Dvě otázky F. X. Šaldy (přípisky na okraj)

Uvažuje A. TEMNÁ_1

MOTTO
„…Nahoře na horách srdce. Pod rukama
kamenné dno. Blaženě
cosi tu kvete; z němého srázu
divizna, neví nic, a zpívá si k nebi.
Ale ty váš? Ach, začal jsi vědět,
a mlčíš teď, nahoře na horách srdce.

To kolem přejde, tak hrdě a vznosně,
zvěř, kus krásný a jistý sebou,
i v naslouchání. A v bezpečí veliký (orel?)
krouží kol štítů své průzračné Ne. – Ty však,
tak na ráně, nekrytý, na horách srdce…“
Reiner Maria Rilke (překlad Ladislav Fikar)

V roce 1932 F. X. Šalda zakončil svoji kritiku Olbrachtova Nikoly Šuhaje loupežníka a Čapkova Hordubala těmito slovy: „Tak tedy ten ubohý zapomenutý a vyhladovělý východní cíp naší republiky dal našim básníkům podnět k dvěma cenným románovým pracím. Rozmrzelé zprahlostí a okoralostí sujetů západních, vymrskanými úhory běžných českých látek hledali na východě, a našli. Našli cosi svěžího, vonného, barvitého; ale také cosi archaického a exotického, co se nedá opakovat, co nemůže být coukem, v čem je nebezpečí manýry. Balady, balady, jaká jste vy to krásná věc! Škoda jen, že tyhle ty omamné květiny rostou na hřbitově: na hřbitově vymírajícího lidu ohroženého hladem, četnickou karabinou, proletarizací. Páni básníci, pomyslili jste na to, že botanizujete na hřbitově? A že motýl, kterého jste tam chytili a napíchli na špendlík svého básnického umění, je cosi jako smrtihlav?“ (Šalda 1932–33, s. 250)

Bylo by nespravedlivé nezmínit, že se Olbracht snažil své zkušenosti z Podkarpatské Rusi využít k změnám přístupu československých úřadů a veřejnosti k této „Zemi beze jména.“ Rudolf Havel ve svém doslovu k soubornému vydání „zakarpatské trilogie“ zmapoval Olbrachtovy snahy změnit situaci v této zapomenuté části republiky, části, která byla vším „jiná“ a jaksi neznámá, nepochopitelná a vytěsněná. Tato země byla chápána téměř jako symbol podvědomí západu, kterou bylo nutno světlem kultury kolonizovat. „Už tyto [první reportáže z roku 1931 – pozn. A. T.] reportáže otevřely čtenářům na západě republiky oči, postavily do zcela nového světla tamější poměry, zničily síť vědomých a nevědomých lží, kterou dřívější novináři zapředli tuto zemi… A když potom tyto novinářské projevy rozšířil a roku 1935 vydal v konečné úpravě jako Hory a staletí, vznikla kniha, která podávala politický a kulturní a hospodářský obraz tehdejší Podkarpatské Rusi tak nově a přesvědčivě, že bylo nutno se s ní vyrovnat.“ (Havel 1953, s. 611) Ale ani v reportážích není Olbracht prost určitých schémat, jeho reportáže ze Země beze jména hledají vinu jen v kapitálu. Podkarpatská Rus zůstala ztemnělým, „divným“ a fascinujícím územím. Teprve roku 1938 Jiří Langer na objednávku židovské obce napsal Talmud pro české úředníky působící na Podkarpatské Rusi, aby pochopili a přijali zvláštnost a část jinakosti této země.

Sama Olbrachtova balada Nikola Šuhaj loupežník, jak po právu naznačuje Šalda, exploatuje neznámou a divokou zemi – zemi, která je jen legendárním obrazem, jenž v dalším svém literárním životě působil velmi mýtotvorně. Nikola Šuhaj loupežník a Podkarpatská Rus díky Olbrachtovi dodnes voní romantismem vzpoury a nezlomené čistoty. To, že je tato země, jak napsal Šalda, vlastně hřbitovem, jejímu obrazu snad dokonce přidává na sugestivnosti.

