Poušť, styl a dějinné vědomí

Reflexe domácího literárněvědného výzkumu v posledním čtvrtstoletí se na první pohled jeví jako bohatá oblast s širokou základnou a s uspokojivými výsledky. Vyloučíme-li však z takové bilance kolegiální, přátelské nebo lobbistické příspěvky, ukáže se, že nezávislý, kritický pohled na literární vědu lze nalézt snad jen ve dvou třech neakademických periodikách (zejména Kritický sborník a Kritická Příloha RR) a v jednotlivých článcích několika solitérů (např. Antonín Brousek do roku 1992 nebo Jiří Zizler v posledních pěti šesti letech). Příčiny takového stavu jsou nasnadě: v zemi, kde jsou prakticky všichni, kdo se o věc zajímají, zaměstnáni ve vzájemně propojených univerzitních a akademických institucích, je těžké vyjadřovat se otevřeně o práci někoho, kdo může v příštích chvílích podepisovat mou pracovní smlouvu, posuzovat můj výzkumný projekt nebo oponovat mou dizertaci či habilitaci – a to je ještě ta nejbanálnější rovina tohoto provozu.

Úkolem následujících řádek nebude přesto nic jiného než další pokus o pojmenování mechaniky textů, které jsou projevem tohoto prostředí. Naše poznámky o literárněhistorickém zpracování nedávné minulosti – šedesátých až osmdesátých let dvacátého století – nemohou postihnout veškeré pohyby na tomto poli, ale typické a dominující úkazy české literární vědy diagnostikovat mohou. Sborníky věnované literatuře, kultuře a společnosti zmíněného období (Zlatá šedesátá a Život je jinde...?), které jsou vlastním tématem těchto poznámek, nelze brát jako vyčerpávající, úplný obraz o práci českých literárních historiků, ale jisté zobecňující závěry o stavu soudobého literárněvědného myšlení formulovat určitě lze, jde tu totiž o součást úhrnného, reprezentativního projektu nejdůležitějšího akademického pracoviště v tomto oboru.

Oba sborníky přinášejí materiály z konferencí pořádaných Ústavem pro českou literaturu Akademie věd České republiky v letech 1999 a 2001 (sborníky vydal pak ÚČL vždy o rok později), jichž se zúčastnilo šedesát domácích badatelů, dvacet čtyři z nich mělo příspěvek na obou sympoziích. Stejně jako konference věnovaná v roce 1997 prvním třem poválečným letem (sborník s názvem Rok 1947 následoval 1998) byly zmíněné podniky vypraveny z grantu Dějiny české literatury po roce 1945 jako průběžné zkoumání pro finální výstup, jímž má být syntetická práce volně navazující na čtyřdílné „akademické“ dějiny české literatury od nejstarších dob až do roku 1945, které vznikaly v ÚČL od poloviny padesátých let do konce let šedesátých (a vydány byly 1959–1961, čtvrtý díl z politických důvodů až 1995). Předmětem našeho zájmu tedy není žádný vedlejší, příležitostný podnik, nýbrž výzkum, který je pro zúčastněné hlavním těžištěm jejich odborného zaměření.

Pokud v ÚČL, respektive v odděleních, kde se texty pro Dějiny rodí a redigují, probíhaly a probíhají nějaké diskuse o chystaném projektu, na veřejnost dosud nepronikly – nemají-li jimi být právě předmětné sborníky nebo příspěvky na ústavních konferencích a v následných sbornících, spolupořádaných např. Slezskou univerzitou v Opavě (zejm. Normy normalizace, 1995/96, a Autenticita a literatura, 1998/99). Nechci si dělat legraci z vážných věcí, ale výsledná podoba těchto podniků připouští myslím jen dvě možnosti vzniku. První je ta, že se prostě s přihláškou na konferenci obeslali akademičtí, univerzitní a další badatelé, a kdo z nich chtěl nebo v rámci svých pracovních povinností třeba i musel, ten se přihlásil buď s tématem, jímž se právě zabýval, anebo jen – s odhodláním nevynechat z biografických a bibliografických důvodů významnou konferenci – přicestoval a na místě pak nějak zaimprovizoval. To je poměrně běžný postup při pořádání takových akcí, a výsledek přitom nemusí být vždycky katastrofální, přihlásí-li se lidé, kteří mají co říci.

