O Vasiliji Zlatovlasém, kralevici české země

Legenda a pohádka

Středověk si liboval v nepřímém vyjadřování. Jakýkoliv motiv nebo text mohl být použit pro sdělení jiného řádu. Jen náznaky roztroušené v textu, doplněné někdy kryptogramem, jindy kryptoportrétem, měly vést čtenáře ztíženou cestou k cíli. Jakýkoli literární text mohl být nově aktualizován, takže původní a dobře známý systém uměleckých obrazů se stával novou významovou hodnotou.

Známou složku v příběhu o Vasiliji Zlatovlasém představuje pohádková osnova o odmítnutém či zesměšněném princi, který v přestrojení dosáhne uznání. Ovšem dříve, než promine princezně její posměch, potrestá ji řadou ponížení. Literární využití této pohádky, snad původně mýtu o světlém božstvu na čas zneuznaném, anebo ještě vůbec nezjeveném, můžeme sledovat až do duchovní a dvorské epiky raného středověku.

V Životě Josefa Egyptského, v části Aseneth, se vypravuje, jak krásná Aseneth nejdříve odmítla Josefa a pak toho velmi litovala: „Poslal Josef k Putifarovi posla, že chce přijet do domu jeho. Radostně radoval se Putifar a řekl dceři své: Přijede Josef, silný boží, a chci tě jemu za ženu dáti. A ona rozhněvavši se odpověděla: Nechci se dáti muži jatému a vězni, ale synu kralevici… I přijel Josef, sedě na voze faraónově, který byl celý zlatý… a byl Josef oblečen v sukni bílou, převelmi drahou, a plášť zlatohlavem tkaný, koruna zlatá na hlavě jeho… A když uzřela jest Aseneth Josefa, zarmoutila se jest pro onu řeč, kterouž byla mluvila s otcem o něm. I řekla jest: Teď slunce přišlo s nebe k nám na voze svém. Nevěděla jsem, že by Josef syn boží byl. Neboť kdo z lidí mohl by tak velikou krásu poroditi…“ Když Josef nepřijal od Aseneth polibek, zarmoutila se velmi a plakala, ale Josef ji pochválil. „A radovala se Aseneth v tom pochválení a položila se jest na lože své a nemocna byla strachem i radostí.“ Sedm dní se pak kála, odvrhla modly a osmý den „otevřelo se nebe a okázalo se světlo veliké“, a ona obnovena a obživena, „neboť pokání orodovalo“ za ni, oddána byla Josefovi skrze anděla božího. V den svatby anděl požehnal také pannám Asenethiným a byla svatba. Josefovi se pak narodili dva synové, prvního nazval Manasses, tj. zapomenutí, a druhého pojmenoval Efraim, což znamená rozplození._1

Duchovní řecký a latinský cyklus povídek o Josefovi, přeložený také do staré češtiny, se postupně rozpadal a poskytoval náměty světskému románu i pohádce._2 Hrdina ozářený nadpozemským jasem pak prochází epikou středověku stejně jako jeho protějšek – kající se krása a pýcha pozemská. Chléb požehnání a nápoj neporušení je dán ženě jako vykoupení viny.

Tento mystický výklad spojení muže a ženy, sám ovlivněný mýtem a jako mýtus působící, je doprovázen příznačnými ustálenými motivy, jež se s nemenší zákonitostí než hlavní téma prosazují do světské epiky středověku. Takovými jsou krásný palác, síň zaslíbení okrášlená stříbrem, zlatem a drahým kamením, nádherný pokoj „kamením drahým podlážděný, stěny kamením drahým ozdobeny, strop zlatý… lože zlaté, přikryté rouchy zlatohlavovými, zlata tkaného z hyacintu, ozdobené perlami…“_3 Společné pro jakékoliv opracování tohoto motivu je i sedm, dvanáct nebo šestnáct krásných panen, které slouží své paní. Jsou i šperky, zvláště koruny zlatá a „vůkol koruny dvanáct kamenů výborných a na nich dvanáct hvězd zlatých“.