„Balady, balady, jaká jste vy to krásná věc!“ – povzdechl si F. X. Šalda ke konci své recenze. V tomto povzdechu Šalda nemyslel jen na hřbitovní kvítí balad, ale vracel se ještě k jiné otázce, kterou jakoby mimochodem položil kdesi uprostřed svých úvah: „Nemám rád tyhlety balady. Ve škole nám k nim ovšem vtloukali úctu do hlavy a já jako tisíce jiných dost dlouho jsem se s ní nosil. Ale dnes si říkám: ta baladická efektnost a pointovanost nezvoní mi čistě; to je jednostrannost a jednookost, nespravedlivost a přijímání osob až trkavé. Ty všechny balady, aby měly své temnosvitné efekty a svůj temný hrozivý pathos, jsou nelidské. Chlap nechá doma ženu, osm let se potlouká v cizině a žádá od ženy věrnost, a žádá od ženy lásku, jako by byl včera odešel. Ale baladář se nezeptá ani slovem: Hej, chlapíku, jak pak’s ty žil celou tu dobu? Byl jsi věrný své ženě doslova a do písmene? Zachovával jsi celou tu dobu celibát? Nezalíbila se ti jiná žena nebo dívka?“ (Šalda 1932–33, s. 246)

Na rozdíl od „hřbitovní“ otázky tahle není v prvé řadě určena Čapkovi ani Olbrachtovi, ale je namířena na samotný žánr balady o vracejících se mužích, tak jak se jeví být ustaven v kontextu české meziválečné literatury. (Macura 1987, s. 13–32) Insitnost a určitý druh záměrné naivity ležící v hlubině žánru jej jistým způsobem odpuzuje a připomíná, že je v nich cosi levného (jakoby přes svůj pathos podržovaly hlavně zábavnost kramářské písně). Ne náhodou si lze při četbě této Šaldovy „výtky“ vzpomenout na sociologizující a stejně tak „doslovné“ Masarykovy výhrady vůči Goethovu Faustu a jeho vztahu k Markétce: „Goethe o ženě nic lepšího podat nedovedl […] Goethe nemá ještě ponětí o ženě samostatné, nemá ponětí o lásce a manželství dvou bytostí milujících, ale také spolu myslících a pracujících. Už energická a samostatná Madame de Stael se mu nelíbila, vlastně dostal z ní strach a před ní utekl – titánský nadčlověk snese jen ženského podčlověka, vždyť právě tím se cítí nadčlověkem nejživěji.“ (Masaryk 2000, s. 146)

Obě teze – jak Šaldova, tak Masarykova – v nás mohou probudit dojem, že se tu nějak nemístně sociologizuje. Zkusme však prozkoumat tento svůj předsudek.

Vyjdeme z toho, co Jiří Brabec napsal v článku Masarykova interpretace „krásné literatury“ v rámci konstruktu moderního člověka: „Umělecké dílo je tedy jednak symptomem společenského procesu, jednak se stává aktérem dějin. …Fakta se nekonstatují, říká Masaryk, ale konstatuje se člověk. […] Unikavost estetické dimenze díla musí proto Masaryk nahrazovat kritérii pevnějšími, která spatřuje jednak v oblasti sociologie, jednak v oblasti etiky. Pro sociologa je předmětem obraz moderního člověka, kterého literatura prezentuje v mnoha variacích.“ Výtka Goethovu Faustu jako typu moderního egoisty vychází z toho, že „podle Masaryka je v Goethově umělecko-filozofické syntézi charakteristická nadvláda prvku estetického nad etickým. Tyto a další výhrady jsou součástí disputace s Goethem, jakousi instruktivní školou pro čtenáře, který je intepretem veden k „nejzákladnějším otázkám“ soudobého světa.“ (Brabec 2004, s. 7) „A poměr k Markétce tento [Faustův] egoismus neúprosně nám odhaluje.“ (Masaryk 2000, s. 147) Sociologická výtka Goethovi, že vytvořil neživou, nesamostatnou hrdinku bez vůle vysvětluje, co určitý literární stereotyp skutečně znamená. Masarykovy otázky a soudy nás jako hřebíky přibíjejí k určitému, byť i vyhrocenému postoji.

