Periodika a polemika: aktualita a paměť (nad spory o Hálka)
1.
Polemika je přirozeně spjata s životem časopisů a novin – jako aktualita i jako událost, jejíž výsledek se zapisuje do paměti aktérů, čtenářů i vlastního žánru. Dobový tisk je nositelem polemických textů, prostorem pro vyjádření určitého názoru nebo postoje. Na sklonku 19. století jeho množství a rozrůznění rostlo, rychle sílil význam této mocnosti. Na počátku devadesátých let H. G. Schauer (1890/91, s. 204) napsal: „Dnes literatura je mohutným činitelem; četnými rameny zasahuje do veškerých oborů životních, do náboženství, politiky, průmyslu a zejména do toho obdivuhodného svědomí moderního lidstva, kterému se říká žurnalistika.“
V první polovině roku 1893 se odehrála polemika o osobnost Jana Nerudy, která postupně přerostla ve spor mezi klerikalismem a (různě definovanou) „svobodomyslností“ a liberalismem._1 Impulsem se stala recenze výboru Nerudových fejetonů, již Jan Hromádka otiskl v měsíčníku Vlasť v listopadu a prosinci 1892 a v níž z katolicky ideologického hlediska vypočítal místa, kde Neruda „útočí na katolické náboženství“ a vůbec projevuje „bezbožnost“. Kolektivní vystoupení četných českých spisovatelů (České veřejnosti!) iniciované spolkem Máj 29. ledna 1893 v Národních listech aj. odsoudilo „pohanění světlé památky Jana Nerudy ne jednostrannou kritikou, ale nízkým utrhačstvím“ a zároveň odmítlo útoky „proti svobodě umění v písemnictví českém“, čímž poskytlo dalším diskusím širší rámec společenské role umění v souvislosti s růstem plurality myšlení a občanských svobod. Po demonstraci před redakcí Vlasti a exemplárním odsouzení několika zatčených dělníků již polemice dominovaly obrana družstva Vlasť a téma vztahu náboženství a katolické církve a společnosti, a to v několika liniích (působení na lid, vhodnost a odebírání tiskovin, jejich literární a ideová úroveň apod.; náznaky diskuse uvnitř katolického tábora zároveň předjímaly vznik tzv. Katolické moderny).
V závěru roku 1894 se po článku J. S. Machara v říjnové Naší době, v němž z odstupu kriticky hodnotil dílo Vítězslava Hálka, jeho životnost, původnost a dobové přijetí (a vyzdvihl proti němu práce Jana Nerudy), rozhořela polemika, jejímž tématem se – opět v několika rovinách – stala revize pojetí národních hodnot a která přinesla výrazný spor generační. Byla mj. předzvěstí vzniku prohlášení České moderny, Naši dobu stála téměř polovinu předplatitelů a její součástí se staly rovněž ohlasy předchozí „nerudovské“ polemiky. Jaroslav Kvapil (1931, s. 3) později vzpomínal: „Hálkovská aféra narůstala zas už v planý povyk novinářský, zrádcovalo se, podezřívalo i vyhazovalo z národa a vrch v těch rvačkách měli zas už ti, kdož jindy o poezii nezavadili. Utěšeně nastávala jakási repríza urputných rukopisných bojů z let osmdesátých a divže se nevolalo po plebiscitu o tom, byl-li Hálek básník, nebo ne, jako prý se před několika lety v staré Umělecké besedě hlasovalo, má-li Zola talent!“
Tyto dvě polemické výměny výrazně vstoupily do života veřejnosti. Pro široké spektrum dobového tisku se staly tématem, k němuž bylo třeba zaujmout stanovisko nebo jej registrovat, a to prostřednictvím široké škály žurnalistických forem a způsobů._2 Rozsahem, přechodem z roviny umělecké literatury do celé šíře společenského zájmu a sepětím s dobovými společensko-politickými snahami a s konstrukcí imperativů národního života navazovaly na tzv. boje o Rukopisy._3
2.
Polemiky samozřejmě většinou probíhají v konfrontaci dvou osobností nebo periodik. Toto schéma i v rozlehlejších polemikách zpravidla tvoří osu dění, přičemž takových linií (z nichž mohou vybočovat další) je zpravidla více v časově odlišných proporcích. Noviny a časopisy představují možnost soustředění názorů a osobností; prostor pro posílení a prosazení individuálních pozic v jistém (reprezentativním) zjednodušení provází možnost seskupení na základě určitého principu v obvyklé potřebě kolektivní shody a „bezpečnosti“, v ztotožnění s ideou a naopak ve „vylučování z dialogu“. Z hlediska veřejné komunikace (médií) jde o politický model polemiky._4
Jako rovnomocné působení dialogu a nerozumění představuje polemika pro literární historii svébytný žánr, charakterizovaný především tématem (nesouhlas a střet, který je sám koneckonců předmětem), strategií (prosazení), funkcí (vítězství) a stylovou i formální vyhraněností. Postupně konstituovaná vlastní paměť polemiky (diskontinuit v širokém smyslu) je jakýmsi průsečíkem sebestřednosti (sebestvrzování) a impulzivnosti (ve směru k další, jiné kontextualizaci). Jako synkretický žánr pracuje se souborem různorodých textů, jež skládá a využívá, s texty založením a stylem (programově) kritickými, odbornými a především publicistickými. Jeho svébytnost je na jedné straně hned patrná, na druhé straně se zdá sporná. Tak jako se v tomto ohledu pohybuje na žánrovém pomezí, překračuje polemika pole literatury (umění) a prolíná se se sférami mimouměleckými – v diskurzivním rozhraní. Zvláště v případě rozlehlých polemických výměn navíc rozeznáme v jejich rytmu (nebo spíše arytmii) pohyby určující a umocňující a momenty opakování a rozmělňování._5
Společenskou událostí (již ve své době zvanou aféra) se polemika stává zvláště s přijetím tématu nesouhlasu v pojímání věcí a zlomu, k němuž nesouhlas směřuje (a který je vždy implicitně přítomen). V polemikách vstupujících vskutku do veřejného života je koneckonců zdrojem i cílem aktivit, jde o úsilí, aby tento zlom (ne)nastal, (ne)byl běžně přijat jako nový pohled. Je-li obecné vnímání takového směřování probuzeno, resp. sílí-li, stává se (původní) rozvržení sporu příležitostí i výzvou pro vstup dalších autorů a názorů (nových motivů, dokonce změny ústředního tématu), zároveň je jeho průběh předmětem referování časopisů a novin, obracejících se k menším (zájmovým) či větším okruhům publika. Na jevišti i z hlediště tisku tyto (poziční) boje odrážejí neustávající posuny společenské diskuse, proti představě pevné a jisté entity vždy působí znejisťující zachycení kritické perspektivy. Právě tematizace posunu pak může nabízet nové definování situace zahrnující i nové, (ne)naplněné možnosti v konfrontaci s požadavky rovnováhy (pravidelnosti).
3.