Všechny uvedené znaky, krása, moudrost a pýcha, jasem ozářený hrdina, odmítnutí vystřídané pokáním, krásné komnaty ve věži obývané pannami, to vše je vlastní také další středověké skladbě. Kolem roku 1300 existovala ve Francii dnes ztracená báseň typu rithmos, kterou islandský biskup Jón Halldórsson (zemřel v roce 1339) použil jako podklad pro tzv. Clarussagu, v níž Clarus, tj. jasný, syn saského krále Tiburcia, se uchází o Serenu, dceru krále Franků._4 Princezna pozve prince Clara do věže, v níž přebývá se svými šedesáti pannami. Když se ale princ při večeři potřísní vajíčkem, je vykázán z princezniny společnosti jako nevychovanec a vesnický hňup. Zostuzen jde domů, ale brzy se vrací v přestrojení za prince Eskelvarda se třemi nádhernými stany, které dal zhotovit jeho moudrý průvodce Perus. Serena chce stany získat, ale přestrojený Clarus žádá za ně tři noci strávené v její ložnici. Serena souhlasí, ale dává přimíchat do nápoje spací prostředek, takže Clarus podvakrát usne. Teprve třetí den prohlédne lest, pití nápoje jen předstírá a dosáhne svého. Slaví se svatba a mladí manželé vyjíždějí na moře. Jednoho rána však stan i princ Eskelvard mizí a Serena se probudí vedle škaredého hrubce, který je odporný a chudý a vydělává si hrou na hudební nástroj. Nutí Serenu, aby žebrala a nosila ho na zádech, že prý si zlomil nohu. V tomto ponížení ji potká kdysi pokořený a odmítnutý princ Clarus, který ji obdaruje. Tak se to opakuje třikrát, až nakonec se jí Clarus odhalí jako přestrojený Eskelvard, a tedy její manžel. Celý příběh je pak uzavřen dvojí moralitou: že dívky nemají urážet své nápadníky, a jsou-li kárány, mají zkoušku snášet trpělivě i zachovat věrnost mužovi.

Tento pohádkový motiv byl mnohokrát podroben literárnímu zpracování. Johannes Bolte a Jiří Polívka uvádějí novelu italského autora Luigi Alamaniho z počátku 16. století, v níž hrabě z Barcelony, uražený dcerou hraběte z Toulouse, získá ji v přestrojení za prodavače diamantů. Také Konrad Würzburský zpracoval podobný motiv,_5 tam ovšem se dáma vzdá nápadníku přestrojenému za blázna nikoliv pro klenoty, nýbrž z hrubé chtivosti.

V mnohém větším počtu než novely dochovaly se pohádky s tímto motivem, a to francouzské, španělské, italské, norské, dánské, islandské, německé, slovinské, české, slovenské, ruské, ukrajinské, polské, finské a maďarské. V Tisíci a jedné noci je to příběh Mirjam, dcery kalifa z Bagdádu, a prince z Jemenu. Pro všechny společné, a tedy invariantní, je prvotní nepoznání světla, jež se musí později draze vykupovat, než dojde k novému zjevení. Postavy, které jsou nositeli těchto základních mytických atributů, mění se od novely k novele a od pohádky k pohádce. Od mýtu světlého božstva a jeho zjevení pozemské kráse putuje motiv do legend, do pohádek, do rytířské epiky starší a mladší, do iniciačního románu a do renesančních novel.

Hrdinové se tedy různí co do svého stavu, je to princ, rytíř, carevič Ivan, ale také kupecký syn nebo Vašíček. Jen někdy si zachovávají původní atribut a jsou některou vlastností vztaženi k božstvu, ke slunci: princ Clarus, tj. jasný, Vasilij Zlatovlasý, v české pohádce Zlatohlávek nebo Zlatovlásek. Přestrojení prince není pro vlastní obsah nijak podstatné, a může se také měnit. Zesměšněný princ se převleče za rytíře, za kupce, za hráče na hudební nástroj, zahradníka, žebráka, ovčáka, pasáčka vepřů, za blázna, anebo také, což je ovšem zase návrat k mýtu, změní se ve zlatého jelena.

Také urážky pyšných princezen jsou rozmanité, ale svým způsobem vázané na jisté historické reálie. V německé pohádce princezna urazila národní ješitnost německého prince, v norské pohádce o Hakonu Borkenbartovi dala uřezat uši jeho koni, v dánské pohádce proděravěla princovu loď, která se pak potopila atd._6 Princův pomocník, jehož úloha byla rozvinuta hlavně v románu zasvěcení, má také různé varianty. Z původního divého muže nebo snad ještě totemového jelena se zlatým peřím, zlatou lysinou a zlatými parohy, jak je to v české pohádce o Zlatohlávkovi,_7 změní se v moudrého učitele z Arábie, jakým je například Perus, rádce Clarův, nebo prostě v kupce znalého světa. Pokud je tato pohádková funkce rozvinuta naplno, pak se pomocník mění v toho, kdo hrdinovi pomáhá zkrotit pyšnou princeznu – v hrbáče, mrzáka, žebráka, hrubého ohyzdu, jehož princezna musí nosit na zádech.