Šalda svého čtenáře nedovádí k takovým konfrontačním soudům a mravnímu rigorismu, přesto mu impulsem byl nejen Masarykův novoidealismus a duchovědná orientace spisku O studiu děl básnických (Sus 1967; Zouhar 2004). Šaldovi je rovněž blízké tázání se po situovanosti moderního člověka (jak je to zjevné z jeho recenze Masarykovy Naší nynější krize nazvané Těžká kniha). Konvenuje mu také Masarykův důraz na celistvost člověka, a to i v literárním díle. Ano – „konstatuje se člověk…“, ne jen literatura. Šaldova výlučná estetičnost má v sobě skrytou i sociologickou aspiraci. Ta mu umožňuje nezvykle se tázat a dívat se tak přes hranice literatury. Před nebezpečím mravního didaktismu a rigorismu ho zajišťuje jiný zdroj – Nietzschova filozofie, která se svou interpretační povahou objevuje Šaldovi mnohem hybnější a otevřenější způsob jak udržet i v umění požadavky etiky.

Krize moderního člověka jde ruku v ruce s fundamentální skepsí, v níž není nic pevného a jistého a ani z charakteru této skepse být nemůže. Tak nemůže být ukotven ani člověk svým jasným „archetypálně mužským“ vztahem k ženě. „Že Faust neklesl tak hluboko jako Rolla? Snad hloub – není nelidštější?…“ (Masaryk 2000, s. 148) Šalda nijak nepodceňuje „záminkovost“ (Mravcová 1987, s. 267) dějového půdorysu a katalyzátorskou funkci ženských hrdinek – ba naopak. Šalda jen se přes tuto záminkovost přenáší a táže se po ní… Žena balady je Pandora, ale Šalda ji svojí „feministickou“ otázkou zbavuje její mytické funkce a dožaduje se její „obyčejné“ lidskosti, dožaduje se tak určité „spravedlivé“ podvojné lidskosti. Šaldova otázka je více než na místě: Koho by napadlo tázat se na pocity Sfinx, když Oidipus uhodne její hádanku. A přesto tu otázku můžeme – a jak tvrdí Teresa de Lauretis ve své studii Desire in Narrative, dokonce musíme – klást. Neboť něco bylo opomenuto, a vůbec byla Oidipova otázka správně zodpovězena? De Lauretis cituje na závěr své přesvědčivé sondy do „mužských-lidských“ vyprávění přísná slova Sfinx z básně Muriel Rukeyser: „Dlouho potom starý slepý Oidipus bloudil cestami. Ucítil známou vůni. Byla to Sfinx. Oidipus řekl – Chtěl bych se něco zeptat: Jak to, že jsem nepoznal svou matku? Špatně jsi odpověděl – opáčila Sfinx. – Ale to bylo jediné správné řešení. – Ne. Když jsem se tě ptala, co chodí po čtyřech ráno. Po dvou v poledne a po třech večer, odpověděl jsi muž (Man). Neříkal jsi nic o ženě. – Ale když se říká muž (Man), myslí se také žena. Každý to ví. – protestoval Oidipus. A Sfinx – To si myslíš ty.“ (de Lauretis 1991, s. 243; Rukeyser
1978, s. 498; překlad je volný. A. T.)

A snad právě pro toto opomenutí je řád, který hledá Hordubal (a který je podobný Faustovu řádu, i když je vytvořen zcela jinak), přese všechnu fascinující tragickou krásu jen a jen řádem umělým. Vyrůstá z nesymetrického jednostranného, „jednookého“ vidění světa.

„Balady, balady, jaká vy jste krásná věc!“

Tak ve světle balady najednou můžeme i postřehnout nový význam závěrečné „botaniky na hřbitově“: Podkarpatská Rus jako svět neznámý a ve své exotice úchvatný je zdánlivě čistý i se svými sociálními šrámy. V realitě je však světem kolonizovaným. Šalda možná pociťuje i literární kolonizaci toho prostoru, jež přichází jako zapomenutý sen o možném a mužném vysvobození z prohlubující se vlastní krize západního člověka. „Kolonizované území“ má tvář jiného, je projekcí a harmonizací rozporů neřešitelných v prostoru všedního života českého intelektuála.

