Úvodník_Editorial

Druhé číslo časopisu Slovo a smysl je zvláštním způsobem monotematické. Úběžníkem se stala literární historie. Tak či onak se jí dotýkají téměř všechny studie, skici i další texty tohoto čísla. Metodologická skepse konce 20. století, stejně jako naše vlastní nejistoty prohloubené všední praxí literárního provozu, nás postavily před nutnost, pokusit se posoudit cesty literární historie, kterými v současnosti procházíme jako badatelé i jako učitelé. Spolu s kritickým zhodnocením metodologických a teoretických východisek však usilujeme v rámci tohoto čísla také o zvážení určitých etických postojů, které vyvstávají z neutuchajícího střetu dílčích konkrétních situací a obecných pravidel etiky našeho oboru, jejichž obsah v poslední době ustupuje pod náporem různorodých utilitaristických tlaků. Ty pod záminkou tzv. „spravedlivého a svobodného přerozdělování prostředků na vědu a výzkum“ napomáhají vytvářet novodobou nomenklaturu byrokratů vědy, jejichž výchozí organizační ambice stále více přerůstá do oficiální tvářnosti oboru jako takového. Úspěšnost získání grantových prostředků bývá ve skutečnosti často vyhodnocována jako podstatnější nežli smysluplnost a odůvodněnost vlastního projektu; organizace vědeckého života vytlačuje do pozadí možnost soustředěné a třeba i dlouholeté badatelské práce, která se rozchází s možnostmi okamžitého publikačního a samozřejmě také finančního efektu. Plochá a unifikující tabulková kritéria přemohla tradičního ducha vědy a kvalitu vědecké práce nutí poměřovat rozličnými pochybnými kvantifikačními činiteli, jejichž důsledky jsou natolik obludné, nakolik je v oblasti humanitních disciplín odstrašující sama myšlenka jakéhokoli sumarizujícího součtu a následného vyhodnocení kvality práce. A co víc – tomuto nešťastnému trendu podléhá stále více a více osobností, které ve snaze udržet a mnohdy i uchránit existenci oborů přistupují na pravidla současné obecné rozpravy o vědě a výzkumu, místo aby hájily původní založení badatelských aktivit.

Druhé číslo Slova a smyslu bychom rádi věnovali dvěma různorodým osobnostem, které se vzpíraly a vzpírají těmto unifikujícím trendům a působily a působí svým samozřejmým postojem, který je v souladu s tradičními vazbami v oblasti humanitních disciplín, v současné době vzácně nesamozřejmě. V jedné z odpovědí na anketu tohoto čísla, věnované otázce literární historie, zaznělo: „Stane-li se z pečlivosti a důslednosti podivínství nebo zpátečnictví, bude to znamením, že se ztrácí vědomí základu oboru.“ Důslednost a pečlivost příznačně charakterizují oba připomínané literární historiky. Sémiotika Jurije Lotmana, od jehož smrti minulý rok uplynulo deset let, otevřela literární historii – oboru realizovaném v Lotmanově případě v destruktivní atmosféře sovětského totalitarismu, široký a neuvěřitelně svobodný prostor v rozmezí kulturní kritiky, filozofie, dějin umění, dějin vědy a historie vůbec. Byla však také důslednou materiálovou analýzou, která právě svojí podrobností až detailností umožňovala vypracovat značně odvážné interpretace dějin literatury. Lotman přitom dokázal zůstat lidsky fascinován tím, co literatura je a co všechno může být, a také dokázal tuto svoji vášeň sdělit. A to až do té míry, že i rusofóbní publikum sovětského Estonska pravidelně usedalo k televiznímu přijímači, aby naslouchalo jeho vyprávění o ruské kultuře.

