3

Přiznám se, že na otázky kladené v souvislosti s tradicí a dědictvím strukturalismu redakcí časopisu Slovo a smysl nejsem schopen začít odpovídat jinak, než ze své vlastní, jistě úzké a historicky omezené, badatelské perspektivy. Tak tedy, strukturalismus bude pro mne vždy přirozeným „backgroundem“ mého myšlení, jedním z nástrojů, k nimž je možno se obracet, jako k jistému korektivu v dobrodružném a spletitém světě současné literárněvědné praxe, kdy se k promýšlení a inspiraci nabízí značné množství nejrůznějších teoretických konceptů.

Nejprve ke dvěma otázkám z Vašeho dotazníku, které mě zaujaly: rád bych věděl, kdo chápe strukturalismus v podání Pražské školy jako jediný vědecký názor, jenž implikuje náchylnost k mocenským ambicím, ideologické schematizaci a vylučuje lidský subjekt. K takovému stanovisku se neodvážil dospět ani Ladislav Štoll. V další otázce se ptáte, zda v systému strukturalismu není stále obsažena tendence k překračování vlastních hranic a definic. Mám-li se držet své profese literárního historika, říkám, že o tom nemám sebemenších pochyb.

Milá kolegyně a milí kolegové,

na Váš dotaz z ledna bych chtěla odpovědět hned. Píši německy, protože anglicky by to trvalo trochu déle. Základní otázku, zda je strukturalismus Pražské školy historicky uzavřeným modelem nebo zda v současné poststrukturalistické, postdekonstruktivistické popř. v post-post-diskusi nabízí momenty k návázání, bych chtěla pojmout následovně.

Otázku, co zůstalo z tradice a dědictví strukturalismu Pražské školy, jste rozvrhli do řady dílčích problémů. Mohu se pokusit, abych odpověděl jenom na některé z nich.

Jako by se nad formulací anketního tématu vznášela ještě jedna otázka – nevyslovená, pouze naznačená – otázka, jež by měla vést k vyslovení a pojmenování čehosi velmi podstatného pro určitou část současné literárněvědné generace.

Ne tak rychle! V prvé řadě je potřeba osvětlit a očistit řadu základních pojmů. Nadto je nelze vidět jen bodově, neboť jsou spíš vícedimenzionální, tedy jaksi prostorové; také je nelze definovat jen zevnitř určitého systému (ze solipsismu jisté konceptuální jezevčí nory), ale i zvenčí. Tu je nezbytná metakritická práce, která jde nutně za pouhou komparaci nebo představu i řady „spojitých nor“, do nichž se lze spokojeně zakutat.

Príbeh českého a slovenského štrukturalizmu nemožno oddeliť od osudov dvadsiateho storočia. Sprevádzali ho nástupy a ruptúry. Viedli k diskontinuitám, ktoré znamenali najprv jeho vlastnú deštrukciu a napokon postštrukturalistickú dekonštrukciu.

Kľúčovým pojmom prvého obdobia, ktoré trvalo do konca štyridsiatych rokov a znamenalo základnú metodologickú inciatívu českého štruktrualizmu, sa stali Mukařovského pojmy estetickej funkcie a sémantického gesta.

Katedra bohemistiky v Českých Budějovicích se pod vedením prof. PaeDr. Vladimíra Papouška, CSc. snaží o výraznou vědeckou profilaci. V souvislosti se svým vědeckým zaměřením navazuje jihočeská bohemistika na již dříve realizované projekty a výzkumné záměry.

Po téměř desetileté přestávce se výuka češtiny před nedávnem obnovila v göteborském Ústavu pro slovanské jazyky, a to jako důsledek zaměření fakulty na dálkové studium prostřednictvím internetu. Takový způsob výuky se ukázal výhodný jak z finančního hlediska, tak z hlediska studijních výkonů. Dálková výuka češtiny (a také bulharštiny, polštiny, slovinštiny a srbochorvatštiny) v Göteborgu je jediná svého druhu ve Skandinávii, a zájem o takové studium je až nečekaně velký.

Maďarská bohemistika jako samostatná vědní disciplína oslaví právě letos padesáté výročí své existence. Její začátky sahají do roku 1955, kdy byl otevřen na katedře slovanských jazyků budapešťské Univerzity Eötvöse Lóránda (ELTE) obor český jazyk a literatura. Vedoucím oboru se stal profesor László Dobossy, později zde začaly vyučovat českou literaturu Ludmila Hankó-Břízová a Veronika Heé, které tu působí dodnes. Od konce padesátých let se bohemistikou zabývají také někteří badatelé v Maďarské akademii věd – László Sziklay, Endre Bojtár či Tamás Berkes.