Nejpestřejší je paleta předmětů, za které si přestrojený princ koupí princeznu. Kouzelná hra na hudební nástroj je jen cestou, jak vzbudit její zájem, ale předměty, za které princ dosáhne dovolení spát přede dveřmi princezniny ložnice, v ložnici a pak na loži, ačkoliv i ty byly jistě vázány na obsah mýtu, se také obměňují. Jsou to tři zlaté míče, zlaté přadeno, vřeteno a kolovrat, tři sviňky z tančícího stáda, tři krásné stany, tři šperky, anebo také kabát, sukně a šněrovačka.

Potrestání princezny je vždycky kruté, i když se mění jeho forma. Za smích jí princ odplácí zesměšněním, za zneuctění se jí dostává téhož, až do konečného vyvážení urážky. Že tento motiv měl nejrůznější literární realizace, od řešení odplaty v nejvyšších sakrálních sférách pomocí seslaného prorockého vzkazu nebo snu, přes symbolické vyjádření tabuizovaných sfér lidského konání, až po jeho renesanční odkrytí, je samozřejmé a odpovídá to vývoji uměleckého cítění.

Historický vývoj motivu potvrzuje různorodá modifikace hrdinových přestupků, pro které se stává terčem posměchu. V Halldórssonově příběhu to bylo potřísnění vajíčkem, v německé pohádce Drosselbart ze sbírky bratří Grimmů deklasují hrdinu vousy trčící jako zobák, v jiné německé pohádce si princ při jídle pokape šaty, ve španělské pohádce se shýbne pro zrnko granátového jablka a v další nabídne princezně půl hrušky místo hrušky celé atd. Ale v jiné skupině pohádek je od samého počátku zavržen jako partner nerovný. Už v této rozdílné motivaci deklasování je také naznačeno rozdělení motivického vývoje do dvou základních tendencí. Příběh buď směřuje k obecně lidským sférám, jako je otázka dospělosti, individuální zdatnosti, schopnosti realizovat se ve vlastním potomstvu, anebo k otázkám sociálním, jako je otázka rozšíření prostoru pro seberealizaci celého druhu, celého společenství, a zvláště otázka podřízenosti a nadřízenosti daných národnostních i společenských skupin.

A tady, jak se zdá, se námět ukázal být velmi vhodným pro různá tendenční zpracování a dokonce pro různé politické programy. V povídce o Vasiliji Zlatovlasém je český princ odmítnut francouzskou princeznou. Jistěže tady český král může být jmenován zcela nezávazně, bez nároku na historickou hodnověrnost, jako například ve středověké fikci o paní de Lusignan, tj. o Meluzíně, a stejně tak král francouzský tu nemusí mít žádnou historickou platnost. Ale úplnou libovůli asi přece jen nemůžeme předpokládat, protože v tom případě bychom museli také připustit obrácení vztahů: francouzský princ a česká princezna. V Povídce o francouzském synu sice byl v 18. století v Rusku příběh o českém kralevici volně zpracován v dobrodružný příběh francouzského šlechtice,_8 ale tím vznikla úplně jiná skladba, z níž vymizel obsah původního mýtu o zaslíbení, protože všechny prvky tomu sloužící byly nasměrovány k frivolnosti, lascivnosti a cynismu, k nevybíravosti, charakteristické už pro pikareskní román.

Vycházejme tedy ze skutečnosti, že v povídce o Vasiliji Zlatovlasém jde o konflikt českého prince a francouzské princezny, a podívejme se, jakými konflikty byl tento motiv obsazen v jiných pohádkách. Je sice pravda, že islandský biskup Haldórsson aplikoval motiv na konflikt sasko-francký, tedy na konflikt za hranicemi vlastní země. Ale z dalších aplikací vyplývá jistá zákonitost a tendenčnost. V německé pohádce je německý princ uražen francouzskou princeznou, prý by si raději vzala pasáčka vepřů než německého prince, ale nakonec se jeho deklasování ukáže být mylné._9 Také ve španělské povídce je uražen španělský princ princeznou francouzskou, zatímco v jedné italské povídce jde o konflikt mezi hrabětem z Barcelony a dcerou hraběte z Toulouse. Ale ve francouzské povídce je francouzský princ nedoceněn anglickou princeznou._10 Podle tohoto modelu by nebylo nijak zvláštní, kdyby české prostředí vytvořilo aplikovanou skladbu o českém princi a francouzské princezně. Jestliže se takováto skladba zachovala, i když nikoli v českém, nýbrž v ruském prostředí, pak je docela přirozené, že už sto let je ruskou literární vědou situována do českého literárního prostředí.