Druhou možností je, že byli osloveni vybraní spolupracovníci, kterým pořadatelé po předběžné rozvaze a s představou nějakého celku nebo cíle témata zadávali. Je to náročnější způsob přípravy, ale ví-li zadavatel, čeho chce dosáhnout, tj. jaké položit otázky a jaké exponovat problémy, práce se – třeba i v kombinaci s prvním přístupem – vyplatí (např. poláčkovská konference v roce 1992 v Rychnově, sympozium o Václavu Černém na Dobříši 1993 nebo šaldovská konference v Liberci 1997). Řekněme hned, že pokud takovýmto způsobem oba podniky koncipovány byly, pak by to bylo skličující ještě víc než mechanické obsílky. Jestliže jedna nebo obě konference zrcadlí nějakou koncepci, tak je to pojetí, které je od základu nepromyšlené, špatně připravené, neprošlo evidentně žádnou oponenturou, a pokud o něco usilovalo, pak o trpné splnění „ústavního úkolu“; je to pojetí naprosté vědecké bezradnosti.

Je těžké usoudit, z jakých úvah se odvíjela příprava obou sympozií. Co do kompozice můžeme o prvním sborníku se značnou rezervou hovořit o řazení od obecnějších témat ke speciálnějším problémům, skladbu druhého zas určilo nejspíš hledisko druhově žánrové: příspěvky jsou rozděleny do šesti oddílů, od syntetičtějších pojednání přes texty o poezii, próze, historické próze, literatuře pro děti až k reflexím o divadle, rozhlasu a filmu. Žádný jiný koncepční nebo principiální záměr objemných brožur (420 a 416 stran) vyčíst nelze; redaktoři, kteří jsou pod sborníky podepsáni (u prvního Radka Denemarková, u druhého Jan Matonoha, jako odpovědný redaktor zde navíc ještě Pavel Janáček), však nemají být adresáty těchto námitek – dodané příspěvky zjevně jen přečetli, v zásadě opravili a zhruba formálně sjednotili, o opravdové redakci tu hovořit ale nelze. Zodpovědnost za obsah, úroveň a zpracování těchto podniků by mělo nést vedení ÚČL, které v polovině devadesátých let práce na dějinách literatury po roce 1945 iniciovalo a projekt prezentovalo a prezentuje jako jeden z hlavních úkolů ÚČL.

Témata většiny příspěvků nejsou sama o sobě nezajímavá, ale koncepční potíže obou sympozií jako celku začínají už tím, že pojednávaná látka je téměř u všech autorů prezentována bez zdůvodnění a bez zřetele k tomu, jakou polohu z mnoha jiných představitelných faset literární historie ztělesňuje. Je jistě možné prezentovat šedesátá léta třeba jako období, které bylo bez uvozovek opravdu „zlaté“, a s dominantami jako Josef Hanzlík nebo Vladimír Körner, tedy tak, jak to doopravdy vychází v našem sborníku – ale je svízelné předkládat takový výstup bez jakékoli reflexe ať už ze strany redakce (v podobě shrnujícího úvodu/doslovu či v rámci zodpovědného redigování jednotlivých referátů), nebo autorů všech těch příspěvků, které jako kdyby byly libovolně vytaženy z nějakého registru navzájem důsledně nesouvisejících témat.