Spory zahájené hodnocením osobnosti, resp. díla Jana Nerudy a Vítězslava Hálka připomínají potřebu přehlédnout spektrum dobových listů jako rozvrh institucí, které mohly polemiky využít (bylo by možné skládat je podle toho, zda a jak otiskly bezprostředně polemické příspěvky nebo o nich informovaly, zda a jak psaly o dalších odvozených tématech, podle četnosti a míry zobecnění a zacílení textů souvisejících). Z množství periodik různé povahy vycházejících v tomto období a uchovávajících rozsáhlý materiál lze dle pozornosti věnované literatuře a polemice pořídit alespoň schematický náčrt situace, zahrnující zaměření: katolické, resp. klerikální (deníky Čech a Hlas, dále Vlasť, Večerní noviny, brněnský Obzor), evangelické (Hlasy ze Siona a Hus), staročeské (Hlas národa, Národní, resp. Česká politika), mladočeské (Národní listy), realistické (Čas, Naše doba), „pokrokářské“ a radikální (Nové proudy, Neodvislost, Rozhledy, Časopis českého, resp. pokrokového studentstva, Moravské listy), socialistické (Zář, Omladina); vedle literárních časopisů – především katolické Hlídky literární, dále Osvěty a Zlaté Prahy konzervativní školy národní, Lumíru okruhu Vrchlického, starší generaci „scelujícího“ Světozoru, tolerantních Květů a na druhé straně Vesny, modernistických Literárních listů, Nivy a Moderní revue._6
V mezidobí 1893–94 (i během polemik) můžeme zaznamenat změny: přestaly vycházet_7 radikální týdeník Neodvislost i navazující politický a kulturní čtrnáctideník pokrokového hnutí Nové proudy stejně jako socialistické Pokrokové listy i dělnický Bič a První máj, podobně Časopis pokrokového studentstva následoval Časopis českého studentstva, skončilo Athenaeum a navázal na ně Masarykův měsíčník Naše doba. Vedle křesťanskosociální Obrany práce, katolických časopisů Rádce duchovní, Kazatel, Kříž a Maria, orgánu lidové strany na Moravě Lidových novin i Květů mládeže začaly mj. vycházet: Moderní revue, orgán strany radikálně státoprávní Radikální listy, sociálnědemokratické Právo lidu, anarchistické Volné listy a Volný duch.
Literární a umělecké časopisy ovšem věnovaly kritickým a polemickým příspěvkům různý prostor. Je příznačné, že měsíčníky starších generací jim nevyhrazovaly místo pravidelně; byly tištěny buď v rozsáhlejších občasných referátech o vycházející poezii nebo próze (Osvěta), nebo příležitostně (leckdy vynuceně), například v rámci rubriky Fejeton (Lumír). To odpovídalo spíše zdrženlivému a eklektickému pojetí kritiky, pouze doplňující vůdčí zacílení básnické nebo naučné. Naproti tomu v Literárních listech, Nivě a posléze v Rozhledech i v Moderní revui měly zajištěno stálé místo (stejně jako glosy, přehledy dění a produkce), které bylo navíc rozšiřováno s prohlubující se aktivitou vůdčích osobností nastupující generace (především od přelomu let 1892 a 1893), která s jinou představou o kritice měnila i podoby polemiky umožňující toto pojetí formulovat a hájit.
4.
Položení otázky významu známých a všeobecně ceněných osobností, zastupující aktuálně určitý umělecký nebo myšlenkový koncept, otevřela diskusím široký dosah, možnost ovlivnit silové pole forem moci. Ponecháme tentokrát stranou podrobné vylíčení průběhu a charakteru (známější) „hálkovské“ polemiky – v soustředění zejména na momenty proměny v poměru k předchozí „nerudovské“.
V obou můžeme sledovat zmnožení a posuny témat v několika (již naznačených) prolínajících se liniích. V prvním případě byly strany sporu jednodušeji vymezeny, početné katolické, resp. klerikální listy stály proti ostatním, což v obou táborech umožnilo i tříbení osvětově-propagačních postupů a zároveň (méně a více) projevení dílčích odlišností. Rozlišení názorů na „civilní“ straně bylo po více než roce podstatou druhé polemické výměny._8 Jeví-li se jako opakovaný motiv u obou překročení míry (tolerance), můžeme oproti nahodilosti (jelikož ve Vlasti podobné výpady proti neznabohům v řadách literátů, na počátku devadesátých let zvláště proti Jaroslavu Vrchlickému, vycházely po léta pravidelně a bez povšimnutí) v případě Naší doby mluvit o programu. Vedle Macharova článku stály bezprostředně Časové směry a tužby (posléze 4. kapitola České otázky) T. G. Masaryka, jehož okruh tu v rovině politické (již tradičně) stál proti straně mladočeské.
Staročeské, resp. konzervativní listy, které v polemice o Nerudu zůstaly spíše stranou (což se samozřejmě stalo předmětem komentářů), se ocitly v centru dění – v alianci s mladočeskými a s okruhem Jaroslava Vrchlického. Seriál Literární revoluce, který otiskl Ferdinand Schulz v Národních listech, a Vrchlického článek K našim posledním bojům literárním v Hlasu národa záhy vedly k angažmá modernisticky naladěných kritiků a k zásadnímu posunu, s nímž se polemika o Hálka stala – zvláště pro dění v literatuře podstatným – shrnutím narůstajících generačních rozporů a fakticky již změněné situace. Těžiště se přesouvalo k interpretaci vzájemných vztahů na pozadí postulátů jak estetických, tak etických v leitmotivu hranic ohleduplnosti v kritice. Přestože se později zdálo, že spor se obligátně dostředivě vyčerpává otázkami obsahu a formy literární kritiky a polemizování, v nutnosti opět a vyhraněněji formulovat vlastní postoj a v míře a způsobu reflexe sporů předcházejících nacházíme hlavní a účinné výsledky.
V obou dotčených výměnách strana, jejíž projev vzbudil četné odmítavé reakce, brzy začala pravidelně a obsáhle evidovat průběh polemiky. V první tak činil Tomáš Škrdle ve Vlasti, ve druhé – vedle pravidelných rubrik, v nichž se přirozeně téma sporu objevovalo (zejména v Naší době a v Rozhledech) – hlavně Jan Herben v Času ve zvláštním seriálu Literární revoluce proti literárnímu jezovítství (1894b) aj._9 Souběžně se k dřívějším rozporům mezi Osvětou a Lumírem a k tomu, jak představitelé těchto generací dříve psali o Hálkovi, vrátil Machar, jehož pravidelné vstupy reflektující většinu ostatních příspěvků procházely celou polemikou (a do publicistického ústraní odsunovaly představitele tzv. školy národní); na tyto návraty reagovala především Eliška Krásnohorská, která se zároveň jako jedna z mála a v mnoha ohledech citlivě zabývala Hálkovou poezií.
