... strukturalismus?
Snahu vyvodit charakter a perspektivu jevu z něho samého může výhodně doplnit pokus pohledět na daný jev i jiným jevem, jenž s ním sice není totožný, ale je s ním spřízněný. Už více než čtyřicet let píši o fenomenologii jako o spřízněném jevu strukturalismu. (Dnes se s tímto stanoviskem shledáváme u mnoha badatelů, Elmar Holenstein prohlašuje meziválečnou Pražskou školu přímo za určitý druh fenomenologie.) Zcela totožné ovšem oba směry nejsou: jsou obdobné metodologicky, avšak oblasti, jež spravují, se kryjí jen částečně, nestejné jsou dějiny i osobnosti obou směrů atd.
Jsou tu prostě dvě sféry, jejichž vzájemná blízkost navozuje náměty a) na další propracování jejich známých afinit, b) na prognózu jejich dalšího vývoje (ten asi bude zasažen tím, že se nyní radikálněji osvětlují společní jmenovatelé strukturalismu a fenomenologie), c) na úkoly, jež vzájemně spjaté směry budou mít tváří v tvář věci nejdůležitější – zrodu nové umělecké kultury! Vše to dosvědčuje, že aktuálnost strukturalismu je převeliká. Pokusme se pojmenovat společné jmenovatele obou směrů:
1. v ontologii uměleckého textu existují tyto souběžnosti:
a) Husserlovy redukce fenomenologická a eidetická mají paralelu v záměně reálného statutu určitých poloh uměleckého díla statutem intencionálním (Mukařovského převzetí termínu estetický objekt!). Obdoba redukcí, jež neochuzují, nýbrž obohacují jev, je patrná i v umění paralelním škole Pražské a formální. Jakobson: v zaumi je zrušen dinglicher Bezug slova (Novějšaja russkaja poezija, 1921).
b) Odtud pocházejí pražské dublety: artefakt–estetický objekt coby protiklad reálné–intencionální (viz transcendentně kladené objektivní předměty – intencionální cogitata u Husserla), dále opozice záměrné, deduktivně dešifrované dílo-znak – spontánně vnímané, nezáměrné dílo-věc (autor úvahy uvádí ve svém modelu umělecké situace i některé obdobně motivované dublety další).
2. V sémiotice vedou zmíněné redukce reálného modu předmětností v uměleckém textu k revizím struktury znaku. Pro označující bylo v Pražské škole důležité oddělení díla-věci od díla-znaku (1943), jež zmiňujeme v jiné souvislosti. Nyní k označovanému.
a) Revize označovaného se týkal již Jakobsonův citát z Husserla (odvolání vztahu slova k věci venku) a týká se Mukařovského teze o rozptýleném referentu uměleckého textu: ten hovoří o obsažené v něm celé čtenářově zkušenosti. Z odetnutí jedinečného reálného referentu od slova nutně plyne závěr, zformulovaný později (1993) Miroslavem Petříčkem jako „zneprůhlednění jazyka“ v moderním umění.
b) Zjištění, že v moderně dohlédáme jen k znaku upozorňujícímu na sebe sama, je zcela přesné, patrně však lze dodat: týž segment textu, je-li pojat nikoli jako jazyk, znak, nýbrž jako estetický objekt, bývá v moderně ve stejné míře transparentní. (Kdysi jsem psal o subjektu raných poém Majakovského coby o průzračném básníku-světu; paradox neprůhledné–průzračné (vlastně líc a rub téhož segmentu pojímaného v různých modech) se ve svém modelu snažím osvětlit oscilací mezi aplikacemi trojúhelníku reference a „protisměrného“ Scheffczykova schématu Husserlova aktu vědomí).
3. Epistemologii umění vládne racionální zření, teoreticky formulované fenomenologií, předpokládáno je ale i strukturalismem. Vzorem pro rozumové zření je vidění smyslové, protichůdná je mu dedukce (s ní však racionální intuice skládá celek aktu vědomí).
a) Kolem vidění (v podstatě rozumového zření) se u Mukařovského otáčí mnoho: vidění či nevidění hodnot a funkcí estetických; estetická viditelnost vyhražená pro celek díla; racionální zření zdá se být výsadou vjemu estetického objektu, sémantického gesta, díla-věci, symbolu (kontra vjem alegorie). Strukturalistický jazyk třicátých let, plný her viditelného a neviditelného, příznakového a nepříznakového, praktického a údajně „prázdně estetického“, jako by leckde předjal fenomenologii druhé vlny (Merleau-Ponty); ta se ale zase zdá navazovat na avantgardisty: věci nás pozorují; pohledy opustivší lidskou tvář putují „venku“, jsou vklíněny do věcí, do výkladních skříní, oči topičovy do telegrafních drátů. Metafory jsou návěštím gnoseologické transcendence fenomenologů, jejich „být u věci“, Merleau-Ponty lape reálné figury vidění (povědomí o své viditelnosti v místě, odkud se díváme) a vybavuje je Heideggerovou ontologií (dohlédání za jsoucno ke tkanivu Bytí, k žilkování neviditelného). Bod odkud se díváme však připomíná, že i Husserlova teorie času započítávala odkud (s jakou zátěží svého dosavadního času) je vnímán tón. A historie Pražské školy ukazuje, že tento fenomenologický postup ji opět oslovil.
b) Fenomenologická koncepce zření, spjatý s ní esencialismus a kubistické výtvarné umění: hladké plochy, fenomén vnímaný zároveň z profilu i en face (lidské tváře u Picassa), opuštění sbíhavé perspektivy (ta by odpovídala psychologii, zaměřené spíše na fakticitní záznamy, nikoli jako fenomenologie na esence jevů). I Haškův Švejk je vybaven dary „kubistickými“: není v něm nic sbíhavého, má absolutní paměť, nezná únavu, jeho narace – hladké slovesné kvádry – nebývají nikým přerušovány. Množství dokladů o obdobě fenomenologie a moderní poezie přináší ruská avantgarda: v kubofuturismu Majakovského jde v této souvislosti zvláště o esence, rozmáchnuté tahy, ale i o kult věcí, básníkovo já je pak spíše transcendentální než empirické (i když se takto maskovalo). Pasternak, absolvent filozofie, byl sám stoupencem fenomenologie. Spontánní básník přirozeně neilustroval její teze, ale souběžnou s předmětností fenomenologie je jeho důsledná metonymičnost (metaforou zasažená); pocit, že Pasternak vrací do avantgardní poezie subjekt, je podmíněn právě tím, že o subjektu nemluví: k němu se probíráme sami díky jeho metonymiím. – Zde už jsme přešli spíše k blízkosti fenomenologie s modernou, nicméně stále s modernou paralelní českému strukturalismu a ruské avantgardě.
Závěrem. Bylo v tom ještě příliš mnoho minulého, ale komparace strukturalismu s fenomenologií byly míněny i jako návod k nově kladeným otázkám. I pro dnešní strukturalismus bude vhodné brát v úvahu fenomenologii. Transcendentální zřetel by měl v její aktualizované podobě zůstat zachován. Je to zájem samého strukturalismu: kde jinde najde záštitu logika či matematika, ale nakonec i bádání o struktuře? Nelze věčně uhýbat do pragmatického relativismu. Což neznamená, že jazyk a řešení transcendentalismu nemají být jazykem a řešením dnešní doby.
Zdeněk Mathauser
Praha
