Zdenka Košáková: Architektka a literátka

Nejsem polnicí, jež hlásat velké věci
byla vyvolena,
jen v brázdě pěnicí, která než dozpívá,
snad bude uhoněna.

(Motto básnické sbírky Zdenky Košákové: Chudý přínos)

Ačkoli se v dějinách české literatury neobjevuje mnoho ženských jmen, přesto se z dnešní perspektivy literatura jeví jako Múza přející ženské tvořivosti a obraznosti. Od začátku 19. století se řada spisovatelek významně podílela na formování české kultury a bez Boženy Němcové či Karoliny Světlé si lze těžko představit kteroukoli učebnici české literatury. Virginia Woolfová na konci dvacátých let minulého století napsala, že aby žena mohla psát, potřebuje peníze a vlastní pokoj. Pro literátky to snad byla podmínka dostačující. Pro ženy, které toužily uplatnit své nadání v oblastech výtvarného umění, však byla situace daleko obtížnější. Vedle „vlastního pokoje“, finančního zázemí, gramotnosti a papíru a tužky pro vstup do světa umění totiž potřebovaly akademické vzdělání, jakousi institucionální stvrzenku o způsobilosti vykonávat povolání malířky, sochařky či architektky – povolání, která až do počátku 20. století zůstávala ženám zapovězena.

Plnohodnotné studium v těchto oblastech se českým ženám na pražské Akademii výtvarných umění a Uměleckoprůmyslové škole otevřelo až v roce založení Československé republiky. Oborem, který byl více než ostatní zatížen genderovými předsudky a ženám dlouhou dobu znemožňoval profesní rovnoprávnost, byla architektura. Pohlíželo se na ni jako na jistý vrchol tvořivosti – jako na „totální umělecké dílo“ – a věřilo se, že ženu na rozdíl od muže příroda nevybavila prostorovým myšlením a představivostí. Architektura navíc vyžadovala nejen výtvarný talent, ale také technické znalosti, jejichž sumu – jak tvrdili mnozí myslitelé – žena zvládnout nedokáže.

Mezi prvními českými architektkami, které vstoupily na kulturní scénu v době první republiky, patřila i Zdenka Košáková (5. března 1899– –25. srpna 1945). Ačkoli se Košákové dodnes nevěnovalo mnoho pozornosti, její tvorbě v oblasti zahradní architektury se dostalo alespoň dílčího ocenění v rámci výstavy Povolání architektka, která proběhla v pražské galerii Nová síň v roce 2003 a jíž doprovázel zevrubný stejnojmenný katalog. Ani zde však nepadla zmínka o tom, že Košáková se kromě zahradní architektury (oblasti, kde se ženy díky tradovanému sepjetí s přírodou mohly v této době lépe uplatnit) a výtvarného umění soustavně věnovala také literatuře. Košákové literární činnost se přitom datuje již od šestnáctého roku jejího věku a ačkoli není nikterak objemná, nezasluhuje si méně pozornosti než její architektonické návrhy a studie. A to tím spíš, že do Košákové básnických sbírek, povídek a divadelních her se promítal mimořádný cit pro výsostně vizuální kvality související s výtvarnou obrazností a s prostorovým vnímáním světa – kvality, které autorka využívala nejen v architektonických projektech, ale také v odborných a teoretických statích týkajících se zahradní architektury a urbanismu, jež ve dvacátých letech publikovala v časopisech Naše doba, Bytová kultura, Byt a umění a Žijeme.

Kompletní literární práce Zdenky Košákové je dnes uložena v Památníku národního písemnictví. Nalezneme zde soubor studií z oboru zahradní architektury s názvem Zahrady, stromy, květiny i dosud nepublikovanou beletristickou tvorbu: povídky Vrátný Štěpán, Žena a mezkař a V mlze; básnické sbírky Umírající dětství (1920 –1924), Chudý přínos (1916 –1930) a německy psanou sbírku Eine Liebe; divadelní hru o jednom dějství Srdce v rozhlase; a konečně veršovanou divadelní hru Daidalos a Ikar, kterou autorka psala mezi lety 1918–1930.