Hovořím tu ovšem o koncepci, nikoli o etice vědecké práce, jisté lidské slušnosti a charakterových dispozicích badatelů. Zvláště sborník Život je jinde...? nastavuje v tomto ohledu radikálně nová měřítka, a to i v kontextu alibisticky pěstované literární historiografie dnešních zhruba pětačtyřicátníků až šedesátníků: příspěvky mladších badatelů, Petra Lyčky nebo Miloše Řezníka, pojednávají o sýsovské básnické generaci a o románové tvorbě Miloše V. Kratochvíla asi s takovou indolencí k dobovým souvislostem, veřejně dostupným informacím a především k beletristickým textům samým, jako když opilý poslanec zdůvodňoval před policií alkoholové výpary ve svém autě vůní francovky, kterou si musel namazat svůj bolavý zátylek. Lze snad připustit, že technicky je Kratochvílův román Evropa tančila valčík v zásadě stejný tvůrčí výkon jako třeba Kunderův Valčík na rozloučenou, ale nemůžeme současně předstírat, že obě prózy vznikly ve vzduchoprázdnu a že se doba a rozdílné talentové předpoklady jejich tvůrců nepromítly do jejich textury. Psát jakoby neutrálně o literárních výkonech Petra Skarlanta nebo M. V. Kratochvíla, kteří svými díly přičinlivě vycházeli vstříc poinvazním směrnicím svazové administrativy, a v jejichž knihách je tato objednávka přiznána, je totéž jako nezaujatě třídit techniku lépe či hůře umístěných úderů estébáckých vyšetřovatelů při výsleších politických vězňů a neptat se přitom nejen na účely, jimž výslechy sloužily, ale především na to, zda jde o činnost, jíž se lze takto odbornicky zabývat. Pro jistý druh čtenáře dodávám: neříkám, že Kratochvíl, Sýs nebo Skarlant doslova udávali nebo mlátili komunistickému režimu nepohodlné lidi, nýbrž že ve svých literárních textech přičinlivě tematizovali takový postoj ke světu, o němž věděli, že statisícům lidem zničil životy, kdežto je samé vynesl na výsluní. Přistupuje-li badatel k tomuto druhu literatury jako k regulérní, nereglementované beletrii, nejenže při deskripci tohoto písemnictví objevuje Ameriky typu „návrat k harmonicky plynoucímu jazyku a jistotám tradice“, „touha po autentickém bytí“ (v poezii) nebo „přímé citace pramenů“ či „hledání podstaty a příčin konkrétního historického vývoje cestou pochopení rozporů a smyslu doby samé“ (v historické próze), ale vytváří rovnou falešné, lživé dějiny.

Že o umělecky nicotných nebo přinejmenším velmi sporných dílech příčetně psát lze, ukazují v poslední době třeba dějiny Jindřicha Černého České divadlo a společnost 1945–1970 a Přemysla Blažíčka Co dal Únor české poezii, příklady literárněhistorického přístupu, který je nutně kritický a při němž se v dějinném rozvrhu rozlišují elementární umělecké předpoklady jednotlivých děl. V prvním případě jde o „pamětnické shrnutí onoho dramatického čtvrtstoletí českých dějin do materiálově podloženého obrazu proměn českého divadla“ (Černý 2001, s. 67–68), publikované zatím časopisecky v Divadelní revui od roku 2000 (č. 3, poté od roku 2001 vždy v sudých číslech čtvrtletníku), v druhém pak o „výseky z dějin poezie především v padesátých letech, pojaté z hlediska toho, co se děje s uměním a s jeho společenským působením v područí totalitní ideologie“ (Blažíček 2002, s. 378), otiskované jako přípravné studie pro chystané ústavní Dějiny literatury po roce 1945 v dvouměsíčníku Česká literatura v letech 1998–2002 (a v připravovaném projektu představující onu příslovečnou výjimku) a Blažíčkem pak adjustované jako celek v rámci autorské knižní publikace (2002). Ani jeden z přístupů není pochopitelně mechanicky aplikovatelný, neboť podstatnou součástí každého z nich je kromě znalosti látky a původní koncepce také nepominutelná investice osobní odvahy (a tedy i odvahy riskovat) a stylu.

