... strukturalismus?
I kdybychom snad chtěli vnímat strukturalismus již jen jako součást kulturních dějin (což nenavrhuji), měl by do nich vstupovat jako důkladně, zblízka prostudovaný fenomén. I tehdy by se tudíž patrně ukázalo, že nejedno z témat, která zdánlivě nově nastolil a do hloubky skutečně rozpracoval teprve poststrukturalismus, bylo latentně obsaženo již ve strukturalismu. Včetně pražského: zde se to týká např. otázky vnímatele, jehož integrace do struktury díla, obrážející se v konstatované pohyblivosti významu – estetického objektu a s ním související koncepci trvalé („všeobecné“) estetické hodnoty jakožto věčné proměny, dovoluje označit práce, jež pátrají po mechanismech estetického účinku, za nejen sémiotická, nýbrž stejným právem i hermeneutická zkoumání uměleckého textu. Dalším latentně přítomným a dnes navýsost aktuálním tématem je intertextualita: každý text se promítá na pozadí stávajících norem – neboli na pozadí jiných, dříve vnímaných textů; anebo třeba dalekosáhlé sémiotické a komunikační důsledky, které má v literatuře fikčnost, fiktivní status zobrazených předmětností.
Zmiňuji se tu o námětech, jimž se přitom Pražská škola explicitně příliš nevěnovala. Některými z nich se dokonce ve jménu imanence zkoumaného předmětu výslovně odmítala zabývat: dílo, říkala například, by mělo být metodologicky izolováno od autora i od příjemce. Takže když se pak oba tito komunikanti – každý po svém a v modifikované, empiričnosti zbavené podobě – vracejí do díla „zadními vrátky“, rodí se jedna z kontradikcí, o něž ve strukturalistických pracích vskutku není nouze. Nesnižují však, soudím, jejich noetický přínos, nýbrž jej naopak umocňují: rozpory fungují jako příslovečná „temná místa“, která přitahují zvláštní pozornost a podle obecných zákonů hermeneutiky velí ohlížet se po autorově záměru, po jeho „vnitřním slově“. Důrazně tak upozorňují na všechno to, co je v těchto textech implikováno a v čem dnes patrně cítíme hlavní těžiště jejich inspirativní síly.
Implicitní témata, implikované myšlenky a východiska tvoří dokonce ve studiích Pražské školy, jež si přímo říkají o aktivní domýšlení, tak podstatnou a nepominutelnou součást výsledného smyslu, že je značně obtížné najít nějakou zřetelnou hranici mezi textovým popředím a pozadím, mezi explicitní a implicitní rovinou – a s ní i hranici, která by dokázala bezpečně oddělit původní strukturalistické dědictví od dodatečných interpretačních výkonů. Což mne vede k obecnější a poněkud kacířské otázce, zda totiž vžitá představa „klasického strukturalismu“ jako uceleného, rigidního, v sobě uzavřeného a v této uzavřenosti překonaného systému není víc než čím jiným právě konstruktem, výtvorem zvenčí přihlížejících vykladačů. Potřeba od něj se distancovat může potom mít různé, ba protichůdné kořeny a motivace. Jinak je bezpochyby strukturalismus vnímán v západním kontextu (jehož měřítka dnes občas mechanicky přejímáme), kde se jakožto směr, jenž po dlouhou dobu ovládal hlavní proud humanitních uvažování, bezpochyby nevyhnul jistým univerzalistickým a mocenským ambicím, a jinak tam, kde byl naopak dlouhodobým terčem a objektem vnějšího mocenského nátlaku; stálo by za úvahu, zda některé dobové pokusy strukturalismus „revidovat“, „kriticky jej přehodnotit“ apod. nebyly mj. vedeny snahou jej obhájit, zachránit z něho, co se dá... Viděno z odstupu, strukturalismus byl u nás paradoxně vlastně ve výhodě: nestačil se zkompromitovat záplavou průměrných a k němu se módně hlásících prací, v nuceném ústraní si uchovával svěžest mnohých dosud nevyčerpaných, nerozmělněných podnětů. To jej zřejmě také učinilo poměrně odolným vůči proměnám kulturních paradigmat. Nerozplynul se beze zbytku v poststrukturalismu, který ostatně již svým názvem signalizuje jistou příznačnou ambivalenci: na jedné straně prezentuje strukturalismus jako minulou, skončenou záležitost, na druhé straně ale dává zároveň najevo, který ze stávajících myšlenkových směrů považuje za svého relevantního předchůdce – či, chceme-li, za jediného důstojného protivníka. Zajímavé možnosti dalších směřování a peripetií pak naznačilo kolokvium, jež u příležitosti 30. výročí úmrtí Jana Mukařovského nedávno uspořádal Ústav pro českou literaturu a jež si vytklo cíl sledovat český strukturalismus z perspektivy ještě pozdější časové fáze: „po poststrukturalismu“. A lze se ptát, zda nápadně široký a intenzivní zájem účastníků, a to i z řad mladé a nejmladší badatelské generace, kteří se tu v hojném počtu sešli, skutečně nenasvědčuje nějakému zásadnějšímu obratu, nějaké změně klimatu. Možná se doba pomalu začíná znovu přiklánět k tomu, co vyznával a co dodnes symbolizuje strukturalismus, k hodnotám přesného a předmětně zacíleného myšlení.
Marie Kubínová
Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky, Praha