Košákové stati o zahradní architektuře vznikaly v době, kdy autorka úspěšně působila jako projektantka návrhů na úpravu zahrad, zabývala se bytovým zařízením, textiliemi a květinovou dekorací a své výtvarné práce vystavovala s Kruhem výtvarných umělkyň. Ukazují na vyzrálou osobnost a v dějinách české architektury je lze chápat jako první ucelený a ekologicky laděný výklad vztahu mezi architekturou, přírodou a životním prostředím. Její první básně naproti tomu vznikaly v době autorčina dospívání. Jsou prodchnuty tápáním a romantickým hledáním sebe sama, avšak již v nich je patrné to, co se v Košákové literární tvorbě rozvíjelo po celá dvacátá léta – mimořádný cit pro jazyk a bolestivá touha vniknout do hlouby lidské duše (a ženské duše zvlášť). I rané Košákové verše přitom působí, jako by je nepsala dospívající dívka, ale zralá žena – roztoužená, zoufalá i rezignující, tu odevzdaně smířená s trpnou rolí ženy v mužském světě, tu zas zatvrzele bojující proti předsudkům, které ženě pevně určují společenskou a partnerskou roli „té druhé“:

V náručí tvé umdlévám pozvolna,
pod tvými polibky shoří mé mládí,
mé ženství uzraje k zatrpklým plodům,
jež radost nedají tobě ni druhým...
To proto, že stahuješ záclony, rozžeháš lampu,
že nedáš lásce mé přijíti oknem,
by jako denní svit v jizbu tvou veplula.

(Bez názvu, ze sbírky Umírající dětství)

[...] láska – je domovem žen./ Muž je v něm toliko hostem
/ domovem jeho je svět.
(Daidalos a Ikar)

Jak ve své životopisné poznámce k literárním pracím Zdenky Košákové uvádí její sestra Jana, „potřeba literárního vyjádření byla u ní nejsilnější asi kolem roku 1920“, tedy v době, kdy autorce bylo kolem dvaceti. I z jejích pozdějších básní je však patrný posun od mladické rozbolavělosti k obecnější a hlubší reflexi lidského údělu. Košáková přitom netíhla k rafinované poezii nebo k trudnomyslnosti. Ať již psala o přírodě a krajině (Nejkrásnější jsou stromy když odhodí šat – / Pro jejich zeleň, květy a plody je milují lidé / v jejich nahotě jak sochař je miluje bůh... / V holých větvích promluví duše stromu...) nebo sugestivně reflektovala osamělou a raněnou ženskou duši ([...] Což změnil se věčný života zákon / a Eva má na zemi zůstati sama / má věčností samoty být trestána z pádu?), neuchylovala se k přejemnělosti nebo k patosu. Stejně jako si všímala krásy obyčejných věcí, vyjadřovala se jazykem veskrze skromným, „holým“, jehož hloubka netkví v rozkošatělosti, ale ve schopnosti empaticky a přitom přesně pojmenovat podstatu svých vjemů světa kolem sebe i v sobě. Košákové literární a architektonické dílo bylo předčasně ukončeno postupující duševní chorobou, která jí od roku 1931 znemožňovala další práci. Zemřela 25. srpna 1945 v Plzni.

Z básnického díla Zdenky Košákové přinášíme alespoň několik ukázek.

Hodiny
Kolik je hodin? – –
jen hodina první a hodina poslední
a mezi nimi je vlna času
včerejšek, dnešek a zítřek jsou jediný proud
noci a poledne lidského žití neurčí stroj – –
jen hořem a štěstím lze měřiti čas –
Jsou minuty, které trvají věky
a hodiny krátké jak blesk
jsou večery nejzářivější
a temná zoufalá jitra –
Na orloji života stanoví srdcem každý svou hodinu štěstí a žalu
–––
Jen hodina prvá a hodina poslední –
vteřina blaha a věky smutku
splývají v jediný proud.