Úskalí „subjektivně“ a současně materiálově založeného přístupu si je Černý vědom, ale stejně tak ví, že povaha popisovaného období vyžaduje jiné standardy než rádobyvědecký (tj. ve vulgárním pojetí vědy: nehodnotící) pohled: „Všechno ovšem [...] nedoložím ‚bezchybně uváděnými doklady‘, protože, jak známo, minulý režim se záměrně vyhýbal písemným dokladům o své činnosti, případně měl dost času je zničit. [...] Je mi líto, ale budu i nadále nazývat faktický vyhazov vyhazovem, faktické vyhnanství vyhnanstvím (i když ten dotyčný třeba ze zoufalství na venkov utekl). [...] A kde jsou na to doklady? A budu také nazývat udávání udáváním, i když se tomu říkalo kádrové posudky, vyjádření uličního výboru, dopisy čtenářů atp. A nebyla sama leninská strana polovojenskou organizací na hlídání společnosti, organizací sice veřejnou, ale v přísném utajení před nestranickými masami nad nimi bdící a je kontrolující?“ (Černý 2001, s. 68). Podobně Blažíček, jemuž jeho studie o poezii ústí do úvah o charakteru jako předpokladu skutečné tvorby, o vědomí osobní odpovědnosti, identity a svobodného rozhodování v totalitní společnosti a o složitém vztahu mezi uměleckými hodnotami a originálním stylem na jedné straně a ideologií na straně druhé, reflektuje zaujatě svou vlastní situaci: „Ani nejobjektivnější historik nemůže než nazírat minulé ze svého, plně neuvědomovaného hlediska, z perspektivy živé přítomnosti. Někdejší situace díla a přítomná situace jeho posuzovatele nejsou navzájem izolované stavy, ale momenty jediného historického dění: čím větší je jejich vzájemný odstup, tím zjevnější se sice stává jejich různost, ale také tím hlouběji zjistitelná je jejich spřízněnost“ (Blažíček 2002, s. 182). Neznamená to, že dějiny jednoho či druhého historika jsou ty „pravé“ dějiny: jsou to však dějiny se zřetelnými konturami a živými vnitřními procesy, jejichž poznávací hodnota je možná jednostranná, ale že to jisté poznání je, o tom není pochyb – na rozdíl od alibistických, nepůvodních a neskonale nudných opisů a popisů, které čteme i v dvou předmětných sbornících. Bohužel se k nim musíme vrátit.

Nepřiznaný a zřejmě nežádoucí žánrový chaos příspěvků jde na vrub zadavatelů konferencí. Zase: je možné dát dohromady studie, přednášky, vzpomínky, statistiky či cosi, co připomíná záznam ne úplně souvislého mluveného projevu – a dokonce to může při jistém záměru přispět ke zdaru podniku –, ale je nutné takovou divokou směs buď nějak osmyslit, nebo ji důslednou redakční prací naopak eliminovat a příslušné autory orientovat k žádoucímu žánru. Zazní-li na jedné konferenci např. příspěvek na téma „Básnický svět v debutech první poloviny 60. let“ a je-li tento referát vypracován na povážlivé, poklesle novinářské úrovni, neměl bych už od téhož autora přijmout přihlášku na další sympozium, zvláště nabízí-li téma „Básnické debuty sedmdesátých let“. Podobné je to s výklady Holana v obou sbornících: když už badatel svou tautologizující „interpretaci“, karikaturu toho, co znamená slovo „výklad“, šíří na prvním sympoziu, není nutné, aby totéž pojetí rezonovalo i na druhém. Do třetice příklad s „memoárovým“ referátem: vydává-li referent své vzpomínky za historickou skutečnost a jako takovou ji navíc hodnotí pozitivně, není třeba se domnívat, že se na dalším sympoziu zachová jinak – a Alexej Kusák se opravdu jinak nezachoval. Buď tedy druhou konferenci připravoval tým, který o první akci nic nevěděl, anebo situaci znal, ale uvedená extempore mu nevadila. Těžko říci, která možnost je víc znepokojivá.