Zapisování dění v polemice provázela stylizace držitele „pravdy“ reality, jemuž nemůže uškodit přetištění textů a názorů opozice a jemuž shromážděná fakta prospívají. Zároveň však využívalo opakování jako „rozmělnění“ v mnohosti a komentování, účelovou interpretaci. Herben však navíc strategii bezprostřední („redaktorské“) rekapitulace doplnil příklady z polemik minulých a argumentoval jejich výsledky, využil tedy postupů literárněhistorických._10
V této souvislosti je pozoruhodné, jak Vlasť sledovala a pravidelně komentovala výměny („hnusné rvačky osobní“), jichž se přímo neúčastnila (pro tento měsíčník ostatně bylo charakteristické dlouhodobé úsilí o přehled literárního dění domácího a zahraničního). Když se podivila, že na rozdíl od roku 1893 tentokrát Máj mlčí a nevydává kolektivní prohlášení k „hanobení památky“ Hálkovy (Vlasť... 1894/95),_11 reagoval spolek ve Světozoru prohlášením, přijatým na prosincové schůzi, v němž opakoval své stanovisko z předchozí polemiky a podtrhl rozdíl mezi „hanobením člověka“ a „pronesením vlastního úsudku“ (Spolek... 1894/95).
Časopisy nastupující kritické, modernistické generace (stojící přirozeně mimo spolek Máj) „nerudovskou“ polemiku spíše komentovaly; důležitější pro ně byly střety se zavedenými literáty. Ovšem shrnující komentář Jindřicha Vodáka (1892/93) v Literárních listech pak v jejím rámci představoval již jiný, moderní pohled na „svobodu svědomí a svobodu osobnosti“, novou, individualistickou alternativu. V „hálkovské“ polemice modernisté – byť již ve vzájemném rozrůznění – na své předchozí střety (zvláště s Lumírem) bezprostředně navázali a ocitli se v klíčové roli (odrážející se i v sloganu „literární revoluce“), když se přidali k výzvě a straně Macharově a s komentářem již nemohli vystačit. Vůle prosazovat a etablovat vlastní názory, postavení i sounáležitost charakterizuje texty F. X. Šaldy v Rozhledech, Jiřího Karáska v Moderní revui a Arnošta Procházky v Literárních listech.
„Aféra tato zvířila daleko více hladinu, než by věc sama byla zasluhovala – neboť co by záleželo tak dalece na mrtvém Hálkovi, když o živém Vrchlickém, Sládkovi, Heydukovi, Šimáčkovi a jiných psalo se daleko příkřeji? Jenže nás ostatní nepovažovali pánové z tzv. předních listů za hodny větších polemik, ale zde se odvážil hodit jim rukavici básník, jehož význam nemohl popřít ani největší odpůrce a jehož počítali za člena svých kruhů. Apostata vzbudí mezi ortodoxií vždycky větší pobouření než nevěrec od narození! A tak se stalo, že z případu Hálkova byla udělána la grande affaire mezi starými a mladými a že mnoho lidí teprv teď, kdy bylo zmobilizováno všecko časopisectvo starých, od Národních listů až do Osvěty, uvědomilo si, že existuje nové hnutí literární a kritické, před nímž se nedají dále zavírati oči. Následek aféry bylo sblížení Macharovo s mladými, jmenovitě s Rozhledy. A toho zase následkem bylo, že do tohoto listu jím vnikl duch silnější iniciativy, prudší aktivnosti, těsnějších souvislostí se životem, vesměs věcí, jichž nám ostatním se nedostávalo. Ale ovšem také mnoho politického na úkor uměleckého“ (Krejčí 1903, s. 6).
5.
Změny ve srovnání s „nerudovskou“ polemikou jsou dobře patrné ve způsobu, jímž do dění – na straně pobouřené národní většiny – vstupovaly zkratkami humoristické časopisy, v satirách a karikaturách. Zároveň dokládají, že polemika (ze svých „nížin“) může využít jakéhokoli žánru, útvaru. Strategie jednoduchého bezprostředního zesměšnění leckdy vedla k pomezí urážky.
V únorovém čísle 1893 se měsíčník Švanda dudák (redigovaný předsedou Spolku českých spisovatelů beletristů Máj Ignátem Herrmannem) spokojil s přetištěním prohlášení proti Vlasti. Ovšem mladočeský „satiricko-politický obrázkový týdeník pro lid“ Šípy (redigovaný J. G. Kvisem, s hlavním ilustrátorem Karlem Krejčíkem) na jaře téhož roku přivítal probíhající polemiku jako nový motiv ve své protiklerikální orientaci a uveřejnil několik komentujících příspěvků (ve spojení s tradičním národním akcentem, který se projevil i v roce následujícím). Například kresby Kdo seje utrejch, sklízí cajmrsk čili „Běda tomu, skrze koho pohoršení pochází“ (vichřice nadepsaná Projev českého spisovatelstva vyvrací páterovi deštník s nápisem Vlasť; Šípy 1893/94a) nebo Jak se zbaviti vran? (vlevo pootevřené dveře s cedulkou Občanská beseda, z nichž koště vymetá časopis Vlasť, vpravo pootevřené dveře s cedulkou Leseverein, u nichž poletují čtyři vrány; s textem: „V ryze českém krajském městě X., kde bys mohl Němce lucernou hledat, kde ale nicméně mají pro pány oficíry a byrokraty německý čtenářský spolek, a sice pod jednou střechou s českou občanskou besedou [!] – byla onehdy pěkná podívaná: Z občanské besedy vyletěla na ulici klerikální Vlasť a hned za ní vylítli odtamtud – černí ptáci a sice rovnou do – Lesevereinu, kde hodlají hnízdit! Sit saluti!“; Šípy 1893/94c)._12
V roce 1894 byly humoristické časopisy aktivnější. Švanda dudák v listopadovém čísle v rámci řady svých tradičních parodujících nebo satirických veršů (čas od času zaměřených na poezii nebo konání mladých modernistů) otiskl (nepodepsanou) báseň Jaroslava Kvapila Literární jubilea o setkání Hálka a Nerudy v nebi a Sonet o přítelově slavomamu Emanuela (Stehlíka) ryt. z Čenkova (1894):_13
„V tvých očích nikdo nikdy nebyl ‚mistrem‘, / ty, naší doby legitimní dítě, / jen k metě Slávy hnal jsi oře hbitě / a kopnuls leckoho v tom honu bystrém. // Ó, ve svém cynismu a slavomamu / opojnou vůni vavřínů juž cítě / teď mníš, žes zajal Poezii samu, / ty, naší doby nesmrtelné dítě! // Tys všechny živé předstih v českém lánu, / že soupeře juž nemáš v světě více –––! / (Vždyť tys přec orlem a my – holubice!) // Kde sok tvůj?... V říši mrtvých velikánů! / Nuž, ránu smrtelnou jsi jemu dal, / když – věnce hrobu jsi mu pošlapal!“
Na Herbenovu překvapenou výtku („kde se bojuje za svobodu slova, tam je nemístný vtip sebezdařilejší“, 1894b, s. 743) odpověděl Herrmann („tam, kde mnohdy všechna ostatní diskuse přestává, má ještě slovo vtip, humor, satira“, 1894, s. 268).