(1925, ze sbírky Chudý přínos)

Muž v zahradě manželství
Dost jsem se nachodil pozorně po těchže pěšinkách
dost jsem se nadíval na pečlivý záhon
dost jsem se navoněl na těchže květinách
zapomněl skoro, že snil jsem kdys o širých pláních.
Mne z zahrady teď vábí to nezkrotně ven
kde za plotem
bují vše sytým a dravým životem
kde kvítí smíš šlapat, kde chce být trháno
kde srdce se vzdává a chce být drásáno
nejen pěstěno za každou almužnu
znovu obdivováno.
Za plotem vábí omamné vůně
lákají neznámé dálky
lákají hory a hluboké tůně –
Až na podzim vrátím se v domácí sad –
odpočinout a ovoce očesat.

(29. VI. 1927, ze sbírky Chudý přínos)

Požehnání
Vedu tě z vězení pustými ulicemi
nocí syrou a liduprázdnou.
Domy jsou slepé. Teď víčky záclon
zavřené mají za dne vidoucí okna –
bezhvězdné nebe dívá se tmou.
Jen očima si na cestu svítíme –
jak voskovice těžkými slzami skrápějící dlažbu.
Mlčíme –
slyšet teď vlastní hlasy bylo by mukou
vždyť po létech jsme zas poprvé spolu!

[...]

Tvé ruce vyhublé, nesmírně se zdvihají k nebi
jak dva majáky se u samých oblak rozžehují –
Teď ruce – dvě hvězdy jsi oderval od oblohy
těžkým pohybem smutně a slavnostně na hlavu mi je dal
mou krev jsi jimi naposled zažeh
život až na popel spálil
a zoufalství mému požehnal.

(1924–1. VII. 1927, ze sbírky Chudý přínos)

Poezie architektky Zdenky Košákové představuje jakoby jen slova na okraj vlastního výtvarného díla. Jde o intimní texty, které plně spoléhají na slova, ze kterých rostou. Košákové umělecké experimenty patřily hlavně zahradám. V jedné z úvah z rukopisného souboru Zahrady, květiny, stromy napsala: Zahrada jako kvetoucí plocha může býti krásná toliko v době vegetace; má-li však působiti dojmem uměleckého díla a vzbuzovati zájem i v době zimní, musí býti z plošné základny vystupňována ve vyhraněný a harmonický prostor.

Nahé stromy, prostor, geometrie tvaru – tady se projevuje architektčin vlastní umělecký záměr. Je to vědomý experiment. Je to ten druh experimentu, kdy přichází odvaha zapomínat a který rodí z neforemného vlastní tvar; jde o ten druh experimentu, v němž se slovo rozpomíná na to, co skutečně označuje, je to hudba, která si diktuje svůj notový nebo i nenotový zápis. V poezii Zdenky Košákové však často převládá řekněme přirozený cit lásky, na který má již poezie předem uchystána vhodná a oblíbená slova. Slova, jimiž může Košáková vyjádřit svou intimní zkušenost, ale nejsou nablízku. Přicházejí z dálky, z míst, kde Košáková cítí svůj vlastní umělecký materiál – trávu, stromy, květiny, zahradu. Tam povstává skutečné poetické slovo. Ruce jsou holými větvemi, město prostorem slepců, žena nahým stromem. Vyjadřuje se je tu tak prostor řádu i prvotního rodivého chaosu.

Do poloviny 20. století nenalezneme v české literatuře mnoho básnířek. Tento stav není ve všech literaturách stejný, literatura psaná ženami má pochopitelně v různých zemích různou tradici. Například na přelomu 19. a 20. století se v Rusku objevila silná vlna ženské poezie, a naopak jí chybí velká próza, tak jak ji lze sledovat u nás. Poezie českých básnířek však většinou nedokázala nalézt svoji skutečnou uměleckou tvář. Lyrika byla a je totiž nejošemetnější pastí, které jsou básníci i básnířky vystaveni. Floskule, ve kterých žily a žijí ty nejoceňovanější ženské city jako láska a empatie, nejsou nádobami, v nichž by bylo možno nalézt formy pro vyjádření skutečného vyhoštěného (slovy Julie Kristevy „abjektovaného“) citu.

