... strukturalismus?
Ne tak rychle! V prvé řadě je potřeba osvětlit a očistit řadu základních pojmů. Nadto je nelze vidět jen bodově, neboť jsou spíš vícedimenzionální, tedy jaksi prostorové; také je nelze definovat jen zevnitř určitého systému (ze solipsismu jisté konceptuální jezevčí nory), ale i zvenčí. Tu je nezbytná metakritická práce, která jde nutně za pouhou komparaci nebo představu i řady „spojitých nor“, do nichž se lze spokojeně zakutat.
Předně „strukturalismus“. Musíme se odnaučit hovořit jedním dechem o strukturalismu pražském a pařížském jako o jakési nepřerušené kontinuitě. Strukturní myšlení není omezeno na jedno paradigma. Přes řadu návazností (binární systémové modelování ve fonologii a jeho transmise Jakobsonem) a shod (logocentrický pytel, kam nás i s Francouzi hází překotně Derrida), odhlédneme-li od lingvistiky, mezi Prahou a Paříží jde o změnu paradigmatu. Nazírána fenomenicky, tato změna vykazuje přesahy, kontinuity i přerušení, které lze akcentovat podle gusta; jen projekce na metakriticky ustavené parametry umožňuje profilovat kvalitativní rozdíly a vidět jak kontinuitu v zdánlivém přerušení, tak přerušení v zdánlivé kontinuitě.
Moderní poetika objevuje tři heterologické, leč komplementární prostory výzkumu literární komunikace: prostor kódu (P1), prostor textu/artefaktu jakožto nositele potenciálních významů (P2) a prostor textu/díla v kontextu recepce a působení (P3). (P1 a P2 jsou metodickou extrapolací z P3, jež ovšem zpětně tento prostor rekonfiguruje; ale pragmatická redukce všeho na emergentní jevový chaos v P3 je – řečeno s René Thomem – „katastrofická“.) Každý z těchto vydělených prostorů má svou vlastní problematiku, neredukovatelnou na žádný z ostatních, a zároveň je každý z nich konceptualizovatelný různým způsobem (viz narativní kód u Proppa, Lévi-Strausse, Greimase atd.). V rozličných fázích moderní literární teorie tyto prostory a jejich konceptualizace zápasí o hegemonické či výlučné postavení. Ideálně se sice mohou vzájemně vyvažovat, ale jejich konstitutivní heterologie nedovoluje ustavení jednotné teorie konceptualizující vše z jednoho prostoru. Lesk a bída současných literárních teorií se váže na to, co a kde nového objevují přes své konstitutivní slepé body a navzdory jim.
Z tohoto hlediska se Praha pohybuje ve třicátých letech překvapivě paralelně i sekvenčně s fázemi ingardenovské fenomenologie „literárního uměleckého díla“ (P2) a jeho „poznávání“ (P3), třebaže specifická konceptualizace ukazuje na rozdílná paradigmata, jakkoli různě navzájem propojená. Naopak se vyhraňuje rozdílnost pražského od francouzského strukturalismu, který je zaměřen téměř výhradně na výzkum prostoru kódu (P1) a jen okrajově na prostor artefaktu (P2) (na počátku 60. let u skupiny kolem Bartha). S tím nelze plést pražské „normy a hodnoty“, které jsou přece nutně součástí historického kontextu (P3).
Z těchto prostorových a konceptuálních posunů pak snad lze vysvětlit mnohoznačnost až protikladnost pražského pojmu „struktury“. Totéž platí pro pojem „sémantického gesta“, který Mukařovský spustil na scénu jako „deus ex machina“ ke konci „klasické fáze“ s nevděčným úkolem uchopit, skloubit a vysvětlit řadu heterogenních problémů. Od té doby tento metaforický pojem významové totalizace pirandellovsky hledá svůj význam. Každopádně podporuje iluzi, že lze beztrestně přeskočit – a nerozpracovat – specifické konstruktivní mechanismy (kupř. narativní, žánrové).
„Postrukturalismus“ nepřichází prostě „po strukturalismu“ jako takovém, nýbrž je právě reakcí na strukturalismus francouzský. Zahrnuje tak vše, co je mimo jeho zaměření na kód, ať už to přišlo „po“ nebo „před“. Odtud ta pluralita a heterogennost „postrukturalismu“. Jen tato společná negativita mu dodává pocit jakési fiktivní jednoty. Změna paradigmatu ovšem nezastře ani tady jistou kontinuitu řady postrukturálních proudů s francouzským strukturalismem: tak kupř. derridovská différance závisí na doslovném čtení a přijetí Saussurovy definice langue, kterou však už on sám závažně kvalifikuje. Nebo saussurovská bezreferenční sémiologie autonomního znaku (právě proto, že nazíraného v langue, v kódu) dokonale harmonizuje s neoavantgardním antimimetickým „novým románem“ postrukturální skupiny kolem Tel Quel.
Z tohoto hlediska pak také pražský „strukturalismus“, který Francouzi vnímají jako „prestrukturalistický“, vyúsťuje do „postrukturalismu“. Derridova dekonstrukce přináší v tomto smyslu zvláštní problém: časově se sice přiřazuje k postrukturálním proudům, ale zároveň jim spolu se strukturalismem všeho ražení bere půdu pod nohama tím, že poukazuje na jejich „logocentrismus“. Náš strukturalismus nakousl tuto radikální dekonstruktivní fázi ve 40. letech a i jinak vykazuje řadu rysů dekonstrukce avant la lettre, které podědil z ruského formalismu a jeho napojení na avantgardu. Žertem se dá říci, že se v Derridovi patafyzika a dadaismus konečně dočkaly filozofické vážnosti. Jenže i Derrida už teď také vstoupil do historie.
Literární teorie sama byla nedávno opuštěna pro pastviny nových imaginárních obzorů tzv. kulturních studií“. Její problematika tím ovšem nepřestala existovat. Po těch všech „po“ fragmentací a solipsismů konceptuálních jezevčích nor, tak vhodných pro rozlet akademických kariér, bude asi záhodno vrátit se k základním otázkám: obhlédnout celý obzor, rozpracovat celou tu spojitou, leč nehomologickou řadu prostorů. S uvědoměním, díky Mukařovskému a dalším, že každá ustavená významová struktura potencialitu artefaktu nedosahuje, ale i s uvědoměním, že táž struktura tuto potencialitu svými vazbami v kontextu také přesahuje. Have fun.
Emil Volek
University of Arizona