Řekli jsme sice, že z české strany nebylo nic o původu této skladby řečeno explicitně. Ale přece jen něco můžeme uvést. V komentáři Bolteho a Polívky k pohádkám bratří Grimmů je zmíněna povídka o Vasiliji Zlatovlasém jakožto literární zpracování známé látky a připomíná se také názor A. N. Veselovského, že jde o ruský překlad západoslovanské povídky._11 Za druhou reakci na tuto otázku můžeme pokládat stať Zlatohlávek od Václava Tilleho._12 I když se autor nikde o souvislostech s Vasilijem Zlatovlasým nezmiňuje, není vyloučeno, že jak nadpis, tak i obsah jeho stati tímto směrem míří. Tille vyčlenil dvacet typů pohádek, které mají podobnou látku, ovšem různě obměňovanou._13 V pohádce Boženy Němcové Zlatovlásek získá Vojtěch bílého koně, jede s ním ke skále, ve studánce si ozlatí vlasy, které ovšem pak skrývá pod jehněčí koží, a slouží na zámku jako zahradník, až získá princeznu. Václav Tille uvádí z Rubešových povídek ještě další příběh o Zlatohlávkovi,_14 který z vězení svého knížecího otce vypustí divého muže. Když se pak Zlatohlávkovi, který slouží u myslivce, ztrácejí jeleni, divý muž mu pomůže. Vycvičí ho v rytířství a zahradnictví, dá mu tři zlaté prsteny, s modrým, červeným a bílým kamenem, a pošle ho sloužit k princezně, aby ji získal.

Zajímavé je, že vedle názvu Zlatohlávek, Zlatovlásek jsou v pohádkách tohoto typu i názvy Prašiveček, Strupáček,Všiváček, jež označují hrdinovo přestrojení, zvláště ukrývání jeho vlasů jako jasného předznamenání. Mezi nimi k původnímu mýtu zřejmě ukazuje také obraz všivosti, který je rovněž v jedné francouzské pohádce nazvané Le Pou, tj. veš. V severských pohádkách má hrdina všivý oblek, ve slovenské pohádce má střevíce ze vší kůže, v českých pohádkách je hrdina tak dokonale přestrojen, že je nazýván Všiváčkem. Někdy je zamaskování nutné, aby hrdina na všechno odpovídal „Nevím“ nebo „Kokeš“, nebo aby byl dokonce němý jako princ Bajaja.

Tilleho studie o Zlatohlávkovi i tři Polívkovy studie o zlaté rybce, o třech zlatých vlasech děda Vševěda, o zlatonosném ptáčku_15 přinesly hodně důkazů o rozšíření této látky v českém prostředí, ovšem ukázaly také na její stejně rozšířené uplatnění v lidových pohádkách slovanských a vůbec světových. Takže z pouhého výskytu podobného motivu v Čechách nelze činit závěr o literárním původu. Ovšem Václav Tille se domnívá, že inspiračním zdrojem mnohých vyprávěčů nebylo jen lidové podání, nýbrž především tisky dnes nám neznámé. Mohly to být lidové kalendáře, ale také umělé mravoučné povídky, které se u různých vyprávěčů rozpadaly v samostatné, jen vzdáleně příbuzné příběhy doplňované z dalších zdrojů._16 Mohla být takovým zdrojem také původní epická skladba o českém princi a francouzské princezně? Ani Tille, ani Polívka takovou otázku nekladou, ale domníváme se, že ačkoliv nevztahují výslovně povídku o Vasiliji Zlatovlasém k české pohádce, přece jen oklikou přes různé aplikace motivu o Zlatohlávkovi, zlatých vlasech a vůbec o zlatu jako příznaku vyvolené bytosti tento vztah měli na mysli._17

Podobný aspekt snad lze předpokládat také v Polívkově komentáři ke Kubínovým Lidovým povídkám z českého Podkrkonoší._18 Zvláště motiv „zlatohlavý-strupatý ve službách královských“ a motiv „pokořená princezna“, rozšířený v českých pohádkách, mají hodně shodných prvků s povídkou o Vasiliji Zlatovlasém. Z Kubínových českých pohádek podkrkonošských uvedeme aspoň dva příklady.