Eliška Krásnohorská se těchto floskulí částečně zbavovala rétoričností své poezie, důrazem na racionalitu, službou národu a také jízlivým humorem. Jiná básnířka 19. století Irma Geisslová – dosud opravdu nepoznaná (zatím jen přivlastněná jinými básníky) – se prázdnotě sentimentality vyhnula těžkým životním údělem, velkým talentem a vírou, jak o tom svědčí nejen verše, které nebyly za jejího života tištěny, ale i ty, které se objevovaly v časopisech, kterým důvěřovala, jako byly Ženské listy a Osvěta. Ironie poezie i prózy Luisy Zikové obklopená dionýským experimentem dekadence představovala jednu z dalších cest, jak se vyhnout pasti nastražené sentimentální lyrikou. Další dvě talentované básnířky první poloviny 20. století – Simoneta Buonaccini a Tereza Dubrovská – svůj souboj s předpřipravenými kadluby pro slova označující city lásky většinou prohrávaly.

Na konci třicátých let našla prozaička Milada Součková v básni Kaladý aneb útočiště řeči (1938) zvláštní cestu, jak „vyhoštěné“ nalézt v řeči. V básni Kaladý... bylo nalezeno útočiště pro vyhošťovaný domov a samotný český jazyk. V její další poezii zapomenutá a tedy i vyhoštěná ženská zkušenost a minulost nachází útočiště v drobných domácích předmětech a cizích jazycích, jako by mohla existovat právě jen v nich.

„Amo ergo sum“: můžeme se tedy ptát, kde je jazyk lásky?

Maria Michajlovová ve studiích o ruském fin-de-siècle, ve kterém se zrodilo nespočetně básnířek, konstatovala, že básnířky tehdy využívaly k sebevyjádření různorodých stylizací a masek, aby objevily svou vlastní tvář a promluvily svým skutečným jazykem. V Čechách se takto „odhalovala“ Luisa Ziková. (A pokud budeme považovat „symbolické pohádky“ Terézy Novákové za poezii, tak i Nováková nasazuje své nejintimnější tvorbě wagnerovskou masku.) Stylizace a maska je negativní cesta ven z nesnesitelné aporie psaní.

Americká punková spisovatelka Kathy Acker připojila k Platonovu dialogu Timaios tento komentář: „Ženě chybí podstata, neboť podle Platona všechno, co vzniká, má formu. Tyhle věci jsem věděla už jako dítě [...] Že jsem jako holka byla mimo svět. Nebyla jsem. Neměla jsem jméno. Život pro mne byl v jazyce. A do jazyka jsem neměla přístup. Mohla jsem jako nádoba, jako děloha být plněna, ale sama jsem nic plnit nemohla, takže jsem postrádala význam i možnost ho ve světě stvořit. Ani sobě, ani nikomu jsem nešla z pusy, a tak jsem se utíkala do jazyka jiných.“(Přel. E. Kalivodová, upr. verze viz Analogon 43, 2005.) Teprve ve chvíli, kdy dáváme jméno rození, se nacházíme v experimentu tvarů. Původní experiment „v zimní zahradě“ ženy je překročením platonské metafyziky jazyka. Slovo je útočiště, očekává a rodí...

Poezie Zdenky Košákové zůstává na půli cesty za jazykem dělohy-jeskyně. Lyrika básnířek, před kterými jsme v údivu a jež čteme jako zjevení,
jako lyrika Mariny Cvetajevové, Sylvie Plathové nebo Ingeborg Bachmannové, však pochází z jejích temnot a jejich slova promlouvají o zárodečné temnotě.

Vladimír Holan, básník, který věděl, co je to vstoupit do této jeskyně a „prošílet“ tam křídla, aby pak mohl jen prostě a vědoucně promluvit, zanechává mužům básníkům v jedné své nejzvláštnější básni Noc s Ofélií tuto výzvu: „A kladla na stůl mušle, lastury a škeble...“ Oféliina škeble je ironickým darem – šklebem všem, kteří dávají přednost světlu a plodům před rozením.