Ojedinělým zůstal na druhé straně kuplet Sbor uvězněných titánů, který v lednové Moderní revui otiskl (nepodepsán) Jiří Karásek (1895), jenž v generačním naladění parodoval Vrchlického báseň Sbor uvězněných titánů „(Druh k druhu zpívá)“ (Nové zlomky epopeje) a pojednal i verše uvedené ve Švandovi (dotkl se i několika motivů z končící polemiky i mimo ni, například Kvapilovy kritiky Prostibola duše v Národních listech, pochválené vzápětí Čechem):_14
„(Zpívá se jako: Nejsme sami, ale jsme dva.) Do hlubin země / duní to temně – / o Schulzi, o Schulzi, o Schulzi můj! / hluk vniká ke mně, / boří se země, / Moderna hrozí nám, o Schulzi můj, / o Schulzi můj! // Konec je s námi, / všechno mě mámí, / o Schulzi, o Schulzi, o Schulzi můj! / těžká je rada! –– / Machar, – ó zrada! / S Modernou spojil se, o Schulzi můj, / o Schulzi můj! // K čemu ty křiky, / vždyť máme piky – / o Jaro, o Jaro, o Jaro můj, / nabodnem všecko, / muže i děcko, / nezoufej, nezoufej, o Jaro můj, / o Jaro můj! // Vytahnem spolu / jako na Zolu, / o Jaro, o Jaro, o Jaro můj! / V zmar chásky zlostné / v Osvětě ctnostné / Zákrejs nám pomůže, o Jaro můj, / o Jaro můj! // Co to je platno, / mně už je špatno, / o Schulzi, o Schulzi, o Schulzi můj! / Toneme, hrůza! / Protivná lůza / vavříny bere nám, o Schulzi můj! / o Schulzi můj! // Neboj se brachu, / nač tolik strachu, / o Jaro, o Jaro, o Jaro můj! / Buď jako Žižka, / Panna Eliška / pomůže v Osvětě, o Jaro můj, / o Jaro můj! // Co to je platno, / mně už je špatno, / o Schulzi, o Schulzi, o Schulzi můj! / Každý mnou smejčí, / Procházka, Krejčí, / Karásek s Herbenem, o Schulzi můj! / o Schulzi můj! // Neboj se brachu, / nač tolik strachu, / o Jaro, o Jaro, o Jaro můj! / Kobylu ková / rytíř z Čenkova – / pomůže v Dudáku, o Jaro můj, / o Jaro můj. // Co to je platno, / mně už je špatno, / o Schulzi, o Schulzi, o Schulzi můj! / Ač nejsme baby, / rytíř je slabý, / chudák se potácí, dostal už sám, / o Schulzi můj! // Neboj se brachu, / nač tolik strachu, / o Jaro, o Jaro, o Jaro můj! / Však už je lapil / Jaroslav Kvapil, / Procházku rozsekal, o Jaro můj, / o Jaro můj! // Co to je platno, / mně už je špatno, / o Schulzi, o Schulzi, o Schulzi můj! / Čech nás zas spálil, / Kvapila chválil, / velmi nás poškodil, o Schulzi můj, / o Schulzi můj! // (Oba dohromady.) Konec je, amen! / Pekelný plamen / o Bože, o Bože, o Bože náš, / ať spálí všecky / na suché pecky. / Kritiky, Časisty, Modernu zvlášť, / o Bože náš. // A všem nám věčně / a nekonečně / ať svítí věhlasu a slávy plam, / neboť jen staří / vždycky jsou jaří, / s rytířem z Čenkova, s Kvapilem zvlášť, / o Bože náš! // (Sbor.) A proto vzhůru, / pryč z čela chmuru, / o Schulzi, o Jaro, o Schulzi náš! / Neboť vy staří, / vždycky jste jaří, / s rytířem z Čenkova, s Kvapilem zvlášť, / o Bože náš!“
Svým obvyklým způsobem se angažovaly již protirealisticky naladěné Šípy. Po kresbě Dva čistí němečtí vyučenci (Masaryk [Naše doba] drtí hmotu s nápisy Rukopis kralodvorský, Jungmann, Slávy dcera, Machar [Kritika] Vítězslava Hálka, na podstavci s nápisem Německá kultura stojí prase; s textem: „Dva čistí němečtí vyučenci přišli nám z Vídně ‚očišťovat‘ naši literaturu. Neustanou prý, dokud ji nerozsekají celou na prejt a ‚neuplatní‘ svou tezi, že my Čechové ani žádné své literatury neměli a nemáme!! Chlapíci.“ Šípy... 1893/94c) následovaly: Tohle by byla očista české literatury (–„kdyby tak na realistické její ‚očišťovatele‘, kteří nám trhají Záboje, Jungmanna i Hálka – vyběhla bříza z lesa ven!“ Šípy... 1893/94d), „Literární revoluce“ (Vrchlický a Machar si navzájem pilami uřezávají nohy: „Machar by rád Vrchlickému / uříz nohu – / dřív však o svou bude volat / k pánu Bohu.“ Šípy... 1893/94m) a Vídeňský kozel v naší zahradě (Herben [Čas] na vzpínajícím se kozlovi označeném Masaryk a rozdupávajícím keříky nadepsané Naše dějiny, Naše ideály a Naše literární práce; ze stran se však vynořují trestající ruce s biči a holemi s nápisy Národní listy, Vrchlický, J. V. Sládek, Dr. Stránský a Ferd. Schulz; Šípy... 1893/94n).
V množství různorodých textů se stal terčem zejména Machar, např.: „Do mrtvých velikánů kopej, před živými modlami hřbet ohýbej! S. J. Mrcha“ (Šípy 1893/94a). – „Machar se omlouvá, to že prý není žádná urážka Hálka, pravil-li o něm, že je malá duše, myslil prý tím: prostá duše. Nu tak tedy říkejme Macharovi na potkání: ‚I ty malá duše!‘“ (Šípy... 1893/94i)._15 Pokusy o parodii (Šípy... 1893/94f, h) se týkaly i dalších „revolucionářů“ („škola Karásek–Machar“), například Lyrické drama (v němž vystupují Masaryk, Machar, Karásek, Šalda, Procházka). Obrat střel vůči „liberalismem prosycené obci literární“ později se satisfakcí komentoval Škrdle (1894/95a, s. 480) ve Vlasti:
„R. 1893. tupily Šípy téměř v každém čísle redaktora tohoto listu. Mezi jiným vymalovaly černé vypelichané havrany a psaly, že je lze dostati v žižkovské Vlasti. Tato potupa se velice líbila mladičkému spisovateli Jiřímu Karáskovi, c. k. pošt. úředníku na Smíchově, – jenž píše povídky ‚na flanďáky‘ a jenž katolického kněze bez potupy nepojmenuje – i napsal redaktoru Vlasti potupný list, v němž psal – nevíme již – že by nějaké ty havrany koupil nebo redakci prodal. A hle, týž časopis Šípy ze dne 2. února r. 1895 přináší písničku: Z poezie dekadentské čili konistické pod jménem: Rýma duše, kdež se stává ze spisovatele – tele, ele, e. No, vidíte, p. Jiří Karásku, havrani ze Šípů vás nadchli až k potupnému dopisu, a za dva roky jste v Šípech sám s potupou ještě větší. Každému chvilku hrají.“_16
Bezprostředně vyjádřily pohoršení mj. Čas a Naše doba,_17 Rozhledy (i s odkazem na předchozí polemiku) psaly: „V posledních číslech dotýkají se i p. Machara. Překroutily dokonce jméno jeho v S. J. Mrcha – vtip to, ku kterému by se nesnížil ani podomek. Obracíme k tomu pozornost všech kruhů literárních. K tomu by neměly mlčeti, když nejdelikátnější otázky vkusu a umění házejí se takto na pospas davu, nevědoucímu, oč běží. Tomuto řádění měly by učiniti přítrž. Ono zasluhovalo by ráznějšího ještě odbytí než onoho, ku kterému se vzchopil celý náš svět literární u příležitosti útoku Vlasti na Nerudu. Ale ovšem, vždyť jde jen o několik ‚literárních revolucionářů‘“ (Rozhledy... 1894/95, s. 108). Šípy samozřejmě reagovaly: „Realistické Rozhledy míní, že prý to nebylo tuze vtipné, když jsme onehdy namalovali Masaryka a Machara jako řezníky. To jako chce říci, že by se sotva kde našli řezníci, kteří by se tak posekali a pořezali sami jako Masaryk s Macharem?“ (1893/94j). „Čas ptá se, kdo je to vykrmené prase, pod nímž na obrázku v předposledním čísle Šípů Masaryk s Macharem rozsekávají českou literaturu. Aby tedy věděl, je to ta svině, kterou Masarykovi svou ‚literární revolucí‘ vyvedli“ (1893/94k).
