... literární historie?
Skeptické_1 náhledy na opodstatněnost literární historie mají poměrně dlouhou tradici a objevují se návratně; část z nich má zjevnou ambici pohybovat se v uzavřeném kruhu teorií, ale zjevně se nestará o praktické literárně historické psaní: to existuje kontinuálně a z hlediska kvantity představuje většinový podíl myšlení o literatuře. Skeptické hlasy mívají dvojí zdroj: přes zdánlivě obecnou povahu mohu odporovat určitému konkrétnímu způsobu literárněhistorické praxe (pozitivismu, zjednodušenému psychologismu či sociologismu), nebo mohou směřovat k základním metodologickým problémům. Ani v jednom případě ale nemohou zpochybnit historickou povahu literárních textů: ty nemusejí být čteny pouze historizující optikou, nemohou ale zároveň přestat existovat také jako fakty mnohostranně související s dobovým kontextem, mimo nějž dokonce mohou ztrácet na výpovědní hodnotě (pro dnešního čtenáře např. podstatná část středověké literatury). Tuto vlastnost základního materiálu je možno označit jako elementární dějinnost a zároveň si uvědomit její možné napětí vzhledem k historii coby výsledku poznávací strategie a aktivity. Po pracích Gadamerových, Ecových či Greenblatových (jen jako pars pro toto velmi rozsáhlé literatury předmětu; stranou záměrně nechávám krajní „zpochybňovače“ jako Paul de Mana, D. Perkinse nebo Derridu) není potřeba teprve dovozovat, že hypostazovaná představa historie jako esenciální, lineární, jednoduše kauzální a vývojem nesené skutečnosti není udržitelná. Alternativou může být třeba Zajacův „pulsační“ a „synoptický“ koncept: do popředí následně vystupují modelově konstruktivní prvky toho kterého literárně historického diskurzu. Smyslem práce pak jistě nemůže být snaha popsat „jedinou nezpochybnitelnou Realitu“ a závazně stanovit „její jedinou výlučně správnou a pokud možno konečnou Interpretaci“; na druhou stranu je snad možno klást si při jasném vědomí vzájemného poměru konstruující a rekonstruující složky vlastní práce a za použití jasně promyšleného metodologického instrumentáře otázky po povaze literárního diskurzu té které doby, sledovat ustalování a rozrušování literárních kánonů a v neposlední řadě „vtáhnout do hry“ dosud nevyužitý materiál, často přes uzavřenou hranici uměle vymezené národní literatury či kanonicky hierarchizované množiny estetických jevů. Lze tedy souhlasit s Greenblattem: „Docenti literatury snad nejsou zasvěcenými služebníky, kteří nemají žádný podíl na mystériích, jež zpřístupňují druhým, ale nejsou ani nitzscheánskými polobohy, kteří vynalézají svět, v němž předstírají své panování“ (Was ist Literaturgeschichte? Suhrkamp, Frankfurt am Main 2000, s. 28).
Zároveň se otevírá další z klíčových otázek: co má být pořádajícím principem literárních dějin a jaké místo v nich hraje text? V části české literární historie je v poslední době patrný sklon vyhnout se problémům metodologického doptávání (třeba i otázkám teorie interpretace), a zároveň pojistit pozici disciplíny zvenčí, přenesením těžiště do otevřené až vágní oblasti „literárního života“. Možné souvislosti textů mimo úzce vymezenou literární řadu jistě nelze popřít. Akcentovat je ale jako primární, apriorní východisko by mohlo v důsledku znamenat „rozpuštění“ literární vědy v sociologii, kulturologii či v obecné historii. Beletristické texty ale přeci lze nahlížet jako svébytnou záležitost, jako zvláštní typy fikčních světů s estetickou funkcí. Ani tyto jejich charakteristiky jistě nejsou samy o sobě a bez dalšího mechanicky dány: je ale snad možno sledovat, jakým způsobem, v jaké míře a v jakých intertextuálních i vnětextových souvislostech těchto vlastností konkrétní jevy nabývají. Jistě se přitom není možné vyhnout otázce poměru literárního diskurzu k jiným (dobovým) diskurzům a zároveň není důvod onu „literárnost“ vždy a ve všech souvislostech absolutizovat; pokud bychom na ni ale rezignovali a zkoumání dopředu podřídili jinému pořádajícímu principu, pak by nejen literární historie, ale celá literární věda skutečně zůstaly jen ze setrvačnosti či z mocenských důvodů pěstovaným akademickým oborem bez vnitřního oprávnění, nanejvýše by se staly pomocnou disciplínou jiných věd.
Dalibor Tureček
Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity, České Budějovice
POZNÁMKA
_1
Na dvou stranách je odpověď velmi ošidná: nejde než rezignovat na bibliografii a odbýt glosami teze, z nichž každá by si zasloužila samostatné pojednání. Přesto jsem rád, že jsem byl osloven; na naší katedře se problematikou metodologie literárních dějin zabýváme už řádku let, především v těsné spolupráci s Vladimírem Papouškem a v rámci výzkumného záměru „Nadnárodní kontexty české národní literatury“.
