... strukturalismus?
Domnívám se, že s projevy lingvistického a literárněvědného strukturalismu se od třicátých let setkal v nějaké podobě každý pracovník v oboru – z doslechu, sledováním odborné literatury, četbou časopisů, zájmem o probíhající diskuse a polemiky – s kladným nebo záporným zaujetím pro nově kladené otázky a jejich řešení. To je ovšem dodatečná představa člověka, který v té době neměl a nemohl mít s oborem nic společného. V poválečné době a hlavně v padesátých letech byla už jiná situace, strukturalismus se dostal do souvislostí filozoficko-politického myšlení, byl oficiální doktrínou kaceřován, noví studentští zájemci o něj jako o typ vědeckého myšlení v oboru byli na vysokých školách zbaveni možnosti seznamovat se s ním systematicky a z první ruky od jeho vědeckých reprezentantů, svých univerzitních učitelů. Nezbývalo jim než orientovat se na jejich publikované práce a prodírat se většinou nesnadnými texty k poznávání principů, z nichž vznikaly. Někteří z interesentů k tomu byli disponováni lépe, jiní hůře. Každý z čtoucích a studujících si však něco odnesl. Ti, jimž byla dána schopnost teoretického myšlení nebo kteří si ji dovedli vypěstovat, byli a jsou schopni v teoretických konceptech strukturalismu pokračovat a rozvíjet je, ti ostatní stále ještě měli a mají možnost inspirovat se na dílech učitelů a jít cestou jejich badatelských postupů tváří v tvář k jinému materiálu z rozlehlé, bezhraničné oblasti slovesné produkce domácí i cizí a uvědomovat si při tom jednu ze základních vlastností strukturalismu, jeho neuzavřenost, vyplývající z principiální teoretické představy o struktuře jako stále narušované a obnovované souhře všech složek zúčastněných na vzniku a fungování literárního díla. Mám za to, že v tomto smyslu mohou klasická díla pražského strukturalismu stále být zdrojem pro vytváření teoretického horizontu, který je nezbytný pro každou práci v oboru.
A stejně je třeba si uvědomovat, že strukturalistické myšlení se neomezovalo jen na lingvistiku a literaturu, v Pražské škole se od počátku velmi důrazně a plodně uplatňovalo ve folkloristice a teatrologii, v mezinárodních souvislostech pronikalo do historiografie, muzikologie, kunsthistorie. Nechci tím naznačovat, že to vše mělo pramen v pražském strukturalismu, podněty pro to vycházely z různých zdrojů; nebyl a není jediný strukturalismus, rozmanité denominace příbuzného názorového směřování, subsumované pak pod jediné označení, měly různou genezi, projevy, perspektivy. A stávaly se také projevem vědecké módnosti. Nelze o nich všech mluvit jedním dechem, odmítat je jako překonané nebo je bránit. Je nutné diferencovat, analyzovat, srovnávat, vytvářet si vlastní názor. Strukturální koncept Pražské školy, uplatňovaný a propracovávaný u vědců soustředěných kolem Pražského lingvistického kroužku, představoval a podle mého názoru stále představuje nosný a produktivní typ vědeckého myšlení, který nachází uplatnění v různých oborech a významně napomáhá k překonávání oborových hranic ve prospěch dosažení komplexnějšího poznání kulturních jednotlivin a souvislostí
Jaroslav Kolár
Praha
