Tragická dialektika básníkova osudu

V rubrice Retrospektiva přetiskujeme ukázky ze studie filozofa, historika a medievalisty Roberta Kalivody věnované Zbyňku Havlíčkovi. Původně byla tato studie otištěna v ineditním sborníku (Zbyněk Havlíček 1922–1969, Praha 1979), který se nyní připravuje k reedici v nakladatelství Torst. Roberta Kalivodu připomíná i následující esej z pera Vratislava Effenbergera Vydat se na cestu, který (společně s dalšími dvěma příspěvky Květoslava Chvatíka a Josefa Zumra) tvoří strojopisný sborník Robertu Kalivodovi k 50. narozeninám (Praha, 1973). Rubriku Retrospektiva připomínající dílo Roberta Kalivody více než symbolicky uzavírá text Jiřího Brabce Dlouholetí přátelé.
–red–

Někdy se paměť vlivem různých okolností zamlžuje. Zůstává smysl pro celkový smysl, pro základní ladění určitých úseků života; pokud jde o konkréta, zůstávají některá konkréta, čnějící z mlhy jako vrcholky hor z moře mraků, když je máte možnost spatřit za příznivého počasí.

Základní smysl je ten, že Zbyněk Havlíček rozhodujícím způsobem ovlivnil můj život. Mým osudem v době dospívání byli dva Zbyňkové. Tím druhým byl Zbyněk Sekal, můj spolužák z obecné školy. V prostoru mezi oběma Zbyňky, a je nutno říci, že i v napětí mezi nimi, se vyvíjel můj vnitřní svět, neberu-li zde v úvahu základní vliv rodičů a domova. Tyto tři veličiny tvoří „spořilovskou základnu“, ze které jsem vzešel.

Zbyněk Havlíček byl o půl druhého roku starší, což v mládí a dospívání má o to větší dosah, o co tato časová diference v době dospělosti ztrácí na podstatnosti. V Sokole (vyrůstal jsem sice v dětství v DTJ, to jsem ještě Zbyňka neznal, k Sokolu jsem měl averzi, avšak na Spořilově dával Sokol větší možnosti cvičit) jsem mu v nářaďovém tělocviku nesahal ani po koleno, tenis hrál už dobře, když já začínal. Měl zvláštní, takový barbarský styl, hrál jakýsi strkaný backhand, který jsem od samého počátku považoval za stylově nemožný, nicméně mě i s tímto backhandem dlouho porážel. Hrál skvěle šachy; mám dojem, že můj trvalý a hluboký respekt ke Zbyňkovi pramení především z události, která mě fascinuje dodnes. V době, kdy naše přátelství již odložilo své dětské střevíčky a kdy jsem sám již nehrál šachy nejhůř, mě jednou porazil v partii, kterou sám hrál naslepo, zatímco já jsem seděl za šachovnicí.

To jsem již mohl ocenit Havlíčkovic knihovnu. Otec Havlíček jako spisovatel byl pro mne velkým, i když nějak tajemným měřítkem hodnot, kterému jsem se stejně jako jeho syn zároveň vzpouzel.

Tehdy jsem byl silně uchvácen antickou ideou kalokagathie (chodil jsem na klasické gymnázium), a když mi Zbyněk ukazoval své první básně, nabyl pro mě sílu magnetu. Vtahoval mě nezadržitelně do svého světa. Ve svém raném mládí jsem byl jakýsi český obrozenec novějšího střihu, vlivem Zbyňka Havlíčka (především, protože byly i jiné spořilovské vlivy) jsem se stával světoobčanem, marxistou, komunistou, stoupencem české i světové avantgardy.

Jestliže čeští pováleční surrealisté správně upozornili na to, že pro vývoj člověka mají klíčový význam „rozhodující setkání“, pak pro mne patří zcela jednoznačně setkání s Havlíčkem k těm rozhodujícím setkáním „prvního stupně“.

