... strukturalismus?
Jako by se nad formulací anketního tématu vznášela ještě jedna otázka – nevyslovená, pouze naznačená – otázka, jež by měla vést k vyslovení a pojmenování čehosi velmi podstatného pro určitou část současné literárněvědné generace. Se zřetelem k tomuto předjímajícímu způsobu tázání chápu výzvu k reflexi strukturalismu také jako snahu ozřejmit si určitou vlastní pozici v soudobém diskurzu, jenž díky silné tendenci k otevřenosti a pluralitě nedává už žádnému směru šanci dominovat, vytvářet názorovou hegemonii, který ale zároveň, na straně druhé, přispívá k izolaci, což postavení jedinců činí mnohem nejistějším a zranitelnějším, než tomu bývalo u stoupenců určitých „škol“, metodologií, či jinak ideově semknutých skupin.
Takovou záštitu poskytoval právě strukturalismus, a to dokonce i v době normalizace, kdy musel přežívat v ilegalitě. Jestliže tato schopnost působit jako dominanta české bohemistiky není už dnes tak samozřejmá a jistá, potom je to v širších souvislostech důsledek paradigmatické proměny myšlení v humanitních, a dokonce i přírodovědných oborech, která ve světě probíhá již nejméně půl století. Tento proces s sebou nese velmi kritickou reflexi scientistní racionality a absolutizace objektivity exaktních metod jako jediného vědecky legitimního způsobu poznání. Se strukturalismem jsou takové názory těžko slučitelné, protože podkopávají základní kameny jeho teoretické koncepce. Není divu, že v mnohohlasí soudobého diskurzu ztrácejí některá strukturalistická témata, pojmy a teze, zejména pro mladší generaci, svoji rezonanci. To vše je dostatečně známé a nebylo by ani třeba o tom mluvit, kdyby tento proces u nás neprobíhal bez projevené reflexe, bez diskuse, v jakémsi lhostejně diskrétním mlčení, které v konečném důsledku proměňuje strukturalismus v neblahý přízrak, jenž bloudí českou literární vědou a zatím marně čeká na vysvobozující slovo.
Na konci šedesátých let 20. století popsal podobnou situaci Thomas Kuhn,_1 když analyzoval vývoj poznání ve vědě. Označil ji jako krizové období, jež vždy předchází revoluční změně, při které je dosavadní paradigma zkoumání vystřídáno novým, zcela odlišným modelem. Podle Kuhna dochází ke krizi ve vědě tehdy, když se určitá část vědního společenství, které jinak sdílí stejnou konstelaci víry (to znamená: ověřené metody a uznávané vzory zkoumání, v podstatě shodné představy o vědecké hodnotě a pravdě, i stejný typ řešených problémů apod.), začne zabývat otázkami, které nejsou řešitelné v intencích daného paradigmatu (jsou vnímány jako „anomálie“) – a začne hledat jiná řešení. Takové počínání nenachází příliš pochopení: na odpor komunity naráží nejen proto, že se vymyká běžně používaným a ověřeným postupům a budí tudíž podezření, nýbrž i tím, jak ve svých důsledcích otřásá suverenitou stávajícího paradigmatu a spolu s ním i jistotami těch, pro které představuje kanonizovaný a zajištěný rozvrh myšlení jediný představitelný „modus vivendi“ jejich existence ve vědě. V tomto postavení – tedy jako paradigma, které se míjí s představami nezanedbatelné části odborné veřejnosti o tom, co a jak by se mělo zkoumat, se dnes u nás nachází strukturalismus.
Když se na počátku 90. let začalo měnit i prostředí české literární vědy, strukturalismus poskytnul tomuto procesu přirozenou oporu v podobě respektované a ověřené tradice bádání. Základy této metodologie, spočívající na objektivitě metod, exaktnosti, na eliminaci subjektu a subjektivity ve prospěch zpředmětnění zkoumaných jevů a směřující k odhalení objektivní zákonitosti atd., dodávaly strukturalismu především v době jeho vzniku vědecko-etický kredit, z něhož mohla být odvozována i jistá „mocenská“ ambice dominovat celému oboru. Zároveň se na stejné bázi ustavoval (zejména v dílech členů PLK) také soubor nových, produktivních a přitom dobře aplikovatelných metod zkoumání, u nichž byla v podstatě již dopředu zaručena „vědeckost“. Vědomí této pozice, kterou si strukturalismus vydobyl před šedesáti lety, přežilo nejen v dobách nesvobody, ale odolalo i procesu kritické reflexe, jímž strukturalismus prošel v zahraničí. I když při renesanci strukturalismu u nás necítili už mnozí potřebu hlásit se k tomuto zázemí, jiní v něm nalezli útočiště, jistotu a také mnohem srozumitelnější svět v chaosu mnoha jiných přístupů a způsobů myšlení, přicházejících k nám nejen ze zahraničí, ale objevujících se už i v pracích mladší generace. S takto přijímaným strukturalismem – to znamená v pozici stále ještě funkčního paradigmatu poznání v oboru – je však spojen zásadní problém: jeho epistemologická dispozice, která se v první polovině dvacátého století zdála zajišťovat vědeckou racionalitu a objektivitu poznání, není už přijatelná na jeho konci, v době zpochybňující jakékoli univerzalistické koncepty. Obhajování paradigmatické pozice strukturalismu i za těchto nepřehlédnutelných okolností vypovídá proto o jistém neporozumění povaze dnešního diskurzu. Skutečnost, že není hierarchizován a skládá se spíše z množiny různých modelů – přístupů, jež se mohou doplňovat, ale také zcela míjet, vysvětluje možná i onu zmíněnou absenci potřeby vymezit se vůči strukturalismu v otevřené polemice.
Na druhé straně však právě pluralita a nesjednocenost současného bádání vytváří prostředí, jež je schopno akceptovat strukturalismus jako metodologii, která má své místo mezi ostatními směry současného myšlení, aniž by se ovšem vůči nim vymezovala ve vylučujícím protikladu. Z tohoto hlediska se jako aktuální témata pro dialog s jinými přístupy jeví dnes hlavně ty problémy, které strukturalistickou koncepci od počátku přesahovaly a nebyly jejími metodami řešitelné. I v těchto souvislostech se nad postavením strukturalismu zamýšlel už před mnoha lety Paul Ricoeur,_2 a jak se zdá, čas nic neubral na aktuálnosti jeho slov: Strukturalistické úsilí se mi tedy jeví jako dokonale legitimní a mimo veškerou kritiku potud, pokud si uvědomuje, co podmiňuje jeho platnost, a tedy pokud si uvědomuje svoje meze.
Hana Šmahelová
Univerzita Karlova v Praze
POZNÁMKY
_1
Kuhn, Thomas S.: The Structure of Scientific Revolutions. 1962. (Česky [překl. Tomáš Jeníček] Struktura vědeckých revolucí. Oikoymenh, Praha 1997.)
_2
Ricoeur, Paul: Struktura a hermeneutika. In: Znak, struktura, vyprávění. Výbor z prací francouzského strukturalismu. Host, Brno 2002, s. 282. Tento Ricoeurův text vznikl v rámci polemiky s Claudem Lévi-Straussem v roce 1963.