Do „hálkovské“ polemiky se zapojil i „obrázkový politicko-satirický týdeník“ Humoristické listy J. R. Vilímka_18 (jehož ilustrátorem byl mj. též Krejčík), když vstoupil do šlépějí Šípů, což konstatovala rovněž citovaná glosa Rozhledů: „Také Humory počínají se opičiti po Šípech. Malují už prof. Masaryka s Macharem, zkrucují jméno tohoto po příkladu Šípů a přinášejí dokonce jako prý parodii (!) jeho poezie ‚báseň‘ plnou všelikých smrdutých a nepojmenovatelných věcí. Vida p. Vilímka! Na staročechy a klerikály si v Humorech netroufá, v těch věcech zachovává opatrné juste milieu, ale básník, ten již něco snese, na toho smí tedy u nás již naplit každý?“ Po dotčené kresbě Nové pohazování tabulek (na níž Machar s Masarykem házejí bláto na tabulky na zdi s nápisy Josef Jungmann a Vítězslav Hálek; Humory 1894a) se veršovníci Humoristických listů v listopadu 1894 zaměřili tedy na Machara a jeho poezii, mj.:
Z veršů reformátora české poezie: Z jeho večerních písní: „Tvé oko černá bažina, / v níž prasata se válí, / neb lépe: čerstvá kravina, / v niž chrobáci se dali. // Dost kravin leží všude těch, / zřít je i cítit ladno – / a kdo má právě kolem spěch, / v ně může šlápnout snadno. // Smrad nehorázný plní vzduch, / a v chlívě bučí kráva; / v něm také puch a hejno much, / jimž lejno, co nám káva. // A blízko stojí leterád, / jenž ulevuje v bolu; / tam ovane nás čerstvý smrad – / pojď, sedneme tam spolu.“ – Hruška: „Hnus! – Veliká tu hruška šedě stojí – / kol zápach žlutý nostalgicky skučí, / jenž zrozen v bahně, plísni, kalu, hnoji, / v němž nová spása všemu lidstvu pučí. // To Smradno hruška svými listy čuchá, / to Hnojno hruška cucá spodním tělem. / No pokloňte se, v tom je vidět ducha / víc nežli v jakéms vašem Hálku celém. // Jak z hnoje hruška sladké páše plody, / jež sympaticky přijme každé střevo, / tak já i z hnusu robím skvostné ódy. // Cit lidský nemám, mrně jsem a šťoura, / jenž, co vám svato, s velkou chutí bourá – / já nejsem člověk, hruška jsem a... dřevo. J. S. Mrcha“ (Humory 1894b). „A kdyby každý ‚machařil‘, / ten život stál by za to: / vymáchal všechno v kalužích/a na vše házel bláto! // A místo božské přírody / opěvat lejtka z vaty, / a při tom o hrob zvěčnělých / si otírat své paty!...“ (Kletečka 1894)._19
6.
Rozměrnější polemika je v síti periodik událostí, již mohou traktovat – podle svého naturelu – jako nutnost, věc zásadního významu, jako fakt vstupující do společné paměti (která se zdá být pro všechny zúčastněné oporou i argumentem), jako aktualitu, či dokonce (pomíjivou) senzaci. Charakter polemiky o Vítězslava Hálka výmluvně resumoval J. S. Machar (1894b, s. 141) v prosinci 1894: „Nynější boj literární je tak komplikovaný, že těžko je dnes nalézti a určiti jeho složky. Dvě vynikají jasně. Boj žurnalistů s literáty o vrchní tribunu soudcovskou v literatuře a boj literátů s literáty o věci čistě literární, o směry staré a nové.“
I kuriózní humoristicko-satirická výseč ukazuje nerozlučné sepětí postupu společenské modernizace (otázek národních a sociálních) a etablování umělecké modernosti (obsahující u vědomí vlastní jedinečnosti v „zmnožování“ života již i radikální, individualistický obrat od realistického světonázoru k duši a skepsi), které lze přiblížit jako prolínání politického a literárního modelu polemiky. Satirické a humoristické texty představují zvláštní pomezí prolínání politického a literárního života. Odpor většinového, uzavřeného, národně založeného stanoviska na jedné straně učinil emblematickou postavou vedle Machara především Masaryka, na druhé straně postavil do zjednodušujícího světla otázku funkce kritiky v souřadnicích její (ne)zbytnosti a (ne)slušnosti. Přes lidové naladění a zacílení zde nacházíme vedle motivu způsobilosti (připuštění) k diskusi i jinak rozprostraněné téma přípustnosti ve způsobu vyjadřování; rozlišování polemických výšin a nížin z hlediska výlučnosti společenství literátů přirozeně doplňují momenty distance mezi veřejným a soukromým (čestným) jednáním.
POZNÁMKY
_1
Viz Merhaut (2004; zde i bibliografické údaje).
_2
Vedle množství „odboček“ najdeme bezmála 200 textů k „nerudovské“ polemice a více než 100 příspěvků k „hálkovské“.
_3
V rozhodující fázi, tj. od Gebauerova vystoupení v únoru 1886 do samého konce 80. let zachycuje bibliografie (byť neúplná; viz RKZ... 1969) 163 příspěvky přibližně ve dvaceti novinách a časopisech (především vědeckých a společenských, též v zahraničních, resp. cizojazyčných, rozsáhlejší ohlas by jistě bylo možné zaznamenat v regionálních listech); hlavní linii představovala opozice Athenaeum–Národní listy (příp. Hlas národa); dobovou důležitost tématu dokládá i množství samostatných (shrnujících) polemických publikací z obou stran sporu.