V pohádce Prašiváček_19 je hrdinou Vašíček, syn bohatého sedláka, jehož macecha vyhnala. Koníček Višňáček ho odveze ke studánce, kde si Vašíček umyl vlasy – a od té chvíle je měl zlaté. Koníčkovi Višňáčkovi stejným způsobem ozlatil hřívu a ocas. Pak Vašíček vstoupil do služby v královské zahradě. Vlasy měl schované pod ošklivou čepicí, takže ho všichni pokládali za strupáčka, za všiváčka. Ale jednou ho pozorovala princezna, a „… voni mu teďka vybjehly ty zlatý vlasy, až mu to voči zalilo…“ Vašíček se princezně zalíbil, a když potom s pomocí svého koně Višňáčka porazil v boji nepřítele, dostal princeznu za ženu. Tak strupáček a všiváček Vašíček a jeho kůň Višňáček zvítězili nad ponižováním a zlobou a prokázali svou pravou hodnotu.

V druhé pohádce nazvané Pokořená princezna odčiňuje uražený princ své ponížení jiným způsobem: „Byl jednou jeden král a měl hezkou princeznu. A zas byl druhej král a měl hezkýho prince. A když byli voba v letech, ten princ psal tý princezce, esli by mu ruku podala. Ale vona byla pyšná, vona mu skázala, že by si vo něj ani posranej střevíc nevotřela. Tak von si to vzal ňák do hlavy, pořídil si blázniví šaty… a šel do světa. Jo a uměl při tom dobře hrát na flétnu…“ Princ potom hrál pod balkónem a házeli mu peníze a šunku. Když ho uviděla princezna, řekla: Ach papá, ach nech mi tady toho blázna.“ Pak princezna posílala komornou zeptat se, čemu se ten blázen směje. Ukázalo se, že blázen má krásný prsten, ale dá jej jen za to, „když mě princezna veme sebou spát.“ Princezna pošle místo sebe komornou, ale pak nakonec přijde i sama. Král ji nato vyžene i s bláznem, a tak spolu putují světem, zakoušejí strádání a mnohá ponížení. „A šli dál, až do toho království, do hlavního města, co král bydlel.“ A tím končí putování princezny a prince, protože ten se jí dá poznat a pak žijí šťastně až do smrti._20

Podobná verze byla zachycena na Poličsku, ale také až v Charvátsku a na Zakarpatské Rusi. Tam princezna říká, že by si od prince nedala ani střevíce utírat, ale pak mu je sama utírá. Podobné pohádky jsou doloženy na celém světě._21

Nemůžeme ovšem nevzít v úvahu ruské byliny. Mezi nimi nejvíce bylina o Slavíku Budimirovičovi, jak to bylo už několikrát konstatováno, podobá se povídce o Vasiliji Zlatovlasém. Mladý Slavík Budimirovič pluje na třiceti korábech se svými třiceti mládenci bez jednoho, neboť on sám je třicátý.

Hraje Slavík na zvučné housle,
strunku ke strunce napíná,
tónce k hlasu připodobňuje.
Tónce přiváží z Novgorodu,
a jiné zase z Jeruzaléma,
a ty drobné popěvky od siného moře.

Když koráby připluly do Kyjeva k laskavému knížeti Vladimírovi, na hostině prosí Slavík knížete, aby mu dovolil rozbít stany blízko svého dvora v sadech své neteře Zabavy Puťatišny. A k ránu družina vyrubala sad a postavila tři stany – paláce. Zabava posílá své dívky a chůvy na výzvědy a sama chodí a poslouchá, co se ve stanech děje. Ve třetím slyší Slavíka na housle hrát. Vstoupí dovnitř a sama se mu nabízí za ženu:

Ty jsi mládenec neoženěný,
já jsem dívka na vdávání…
Slavík vzal Zabavu za bílé ruce,
položil ji na lože ze slonové kosti
a na podušky z prachového peří.
„Čeho ses, Zabavo, polekala?
Oba jsme přece dospělí!
A ty, jak říkáš, jsi děvče na vdávání.“

V jiných variantách však Slavík odmítá Zabavu slovy:

Vším ses mi, děvče, zalíbila,
ale tím ses mi, děvče, nezalíbila,
že sama se mi za ženu namlouváš.

