Medievistika jako aktuální dílo. K pracím Světly Mathauserové a staré ruské slovesnosti

O své celoživotní specializaci, pedagogické i badatelské, rozhodovala Světla Mathauserová před více než půl stoletím. Stála na počátku své dráhy a zvolila si starou ruskou slovesnost. Její rozhodnutí nebylo vyvoláno dobovými preferencemi: vysokou školu vystudovala brzy po druhé světové válce, v letech, kdy převládaly aktuální politické zájmy nejen ve veřejném životě, ale i v akademickém prostředí. Rusko samo bylo zahlcováno zdánlivě neodkladnými úkoly a v tomto ruchu se zdálo, že dávné kořeny jeho kultury jsou překryty jak „evropeizací“ po reformách Petra I., tak především revolucí a vzestupem jeho mocenského postavení po druhé světové válce.

Přesto se rozhodnutí S. Mathauserové nemíjelo se svou epochou. Málokdo tenkrát tušil, že pod povrchem hlučné angažovanosti působí síly, které se znovu chápou pramenů evropské vzdělanosti a evropského života vůbec. Ernst Robert Curtius v zásadní knize o Evropské literatuře a latinském středověku vylíčil středověk jako epochu univerzální civilizace, jejíž obrazy a symbolická topoi ustavily výrazový repertoár našeho myšlení. Převrat v nazírání na středověk způsobilo i historické bádání o každodenním životě a osudech nevýznamných nebo „zlopověstných“ lidí (infâmes), kteří se ničím nezapsali do oficiálních dějin. Byly tak zhodnoceny výsledky poměrně nového oboru, archeologie středověku, ze studia „všedního dne“ zároveň vyplynulo, že lidová kultura nebyla jen matným odleskem kultury vysoké, ale že tvořila svébytnou, byť pestrou a nesourodou oblast, ve které se mísila zbožnost s persifláží, úcta s posměchem, pokora se vzpurností a která inspirovala groteskní umění renesance, romantismu i dekadence: především Bachtinova kniha o Rabelaisovi a lidové kultuře středověku vnesla řadu podnětů do evropské medievalistiky. (Ostatně pozornost historiků k pitoreskním podrobnostem všedního dne nebyla vzdálena básnickému vidění surrealistů.) I lidé bez speciálního zájmu o tuto epochu si uvědomili, že v 10.–12. století vznikla jádra dosud trvajících státních útvarů i základy téměř všech nynějších měst. Nedoceňované období dějin se ukázalo jako východisko naší civilizace, theolog Josef Pieper usoudil, že tzv. středověk byl jen prvou etapou nového časového úseku, který přesahuje do novověké epochy „a potrvá snad ještě dále za ní“._1

V Rusku samém po druhé světové válce sílil rovněž zájem o studium doby předcházející reformám Petra I. K nejvýznamnějším a nejdiskutovanějším kulturním událostem patřil tehdy dvoudílný film Sergeje Ejzenštejna o Ivanu Hrozném a Tarkovského film o Andreji Rublevovi. Avšak už v meziválečném období rozeznávali někteří romanopisci (Andrej Platonov, Boris Pilňak) pod chaotickým děním současnosti pradávné vzorce chování a mravních postojů, básníci (Velemir Chlebnikov, Nikolaj Zabolockij) se v letech revoluce vraceli k inspiraci z počátků ruské slovesnosti.

Světla Mathauserová bez okázalých gest vnímala tuto aktuální tvář staré ruské vzdělanosti. Vycházela z tradičních námětů ruské literární historie o původu epických literárních památek, o staroruském verši, o básnickém slově a překladu, vždycky však dovedla odkrýt v tématech ruského duchovního života jejich naléhavý smysl (je bezesporu příznačné, že snaha po filologicky dokonalejším překladu bohoslužebných knih vedla k dosud nepřekonanému rozkolu v ruské ortodoxní církvi). V monografii o ruské památce 17. století, pohádkovém vyprávění O Vasiliji Zlatovlasém, kralevici České země, prokázala řadu sedimentů dávné historické faktografie, dosvědčující původní znalost reálií, a tudíž i stopu autentických politických koncepcí českých panovníků. Mohla se pak zeptat: „…ať už by byl původ povídky jakýkoliv, je český kralevic Vasilij naprostou literární fikcí? Anebo snad tato postava určitým způsobem, to znamená velmi zprostředkovaně, lomeně, fantasticky, s mnohonásobnou podmíněností literárních vlivů a tradic přece jen souvisela s nějakým prototypem (přirozeně s poněkud jiným jménem) nebo s nějakými prototypy v českém panovnickém rodu? Odrážely snad její osudy vzdáleně osudy české země, jejího způsobu života a jejích mezinárodních vztahů?“_2

Nezůstalo však při tom. Ve své první knize, studii o monologické románové formě v ruské próze 18. století,_3 začlenila S. Mathauserová zdánlivě vnější kompoziční princip textu, abecední sled drobných kompozičních úseků, do průlomu, který novověká literatura uskutečnila v tradičních epických žánrech: ruská azbuka začíná písmenem „Азь“, což znamená „Já“, takže anonymní „azbukovník“ představuje na ruské půdě jeden z prvních pokusů o proklamaci svéprávného postavení jedince jakožto hrdiny moderního vyprávění. Navenek formální alfabetická konstrukce životního příběhu se ukázala jako převratný žánrotvorný princip, k němuž se bezděky uchýlil i Osip Mandelštam v eseji o Konci románu.