_4
„Polemika určuje společenství, z ní se rekrutují stoupenci hnutí, ona sjednocuje jejich zájmy či názory, reprezentuje strany; klade druhého jakožto nepřítele, který má opačné zájmy, proti němuž musíme bojovat až do chvíle, kdy je tento nepřítel poražen a je buď donucen se vzdát, nebo zcela zmizí“ (Foucault 1996, s. 254).
_5
V této souvislosti můžeme připomenout Foucaultovy principy „autora“ a „komentáře“, sjednocení a zmnožení i kontroly: „Otevřená mnohost, nahodilost jsou principem komentáře přeneseny od toho, co hrozilo, že bude řečeno, na počet, formu, masku, okolnost opakování. Nové nespočívá v tom, co je řečeno, nýbrž v události svého návratu. / Komentář omezoval nahodilost diskurzu hrou jisté identity, jež měla mít formu opakování a téhož. Princip autora omezuje tutéž nahodilost hrou identity, jež má formu individuality a já“ (1994, s. 16, 17).
_6
Výčet lze ve všech směrech rozšiřovat, zvláště o odpovídající skladbu listů stranických, regionálních, humoristických, zájmových atd.
_7
V září 1893 byl nad Prahou a okolím vyhlášen výjimečný stav, následoval proces s tzv. Omladinou.
_8
Podobně jako Herben (1894a, s. 721) nakonec Tomáš Škrdle v jednom ze svých ohlasů (1895a, s. 479–480) shrnoval: „Literární obec, jak jsme již pravili, jest rozdvojena. V táboře proti Masarykově Naší době stojí většina těch, kdož se kupí kolem Akademie, Svatoboru, kol Lumíra, Zlaté Prahy, Osvěty a Švandy dudáka, kol Hlasu národa, Nár. listů a Čecha. Toť tábor starých, třeba rozličných barev a aspirací. Ve druhém táboře jsou realisté, pokrokáři, symbolisté a dekadentisté, a jim slouží listy: Čas, Naše doba, Rozhledy sociální, Literární listy, Moderní revue, Niva, Radikální listy a Česká stráž. Zvláštní stanovisko zaujímá Světozor: vystupuje proti moderně, ale rád by z ní vyňal Machara.“
_9
Vůbec Čas věnoval polemice značný prostor, kupříkladu č. 46 (17. listopad) zaplnila celé.
_10
O svém působení v Času posléze mj. napsal (1936, s. 125): „O to právě jde: znát sice spousty názorů a mínění o téže věci, ale vylovit ze spousty osobní přesvědčení. Osobní přesvědčení stane se dogmatikou. A tato dogmatika je nezbytná i nutná, mají-li čtenáři časopisu vědět, na čem jsou. Ve sporech a diskusích redaktor opírá se o svou dogmatiku.“
_11
V témže čísle (nepodepsaný) autor recenze Magdaleny dokonce proklamoval, že když se proti Macharovi zvedl odpor kvůli Hálkovi („a přece se jednalo o pouhého člověka“), měl by být namířen více proti této knize („a zde se jedná o Krista a jeho učení“). Čech v úvodníku (8. listopadu) rovnou požadoval Macharovo vyloučení z České akademie.
_12
Dále Sbírka černých ptáků z pozůstalosti Nerudovy (Šípy... 1892/93) nebo Brynychovo překvapení (Šípy... 1893/94e). – Vedle toho například texty: „Podle Čecha bude uspořádána páteru Škrdleti také katolickými tovaryši ovace s banketem, aby nezůstali tito pozadu za českým lidem, který mu tak povedenou ‚ovaci‘ uspořádal na Hromnice. Menu bude uspořádáno následovně: Černá polívka, zajíc na černo, ryba na černo, černá ředkev, černý kozel a černá káva. Dobré chutnání“ (Šípy... 1893/94b). „Pan páter Škrdle / má pifku v hrdle, / od žluči na Žižkov / játra zatvrdlé“ (1893/94d).
_13
K tomu i Machar (1894/95b, s. 141): „Ale kdo je mladý, kdo starý? (...) kupř. pan z Čenkova. Potácel a motal se dlouho mezi námi – dnes jej vidíte píšícího do Švandy dudáka veršem to, co už p. Schulz pověděl tuze jadrnou prózou.“
_14
„A jak jsem byl v té rozpustilé náladě [o Silvestru 1894], zbásnil jsem improvizovaný kuplet. Sbor uvězněných titánů. Tím ‚uvězněným titánem‘ jsem se totiž mínil sám. Na nápěv nějaké skotské balady jsem zbásnil parodii na Ferdinanda Schulze, na Jaroslava Kvapila, na Osvětu se Zákrejsem a Eliškou Krásnohorskou atd. atd.“ (Karásek 1994, s. 112). – „Jak se u nás Zlomky líbily, nevím; nestýkám se skoro s nikým a nečtu ani nájezdy mladých, doslechl jsem se jen, že pan Karásek či Procházka prý parodovali v Moderní revui můj Sbor titánů. Inu, když je to baví...“ (Vrchlický–Albert 1954, s. 114, Vrchlický Albertovi 10. ledna 1895).
_15
Dále mimo jiné: „Hálek byl trumpeta – chlapík jsem já! J. S. Machar“ (Šípy 1894/95b). – „Podotýkám, že anekdota o ševcovském učedníku, který botě na uměleckém obraze vytýkal chybu, nevztahuje se na moji kritiku o Hálkovi. J. S. Machar“ (1894/95e). – „Vylámal-li si mistr náš zuby na rukopisech staročeského básnictví, můžeme my si je zas vylámat na tiskopisech našich novověkých básníků. F. S. Machar“ (1894/95g). – „Mnoho lidí se diví, že Machar má tak nevymáchanou hubu!“ (1894/95ch). – „O Hynku! Až se Machar – pustí do Máchy – ten prý ho rozmacharuje!“ (1894/95l).
_16
Karásek nato zaslal Vlasti vysvětlující dopis (může působit i jako předzvěst tzv. aféry anonymních listů, která propukla o patnáct let později): „Důstojný pane! V 5. sešitě Vlasti četl jsem zprávu, že jsem Vám zaslal před časem potupný list, k němuž mne nadchla četba Šípů. Ujišťuji Vás, důstojný pane, že dopisu takového jsem Vám nikdy nezaslal a že se zde jedná o nejapný žert, k němuž jména mého zneužito. Teprve ze zprávy Vlasti – příliš pozdě – poznal jsem, že uskutečněn a proveden tento neslušný žert, jejž byl bych jistě jinak včas zamezil, aneb, byť i post festum, Vám jako slušný člověk vysvětlil. Nemám dosti slov, abych odsoudil takové jednání, neboť není mne nic tak vzdáleno, jako neslušné urážky stavu kněžského, jež zmíněný dopis dle citovaného úryvku obsahuje. Mrzelo by mne velmi, kdybych i okamžik ještě mohl býti pokládán za autora dopisu urážejícího způsobem tak nízkým a nedůstojným Vaši osobu a Váš list, a prosím, abyste přijal výraz mé svrchované úcty.“ Redaktor Škrdle (1895b) tedy vyhlásil „veřejnou opravu“ předchozí zprávy a poznamenal: „Sděluje se nám soukromě, že jména jeho zneužil jeden z jeho bývalých přátel, aby nás cizím jménem potupil. I jest tedy tato záležitosť (...) čestně vyřízena.“
_17
Mj.: „Jsou-li však Masaryk s Macharem vymalováni jako řezníci, tážeme se Šípů, kdo je vypodobněn tím vykrmeným prasetem? (Herben 1894b, s. 743).“ – „Mrcha – není to noblesa a krása? Podle pravdy musíme konstatovat, že Lumír Šípů neotiskl, jen Hlas národa“ (Masaryk 1894/95b, s. 178).
