... strukturalismus?
Nejprve ke dvěma otázkám z Vašeho dotazníku, které mě zaujaly: rád bych věděl, kdo chápe strukturalismus v podání Pražské školy jako jediný vědecký názor, jenž implikuje náchylnost k mocenským ambicím, ideologické schematizaci a vylučuje lidský subjekt. K takovému stanovisku se neodvážil dospět ani Ladislav Štoll. V další otázce se ptáte, zda v systému strukturalismu není stále obsažena tendence k překračování vlastních hranic a definic. Mám-li se držet své profese literárního historika, říkám, že o tom nemám sebemenších pochyb. Strukturalismus nespadl z nebe, integroval do svých postojů poznatky, ke kterým dospěl vývoj literatury a umění a vytvořil z nich a vlastního přínosu určitý vyhraněný novodobý přístup k uměleckému dílu. Není důvod, aby se tak nedělo i nadále, ovšem s jedinou podmínkou, když smyslem takového počínání se stane pronikání k tomu, co činí předmět literární vědy a ne vytváření jakýchkoli teorií pro teorie, kterým občas už ani samotné umělecké dílo příliš nepřekáží. Soudím, že čím více bude literární věda ztrácet svůj předmět, tím aktuálnější bude celistvost strukturalistických postupů. Co tedy konkrétně pro mne jako literárního historika je ze strukturalismu aktuální dodnes:
1. historismus,
2. funkčnost,
3. znakové pojetí umění.
Nic z toho asi není vynález strukturalistů, ale byli to oni a nejvíce Felix Vodička, kteří z nich vytvořili základní metodologii v přístupu k literárnímu dílu. Ovšem historismus nikoli jen jako sledování geneze a výkladu údobí a děl v jisté časové posloupnosti, ale v nezbytném spojení s funkčností, s otázkou jak naplňuje literární dílo svou nejvlastnější funkcí, totiž aby se jím stalo. A protože badatel má před sebou sled uměleckých děl, hledá to, co způsobuje jejich proměny a naznačuje jejich vývojové cesty. Tento pohyb má za normálních okolností imanenci, i když je podmíněn společenskými proměnami. Literární historik však neanalyzuje je, ale poetiku, jako historickou v rámci celistvějších časových úseků a individuální v případě jednotlivých děl i autorů.
A konečně pojetí literárního díla jako znaku umožnilo i strukturalistům navázat (na rozdíl od Ingardena nebo třeba i György Lukácse) živý kontakt se současnou tvorbou. Nesmíme zapomínat, že strukturalistické teorie se rodily též v úzké spolupráci s tehdejšími předními avantgardními umělci a mezi ctižádosti jejich tvůrců patřily i výklady děl těchto autorů. Obdobný vztah by měl i dnešním literárním historikům pomáhat, aby neztráceli ze svého zorného úhlu současnost, byť to ještě není historie. Existují desítky teorií a definic umění a každá má svůj kousíček pravdy. Jestliže ji absolutizuje, mohou vzniknout někdy i velké nepravdy. Myslím, že to pražský strukturalismus dodneška nepotkalo.
Zdeněk Pešat
Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR, Praha