Neznámé (viděné z dálky jako neporušené) může být půdou pro omamné baladické květinky. Balada z podstaty žánru nabývá své působivosti exotičností a vzdálenou nepochopitelností lidského jednání. Morytát či kramářská píseň, odkud částečně balada vychází, romantizují celou literární situaci. A právě zde vězí osten Šaldovy ironické a poťouchlé otázky. Jak chcete najít právě na tomto romantickém „hřbitově“, který tam necháváme vlastně vyrůst my, odpověď na naše hlavní a zásadní otázky po tom, kdo je moderní člověk? Nebo je to vše jen „literatura“ – morytát a kramářská píseň?

Obě Šaldovy jakoby neliterární, doslovné otázky spolu více než souzní: poklepávají na žánr balady. Nejsou nepodobné přesně mířeným invektivám vůči českým literátům jako například meruňkovému políčku Fráňovi Šrámkovi. Šalda tu jen letmo a mimochodem připomíná, co je podstatou jeho náhledu na literaturu a moderního člověka. Možná překvapivě se Šaldův estetismus konfrontuje s estetismem další generace modernistů, k níž patří i Čapek i Olbracht. Šaldovi je forma etickým problémem. Tragédie a velikost člověka nemůže stát na ničem, co není vlastní jeho vnitřnímu boji. Tedy ani forma není jen experimentem estetickým. V Šaldově kritické metaforice jakoby stále zazníval patos Experimentů z Bojů o zítřek: „Tisícerou existenci odkrývá Experiment v jediném životě, v jediném jeho okamžiku. Ten mrtvý jindy bod, ten abstraktní bod, kterému říkáme bezbarvě já a jejž si myslíme jen jako logickou pomůcku výkladovou a jehož necítíme ani tolik jako skořápka své vyloupnuté jádro – ten mrtvý bod rozevře se náhle jako živá rána pod kopím a prohloubí se v skutečný a reálný střed života. […] Experiment je ten, jenž rozvíjí. Seschlé body pomyslů, scvrklé loutky schémat, všechny ubohé pahýly a kostry paměti, tradice a zvyku…“ (Šalda 1948, s. 20)

Je jen logické, že se Šalda táže, kdepak zůstala ve zmiňovaném žánru žena. Ta otázka není vůbec náhodná: Jak je možné využívat formu, která dovoluje jen tak beze strachu využívat „jiné“ (v smyslu druhé a neznámé) jako funkci, jako kolonizované území? Proto se, myslím, Šalda táže tak „doslovně“ (Mravcová 1987, s. 265), aby mohl poukázat na momenty, které krása a sugestivnost těchto zakarpatských balad zakrývá. S vlastním kritickým hodnocením obou románových balad, jež mu jsou knihami silnými a krásnými, nelomených a sytých barev, tyto otázky souvisí jen málo. Šaldovi tady spíš jde o to, že baladický ethos v sobě nezahrnuje modernistickou nejistotu individuálního já signalizovanou mimo jiné ambivalentními „plnými“ ženskými figurami. Ty se opravdu nehodí k tomu, vytvořit si z nich zrcadlo, neboť jsou příliš nebezpečné svojí jinou existencí. Romantický konflikt mezi světem přírody a kultury, mezi „ženou“ a „mužem“, se v modernismu stal vnitřním konfliktem či spíše nutnou dualitou skutečného lidství – titánství s ironickým úšklebkem nad sebou sama. Není Faust „nelidštější“ než Rolla? Slabost člověka a nejzásadnější rozervanost a pochybení spočívají v neporozumění druhému a neakceptování jiného. Polana má být pro vracejícího se Juraje zase záchranou jeho vlastního světa. Její nevěra je jen trestem pro Juraje za opuštění tohoto světa. Také v Olbrachtově zbojnické baladě je Eržičin „dvojaký erotický poměr“, jenž je jen, jak Šalda napsal, ženská chytrost pošitá lstivostí bránící se nevolnice, také žánrovým rysem tragédie Nikoly Šuhaje.