_18
Vilímkovi věnoval proto poté poznámku Jan Herben (1894c, s. 778), přičemž připomněl i jeho dřívější vztahy s Nerudou a odsoudil Vilímkovu „národní“ podnikavost a úroveň jeho časopisu.
_19
Dále např.: J. S. Macharovi: „Noli turbare pacem meam! Vítězslav Hálek“ (Humory... 1894d). – „‚Del mortuis nil nisi bene –‘ / snad si Machar nyní připomene“ (1894f). – Volně dle Hálka: „Přilétl kritik z daleka, / vše strhat plný touhy, / vymetl všechny kanály / i kalu plné strouhy“ (1894g). – Večerní píseň J. S. Mrchy: „Mně zdálo se, že’s umřela, / a já řval jako děcko, i vsadil jsem si na ten sen / a prohrál všecko, všecko. // Pak pil jsem, až mi zmodral nos, / a jinou hledal ženu, / i našel jsem a vzal si ji: / moc fešnou ‚Magdalenu‘“ (1894h).
Z PRAMENŮ
Čech...: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Čech 8. listopad 1894, nepodepsáno.
Čenkov, Emanuel: Sonet o přítelově slavomamu. Švanda dudák 13, 1894, č. 11, s. 210, listopad, podepsáno Em. ryt. z Čenkova.
Herben, Jan: Staří a noví. (Výklad k nynějším bojům literárním). Čas 8, 1894a, č. 46, s. 721–724, 17. listopad, nepodepsáno.
Herben, Jan: Literární revoluce proti literárnímu jezovítství I–VII. Čas 8, 1894b, č. 46–52, s. 724–730, 739–744, 759–764, 774–777, 790–792, 804–807 a 822–824, 17. listopad–29. prosinec, vesměs šifra J. H.
Herben, Jan: Beseda. Čas 8, 1894c, č. 49, s. 777–778, 8. prosinec, nepodepsáno.
Herrmann, Ignát: Na adresu ctěné redakce Času. Švanda dudák 13, 1894, č. 12, s. 266–268, prosinec.
Humory...: Nové pohazování tabulek. Humoristické listy 36, 1894a, č. 46, s. (1), 16. listopad, nepodepsáno.
Humory...: Z veršů reformátora české poezie: Z jeho Večerních písní, Hruška. Humoristické listy 36, 1894b,
Humory...: Volně dle Hálka. Humoristické listy 36, 1894c, č. 46, s. (2), 16. listopad, šifra -ásek.
Humory...: J. S. Macharovi. Humoristické listy 36, 1894d, č. 46, s. (3), 16. listopad, nepodepsáno.
Humory...: Co by tak patřilo na hanobitele Večerních písní. (Sestaveno z Hálkových originálů). Humoristické listy 36, 1894e, č. 47, s. (2), 23. listopad, nepodepsáno.
Humory...: „Del mortuis nil nisi bene...“ Humoristické listy 36, 1894f, č. 47, s. (2), 23. listopad, nepodepsáno.
Humory...: Volně dle Hálka. Humoristické listy 36, 1894g, č. 47, s. (3), 23. listopad, šifra Vř.
Humory...: Večerní píseň J. S. Mrchy. Humoristické listy 36, 1894h, č. 48, s. (2), 30. listopad, šifra Fir.
Karásek, Jiří: K naší literární revoluci. Moderní revue 1, sv. 1, 1894/95, č. 3, s. 49–60, 8. prosinec.
Karásek, Jiří: Sbor uvězněných titánů. Moderní revue 1, sv. 1, 1894/95 č. 4, 8. leden, nepodepsáno.
Kletečka, František: Půlnoční „machariáda“. Humoristické listy 36, 1894, č. 48, s. (2), 30. listopad, podepsáno Klepota.
Krásnohorská, Eliška: Vítězslav Hálek. Kritika o kritice. Osvěta 24, 1894, č. 12, s. 1122–1130, prosinec (fakticky listopad), šifra E. K.; přetištěno in: Výbor z díla 2. Studie, kritiky a paměti (ed. Zdeněk Pešat). SNKLHU, Praha 1956.
Kvapil, Jaroslav: Literární jubilea. Švanda dudák 13, 1894, č. 11, s. 193–200, listopad, nepodepsáno.
Machar, J. S.: Vítězslav Hálek. Naše doba 2, 1894/95a, č. 1, s. 3–15, říjen; přetištěno in: Knihy fejetonů. První (1888–1896). Čas, Praha 1901.
Machar, J. S.: Drobty z literární revoluce. Rozhledy 4, 1894/95b, č. 3, s. 138–143, prosinec; přetištěno in: Knihy fejetonů. První (1888–1896). Čas, Praha 1901 (s titulem Epilog).
Masaryk, T. G.: Časové směry a tužby. Naše doba 2, 1894/95a, č. 1–3, s. 16–37, 110–124 a 193–212, říjen–prosinec 1894; přetištěno in: Česká otázka. Čas, Praha 1895; přetištěno in: Spisy TGM, sv. 6 (ed. Jiří Brabec). Masarykův ústav AV ČR, Praha 2000.
Masaryk, T. G.: Rozhledy časopisecké. Naše doba 2, 1894/95b, č. 2, s. 172–178, listopad, podepsáno Sursum! (do s. 176 autorství připisováno F. V. Krejčímu, dále Masarykovi).
Procházka, Arnošt: Kapitola z patologie českého života dnešku: „K našim posledním bojům literárním“ a „Literární revoluce“. Literární listy 16, 1894/95, č. 2, s. 27–33, 16. prosinec; přetištěno in: Polemiky. K. Neumannová, Praha 1912.
Rozhledy...: Šípy a literatura. Rozhledy 4, 1894/95, č. 2, s. 108, listopad, nepodepsáno.
Schulz, Ferdinand: Literární revoluce I, II, III a IV. Národní listy 4., 6. 7., 9. a 10. listopad 1894, nepodepsáno.
Spolek...: Spolek českých spisovatelů beletristů Máj... Světozor 29, 1894/95, č. 8, s. 95, 4. leden, nepodepsáno.