Zájem o starou slovesnost neznamenal pro Světlu Mathauserovou skutečně jen projev specializace na jeden z úseků standardních dějin literatury. Svým přístupem k dávným obdobím ruské vzdělanosti otevřela nový pohled na povahu ruské literatury vůbec. Pojala ruskou slovesnost jako celek, ve kterém nové jevy rozvíjejí předpoklady, uložené často v dávné tradici, vyvolávají je znovu v život a obohacují je nečekanými inovacemi. Zde snad můžeme hledat její nejpůvodnější badatelskou inspiraci. Tak vyložila stylistiku Vojny a míru Lva Tolstého na pozadí starobylého žánru „branné pověsti“, Buninovu prózu na pozadí legendy O Petrovi a Fevronii, kde byl představen ideál ženské duše, který nalezl mimo jiné filozofickou formulaci v pojmu „Sofie“. V Dostojevského Bratrech Karamazových zjistila nejen ohlasy či polemiky s velkými západoevropskými literárními výtvory, Dantovou Božskou komedií a Goethovým Faustem, ale i s ruským folklorním vyprávěním o Hoři neštěstí. Vzájemné přechody mezi dobrem a zlem patří k představám lidové dualistické heterodoxie, jež určila etické i umělecké cítění ruské kultury a jíž se chopil Fjodor Michajlovič Dostojevskij. Odtud pak mohla definovat problematiku jeho díla jinak a dramatičtěji, než jak ji podávají běžné a naivně moralizující výklady ruského klasika. Asi nejzajímavější obnažení dávného kulturního vzorce obsahuje její studie o „vití“ (navíjení, rozvíjení) slov v ruské slovesné kultuře 15. a 16. století. Jde v podstatě o hru anagramů, inverzí a variací hláskových skupin, o rozkládání a nepředurčené kombinace morfémů, příznačné posléze pro „samovité slovo“ a „zaumný jazyk“ u Velemira Chlebnikova, Vladimira Majakovského i Mariny Cvetajevové (vzpomeňme si na její hru se slovy „hora“ a „hoře“ v pražské poémě). Překvapivě prokázala, že nejvypjatější moderna se stýká s archaickými principy básnění. Roman Jakobson formuloval o několik let dříve takovýto přístup ve svém principu „poezie gramatiky a gramatiky poezie“, jenž se opírá především o paralelismy, antiteze, gradace a variace gramatických kategorií._4

Je možné, že Světla Mathauserová mohla vnímat ruskou literaturu tak intenzívně, protože se narodila na někdejší Podkarpatské Rusi: zde mohla mezi prvními životními dojmy načerpat poznání etnika, které se vyvíjelo na pomezí západní a východní kultury a pro svou izolaci od center moderní civilizace si uchovalo mnoho z rysů archaického myšlení i cítění. V téže době, kdy Světla Mathauserová dospívala, byla Podkarpatská Rus krajinou, ve které česká kultura nalézala představu o elementárních silách lidské existence, o touze po „právu“, které v dávném slovanském pojetí splývalo s „pravdou“. To, co v českém prostředí zprostředkovalo dílo Karla Čapka, Ivana Olbrachta, Stanislava Kostky Neumanna nebo Jiřího Langera, viděla Světla Mathauserová na vlastní oči. Je možné, že právě zážitek autochtonní slovanské kultury tvoří základnu onoho přirozeného jednotícího gesta jejích odborných zájmů.

POZNÁMKY

_1
Pieper, Josef: Scholastika. Osobnosti a náměty středověké filosofie. Vyšehrad, Praha 1993, s. 20.

_2
Mathauserová, Světla: O Vasiliji Zlatovlasém, kralevici České země. Vyšehrad, Praha 1982, s. 169.

_3
Mathauserová, Světla: Ruský zdroj monologické románové formy. M. D. Čulkov. Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1961.

_4
Studie Světly Mathauserové o staroruských kořenech moderní ruské slovesnosti jsou shrnuty v její knize Cestami staletí. Systémové vztahy v dějinách ruské literatury. Praha 1988. Speciální studie o staré ruské slovesnosti jsou pojaty do její knihy Drevnerusskije teorii iskusstva slova. Univerzita Karlova, Praha 1976.