V podobném duchu bychom mohli mluvit o Jiřím Brabcovi, který v letošním roce oslavil významné životní jubileum. Také tomuto literárnímu historiku, který prošel půlstoletou spletitou cestou bádání realizovaného v nesvobodných podmínkách, se vždy dařilo přenést na své posluchače a čtenáře svoji vášeň milovníka poezie a vynikajícího badatele, který jaksi mimoděk, v pouhém postoji či gestu, učí důslednosti a odpovědnosti vědecké práce: tomu, co podstatného hledat v otázce kladené samotnému principu našeho uvažování a tázání tváří v tvář historickému materiálu, ale také tomu, s jakou noblesou a šarmem lze vydobýt prostor svobody a radosti v zajetí norem, ustrnulých zvyklostí a předsudků. Nejde jen o to, že se oběma dařilo ukazovat sílu a svébytnost literatury, ale že jim šlo a jde o závrať a potěšení z literatury, jakou najdeme v textech všech literárních historiků, kritiků a teoretiků, kteří si toto oslovení zaslouží.

Obě tyto osobnosti v druhém čísle časopisu připomínáme: Jurije Lotmana v rubrice Kritické rozhledy dvěma recenzemi aktuálních českých publikací věnovaných metodologii takzvané tartuské školy a připomenutím jednoho z jeho posledních rozhovorů; Jiřímu Brabcovi jsou dedikovány všechny původní články, překlad Bretonova básnického textu od Vladimíra Binara a úvodní grafika Aleny Nádvorníkové, dále některé z recenzí a svým způsobem jej jako inspirativního literárního historika připomíná obsáhlá anketní rubrika Otázka pro…, tentokrát zacílená na problém literární historie. Svým způsobem – jako dar k Brabcovým narozeninám – lze chápat také obsah rubrik Retrospektiva a Překlady_Translations, které připomínají různorodé osobnosti a díla utvářející v současnosti i minulosti surrealistický umělecký kontext, mezi jehož obdivovatele a znalce Jiří Brabec patří.

Toto číslo časopisu Slovo a smysl nechce být z různých důvodů důsledně formální. Redakce se rozhodla rozvolnit vnitřní stavbu časopisu. Prostor rubrik Studie a Skicář zaplnily různorodé příspěvky a texty, jež byly vytvořeny jednak se záměrem vzdát Jiřímu Brabcovi hold, ale ještě spíš poskytnout mu k jeho významným narozeninám trochu badatelského a čtenářského potěšení. Vzhledem k rozmanitosti textů v těchto rubrikách jsme výjimečně vynechali cizojazyčná resumé publikovaných textů. Jedna ze zachovaných rubrik čísla – Překlady_Translations – navazuje na číslo předcházející velmi těsně: formálně publikováním anglického překladu krátkého beletristického textu a jeho kritického komentáře, a po obsahové stránce tím, že publikujeme „blasfemii“ na stěžejní dílo Boženy Němcové Babička po pitvě surrealisty Karla Hynka. Komentář Vratislava Effenbergera navíc ukazuje, nakolik může být literární historie historií osobní. V rubrice Retrospektiva se tyto historie zcela kříží – otiskujeme v ní nehistorický text Vratislava Effenbergera o Robertu Kalivodovi s komentářem Jiřího Brabce. Ocitneme se tu na chvíli na dosah přátelství, které samo o sobě mělo svoji nezměrnou důvěrnou hodnotu a které také svojí veřejnou tváří prezentovanou v textech ovlivnilo podobu české literatury a její historie.

Kritické rozhledy a glosy přinášejí kromě již zmíněných prací recenze významných uměnovědných publikací, českých literárních dějin v zahraničí a shrnutí anglicky publikovaných textů Petra Wittlicha – osobnosti důležité jak pro dějiny umění, tak pro literární historii.

Kompozicí druhého čísla Slova a smyslu chceme vytvořit prostor, který by byl dostatečně otevřený, uvolněný a přitom závažný a kritický. Rádi bychom ale, aby nesl rovněž stopy radosti, s kterou jsme toto číslo, věnované osobnostem, kterých si hluboce vážíme, připravovali. Inspirací nám mimo jiné byla slova, která v roce 1874 napsal Josef Durdík: „Proto může kritik též nadšeným slovem mluviti. Objeví-li se mu něco mimořádného, zjev nad očekávání pěkný, vzácný a netušený, jenž všem požadavkům vyhovuje a klasičnosti se blíží, může chvála zaznít radostným výbuchem, též také důkladně upozorní na přednosti. Ano, v takovém případě budiž kritik Slavojem, nezpěčuj se slaviti vroucím slovem to, co slávy je hodno!“

Libuše Heczková, Josef Vojvodík a Jan Wiendl