... strukturalismus?
Milá kolegyně a milí kolegové,
na Váš dotaz z ledna bych chtěla odpovědět hned. Píši německy, protože anglicky by to trvalo trochu déle. Základní otázku, zda je strukturalismus Pražské školy historicky uzavřeným modelem nebo zda v současné poststrukturalistické, postdekonstruktivistické popř. v post-post-diskusi nabízí momenty k návázání, bych chtěla pojmout následovně.
Ze všeho nejdříve si myslím, že francouzský poststrukturalismus zaujímá vzhledem ke svému komunikačně teoretickému východisku jinou pozici než pražský strukturalismus. V Jakobsonově modelu šesti funkcí možno v referenční a kognitivní funkci, zaměřené na objekt textu, spatřovat protipól k metajazykové funkci, zaměřené na kód (code). Dimenze objektu textu je poetickou funkcí uměleckých textů modifikována tak, že referenční objekt se mění ve svém ontologickém statutu. Tím se text sám stává objektem vnímání.
Pojem vnímání je přitom důležitý pro napojení poetické funkce na estetiku, neboť ta má co dělat se smyslovým vnímáním a s kognitivními a reflexivními akty, které se na něm budují. Pokud jsem francouzský poststrukturalismus (Roland Barthes) pochopila, zabývá se prvořadě relací mezi textem a kódem, tedy Jakobsonovou metajazykovou funkcí. Posuny v systému kódu (langue) znamenají působení textů v dominantně poetické funkci. Mohou je však působit také jiné, nepoetické jevy, odpovídající dynamickému vývoji jazyka.
Potud chybí tomuto poststrukturalismu esenciální vazba na estetiku, která je v českém strukturalismu dána rámcovou teorií nauky o funkcích. Tomu odpovídá, že zde, tedy v onom směru francouzského poststrukturalismu, máme mnohem spíše co dělat se zaměřením na rétoriku, která se chce v několika novějších teoriích rétoriky pozvednout dokonce na piedestal univerzální teorie, která by do sebe chtěla pojmout poetiku a estetiku. Současný nezájem o estetiku umění a o umění vůbec souvisí s tímto posunem. To však nemusí znamenat žádné definitivní rozloučení s problematikou umělecké estetiky, a jakmile začne určitá fáze kultury pociťovat v tomto směru nedostatek, mohl by se právě pražský strukturalismus stát opět aktuálním.
Co píšete ve Vašem expozé o pražském strukturalismu jako o „scientific worldview a noetic position“ a o implikaci jisté „ambition of power control, tendency to schematising and to excluding the human subject“, vyžaduje analytickou revizi. Chtěla bych ji krátce načrtnout. Výraz „scientific worldview“ je do němčiny přeložitelný asi jako vědecký názor na svět. Pokud je u nás literární věda definovaná jako věda o literárních dílech popř. textech (což není tak úplně totéž), možno ve vědeckém názoru na svět spatřovat nezbytný předpoklad naší disciplíny. Požadavek jejího úkolu nutno nejdříve zkoumat z pozice jejích zájmů. Výraz „noetic position“ souvisí s vědeckým úsilím o poznání. Jestliže je noetika vydávána za zásadně neměnnou, a jistá taková tendence dnes existuje, rozpouští se vědecká disciplína a stává se rétorikou vědců jako rétorů. Je třeba se ptát, z jaké pozice se smí požadovat taková proměna chápání našeho povolání. „Ambition of power control“ patří k Mukařovského nauce o estetické funkci (jako je tomu v pojednání Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty). Podle něj dovoluje tato funkce v dominantní pozici v díle nebo textu, tedy v umění, osvobození individuálního člověka od tlaku kolektivního hodnotového systému, který nachází svůj výraz jak v kódech, tak v ideologii. Mukařovský tedy přisuzuje umění zcela zvláštní roli ve vztahu individuum – kolektiv, která u nás byla několik desetiletí vysoce ceněná, mezitím však byla téměř vydána napospas směšnosti. Emancipace individua prostřednictvím umění byla nyní nahrazena naukou o úplné závislosti individua na kolektivních konstruktech popř. nabídkou rétorických metod konstrukce kódů a ideologií samotných. Viděno z perspektivy pražského strukturalismu, možno současnou diskusi kritizovat jako poznamenanou vlivem nové totalizace. Schematizace a vyloučení lidského subjektu není v pražském strukturalismu, právě vzhledem ke zmíněné nauce o estetické funkci v umění, tak jednoduše akceptovatelné.
Připomínám již zmíněný komunikační model šesti funkcí Romana Jakobsona a jeho přidružený teorém, týkající se proměny tohoto modelu v poeticky dominantních textech. Podle Jakobsona zde dochází ke zdvojení všech komunikativních faktorů jako vysílatel sdělení, adresát sdělení, referenční objekt etc., tvořících základní situaci. Poetický text vytváří kolem sebe svůj vlastní komunikativní scénář a právě tím se může nově uplatnit ve všech konkrétních komunikačních situacích. Frikace s reálnými komunikativními instancemi tvoří to, co iniciuje každý jednotlivý interpretačně- -hermeneutický přístup k sémantice textu. Tento přístup k interpretaci, umožněný vnější recepční situací, který je tedy variabilní od každé situace příjmu k situaci příjmu, vede podle Mukařovského ke vždy odlišným estetickým konkretizacím jednoho a téhož díla popř. textu a nakonec k posunům vzhledem k tomu, co je nazýváno sémantickým gestem. To vede také k posunům vzhledem k tomu, co ten který reálný recipient vidí jako intencionálnost popř. neintencionálnost nebo, v sémiotické terminologii, jako znakovost popř. neznakovost daného díla nebo textu. Posledně jmenovaný teorém je pro současnou debatu krajně důležitý. Reálný příjemce je postižitelný vzhledem ke své navázanosti na sociální komunikativní síť své doby, tedy jako průsečík kulturního systému, na druhé straně však jde v metodice postižení historicky uskutečněné konkretizace díla o estetický potenciál, inherentní danému dílu, jímž má být měřitelná jeho univerzální estetická hodnota. Ne zcela náhodou jsem v poslední větě vynechala dualitu díla popř. text a užívala jsem už jen výraz dílo. Diskuse o literatuře jako dílo nebo text vytvářející činnosti, která u nás na Západě započala v šedesátých letech, je v současnosti málo aktuální, a také ve Vašem expozé zcela chybí výraz dílo (work), nahrazený textem. Tím je vyloučena, a to aniž by si toho vůbec někdo všiml, celá jedna teoretická problematika, která má dlouhou filozofickou tradici. K této eliminaci pojmu dílo dal pražský strukturalismus sám na jedné straně podnět, na druhé straně ale postavil také bariéry, které by měly být nepochybně opět aktualizovány. V Heideggerově filozofii je pojem díla fundamentálním také ve vztahu k básnictví. Mluví dokonce o básnickém díle jako věci. Dílo a text není totéž, dílo má text, ale není textem. Tato diskuse vede zpět k Aristotelovi a právě v dnešní době se dovolává znovuoživení. Možná by mohlo, jak už signalizuje jméno Heidegger, upamatování se na Edmunda Husserla a jeho předchůdce, Franze Brentana, kteří uvažovali o hranicích dané věci vzhledem k jejich příslušnosti k věci samotné nebo k prostředí věci, vnést do debaty nové impulzy.
Myslím, že jsem nyní své dvě stránky vyčerpala a zůstávám se srdečnými pozdravy
Herta Schmid
Universität Potsdam
(přeložil Josef Vojvodík)