V některých bylinách je to forma zavržení a Zabava odchází domů se slzami a s hanbou, ale v jiných přece jen následuje svatba a Slavík si odváží Zabavu na svých krásných korábech._22

Podobnost s povídkou o Vasiliji Zlatovlasém vedla některé historiky k domněnce, že bylina o Slavíku Budimirovičovi vznikala pod jejím vlivem. Ovšem pravděpodobnější je, že obě skladby se vztahují k obecnému archetypu, jenž dal vzniknout také bohatě rozvinutému rytířskému románu, stejně jako nesčetným pohádkám s obsahem námluv._23

O nezbytnosti předpokládat pradávný obecný archetyp svědčí také podobnost některých epických detailů byliny i povídky o Vasiliji Zlatovlasém s těmi, jež jsou rozvinuty v legendárním líčení Šalamounovy stavby chrámu a paláce a v soupeření moudrého Šalamouna s královnou ze Sáby. Také z těchto zdrojů hojně čerpala epická tradice bylin, jak to dokazuje bylina o krásném carovi Vasiliji Okuljevičovi, únosci ženy Šalamounovy. S povídkou o Vasiliji Zlatovlasém je tato bylina spřízněna jménem jedné z jednajících postav, jež se nazývá Vasilij Pustovolosovič.

Podobností je bezpočet. Avšak ne ve všech skladbách jsou realizovány všechny motivy plně. Většina umělých skladeb, jež jsou organizovány určitým záměrem, vyzvedá jen některé funkce, zatímco jiné opomíjí. Směrodatnější jsou v tomto smyslu pohádky, protože v nich jsou všechny motivické funkce naplněny a není tam tolik nedořešených epických detailů jako v povídce o Vasiliji Zlatovlasém nebo jiných aktualizovaných skladbách.

Podobenství a rozprávka

Druhým žánrovým aspektem, s nímž se pohádkovost kříží, je moralita. Označení povídky o Vasiliji Zlatovlasém jako příkladu, podobenství, rusky pritča, je, jak se domníváme, poněkud příznakovější než její pohádkovost. Přestože i v ruské literatuře se vyskytuje řada skladeb, jež nesou toto označení, zvláště podobenství Kirilla Turovského,_24 a přestože právě příklady a výklady z Gest Romanorum patřily v 17. století v Rusku k oblíbené překladové literatuře,_25 je přece jen moralistní aspekt příznačnější pro literaturu českou než ruskou. Je to dáno historickým vývojem. V české literatuře bylo kázání nepřetržitě součástí bohoslužebných obřadů a příklad i výklad byly orientovány k posluchači a počítaly s jeho aktivní recepcí. Proto také v kázáních se tak výrazně mohly realizovat a docházet širokého ohlasu ideje nábožensko-reformní.

V původní české literatuře už od 14. století byla rozvinuta její moralistní větev, jak to ukazují spisy Tomáše ze Štítného. Středověká duchovní učenost byla v jeho Knížkách šesterých o obecných věcech křesťanských z „nepřístupné latiny výše“ přenesena do prostých českých příbytků, kde se spojila se starými zvykovými obyčeji. Ty se tímto počinem zvýznamnily a spoluutvářely tak mravní normy. To, že Tomáš ze Štítného psal o věcech mravních a výchovných česky, vyneslo mu sice od některých mistrů učení pražského nepřízeň, ale zato pro další vývoj národní kultury to znamenalo neskonale mnoho. Marnost každodenního života rozpracoval do všech podrobností a dovedl „způsobem svým, jakož se jemu v tom nikdo vyrovnati neuměl, učiniti ji (tj. učenost) chutnou a zábavnou“, říká o něm pořadatel jubilejního vydání z roku 1852 Karel Jaromír Erben._26 Tady se zrodila tradice českých moralistních příkladů a jejich vejkladů.

Tomáš ze Štítného velmi přesvědčivě promluvil v řeči české o věcech obecných. Pravidla chování předestřel zákonikón, učeným súdciem, pánóm, vládykám, poprávcóm, kupcóm, kramářóm, a dal příklady o pokorných hospodyních i o helmbrechtných. Také rozsáhle pojednal O pannách, ješto chtie zamuž, O stavu vdoviem a Čeho se mají střieci, ktož chtie v manželstvo.