Šalda, F. X.: Ve svých glosách „k současným literárním bojům...“. Rozhledy 4, 1894/95, č. 2, s. 105–108, listopad; přetištěno in: Kritické projevy 2. 1894–1895 (ed. Felix Vodička). Melantrich, Praha 1950.
Šípy...: Sbírka černých ptáků z pozůstalosti Nerudovy. Vycpal Ign. Herrmann. Šípy 6, 1892/93, č. 1, s. (3), 24. prosinec
Šípy...: Kdo seje utrejch, sklízí cajmrsk čili „Běda tomu, skrze koho pohoršení pochází“. Šípy 6, 1892/93a, č. 7, s. (3), 4. únor, nepodepsáno.
Šípy...: Podle Čecha... Šípy 6, 1892/93b, č. 8, s. (4), 11. únor, nepodepsáno.
Šípy...: Jak se zbaviti vran. Šípy 6, 1892/93c, č. 13, s. (1), 18. březen, nepodepsáno.
Šípy...: Pan páter Škrdle... Šípy 6, 1892/93d, č. 14, s. (2), 25. březen, nepodepsáno.
Šípy...: Brynychovo překvapení. Šípy 6, 1892/93e, č. 15, s. (1), 1. duben, nepodepsáno.
Šípy...: Jak se staneš chlapíkem. Šípy 7, 1893/94a, č. 46, Inzertní příloha, s. (1), 3. listopad, nepodepsáno.
Šípy...: Naše doba. Šípy 7, 1893/94b, č. 46, Inzertní příloha, s. (1), 3. listopad, nepodepsáno.
Šípy...: Dva čistí němečtí vyučenci. Šípy 7, 1893/94c, č. 47, s. 1, 10. listopad, nepodepsáno.
Šípy...: Tohle by byla očista české literatury... Šípy 7, 1893/94d, č. 48, s. 1, 17. listopad, nepodepsáno.
Šípy...: Podotýkám... Šípy 7, 1893/94e, č. 48, s. 2, 17. listopad, nepodepsáno.
Šípy...: Realistické poezie. Šípy 7, 1893/94f, č. 48, s. 3, 17. listopad, nepodepsáno.
Šípy...: Heslo nové, vlastenecké školy. Šípy 7, 1893/94g, č. 48, s. 3, 17. listopad, nepodepsáno.
Šípy...: Lyrické drama. Šípy 7, 1893/94h, č. 48, Inzertní příloha, s. (1), 17. listopad, nepodepsáno.
Šípy...: Žádný div, všecko „reelní“. Šípy 7, 1893/94ch, č. 49, s. 1, 24. listopad, nepodepsáno.
Šípy...: Machar se omlouvá... Šípy 7, 1893/94i, č. 49, s. 2, 24. listopad, nepodepsáno.
Šípy...: Realistické Rozhledy... Šípy 7, 1893/94j, č. 50, s. 3, 1. prosinec, nepodepsáno.
Šípy...: Čas ptá se... Šípy 7, 1893/94k, č. 50, s. 3, 1. prosinec, podepsáno Šípy.
Šípy...: O Hynku!... Šípy 7, 1893/94l, č. 50, s. 3, 1. prosinec, nepodepsáno.
Šípy...: „Literární revoluce“. Šípy 7, 1893/94m, č. 50, Druhá inzertní příloha, s. (1), 1. prosinec, nepodepsáno.
Šípy...: Vídeňský kozel v naší zahradě. Šípy 7, 1893/94n, č. 51, Inzertní příloha, s. (1), 8. prosinec, nepodepsáno.
Škrdle, Tomáš: Literární revoluce. Vlasť 11, 1894/95a, č. 5, s. 479–483, únor, nepodepsáno.
Škrdle, Tomáš: Literární revoluce. Vlasť 11, 1894/95b, č. 6, s. 575, březen, nepodepsáno (včetně dopisu Jiřího Karáska; též in: Čech 26. únor 1895).
Třebický, Jan: Kronika. Rozhledy 4, 1894/95, č. 2, s. 125–128, listopad, šifra T.
Vlasť...: K našim poměrům literárním. Vlasť 11, 1894/95, č. 3, s. 280–281, prosinec, nepodepsáno.
Vodák, Jindřich: Glosy k Sebraným spisům Jana Nerudy I, II, III. Literární listy 15, 1892/93, č. 9 a 11, s. 149–153 a 183–189, 16. duben a 16. květen, šifra jv.
Vrchlický, Jaroslav: K našim posledním bojům literárním. Hlas národa 4. listopad 1894, příl. Nedělní listy; přetištěno in: Lumír 23, 1894/95, č. 5, s. 58–60, 10. listopad.
LITERATURA
Brabec, Jiří: Boje o Rukopisy. In: sb. Cesta a odkaz T. G. Masaryka. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2002, s. 41–47.
Foucault, Michel: Řád diskursu. In: Diskurs, autor, genealogie (přel. Petr Horák). Svoboda, Praha 1994, s. 7–39.
Foucault, Michel: Polemika, politika a problematizace. In: Myšlení vnějšku (přel. Čestmír Pelikán). Herrmann a synové, Praha 1996, s. 252–264.
Herben, Jan: Kniha vzpomínek. Družstevní práce, Praha 1936, 2. vyd.
Homoláč, Jiří: Polemika jako žánr (Na materiálu šaldovském). Česká literatura 46, 1998, č. 3, s. 236–267.
Karásek ze Lvovic, Jiří: Vzpomínky (ed. Gabriela Dupačová a Aleš Zach). Thyrsus, Praha 1994.
Krejčí, F. V.: Deset let mladé literatury. J. Pelcl, Praha 1903 (sep. z Rozhledy 12, č. 1–6).
Kvapil, Jaroslav: Boj o Hálka. Lidové noviny 12. červenec 1931; přetištěno in: O čem vím (1932). V. Tomsa, Praha 1946, rozšíř. vyd.
Merhaut, Luboš: Polemika: dialog a nerozumění. Česká literatura 47, 1999, č. 5, s. 500–504.
Merhaut, Luboš: Vlasť, Neruda a prostor veřejný (rozlehlá polemika ve zkratce). In: sb. Vzdělání a osvěta v české kultuře 19. století. ÚČL AV ČR, Praha 2004, s. 250–273.
RKZ...: RKZ – dnešní stav poznání (red. Mojmír Otruba). (Sborník Národního muzea v Praze, ř. C – literární historie, sv. 13/14, 1968/69). Praha 1969.
Schauer, H. G.: Humbug v literatuře. Literární listy 12, 1890/91, č. 12, s. 203–204, 1. červen; přetištěno in: Spisy (ed. Arnošt Procházka). K. Neumannová (KDA), Praha 1917.
Vojtěch, Daniel: Polemičnost a strategie: k proměně české literární kritiky po roce 1900. Česká literatura 50, 2002, č. 2 a 3, s. 149–173 a 250–277.
Vrchlický–Albert: Jaroslav Vrchlický– –Eduard Albert. Vzájemná korespondence (ed. Bohuslav Knoesl). Nakladatelství ČSAV, Praha 1954.
