5

Prof. PhDr. Eduard Petrů, DrSc. (narozen 16. prosince 1928 v Olomouci) absolvoval bohemistiku a romanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde poté získal doktorát filozofie na základě práce Petra Chelčického Řeč o šelmě a obrazu jejiem. V letech 1952 až 1964 pracoval v olomoucké univerzitní knihovně jako odborný bibliograf a správce rukopisného fondu. Od roku 1964 působil na Katedře bohemistiky Filozofické fakulty UP, kde přednášel starší českou literaturu a teorii literatury.

Not only readers, but also literary historians usually associate Czech exile literature with the second half of the twentieth century. This conception is certainly accurate; however, we should not forget that the phenomenon of exile in Czech literature is much older, and that we will soon commemorate the four-hundredth anniversary of the first exodus of Czech authors from their land – the mass exile after the defeat of the Estates’ rebellion in 1620.

O své celoživotní specializaci, pedagogické i badatelské, rozhodovala Světla Mathauserová před více než půl stoletím. Stála na počátku své dráhy a zvolila si starou ruskou slovesnost. Její rozhodnutí nebylo vyvoláno dobovými preferencemi: vysokou školu vystudovala brzy po druhé světové válce, v letech, kdy převládaly aktuální politické zájmy nejen ve veřejném životě, ale i v akademickém prostředí.

Legenda a pohádka

Středověk si liboval v nepřímém vyjadřování. Jakýkoliv motiv nebo text mohl být použit pro sdělení jiného řádu. Jen náznaky roztroušené v textu, doplněné někdy kryptogramem, jindy kryptoportrétem, měly vést čtenáře ztíženou cestou k cíli. Jakýkoli literární text mohl být nově aktualizován, takže původní a dobře známý systém uměleckých obrazů se stával novou významovou hodnotou.

Otázka či spíše otázky, které předkládáme, vyplynuly z našich obecných pedagogických potřeb, ale také z potřeb literárních historiků uvažujících o celku dějin českého písemnictví, nejen o tzv. moderní literatuře. Vyšly však také z nejasného tušení, že se před námi v období, kterým se procházíme spíše jako uchvácení čtenáři a diváci, vyskytují potíže, jež zásadně zasahují i do soudobého pojetí moderních dějin písemnictví.

Otázka po smyslu studia, výkladu a recepce děl starší české literatury se dotýká několika rovin a pohledů na ně. Starší česká literatura zahrnuje několik historických období a kulturních epoch se specifickými prameny a interpretačními přístupy: raný, vrcholný a stárnoucí středověk, husitskou dobu, renesanci, reformaci a baroko. S tím souvisí i periodizace staršího literárního vývoje.

Dotýkáme se ještě středověku a dotýká se středověk nás? Ze zátiší latinsko-bohemikální literární medievistiky, které mě údajně – jak text autorů „Otázky pro“ sugeruje – „chrání před nápory moderního světa“, zkusím objasnit, jak modernímu světu z onoho zátiší vzdoruji já.

Úvahy o životnosti a dnešní čtenářské působivosti staré literatury a v souvislosti s tím o časové hranici mezi tzv. starou a novou literaturou vzrušují a trápí literární historiky nejenom v naší době. Tyto otázky krystalizovaly už od první poloviny 20. století zpravidla v souvislosti s komplexy jiných otázek jako jejich nutná součást. Pro všechny úvahy toho druhu je však nutné vycházet z představy o tom, koho a jak stará literatura může oslovovat; respektive jak se s ní která čtenářská skupina vůbec dostává do kontaktu.

Musím přiznat, že otázky, které kladou redaktoři tohoto časopisu, ve mně vyvolávají rozpaky. Velmi jsem uvítal nápad uspořádat medievalistické číslo Slova a smyslu, ale doufal jsem, že tázání bude směřovat jiným směrem, k reflexi současného stavu literární medievalistiky. Místo toho byly předloženy obecné, až neurčitě formulované problémy směřující k tématům, které, domnívám se, literárněvědné paleobohemisty v současnosti nijak zvlášť netíží. Přesto se nejprve pokusím splnit zadání a reagovat na předložené teze.