Neodvažuji se vynášet nějaké soudy o „spořilovské surrealistické skupině“. Snad jen tolik mohu zodpovědně prohlásit, že Zbyněk byl námi všemi, tj. Rudolfem, Fanďourem, Liborem a mnou považován za přirozeného vůdce. Byl to tehdy jakýsi spořilovský André Breton. Asi v roce 1943 jsme uspořádali ve vile Kamily Neumannové na Olšanech diskusní setkání se socialistickými realisty, vedenými Stanislavem Neumannem vnukem. Už se na to moc nepamatuji, jen mi utkvělo v hlavě, že jsme se cítili – jak socialističtí realisté, tak my ze Spořilova – strašně důležití. Dělali jsme prostě dějiny. Co mělo pro nás za války základní důležitost, bylo setkání s Karlem Teigem ve smíchovské kavárně Urbance, ze které se vyvinula spolupráce Havlíček – Teige; ta ovšem nebyla nijak idylická a skončila roztržkou. Obrovským pozitivem, alespoň jak já to cítím, bylo naše seznámení s Václavem Tikalem. A obrovským šokem, který nás natrvalo poznamenal, byla tragédie rodiny Altschulů, na níž jsme se svým mladickým zápalem pro revoluční přeměnu světa, svou jinošskou důvěrou ve všemocnost revolučních romantických ideálů také spolupodepsali.

Ono válečné mládí žilo především nadějí, kterou mladý člověk vkládá do své budoucnosti vůbec a do své budoucnosti po válce zvláště. Je-li nadán senzibilitou a zároveň i schopností racionálně pronikat a zjasňovat své životní obsahy, může tvořit poezii, která má smysl, půvab a hloubku a zároveň se může orientovat v bludišti, dodávat skutečnostem hodnoty. A v tomto dvojím směru byl Zbyněk Havlíček mimořádně nadán, lze dokonce říci, že byl bohem nadán. Nadání spojit v sobě schopnost dělat poezii a schopnost exaktního racionálního myšlení v tak mimořádné intenzitě těchto dvou poloh lidského ducha neměl a nemá, pokud je mi známo, nikdo z jeho generačních druhů. Základní tóninu Havlíčkově válečné poezii dává ovšem především schopnost imaginace a schopnost básnické invence. Racionální a intelektuální průnik k souvislostem světa je v jeho tehdejším básnickém modelu sice vnitřně obsažen, ale je spíše skryt, neční ostentativně jako později.

Byli jsme tehdy fascinováni světem Máchovým, světem Hlaváčkovým a Havlíček do těchto světů pronikal poetikou 20. století. Je již tehdy bytostně přitahován představou smrti, v jeho vidění světa má nostalgie a melancholie dosti dominantní postavení, ale to je všechno součástí „krásna“, do něhož se ponořuje mladý člověk, otevřený vůči budoucnosti. Havlíčkova válečná poezie je v první řadě čistá poezie, je hebká, sametová, vláčná, je strůjcem požitku; i tam, kde obnažuje dravčí zuby reálného světa, nabývá spíše podobu kulometu, který vystřeluje básnické obrazy, upoutává však svou rytmickou a arytmickou zvukomalbou, podobu elektrické energie, která nejen spaluje, ale i osvětluje svými neóny hluboká zákoutí lidské psýchy. Havlíčkova poezie plyne lehce, nezávisle na tom, jak těžce třeba vzniká. Tuto lehkost a plynulost, tuto elektrizující básnivost měla v moderní české poezii jen tvorba Nezvalova, z tohoto rodu vzešla i poezie Havlíčkova.

Po válce Zbyněk Havlíček jako básník a tvůrce urychleně dozrával. Řekl bych, že vstoupil do věku své „mladí zralosti“. V této bezprostředně poválečné době jsme se všichni nějak „deformovávali“, každý nějak jinak; Zbyněk asi z nějaké vnitřní nutnosti. Jestli jej něco v tomto dozrávání ovlivňovalo, nebyl to myslím ani tak vliv jednotlivých přátel a lásek, jako tlak oněch sil, které sám přivedl na svět svou válečnou aktivitou a poezií (která by však asi zase nevznikla bez určitých životních hodnot, jež ztělesňovala; a k těmto životním hodnotám nesporně patřilo ono lidské seskupení „spořilovské skupiny“). Tato poezie vytvořila z Havlíčka konkrétní básnický typ, který se mohl dále pouze proměňovat, nemohl se však nikdy jen lineárně negovat a nahrazovat něčím zbrusu novým.

