozšiřuje oblasti, které by reflektovalo. Ustrnulo. Není možné v něm tvořivě pokračovat v té podobě, jakou nabralo v posledních desetiletích, není to možné dokonce tehdy, když uznáme ve shodě se skutečností, že se vyvíjelo a přetvářelo, neustále rozšiřovalo oblasti explorace. Nové tendence, někdy nazývané jako poststrukturalismus a dekonstrukce, jsou orientovány zcela jinak, jsou mnohem bližší filozofické reflexi, operují jiným pojmovým aparátem, stanovují si jiné cíle, odvolávají se na jiné kulturní kontexty. Vážím si těchto přeměn a oceňuji je, jsem si vědom, že představují nutnost, neboť změny zájmů a metod tvoří nezbytnou součást historie každé vědecké disciplíny; bylo by v tom cosi velmi znepokojujícího, kdyby strukturalistické paradigma zkamenělo a neobjevilo se na jeho místě nic nového. Musím ale upřímně říci: není to již můj svět, nevidím v něm pro sebe místo. Učinil jsem z toho závěry, přestal jsem se v zásadě věnovat teorii literatury, i když zestárnutí strukturalismu není jediným důvodem toho rozhodnutí – zkrátka zabývám se něčím jiným.

Ony zásadní přeměny však neznamenají, že se strukturalismus, ačkoli mu byly odebrány perspektivy rozvoje, stal mrtvou položkou, uzavřenou kapitolou v historii vědy. Je tomu jinak – přinejmenším ze dvou základních důvodů.

Za prvé proto, že směry utvářející se v posledních desetiletích nemohou jednoduše strukturalismus odvrhnout, tedy uznat za málo důležitou epizodu v dějinách naší disciplíny, nad kterou je možné máchnout rukou. Tyto směry se vymezují vzhledem k němu a – zprostředkovaně i bezprostředně – přejímají určité, jím zviditelněné problémy i navržená řešení, neodmítají jím zavedené analytické nástroje. Kdyby neexistoval strukturalismus ve svých rozmanitých podobách (i ve verzi krajně scientistické, i ve verzi otevřené), zcela určitě by se nové tendence prezentovaly jinak než nyní. Jinak by se ostatně prezentovala dnešní hermeneutika, jestliže se její dva velcí představitelé Paul Ricoeur a Hans Georg Gadamer k výsledkům strukturalismu odvolávali, přistupujíce k nim s největší vážností.

Za druhé kvůli tomu, že mnohé z toho, co se zformovalo ve sféře působení strukturalismu, stalo se trvalým a obecným vědeckým přínosem, získalo všeobecné uznání, funguje nezávisle na tom, jak se ukazuje osud celého paradigmatu a jak se utvářejí metodologické preference. Myslím, že přínos strukturalismu v oblasti široce pojímané poetiky nic neohrožuje, neboť jen stěží lze cokoli vykonat v naratologii, teorii literárních žánrů, stylistice či teorii literární komunikace bez přihlédnutí k teorii a analytickým praktikám strukturalismu. Jistě lze mluvit o antistrukturalistickém přelomu, proběhnuvším v posledním čtvrtstoletí, už jen skrze analogii s antipozitivistickým přelomem starým sto let. Onen obrat z dávných let neznevážil vklad pozitivistické metodologie do literárního bádání, současný obrat neznevažuje a – jsem si v tom jistý – nezneváží to, co do naší disciplíny vnesl strukturalismus. V této věci jsem optimista, neživím žádné obavy, představitelé strukturalismu i v Česku, i v Polsku, i v mnohých jiných zemích jsou stále nejčastěji citovanými autory.

Michał Głowiński
Instytut badań literackych, Warszawa
(Přeložila Veronika Forková)

POZNÁMKY

_1
Viz monografie Andrzeje Karcze The Polish Formalist School and Russian Formalism, Kraków–Rochester 2002.

_2
Viz např. vynikající kniha Janusze Sławińského Koncepcja języka poetyckiego Awangardy Krakowskiej, Wrocław 1965.

_3
Dobrý přehled v této oblasti dává výborně Jiřím Trávníčkem zpracovaná antologie Od poetiky k diskurzu, Výbor z polské literární teorie 70.– 90. let 20. století, vydaná v sérii Strukturalistická knihovna, Brno 2002.

Otázka pro... strukturalismus?