... literární historie?
Na první a poslední otázku nemohu odpovědět: na první – stala se literární historie „posthistorickou“? – proto, že jí nerozumím; na poslední proto, že to je otázka, která se obrací na jiné adresáty. Na zbylé otázky se pokusím odpovědět tak, jak bych si na ně odpověděl sám pro sebe, tj. aniž si moje odpovědi budou dělat nějaký zvláštní nárok na obecnější platnost.
V dvacátých až třicátých letech minulého století se prosadil názor, že předmětem dějepisu literatury je slovesné dílo, které působí esteticky; úkolem dějepisu literatury, pojatého jako svébytná, jiným oborem nezastupitelná vědní disciplína, bylo postihnout souvislou řadu slovesných děl v proudu času. Dnes existuje několik vlivných škol, které buď vymezují předmět a úkol dějepisu literatury jinak, nebo rozpouštějí dějepis literatury v integrujícím studiu kulturních dějin. Anketní otázka konstatuje, že nám dnes předmět dějepisu literatury uniká. Je však možno položit si otázku, zda se s ním naopak nemíjíme. Čteme pro potěšení – proto, že složkou naší bytosti je múzičnost –, nebo z jiného důvodu? Studujeme dějiny literatury, abychom charakterizovali jednotlivá literární díla jakožto estetické fakty a objasnili jejich místo v chronologické řadě, nebo nahrazujeme estetickou hodnotu jinými hodnotami a diachronní hledisko hlediskem synchronním?
Rozumí-li se „psaním dějin literatury“ literárněhistorické kompendium, vyzkoušel jsem si je prakticky, třebaže na „pouhé“ středoškolské učebnici (přesněji na knížce, která byla původně jako učebnice zamýšlena). Nedovedl bych – po pravdě řečeno to pokládám za umrtvující postup – vypracovat nejprve obecné teze a pak podle nich napsat knihu. Abych zvládl různorodý materiál z časového rozpětí několika století, potřeboval jsem o to víc bezpečné nebo relativně bezpečné metodické vodítko. Našel jsem je v trojici pojmů: v pojmu absolutní a relativní chronologie, v pojmu literárního díla jako souboru hodnot, resp. v pojmech estetické funkce, normy a hodnoty, a v pojmu imanentního vývoje (jsou to tradiční nebo dnes už možná konzervativní pojmy: první je starý jako filologická kritika sama, další dva zformulovali členové předválečného Pražského lingvistického kroužku). Psaní literárních dějin nejsou ovšem jen kompendia. Jsou to, snad produktivněji, také analytické studie. Na nich se během let utvrzují stále víc v přesvědčení o správnosti názoru jednoho ze svých učitelů: základem dějepisu literatury je absolutní a relativní chronologie, přičemž relativní chronologie stojí co do důležitosti nad chronologií absolutní.
Teze „o jakési imanentnosti toho, co tvoří náplň oboru literární historie“ je – rozumí-li se „jakousi imanentností“ vnitřní kontinuita – buď udržitelná, nebo neudržitelná podle toho, jak ten který literární historik a ta která literárněhistorická škola rozumí svému úkolu.
Jan Lehár
Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky, Praha