Pro srovnání nahlédněme ještě k baladám Šaldovi blízké spisovatelky Růženy Svobodové: V horských baladách Černí myslivci lze vyčíst rozklad světa, který nerespektuje ženský, chcete-li přírodní rys světa. Horský svět se zcela rozkládá, zbývá jen debilní synek „sveřepé Meluzíny“, která se celou svou „přírodní bytostí“ postavila proti světu řádu lidí (a také proto zemřela). Muži nerespektují a nejsou ochotni přijmout jiné jako součást sebe sama a musí pykat, a proto jejich romantický svět zaniká. Nový syntetický ideál nového světa zůstává jen vzpomínkou na možné. Naopak Čapkovo řešení heroického mužného romantického světa balady, je tak, jak se objevuje v druhých dvou částech Hordubala, cestou potlačení romantického baladického konfliktu přikloněním se k řádu věcí lidských.

V pochvalné Šaldově recenzi Čapkova Hordubala je mimo jiné skryt i zásadní konflikt mezi oběma spisovateli. Čapkova toužená (protože pesimistická) a volní víra v člověka a proti ní Šaldova optimistická skepse – skepse, jež vždy stojí na počátku nové vyšší syntézy skutečného života, skepse, která pozoruhodně jasně odmítá ustálené představy o světě. Proto odmítá – i když v žertu – žánr balady, který přese všechnu svou tragickou sílu, patos a působivost, nějak modernímu člověku podle Šaldy nepadne.

Šaldovi není těžko tázat se neliterárně, přestože mu jde hlavně o literaturu. Vyrovnává se literaturou se světem okolo, neboť tento svět je i uvnitř literatury. V tom je blížencem Masarykovým. Čapek většinou řeší literaturou problémy mimo literaturu. Literatura je tak trochu zapomenutá šlépěj, tajemství, stopa člověka a světa. Nevím, zda-li je tento malý rozdíl srozumitelný, má však dalekosáhlé
důsledky.

Odvaha literární opravdu není jen formální – přestavuje vidění světa, vyslovuje tušené a budoucí: „Nahoře na horách srdce…“

POZNÁMKY
_1
Na počest Bětky Rozmarné, která tento pseudonym používala, když rozháněla
mužskou kulturní „jednookost a jednostrannost“.

_2
Ale druhá a třetí kniha Hordubala jsou však samy jistou polemikou s baladou
– lidsky a úřednicky řeší baladický konflikt. Toto řešení ještě více zdůrazňuje
rozdíl mezi Čapkem a Šaldou.

LITERATURA

Brabec, Jiří: Masarykova interpretace „krásné literatury“ v rámci konstruktu moderního člověka. In: sb. Masaryk a literatura, Muzeum T. G. M., Hodonín 2003, s. 3–9.

Havel, Rudolf: Doslov. In: Nikola Šuhaj loupežník, Golet v údolí, Hory a staletí. Naše vojsko, Praha 1959.

Lauretis, Teresa de: Desire in Narrative in Alice doesn’t. Feminism, Semiotics, Cinema. Indiana University Press, Bloomigton 1984, s. 103–157.

Macura, Vladimír: Balada. In: Poetika české meziválečné literatury. Československý spisovatel, Praha 1987, s. 13–32.

Masaryk, Tomáš Garrique: Moderní člověk a náboženství. Spisy TGM 8. Masarykův ústav AV ČR, Praha 2000.

Mravcová, Marie: Baladická próza. In: Poetika české meziválečné literatury. Československý spisovatel, Praha 1987, s. 235–267.

Rukeyser, Muriel: The Collected poems. McGrawHill, New York 1978.

Šalda, František Xaver: Experiment. In: Boje o zítřek, Soubor díla F. X. Šaldy 1, Melantrich, Praha 1948, s. 17–23.

Šalda, František Xaver: Dvě románové balady z Podkarpatské Rusi. In: Šaldův zápisník 5, 1932–33, s. 243–250.

Sus, Oleg: Založení Šaldova symbolismu ve vztahu k německým duchovědným teoriím. In: sb. F. X. Šalda 1867–1937–1967, Academia, Praha 1968.

Zouhar, Jan: K ohlasům na Masarykovu stať O studiu děl básnických. In: sb. Masaryk a literatura, Muzeum T. G. M., Hodonín 2004, s. 10–14.