Postupem času, již na konci války a bezprostředně po ní, nabývá Havlíčkova poezie na programatické razantnosti. Byly první šoky, smrt Altschulova, smrt otcova, nastávala doba konfrontací. Maximalismus revolučně romantických básníků nacházel rychle v Havlíčkovi výrazného interpreta a reprezentanta. Havlíčkovi pomáhala jeho mimořádná vitalita a racionalita k tomu, aby z jinošské lyriky přešel k programovému básnictví. Drzost stávat se programovým básníkem a vtělovat do poetického tvaru i po všem tom, co přinesla válka, ideové postuláty klasického integrálního surrealismu, mohl si Havlíček dovolit; pokud vystřeloval hesla, vystřeloval je jako básník a dopracovával k tomu svou neopakovatelnou poetiku. Ideály kosmické váhy zůstávaly při tom neposkvrněné, klasicky čisté. Havlíček snad může být některými realisty a pragmatiky považován za Dona Quijota svého století, nedal se však nikdy realitou dokopat k tomu, aby se na ni jen šklebil.

Tehdy na počátku padesátých let dosáhl Havlíček své „dospělé zralosti“ ve svých básnických cyklech, které bych se odvážil pojmenovat jako „hymny na moderní epochu“. V jeho kataklyzmatických obrazech moderní lidské civilizace vystupňovává manifestační charakter programových vět a programových přitakání, do poezie proniká v maximální míře scientistní terminologie moderní vědy. Ovšem báseň sama je schopna vydržet tento nápor nebásnických prostředků, protože zůstává ve své základní tónině básnickým projevem člověka, který bojuje o své elementární lidské hodnoty. Zde je možno vystopovat vnitřní kontinuitu a vnitřní organičnost Havlíčkovy tvorby.

Jestliže jeho hymnické zpěvy padesátých let jsou uvozeny cyklickými básněmi o „Karlottě“, pak Havlíčkova Karlotta umožňuje uvědomit si tuto nezničitelnost poezie v havlíčkovské transfiguraci asi nejlépe. „Písně Karlottiny“ obohacují nesporně moderní českou poezii o nový mohutný pramen. Básnický obraz neztrácí nic na své dráždivosti stykem s přízemními, odpudivými, krutými a tragickými fenomény moderní civilizace – naopak stykem s těmito fenomény prokazuje svou existenční oprávněnost, přesvědčuje o tom, že alchymie básnictví vynašla právě novou metamorfózu básnické hmoty.

Havlíček dokázal vyvinout určitou vizi moderního světa, který je sice krutý a absurdní, neztrácí nicméně básnickou přitažlivost a lidský smysl. Všemocnost Havlíčkova lyrismu propůjčuje čtenáři jeho hymnických zpěvů schopnost orientovat se v tomto světě a neztratit přitom své normální lidské mohutnosti: chce-li se dát básníkem vést, musí sice hodně riskovat, ale je odměněn; je jako horolezec, který svůj požitek, nedostupný člověku z nížin, vykupuje nepřetržitým nebezpečím smrtelného pádu.

Smrt při tom figuruje stále výrazněji v Havlíčkově mentálním světě. Teď už nejde jen o jakousi jinošskou posedlost smrtí. Ve dvojici „libida“ a „destruda“ si Havlíček už od konce války buduje jakousi svou filozofii života, která se zdá být potvrzována i obecným během lidských věcí. Tento problém bude jedním z hlavních problémů, kterým se bude muset zabývat budoucí badatel při studiu Havlíčkovy tvorby. Zračí se zde ono fatální prokletí „prokletých básníků“, jde o odraz společenského kataklyzmatu? Jde o projev myšlenkové oddanosti žáka k učiteli, který mu teoreticky otevřel bránu do světa lidské psýchy? Jde o předtuchu vlastního konce? Neodvažuji se v této věci vyslovit jednoznačný soud. O Freudovi jsme se Zbyňkem na spořilovských lavičkách často diskutovali a přeli se o něj; v těchto dialozích se formovaly mé představy o Marxovi a Freudovi, které vešly ve známost až o dvacet let později.