Překladem podobenství ze sbírky Barlaam a Josafat rozšířil v české slovesné kultuře výkladovou literaturu, neboť jazykem příkladů „nezřejmé a neznámé dával zřejmým rozuměti“. Mezi podobenstvími je také příběh o pokušení syna králova krásnými pannami, zvláště jednou dcerou královskou: „… kterak zlý duch roznietil u milosti jednoho krále dceru proti královici“ a kterak „počiechu žádosti tělesný rytieře božieho podněcovati“. Příklady milostné, jež ve 14. století byly naznačeny zastřeně a vykládány jen v oblasti duchovní, dostaly se pak v renesančním proudění 15. a 16. století do popředí zájmu a byly od moralistního základu odloučeny. Avšak moralistní aspekt v české literatuře přetrvával i tehdy, když v renesančních rozprávkách byla z milostných motivů sňata rouška duchovnosti a tělesnost slavila svůj triumf. Za všechny uveďme literární vývoj Mikuláše Konáče z Hodiškova, autora měšťanského z přelomu 15. a 16. století, jehož zájmy se projevily ve volbě překládaných děl, v jejich dedikaci i výkladu. Tento literát sledoval evropskou renesanční tvorbu a také ji do českého povědomí prosazoval (přeložil například facetie z Poggiovy sbírky Liber facetiarum), ale současně jako utrakvista korigoval svůj sklon k renesanční tvorbě zvýrazňováním tvorby nábožensko-reformní._27 V Konáčově literární činnosti se prolínají renesančně frivolní náměty s didaktickými, a tak tu dochází k specifické syntéze, charakteristické pro pozdní středověk. Podobně jako jiné středověké kompilace také například Životové a mravné naučení mudrcův přirozených_28 čerpají z různých zdrojů, z autorů klasických, církevních i středověkých. Vzniklo tak něco mezi spisem didaktickým a narativním.

Renesanční původní rozprávky se i později do českého prostředí dostávaly jen jako příklady k moralitám. Tak ještě Jan Albín, pořadatel a překladatel tzv. Prostějovského sborníku z roku 1557, pokládal za nutné omluvit se za frivolní příběhy a zdůraznit, že jsou míněny jen jako příklady určené k odvracení žen od lehkomyslnosti: „Vejmluva skladatele z lehkejch žertuov. Když jsem tyto fabule a žertovné řeči poněkud vypsal a přeložil, ne pro náchylnost a mdlobu ženskú, poctivosti jejich a cti k ourazu…, ale z přinucení vysokého vtipu muže Poggia i jinejch také, kteřiž takových žertovných řečí k trestání měkké mysli ženám příliš mnoho psali a je od jejich lehkomyslnosti takovými příklady odvésti chtěli.“

Také následující Brantovy rozprávky jsou uvedeny doporučením Jana Albína, že jde o morality: „Tuto se počíná druhá strana pěkných, milých básní, příkladův a těch věcí, ježto se v pravdě staly. Ty od doktora Sebastiana Branta k vyučení dobrejch mravuov sebrány a sneseny jsou.“_29

Toto přirozené sepětí frivolní rozprávky s moralitou, příznačné pro českou literaturu 15.–16. století, máme na mysli, když hledáme možné vysvětlení pro označení povídky o Vasiliji Zlatovlasém jako příkladu, podobenství. Vždyť i pozdně gotická nástěnná malba musela často některé výjevy, například taneční rej, ospravedlňovat jako názorný příklad k moralitě. Tak byla původně podle vzorníků míněna malba tanečníků a hudců, než se na stěnách svatební síně Zvíkovského hradu stala už jen scénou dvorské zábavy.

Osamostatňování vlastního příběhu od původně závazné morality bylo záležitostí až dalšího vývoje textu a bylo tomu tak zřejmě i v ruském prostředí. Jako příklad tohoto procesu se můžeme uvést srovnání dvou redakcí povídky o Vasiliji Zlatovlasém. Náš pozdní opis tohoto textu z konce 18. století už označení příklad, pritča, nemá. V názvu je jediné žánrové označení skladby, a to historie, tj. vyprávění, pověst, příběh.

Do příběhů, které už bez moralistních záměrů reprodukovaly životní situace, se pak postupně dostávaly motivy veselí, tance, pití, ale i motivy frivolní, lascivní a naturalistické.

