Světla Mathauserová – vědecká imaginace, láska k Puškinovi a starost o druhé

Tato úvodní slova z poémy Alexandra Puškina Ruslan a Ludmila mi natrvalo zůstala v paměti společně se vzpomínkami na vzácnou osobu, která mne s nimi seznámila. V časech Brežněvových pohrobků na katedře rusistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Světla Mathauserová za pomoci slov milovaného básníka nás čerstvé studenty vedla neznámým územím ruského středověku. Byla to velmi dobrodružná cesta imaginace, kterou s námi profesorka Mathauserová podnikala do poetiky textů. Výpravy do minulosti nám pomáhaly pochopit zásadní odlišnosti ruské kultury, její „slávu i její peklo“ a profesorka Mathauserová ji svými širokými vědomostmi přibližovala našemu vnímání. Dodnes mně hlavně díky ní uchvacuje ambivalence herezí, které – pronikajíc do ruské ortodoxie – zanechaly své stopy v směšně hořkých, krutě udivujících až patologicky rozjitřených staroruských textech a které sytily imaginaci mých pozdějších velkých ruských lásek Gogola, Dostojevského a Fjodora Sologuba. Světla Mathauserová neotvírala jen divadlo odlišností staroruských textů, ale soustavně připomínala ranou provázanost české a ruské křesťanské kultury. Janusovská tvář ruské kultury vyvstávala z jejích výkladů někdy až příliš plasticky a bývala jsem jí na seminářích vděčná za návraty k harmonickému Puškinovi. Profesorka Mathauserová se nebála vytvářet spojitosti mezi vzdálenými texty a kontexty. Byly to spojitosti podivuhodné, dokázaly vzbuzovat zvědavost, a o to jí jako pedagogu šlo v seminářích především. Jako by bylo slyšet najednou různé hlasy a skryté dialogy přítomnosti a minulosti.

Kromě imaginárních cest jsme jako studenti zažili se Světlou Mathauserovou i skutečnou iniciační cestu do Sovětského svazu. Čekala nás tehdy Gorbačovova Moskva a posléze i Leningrad. Za dlouhé jízdy vlakem nás ale také čekala nezvyklá sezení s profesorkou Mathauserovou plná diskusí o ruské kultuře, o teoriích strukturalismu, ale také o životě vůbec. Popíjeli jsme čaj ze samovaru a připomínali si ruskou historii, vše co nás mohlo potkat. Tehdy skutečnost předčila naše očekávání: Moskva byla plná nového a svobodného umění a imperiální Leningrad za dlouhých světlých nocí žil duchem básníka, jež nám vždy byl ve výkladech profesorky tak důvěrný a blízký. Možná, že nám hlavně její přítomnost zdůvěrnila obě velká a tajemně fascinující města.

Poté, co jsem skončila studia a vlastně zanechala rusistiky, jsme se s profesorkou Mathauserovou potkávaly na konferencích a jiných více či méně náhodných místech. Mluvívaly jsme o literatuře, práci a dětech. Rodina byla pro stále vlídnou profesorku Mathauserovou vždy součástí odborného života, součástí, která mu dávala smysl. Rodina neznamenala jen nějaké zázemí – něco odděleného od činnosti veřejné, to byly vztahy a vazby, které nebylo možné zrušit jen proto, že právě byla řeč o Puškinovi. Vždycky se mně ptávala, co dělají děti. Její starost o moje soukromí nebyla jen povinnou zdvořilostní otázkou. Věděla, proč se mne táže, a rozuměla tomu, jak hluboce do práce odborné zasahuje soukromý život a intimní zkušenosti, věděla, že jsou to další roviny činnosti, kterou jsme si zvolily. Byla důvěrná a chápající.

Vracím se teď často ke Smíchu staré Rusi a Ruslanu a Ludmile a hledám v nich svou ztracenou známou i neznámou přítelkyni.