Diskontinuita ve zkoumání uvedených období se projevuje i na jemnější rovině, než je prostá schopnost napsat příspěvek s nějakou poznávací hodnotou. V druhém ze sborníků se např. v řadě příspěvků zachází se souslovím „literatura šedesátých let“, ba dokonce „poetika šedesátých let“ jako s pojmem, jehož význam je nejen všeobecně znám, ale i dostatečně ustaven – přestože nic podobného kodifikováno není, a to dokonce ani ve sborníku o šedesátých letech. Bádání v poetikách let sedmdesátých a osmdesátých, které se vymezuje proti blíže neurčitému kontextu šedesátých let, se tak ocitá na vodě ještě dřív, než stačilo být rozvinuto. Jeden z nejplodnějších příspěvků na toto téma, úvaha o typologii české poválečné literatury a o měřítcích jejího hodnocení (Pešat 1993/98), není citován ani v jednom ze sborníků. I když zde Pešat přejímá Mukařovského pojetí norem a hodnot poněkud staticky, formuluje objevně několik metodologických východisek k literárněhistorickému výzkumu jednotlivých dekád po roce 1945. Přirozeně lze tato východiska odmítnout a opřít se o jiné předpoklady, anebo předložit vlastní. Texty, které máme k dispozici, však nejenže o Pešatovi nic nevědí, ale neopírají se o žádný jiný koncept, natož aby přicházely s původní novou orientací. Pokud vůbec badatelé více nebo méně vzdáleně tematizují vývoj na přelomu šedesátých let a tzv. normalizace anebo občas použijí slovo „norma“, ocitají se při svých improvizacích dokonce v nezáměrném přímém protikladu k tomu, co předestírá Pešat.

Tak jako nemá ÚČL vypracovánu žádnou smysluplnou „metodologii sympozia“, nezabývá se zas drtivá většina zúčastněných metodologií vlastních přístupů. Témata vytčená v titulech jednotlivých referátů nejsou pojata jako otázka, problém, jejž je třeba zprvu vymezit, ukotvit nebo třeba jen přiznat, nýbrž jsou takříkajíc rovnou zpracovávána – tj. vypočítávána, řazena či hodnocena podle neformulovaných, ale o to víc kuriózních, nejspíš momentálně pociťovaných nálad, resp. stereotypů. Protože tu autoři nepodrobují vlastní přístup kritice a obvykle nedostávají ani překvapivé nápady, dochází často k neovládané diskrepanci mezi názvem příspěvku a jeho obsahem, neboť namísto „vývojových souvislostí“, „proměn struktury“ či „recepce toho a onoho“ se píše o něčem jiném: podle neformulovaných kritérií se v lepších případech ještě eviduje a známkuje, v horších se napodobuje „esejistická“ beletrie („Ovšem, vykládáme si zde příběh, jehož konec známe. Dokonce i zpětně nahmatáváme jeho kontury. Ostatně není to tak dávný příběh“), vyvozují nepravé konkluze (nezdůvodňovaná podmínka „jestliže... pak“) nebo už jen metaforicky vzdychá („orat hlubokou brázdu“, „nepřeslechnutelný sólista“). Pomineme-li tyto výstřelky, které však představují dobrou třetinu z více než osmi desítek expozé, a dále referáty školsky pojaté jako rozbor „motivické výstavby“, „srovnání skladeb“, „typologie“ a volné úvahy „nad“, vystoupí z obou sborníků dvě smysluplnější, byť nereflektované tendence.

První je jakoby z dobového i badatelova času vytržená interpretace textu (případně díla), která čím více je vzdálena metodologickým a hermeneutickým impulsům např. Vodičkovým, Grossmanovým, Grebeníčkové, Opelíkovým, Jankovičovým či Blažíčkovým, tím blíže stojí rutinním výkonům z publikací Rozumět literatuře I (1986), Česká literatura 1945–1970 (1992) a Český Parnas (1993), které sice neznamenají nejostudnější výsledky zkoumání v této oblasti, ale také v sobě nemají nic, na co by už nejméně dvě další generace měly navazovat (v našich sbornících to je zejména případ obou textů Ivy Málkové nebo Michala Jareše v druhé brožuře).

Druhou nekontrolovanou a převažující tendencí je přesmyk z podání, které má historiografický záměr, do polohy, v níž se popisují a třídí témata umělecké literatury daného období (např. Dobrava Moldanová a Blahoslav Dokoupil ve druhém sborníku), náročněji pojaté referáty se věnují vypravěčským formám, ale v zásadě se stejnou stereotypností jako v případě „tematologizování“ (Aleš Haman v prvním, Helena Kosková v obou sbornících). Jinými slovy, když už se setkáme s referátem, jehož autor nemá potíže s formulováním, strukturováním a dokládáním svých závěrů, jsme vesměs konfrontováni s úvahami, v nichž se líčí to, co je napsáno ve výchozí beletrii – a nikoli to, jak se tato literatura (její nejrůznější prvky) vepsala do dějinné literární struktury. To se jistě lehko napíše, ale hůře realizuje. Příspěvky Petra A. Bílka a Marie Langerové v prvním sborníku a Blanky Hemelíkové a Vladimíra Papouška v druhém však ukazují, že nemusí jít o nadpřirozené schopnosti, ale že postačí respektovat čas zapsaného díla a uvědomovat si čas, v němž se sám pohybuji, aby mohla vzniknout úvaha, která literárněhistorický „narativ“ rodí, a nikoli zabíjí.

Smutnou ironií je, že do čela obou sborníků byly zařazeny příspěvky Jiřího Brabce, v nichž si jejich autor klade kýžené základní a současně aktuální otázky (v druhém sborníku přitom zřetelněji a důsažněji než v prvním), jak psát dějiny literatury, přesněji řečeno, jak psát dějiny literatury v totalitním systému. Zřetelnost, s jakou jsou zde tato východiska formulována, souvisí s pisatelovým „vědomím-sebe“ a svých vyprávěcích možností: skutečnost, že Brabec byl nejen účastníkem literárního vývoje šedesátých až osmdesátých let, ale i jeho průběžným historikem, slouží pisateli právě k ostrému odstupu nejen od dobových procesů, ale hlavně od stereotypů, jimiž byly většinově pojmenovávány. Ironie může být ale také veselá: zmínili jsme práce Jindřicha Černého a Přemysla Blažíčka, jejichž styl je zřejmě Brabcově osobní představě o poválečných kulturních dějinách tím vzdálenější, čím jsou uvedené projekty bližší jeho konceptu současného dějinného vědomí.

Zařazení závažných Brabcových zamyšlení na úvod sborníků vyvolává ovšem sérii očekávání, která jsou do posledních stránek obou brožur soustavně zklamávána. Vztah mezi autorovými referáty a dalším obsahem sborníků přitom není ani polemický, ani korespondující, je to vztah totální nevšímavosti a lhostejnosti. Klade-li Brabec otázku po způsobu historiografického psaní, většina dalších autorů tuto fázi přeskakuje a „rovnou“ vyplňuje své šablony, zjevně v iluzi, že „dějiny nám připravily promluvu, kterou my můžeme opakovat“ (Brabec na s. 18 druhého sborníku). Nabízí-li Brabec na pouhé jedné stránce témata, která podle něho představují ve vymezených obdobích nové diskursy a tedy možná východiska k novému literárněhistorickému textu, další přispěvatelé nejenže ponechávají Brabcovy poukazy stranou, ale sami nenabízejí nic, co by postavili na jejich místo a od čeho by odvíjeli zas své konstrukty. Zmiňuje-li Brabec v souvislosti s tvorbou nových kritérií v sedmdesátých a osmdesátých letech Jana Lopatku, okruh Revolver Revue a surrealisty, jsou to ohniska, o která ostatní účastníci ani nezavadí (symbolické je, že když už je Lopatka ve druhém sborníku citován aspoň ilustrativně, ve jmenném rejstříku se jeho jméno stejně neobjevuje). Poukazuje-li Brabec na přínos Brouskovy a Škvoreckého knihy literárněkritických esejí Na brigádě, u dalších badatelů zůstává zakládací význam těchto analýz pro literárněhistorickou reflexi literatury za komunismu nepovšimnut (u autorů, zabývajících se týmž tématem, tj. u Křivánka v první brožuře, u Lyčky v druhé a u Urbance v obou, nelze už ani mluvit o nevšímavosti, jako spíš o ignoranci). Hovoří-li Brabec o „mechanickém, vnějším rozvržení“ literatury na oficiální a neoficiální, skladba sborníku to do puntíku potvrzuje: výzkum exilové a samizdatové tvorby je podnikán separátně od tištěné domácí a jako celek není literatura nahlížena v žádném z příspěvků (o jistém prolnutí lze hovořit jen u Koskové). Zmiňuje-li Brabec jako charakteristická a svého druhu normotvorná díla Škvoreckého, Novákova, Seifertova, Mikuláškova a Šiktancova, není jmenovaným autorům věnován žádný z více než čtyřiceti příspěvků.

Literárněvědná obec přirozeně nemusí následovat impulsy jednoho badatele, ale zarážející je, že místo nich nenabízí ani žádný paralelní nebo odlišný vlastní koncept: Jan Lopatka nebyl jediným kritikem sledovaného období, ale na konferenci o sedmdesátých a osmdesátých letech není jakékoli literárně-kritické koncepci věnován žádný referát (týž jev vidíme i na sympoziu o předcházející dekádě: Kubíčkův příspěvek o „myšlení o literatuře“ je vyhotoven způsobem tak rozmarným, že o něm lze říci totéž, co jeho autor o literární kritice šedesátých let – „na své pouti k textu se dostává až do svobodou omamně závratných výšek“). Žádný příspěvek se nezabývá ani reflexí interpretačních a literárněhistorických přístupů, činnosti časopiseckých či jinak se profilujících uměleckých skupin či sdružení, editologii, textologii a lexikografii, nakladatelské praxi atd. Ke každé ze jmenovaných položek by bylo možné uvést desítky příkladů; poukažme aspoň jen na to, že ani jedinkrát nejsou zmíněny Blažíčkovy převratné monografie, Opelíkova stejně zásadní práce historiografická nebo Červenkovy „stylistické“ studie o básnících. Rozbor Holečkových Našich, Kolářových variací nebo monografie o Josefu Čapkovi sice svým předmětem bezprostředně nesouvisejí s látkou šedesátých až osmdesátých let, ale pro další badatele jsou nepominutelným podnětem metodologickým, stylovým a myšlenkovým a pro historiky tohoto období navíc jistě ne nejposlednějším předmětem zkoumání. Tady se ale vnucuje otázka, jestli autoři většiny příspěvků vůbec základní práce svého oboru znají a uvědomují si je jako svůj „materiál“.

Bez oné inspirace (a bez jakékoli jiné) zato ve sbornících nacházíme monografické nebo dílčí příspěvky o Janu Drdovi, Věře Linhartové, Vladimíru Vokolkovi, Jiřím Suchém, Vladimíru Bařinovi, Viktoru Fischlovi a Karlu Šiktancovi (v prvním sborníku, kromě už zmíněných körnerovských, hanzlíkovských a holanovských expozé), a o Bohumilu Hrabalovi, Vilému Závadovi, Zdeňku Rotreklovi, Dušanu Cvekovi, Věroslavu Mertlovi, Vladimíru Neffovi, Janu Žáčkovi a Janu Dvořákovi, Miroslavu Hanušovi atd. atd. (v druhém sborníku). Nejde o to, jestli je koncept daného období fundovanější s Věrou Linhartovou nebo Vladimírem Bařinou, s Bohumilem Hrabalem nebo Dušanem Cvekem, nýbrž o to, že v žádném z takto monotematicky zaměřených referátů nelze žádný literárněhistorický a interpretační koncept vůbec zahlédnout, že jednotlivá pojednání nepřesahují v horším případě přátelská „ohlédnutí“, v lepším pak „roztřiďující postupy“.

Po tomto neradostném výsledku můžeme formulovat dva provizorní závěry. Jeden je skličující: současné literární historii dominuje stav úplné nenápaditosti a školské odevzdanosti, neschopnost podniknout cokoliv originálního, inspirujícího se a inspirativního. Druhý je ovšem povzbudivý: příklad Jiřího Brabce ukazuje, že lze pracovat i uprostřed pouště jakékoli doby a že myšlení, které o sobě v dějinném čase ví, tu jako možnost nelítostné sebeobnovy existuje vždycky.

LITERATURA

Blažíček, Přemysl: Kritika a interpretace. Ed. Michael Špirit. Triáda, Praha 2002, 528 stran.

Černý, Jindřich: Ad E. Stehlíková: Otázky toho, kdo nepamatuje. Divadelní revue 12, 2001, č. 2, s. 67–68.

Pešat, Zdeněk: Měřítka hodnocení poválečné literatury, Tvar 4, 1993, č. 43–44, s. 6–7, přetištěno in Z. P., Tři podoby literární vědy. Torst, Praha 1998, s. 116–121.