... strukturalismus?
Přiznám se, že na otázky kladené v souvislosti s tradicí a dědictvím strukturalismu redakcí časopisu Slovo a smysl nejsem schopen začít odpovídat jinak, než ze své vlastní, jistě úzké a historicky omezené, badatelské perspektivy. Tak tedy, strukturalismus bude pro mne vždy přirozeným „backgroundem“ mého myšlení, jedním z nástrojů, k nimž je možno se obracet, jako k jistému korektivu v dobrodružném a spletitém světě současné literárněvědné praxe, kdy se k promýšlení a inspiraci nabízí značné množství nejrůznějších teoretických konceptů.
Na druhé straně pro mne sám strukturalistický koncept nepředstavuje objekt víry a uctívání a nedomnívám se, že je možné uzavřít se v tomto, v některých případech až hermeticky limitovaném světě. Strukturalismus představuje v jistém smyslu jedno z paradigmat takzvané „normální vědy“ (Kuhn), kdy si lze osvojit základní východiska, principy a terminologii, abyste mohli úspěšně provozovat „vědecký život“ uvnitř těchto bezpečně vymezených hranic. Kuhn uvažuje o tom, že proměna paradigmatu se děje skokem, tedy když se objeví nové paradigma, je hromadně opouštěno staré ve jménu nového. Problém aktuálního stavu humanitních věd je ovšem takový, že se tu nenabízí jediné sjednocující paradigma, ale množství možných, které ovšem nezískávají absolutní dominanci. Zřejmě je pryč doba, kdy je nezbytné uvažovat v humanitních vědách o ideálním sjednocujícím vědeckém názoru. Na rozdíl od biologie či fyziky pracujeme s entitami, které jsou z valné míry historicky podmíněné. Proto vždy každý koncept, každý termín musíme a budeme muset vysvětlovat ve vztahu k naší aktuální historické pozici a ve vztahu k historickému kontextu, jehož jsme součástí. Každý teoretický koncept jako by vyzývá: „věř mně a nevěř těm druhým“, ale to je jen součást jeho mocenské strategie, jíž se pokouší realizovat svou touhu po univerzálním vysvětlení unikavého univerza. Zdá se mi, že tato strategie byla v minulých desetiletích nejednou přesvědčivě demaskována. Tedy, nemyslím si, že strukturalismus je zajímavý jen pro dějiny humanitních věd, ale rozhodně jsem přesvědčen, že náleží do dějin, aby kdykoliv mohl být konfrontován s čímkoliv aktuálním. Zvažován však jako jediné noetické východisko, jako jediný vědecký názor, hrozí být jen věroukou. Zdálo by se mi, že v tomto případě by byl opuštěn i jeho původní princip, totiž být nástrojem analýzy a poznání skutečnosti. Má-li být nadále užitelným nástrojem, musí být zvažován v permanentní živé konfrontaci s ostatními teoretickými koncepty. To znamená i v permanentní reflexi hranic vlastní metodologie, limitů využitelnosti v literární historii, v interpretaci, a zároveň to znamená i schopnost klást živé otázky jiným konceptům. Někdy se mi zdá, že právě v českém prostředí jako by se občas objevovala touha svolat věrné pod prapor strukturalismu, vyzývat k přísaze na odkaz. Možná je to jen dojem, ale pokud by to tak bylo, myslím že by to byl spíše projev obav z konfrontace a nedostatek sebevědomí. Důvodem ovšem může být i ona málo přehledná a někdy zmatená množina možností, která se se zavedeným a bezpečným paradigmatem střetá. Vše, co je uvnitř paradigmatu, se může v jistém světle jevit jako téměř přírodní zákonitost, která – konfrontována s vnější nejistotou a neuceleností – pochopitelně vypadá jako jasný vítěz. Nesmíme však zapomínat, že tato jistota je jen součástí jistého systému, jisté řeči, která svou dokonalost vyjevuje jen v určitém rámci, který si sama stanovila.
Když se vracím k tvorbě Jana Mukařovského, Lubomíra Doležela či Milana Jankoviče, který mne svým způsobem interpretace ovlivnil nejvíce, fascinuje mne vždy spíše proces jejich myšlení – kreativního a imaginativního, než samy výsledky tohoto procesu. Samo „sémantické gesto“ v pohybu spíše, než jeho kodifikace. Pořád mne přivádějí v úžas rozpaky Mukařovského nad konceptem sémantického gesta a hledání, které v souvislosti s ním podstupuje, fascinuje mne zrod Doleželova světa, stejně jako Jankovičovo přemýšlení nad teorií, kterou při vlastní interpretační praxi překračuje v mnoha směrech. Všichni výše jmenovaní jsou inspirativní i tím, že vědomě či nevědomě ukazují k limitům vlastní metodologie. Člověk je tu přítomen procesu živého myšlení, které inspiruje mnohem více než ustavené principy paradigmatu. Ale i tady možná zůstává strukturalismus živý. Zcela přirozeně užívám pojmy estetická norma, funkce atd., ale jaksi vždy se snažím udělat to s vědomím kontextu, limitů, možných variant, s vědomím vlastní historické situace interpreta či historika. Připadá mi zajímavé, jak produktivní bylo například pro René Welleka jeho setkání s americkou kritikou, která modifikovala jeho strukturalistická východiska, aniž je musel jakkoliv negovat. Pravda, nová kritika měla svým úsilím o objektivní sjednocení díla ke klasickému strukturalismu blíže než například dekonstrukce. Na druhé straně, připadá mi nemožné nepromýšlet to, co v teoretickém bádání přinesli Gadamer, Derrida, de Man, Fish, Rorty, Greenblatt a mnoho dalších. Už proto, že znovu a znovu, a vždy jinak, nastolují otázky textové fikce a skutečnosti. Tak jako mne zajímá myšlení strukturalistů, zajímá mne i myšlení Sylvie Richterové, přestože je obtížně spojitelné s některým z paradigmat takzvané „normální vědy“. Nezajímají mne ani lidé víry, ani lidé moci, ale jen lidé myšlení. A je mi upřímně jedno, hlásí-li se ten nebo onen k tomu či onomu směru.
Ostatně, nedělají toto filozofové už po staletí? Všechny texty a všechny koncepty od Aristotela po Rortyho jsou v dějinách a mají tu stejně úctyhodné místo, aby kdykoliv mohly vstoupit do rozhovoru s aktuální současností, aniž je onen aktuální mluvčí nucen na něco přísahat či něco zavrhovat. Chce se po něm jen, aby přemýšlel a chápal, aby pochopil i to, co mu není zcela blízké. To přece byla jedna ze zapomínaných skvělých zásad scholastické disputace. Myslím, že by bylo dobré na tuto zásadu vzpomenout i na poli literární vědy.
Vladimír Papoušek
Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích
