Jan Lehár: Studie o sémantizaci formy

Tematikou i kompozicí promyšleně sestavený soubor deseti literárněhistorických studií Jana Lehára obsahuje stati z let 1993–2004,_1 s tím, že převahu mají práce mladší. Historii této knihy, autorem připravené do tisku, avšak vydané bohužel už posmrtně, nám předestírají z dvojí perspektivy předmluva Jana Lehára a závěrečná poznámka Luboše Merhauta, který svazek nakonec dovedl k vytištění, doplnil soupisem prací Jana Lehára a vybavil rejstříkem. Knihu tak rámuje dvojí typ sdělení, oba hlasy se však nečekaně protnou. Ve zmíněné poznámce Luboš Merhaut cituje Lehárova slova z jednoho z jeho posledních textů, kde se vyjadřuje k otázce předmětu i obsahu literární historie: „Čteme pro potěšení – proto, že složkou naší bytosti je múzičnost –, nebo z jiného důvodu? Studujeme dějiny literatury, abychom charakterizovali jednotlivá literární díla jakožto estetické fakty a objasnili jejich místo v chronologické řadě, nebo nahrazujeme estetickou hodnotu jinými hodnotami a diachronní hledisko hlediskem synchronním?“_2 Tato slova tvoří výmluvnou paralelu k Lehárově formulaci z předmluvy, kdy autor určuje své osobité směřování k literárněvědné interpretaci jako „potřebu ujasňovat si četbu poezie a krásné prózy, tj. zachytit první čtenářský dojem, kriticky jej zkoumat a dospět k hermeneutickému výkladu pracujícímu s exaktními pojmy“ (s. 7).

Studie jsou v knize řazeny chronologicky, ovšem nikoliv podle data vzniku, ale podle předmětu (analyzovaného díla), o němž pojednávají. Text věnovaný staročeské veršované legendě o Jidášovi (vzniklé krátce po roce 1306) stojí v čele a stať o prvním dílu Vančurových Obrazů z dějin národa českého (1939) soubor uzavírá. Lehár kompozicí svazku naznačuje specifickou kontinuitu českých literárních dějin, od jejich počátků v literární tradici česky psaných děl – tato tradice vstoupila do kulturních dějin jako jejich trvalá součást v době kolem roku 1300. Podklad a jednotící směřování studií porůznu vzniklých a teď soustředěných v jedné knize dále určuje „společný jmenovatel“, který také dal svazku název. Pojem-sousloví sémantizace formy čteme v Lehárových textech poprvé v roce 1997, v recenzi výboru z prací Pavla Trosta._3 Byl to právě Trost, kdo poprvé použil v českém prostředí slovní spojení „sémantizace formy“, kterým tezovitě pojmenoval problémovou podstatu uměleckého stylu._4 Lehár se opřel o citaci z Metzlerova Lexikonu literární a kulturní teorie a sémantizaci (literární) formy definuje jako „pregnantní formulaci názoru, že literární postupy a struktury fungují jako svébytní nositelé významu a mohou hrát hlavní úlohu v tom, jaké významy vnímatelé dílu přisuzují“ (s. 7). V tomto konceptu byly rozvinuty mimo jiné i podněty ruského formalismu a pražského strukturalismu, týkající se (zejména v případě pražské školy) aplikace sémantického přístupu na všechny vrstvy díla. Zde se formou nerozumí pouze formálně konstrukční složka díla, ale specifický (umělecký) tvárný princip jako takový, nakolik je empiricky přístupný v jednotlivých rovinách literárního díla. Teze o sémantizaci formy má dále principální platnost v rámci interpretačního aktu: v jejím pozadí stojí – ne vždy reflektované – zjištění, že jako je autorský tvůrčí akt aktem intencionálním, je intencionálním aktem také akt interpretační; napětí mezi oběma intencionálními rovinami pak interpretaci hermeneuticky zakládá, ale nikoliv výhradně limituje.

Z výše řečeného vyplývá, že se Jan Lehár v předložených studiích neomezil na formální rozbor díla. Pokusil se z mnoha stran postihnout dominantní princip osobité organizace textu, rozpoznat projevující se tvárný záměr. Pozornost proto věnuje i ideové stránce děl, například teologicko-filozofickým souvislostem v případě takzvaného Prvního Sporu duše s tělem, kdy právě zřetel k dobovému teologickému kontextu umožňuje přesněji postihnout obsah i smysl básně. Na straně 28 téže studie Lehár připomíná důkaz D. Gerhardta z roku 1960, ospravedlňující starší hypotézu J. Feifalika, že staročeský První Spor měl latinskou předlohu. Chci zde upozornit na zapomenutou skutečnost, že ony verše z Prvního Sporu, na nichž Gerhardt svůj argument založil, citoval poprvé jako doklad téže domněnky o latinské předloze už F. L. Čelakovský, který – jak Lehár zmiňuje – uvedl První Spor do odborné literatury._5

Nejčastějším východiskem pro interpretaci je Janu Lehárovi motivující konfrontace názorová: Lehár, vybavený silným smyslem pro tradici oboru, přistupuje k cizím tvrzením kriticky, postuláty i výsledky staršího bádání prověřuje, koriguje či rektifikuje, zohledňuje ovšem vždy jejich dobou podmíněné limity a s obezřetností sobě vlastní pak tyto názory hodnotí. Tradičním Lehárovým postupem jsou také přímé konfrontace literárních textů. Vše směřuje k rekognoskaci problému. Na těchto postupech Lehár staví argumentativní, výkladové pasáže svých statí. Odstupňování zmíněných složek nebývá mechanicky lineární, složky se prolínají, struktura článku se komplikuje, ale nestává se nepřehlednou. Lehár stylizuje jasně, i složité myšlenky dokáže vyjádřit přesně, výsledné poznatky na závěr vždy sumarizuje. Lehárovo pojetí interpretace uměleckého textu je výrazně dialogické, jak díky zmíněné reflexi cizích názorů v diskusi, tak i díky tomu, že nechává v citacích dostatečně promlouvat literární díla sama. Příznačná je věcnost Lehárova výkladu. Tituly studií jsou buď tvořeny jednoduše označením tématu, nebo přímo přinášejí už rematickou informaci. Pro Lehárův odborný sloh je charakteristické zhuštěné vyjadřování, snaha o koncíznost a stručnost.

Ve studii věnované staročeskému Apokryfu o Jidášovi Lehár pozorným srovnáním fragmentárně dochované staročeské básně s údajnou latinskou předlohou (částí anonymního pseudohistorického prozaického kompilátu, nazývaného Historia apocrypha) dospěl k názoru, že toto latinské dílo nebylo přímým pramenem staročeské básně – liší se v jednotlivých motivech i celkovém stylu podání látky –, avšak ukázalo se být užitečnou paralelou, díky níž se podařilo precizněji charakterizovat Apokryf o Jidášovi jako slovesný celek.

Stylistika variant staročeského Života Adama a Evy (název připomene halasovskou studii Miroslava Červenky) se zaměřuje na u nás dnes opomíjenou oblast uměleckých (stylových) hodnot staročeské beletristické prózy. Aby mohl mimo jiné blíže popsat a čtenáři názorněji odkrýt „stylovou vyhraněnost“ prozaického Života Adama a Evy,_6 sáhne autor po srovnání této prózy s jinými staročeskými prozaickými apokryfními památkami, přibližně z téhož období, Životem Jozefovým, Asenech a Poručenstvími dvanádcti patriarch, neboť všechna tato staročeská díla jsou překlady latinských verzí pseudoepigrafních spisů, rozvíjejících některé kapitoly a verše Geneze. Závěr, k němuž Lehár dospěl, je na první pohled prostý, ale materiálově analyticky doložený, a tudíž svým významem dalekosáhlý: „[…] překlady starozákonních apokryfů uvedly do české literatury 14.–15. století různé, bohatě rozvinuté styly. Jsou to sice styly zprostředkované – tak jako styl staročeské bible – překlady z latiny, ale styly v českém písemnictví napříště reálně přítomné“ (s. 81).

Jan Lehár v předložené knize také upozornil na několik podstatných a dosud nevyřešených odborných problémů, spojených s určitými slovesnými celky staročeské literatury. Tato upozornění mohou sloužit jako výzva dalšímu bádání.

Na straně 67, pozn. 1 ve zmíněné studii o staročeském Životě Adama a Evy informuje čtenáře na základě dosavadních literárněhistorických poznatků o třech českých rukopisech prozaického Života Adama a Evy a o poměru těchto rukopisů k latinské předloze zvané Vita Adae et Evae. Připomíná Polívkův názor z roku 1895, že rukopis NK ČR přináší na zbylých dvou českých rukopisných zápisech nezávislý překlad Vita Adae et Evae, zakládající se na její jiné recenzi. Lehár konstatuje: „[Polívkův] názor […] bude možno ověřit, teprve až bude toto [staročeské] znění zpřístupněno moderní edicí.“ V této souvislosti mohu jen poznamenat, že zmíněný svůj názor Polívka poprvé uveřejnil už o dva roky dříve, v referátu o příspěvku Vatroslava Jagiće._7 Důvody, které zde Polívka uvádí, nepřesvědčují. Citovaná slova Jana Lehára platí, bude však třeba přihlédnout také k novým poznatkům o rukopisné tradici Vita Adae et Evae.

Na straně 57, poznámce 1 ve stati Exemplum o plačícím psu poukazuje Jan Lehár na zásadní nejasnosti spojené s tzv. Hradeckým rukopisem: rozlišení autorských individualit, určení absolutní a relativní chronologie (jak připomíná Lehár v příslušném hesle v Lexikonu české literatury, zcela objasněn není ani účel, k němuž byl tento sborník pořízen_8). V této stati se autor ptá po smyslu veršovaného Desatera, skladby právě z Rukopisu Hradeckého. K obecné Schererově tezi, tlumočené Pavlem Trostem, „že pro literárního historika není nic těžšího než po staletích rozpoznat, co v dané době působilo komicky nebo humorně“ (s. 57), Lehár připojuje charakteristiku obsahové a formální stavby Desatera, včetně stručné analýzy známého exempla „O svůdnici a jejím plačícím psu“, které se objevuje také ve středolatinské sbírce exempel Gesta Romanorum a je součástí šestého přikázání zmíněného Desatera. Základní funkce tohoto exempla v Desateru je i přes jeho komický obsah pochopitelně moralistní. Na kontrastu obsah vs. vyznění tohoto exempla se zakládá jeho dnešní groteskní působnost. Doklad pro to Lehár nachází i v jedné pasáži románu Thomase Manna Doktor Faustus. Obloukem se pak vrací k Schererově a Trostově tezi, neboť estetický pojem groteskna, namířený na ono exemplum, je v takovém případě ahistorický, svědčí o interpretační překážce, která nám stojí v cestě, pokoušíme-li se intuitivně, jen na základě dojmu, jímž na nás text působí, dobrat odpovědi na otázku intence či smyslu středověké památky; ale koneckonců ani cesta imanentního strukturního rozboru nevede k jednoznačné odpovědi. Připojuji drobnou poznámku k problému přímé předlohy staročeského zpracování exempla o plačícím psu, jak se objevuje v Desateru Rukopisu Hradeckého: Lehár se s touto otázkou vypořádává na s. 61, p. 4, mimo jiné odkazuje na Havlíkovo zjištění, že „[…] ani Disciplina clericalis ani Gesta Romanorum nemohou býti pokládány za přímou předlohu […]“._9 Havlíkově studii se však záhy dostalo kritické pozornosti Jana Vilikovského,_10 který poukázal na neudržitelnost Havlíkovy metody, a tedy i neopodstatněnost jejích závěrů, které odmítl: Havlík při srovnávání textů nedocenil rukopisnou tradici středověkých literárních děl, vyvodil absolutistické soudy na základě znalosti jen omezeného materiálu.

Studie o sémantizaci formy obsahují stati věnované starší i novější literatuře, pět a pět. Záměrně jsem se v referátu omezil na práce věnované první oblasti, a z těch jsem ještě pominul zařazenou starší studii Otep myrry. Všechny předložené studie dokládají, že je možné analyzovat literární texty bez rezignace na standardizované literárněteoretické nástroje i pojmovou suverenitu, a tudíž bez rezignace na verifikovatelnost literárněvědných soudů, a přitom neztratit vztah k živoucím literárním kvalitám památek, až už nás od jejich vzniku dělí 70, nebo 700 let.

Tři z celé desítky statí jsou zde publikovány vůbec poprvé: Stylistika variant staročeského Života Adama a Evy,_11 Erbenovy reminiscence ze staročeské poezie, Metafora jako princip Halasovy epičnosti. Starší, již otištěné studie, autor přetiskl bez větších změn, na třech místech se v poznámkách objeví vyznačené dodatky, evidující většinou novou, zásadní, nebo předtím opomenutou literaturu předmětu. Od dřívějších statí se Lehárovy nejmladší práce liší uvolněnou posloupností textu, časté jsou digrese, které tříští tematickou linii výkladu, aby ji vzápětí opět scelily, ovšem s přidáním už další, nové perspektivy. Nejedná se však o tematickou rozvolněnost, autor se drží věci, nahlíží ji však z nečekaných stran a souvislostí, při rozboru starší literární památky si pomáhá paralelami z oblasti mladší literatury, pohybuje se svobodně dějinami literatury, inspiraci k přesnému uchopení problému hledá v odborných pojednáních, esejistice, ale také v krásném písemnictví.

Na závěr připojená bibliografie Jana Lehára, jež užitečně eviduje i recenzní ohlasy na jeho práce, dokládá šíři autorových odborných zájmů (i povinností) a postupnou oborovou specializaci na literárněhistorickou medievistiku ohraničenou rámcem bohemistiky, úzce spojenou jak s činností ediční a redakční, tak i s historiografickou reflexí literárního dějepisectví.

Kniha je redakčně připravena velmi pečlivě. Dovolím si proto upozornit na několik bezděčných nedopatření, jimž se žádné lidské dílo zcela nevyhne; jde o pár překlepů v bibliografických citacích literatury předmětu nebo podobně (dále uvádím správná znění): Strana 22 (k záznamu studie A. Vidmanové z roku 1990): s. 49–63; s. 72, p. 3: Biblia sacra iuxta…; s. 82 (k záznamu edice J. A. Fabricia) Codex pseudepigraphus…; s. 83 (k záznamu edice F. X. Prusíka) – s. 212–216, 259–263, 309–312 (edice verze F je na s. 213–216).

Jan Lehár byl vynikající interpret a editor textů krásné literatury. Dovednost syntetizovat poznatky předvedl v jiných svých pracích. Jeho přiznání se k dechu ne dost dlouhému na velké monografie, které čteme v předmluvě ke Studiím o sémantizaci formy, bylo motivováno autorovou skromností, skutečnosti příliš neodpovídá: například Česká středověká lyrika (1990) rozhodně nesvědčí o nějaké krátkodechosti! Skutečnost, že měl z čeho vybírat i pro právě recenzovaný svazek – a výsledkem je soubor deseti pronikavých literárně analytických statí –, jeho výše připomenutá slova rovněž nepodporuje. Předložený soubor studií je knihou instruktivní a radostnou.

_1
Výjimkou je studie Vančurovo české pohanství (strojopisně 1981/tiskem 1991).

_2
Slovo a smysl 1, 2004, s. 205–206.

_3
Listy filologické 120, 1997, s. 173–177.

_4
Slovo a slovesnost 16, 1955, s. 15–17.

_5
Rozpravy Královské české společnosti nauk, ř. 5, sv. 2, 1841–1842 [Lehár má omylem 1841–1843], 1843, s. 147–149 (147).

_6
Fragmentárně dochováno máme v naší staročeské literatuře ještě starší, veršované zpracování téhož tématu.

_7
Časopis Českého muzea 67, 1893, s. 485–488 (487).

_8
Lexikon české literatury 3/II, P–Ř, (ved. red. J. Opelík), Praha, Academia 2000, s. 1327–1329.

_9
Sborník filologický 8, 1926, s. 81.

_10
Bratislava 1, 1927, s. 89–94.

_11
Jde o jedinou nedatovanou studii v souboru; její vznik můžeme klást do souvislosti s Lehárovou prací na heslech Život Adama a Evy, resp. Život Jozefóv pro Lexikon české literatury, tedy zřejmě k letům 1998–2002.

LITERATURA

Jan Lehár: Studie o sémantizaci formy. Karolinum, Praha 2005, 166 s.