V každém případě je onen dualistický rozštěp signifikantní nejen pro Havlíčkovu tvorbu v době zralosti, ale i pro jeho život. Nejde jen o rozštěp Erotu a Thanatu, jde i o rozštěp poezie a vědy; poezie, která přes veškerou kataklyzmatičnost uchovává víru v cenu a hodnotu člověka – vědy, která je krajně realistická až naturalistická, která nechce podléhat žádným iluzím a projevuje obzvláštní smysl pro regresivitu sil, působících v člověku. Nicméně – ačkoli se to může zdát paradoxní – je daný konkrétní aktuální smysl Havlíčkových „hymnů na civilizaci“ smyslem vetujícím a daný konkrétní smysl Havlíčkovy psychologické vědy je léčení. Havlíček jako psycholog léčil řadu let mnoho lidí, mnoha lidem pomohl a mnoho lidí je mu dodnes za tuto pomoc vděčno. Havlíčkův elementární humanismus tak přichází ke slovu ve velmi spletitém propojení i v onom rozštěpu jeho tvorby z doby, kdy tato tvorba vrcholila.

Na začátku této závěrečné etapy jsme se se Zbyňkem Havlíčkem, tj. Zbyněk a já, navzájem dosti vzdálili. Měli jsme každý jinou životní strategii. V šedesátých létech jsme se zase sblížili, a byli jsme myslím oba rádi, že nám běh věcí tuto novou konvergenci umožnil. Počátkem šedesátého devátého roku Zbyněk Havlíček zemřel. Mluvil jsem s ním v nemocnici dva dny před jeho smrtí. Zemřít nechtěl. Bránil se Thanatu, bojoval s ním. Měl obrovskou vitalitu, chtěl kromě jiného dovršit svou práci vědce – psychologa. To mu však nebylo dopřáno.

Nežili jsme a nežijeme v době, která by byla chudá na události. Myslím naopak, že těchto událostí bylo na mou generaci až příliš mnoho. Nejde totiž jen o to, jak jsme dělali dějiny my, ale co udělaly dějiny s námi.

Havlíček umírá ve chvíli, kdy jeho budoucnostní představa se sbližuje s během věcí. V tomto smyslu umírá šťastně – i když proti své vůli. Zemřel patrně proto, že byl k tomu osudově biologicky předurčen. To jej vřazuje do rodokmene prokletých básníků. Do rodokmene prokletých básníků jej vřazuje i perspektiva jeho díla. Jeho dílo se stane kulturně-sociálním artefaktem možná až za padesát, možná za sto let. Některé vrstvy tohoto díla nejsou a nebudou naší generaci známy vůbec. Snad se také otevřou generacím příštím.

V tom je právě nelidskost dějin. Dějiny jsou příliš pomalé, příliš postupné, lidské příběhy jsou naproti tomu příliš konfliktní a stopy těchto konfliktů zůstávají i po smrti jejich aktérů.

Básník se svou životní touhou se do dějin nějak vejde většinou až po své smrti. Dokáže-li po své smrti do nich vstoupit, dokazuje tím také, že byl za života básníkem. V tom je tragická dialektika básníkova osudu.

Zpochybnění oněch orientačních jistot, které udržují na živu revolučně romantickou polohu lidského ducha již řadu století, vede a může vést k tomu, že registrátoři onoho pádu jistot přistupují a budou přistupovat k Zbyňku Havlíčkovi s nedůvěrou zklamaných věřících, kteří ovšem jsou a budou naklonění k tomu, aby roli zklamaného blouznivce přesouvali na Havlíčkova bedra; Havlíček může být v takovém pohledu brán na milost jako jakýsi zajímavý, dojímavý a ozvláštňující „konec starých časů“.

Je-li však emancipační potřeba lidskou přirozeností, pak Zbyněk Havlíček je a zůstane velkým českým básníkem, který užil jedinečnou sílu své básnické imaginace a jedinečnou sílu svého ducha k stravující konfrontaci se světem, zachoval však zároveň v této konfrontaci hodnotový svět revolučního romantismu v jeho životodárné čistotě a v jeho emancipační nadějnosti.

(duben 1978)
(Přetištěno z ineditního sborníku Zbyněk Havlíček 1922–1969, Praha 1979)