Strukturalismy
Předně se zdá, že co slýcháme a čteme o strukturalismu, bývá často postiženo zlozvyky, které se týkají, zjednodušeně řečeno, dvou jevů. První je zobecňující konstrukce odosobněného kánonu. Z odstupu se leckomu zdá, že strukturalismus je nějaká ucelená doktrína sestávající z určitého počtu autoritativních tvrzení. Stoupenci se podle této představy hlásí do strukturalismu jako někam do strany nebo do církve, respektujíce bezvýhradně východiska a všechny hlavní články kolektivně sdíleného učení. Tuto představu posiluje osvobozující poststrukturalistická kritika, která už od šedesátých let upozorňuje na absenci bezpečného vnějšího stanoviště, které by nám umožňovalo objektivně modelovat a reflektovat jakékoliv struktury. Ale není strukturalismus mimo konkrétní myšlenkové, interpretační úkony, stejně jako není struktury mimo konkrétní dílo, jež může být tak či onak v aktu našeho rozumění strukturováno (formulace anketní otázky velmi pochopitelně napovídá, že v strukturalismu, jakož ostatně už ve formalismu, se pod odporem proti recepčnímu přístupu často skrývá jeho jasná, byť implicitní deklarace). Například Ferdinand de Saussure, jeden z prestižních praotců strukturalismu, byl pro Nikolaje Trubeckého a Romana Jakobsona (a právě posledně jmenovaný bývá se strukturalismem přímo ztotožňován) nejen vlivným inspirátorem, ale i konkurentem, rivalem, s jehož učením lídři Pražského lingvistického kroužku nechtěli být spojováni. A mohli bychom pokračovat k Vladimiru Proppovi, Janu Mukařovskému, Claudu Lévi-Straussovi, Felixi Vodičkovi, Juriji Lotmanovi, Tzvetanu Todorovovi, Jonathanu Cullerovi, Algirdasu Greimasovi a dalším – každý, kdo jejich práce zná, ví, jak jsou odlišné. Lze samozřejmě určit některé shodné postuláty nebo se pokusit o přesně vymezené hledání společných jmenovatelů. Ale v rozpravě o humanitních vědách se stává něco jiného: s jen přibližně stanoveným, ke školním účelům vhodným vymezením se zachází jako s východiskem pro silácké kategorizace v žánru intelektuálního kýče. Jakobson obzvlášť ve dvacátých a třicátých letech měl jistě sklon koncipovat strukturalismus jako avantgardní skupinu a humanitní ideologii. Ale to je pouze jedna verze strukturalismu, kterou ostatně on sám mnohokrát vlastním dílem zpochybnil. Například když napsal roku 1930 stať O generaci, která prohrála svoje básníky, kde se zabývá nestrukturalistickou otázkou sebevraždy Vladimira Majakovského a pokouší se (nově) vymezit vztah autorova života a jeho tvorby. Lotman, další strukturalistický pohlavár, byl zase hluboce ponořen do metod tradiční historiografie a později do sémiotiky, a je otázka, co přesně je na obou těchto metodologických dominantách strukturalistické. Souhrnně řečeno se domnívám, že máme-li dnes posuzovat strukturalismus (což je samozřejmě nezbytné), mělo by jít o rozpracování, kritiku či odmítnutí konkrétních konceptů jmenovitých autorů a ne o šermování doktrínami a o výsměch omezenosti binárních opozic.
Druhý jev, který komplikuje naše zacházení se strukturalismem, je pokračování staromódní války módních škol. Předpokládá se, že tak jako se v přírodovědných představách progresivistů všechno nepřetržitě zdokonaluje, postupuje i humanitní myšlení kupředu v souladu s poznáním světa a překonává vlastní nedostatky stále vyššími stupni vědění. Zároveň humanitní oblast přebírá dynamiku módy a reklamy, takže je nezbytné, chceme-li přemýšlet aktuálně, každou myšlenku prohlásit za dávno překonanou a mrtvou, sotva se objeví. Když psal Boris Gasparov svůj příspěvěk do diskuse, která se na přelomu osmdesátých a devadesátých let vedla o Tartuské škole, nazval jej „Proč jsem přestal být strukturalistou“. Tehdy to ještě v kontextu hodnocení Lotmanovy éry dávalo smysl. Později se stala naléhavou spíš otázka, kým začali být všichni ti, kdo tak hlasitě pohřbívali – často své vlastní výtvory. Po smrti poststrukturalismu se v rychlém sledu pohřbily ještě gender studies, new historicism, postcolonial studies, teorie médií a vágní komplex cultural studies – a tak dnes chybí především pozice, ze které by strukturalismus mohl být včleněn do archaické soutěže vzájemně se překonávajících avantgard vědění.
Mezitím se možná už ustavil kontext, který je vůči recepci strukturalismu příhodnější: ve sféře hypertextů a multimediálních edic působí zpozdile agresivní bojovnost vůči systematičnosti a pokusům o odosobněnou konceptualizaci předmětu. Statistiky a diagramy, k nimž dovedly některé strukturalisty jejich výzkumy, se jako nástroj humanitních věd jistě převážně zdiskreditovaly, stejně jako úsilí o eliminaci subjektu a konkrétního autora, jenž se obzvlášť v souvislosti s uměleckým dílem vždy někudy vrací do hry. Čím dál spornější jsou po McLuhanovi a Vilému Flusserovi také snahy odvozovat všechny sady výrazových prostředků z lingvistiky. Ale zůstala i objemná sada výzev, které by každý jednotlivý zájemce o humanitní vědy měl jednoduše evidovat a zaujmout k nim nějaké stanovisko. Může být nejrůznější, ale zdá se, že nějaké být musí. Zdá se mi, že strukturalismus je z dnešní perspektivy něčím jako realismus v malířství: není nijak snadný a v žádném případě není zanedbatelný, protože s ním všechno tak či onak souvisí, i když s nereflektovanou bezprostředností se mu mohou věnovat už jen žáci, fanatici nebo amatéři.
Tomáš Glanc
Univerzita Karlova v Praze