Jedním z nich je trestání ženy. V exemplech se bití ženy odsuzuje jako nepřístojnost: „Jedna počestná žena měla nešlechetného muže… přicházeje pak domů, krutě bil svou poctivou ženu…“ Ale v jediném exemplu „byla jedna žena, kterou její muž často bil“, ta si tím však byla sama vinna, protože byla zlá a modlila se, aby muž umřel. A také nenasytná žena a zlá lhářka je trestána po právu: „Muž však nespokojen její hltavostí řekl: Ještě nemáš všechno, a vzav rožeň, dobře ji zmlátil.“ Anebo: „A dal ji těžce zbičovati jako lhářku a lstivou ženu.“_30

A konečně i Kronika Trojanská zná motiv zbití ženy: „Ale Hektor na ni se rozhněvav, zláv ji, zbil ji k tomu…“_31

Od dvorské etikety i moralistní instruktážnosti se úplně už uvolnila próza i lyrika Hynka z Poděbrad. Dobře obeznámen s německými „liederbuchy“ i s italským „sladkým novým stylem“, psal milostné verše s renesanční otevřeností tak výraznou, že to pobouřilo Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic a přimělo k sepsání Žaloby k svatému Václavu na mravy Čechů (asi v roce 1496)._32

Doba už směřovala od středověku k renesanci. A tak současně s tím, jak v některých případech probíhalo osamostatňování životních příběhů od moralistních výkladů a tyto směřovaly k nezávaznosti, tak zase v jiných případech, například v německém překladu rytířské epiky, se odstraňovala choulostivá místa, jež by mohla dráždit puritánské luterány: slova „vrhla se na své lože“ z francouzského originálu Warbeck přeložil do němčiny jako „odebrala se do své komnaty“.

Také pití vína, hodování, tance a veselí se sice na jedné straně zamítlo, ale na straně druhé s přirozenou bezprostředností líčilo v Deníku Václava Šaška z Bířkova: „Po tomto zápase dal vévoda přinést víno a cukroví. Bylo pak ho po zemi rozsypáno ještě za několik zlatých. Mně pak nabízely vévodkyně tolik vína, že jsem se ztěží dostal domů, protože jsem se opil.“_33

Když autor Deníku popisuje turnaj v Kolíně nad Rýnem, připojuje také, jak „při hostině byly provozovány všelijaké tance a hry. Při tom žádaly paní a dívky pana Lva a také biskupovým jménem ho uctivě prosily, aby kvůli biskupovi zatančil se svými druhy tance, jak se tančí u nás doma… A potom ho s celou jeho družinou dívky a paní uctivě doprovodily až k domu, kde byl ubytován.“_34

Pití vína s podáváním zákusků, které ještě podle francouzské kroniky o cestě Karla IV. do Francie bylo součástí dvorského ceremoniálu přesně stanoveného a plného hieratických významů,_35 se později v renesančním kontextu uvolnilo a stalo pouhým požitkem. A obdobně i renesanční rozprávka uvolňovala příběh z rámce morality a duchovních obsahů, aby tak čtenáři nabídla nový, rozmarně smyslový požitek.

(Ukázky z knihy Světly Mathauserové O Vasiliji Zlatovlasém, kralevici české země. Vyšehrad, Praha 1982)

POZNÁMKY

_1
Srov. Vydání J. Vilikovského, Próza z doby Karla IV. Praha 1948, s. 27–34.

_2
Srov. Dějiny české literatury I. Praha 1959, s. 135 a 305.

_3
Próza z doby Karla IV. Praha 1948, s. 27.

_4
Používáme vydání Bjorni Vilhjálmsson v edici Riddarasögur, Reykjavík 1954, s. 3–61. Srov. také Gustaf Cederschiöld: Clari saga. Halle 1907.

_5
Bolte J.–Polívka, G.: Anmerkungen zu den Kinder u. Haushaltmärchen der Brüder Grimm. Leipzig 1913, s. 446. Srov. také německou pohádku Die drei Bälle.

_6
Srov. norskou pohádku Haken Borkenskjegg ve sb. P. Chr. Asbjřnsen og J. Moe, Norske folkeeventyr. Oslo 1841, s. 79–85 (v překladu M. Blekastadové Haken Kůrybrada).

_7
Srov. Českou pohádku z okolí jemnického, kterou uvádí V. Tille ve stati Zlatohlávek. Slavia 4, Praha 1929, s. 895–918.

_8
Srov. O tom u nás v 1. kap. pozn. 21.

_9
Kuhn, A.: Sagen, Gebräuche und Märchen. Leipzig 1859. – Dále tu používáme přehledu pohádek z komentáře J. Bolta aj. Polívky k pohádkám bratří Grimmů, viz pozn. č. 5.

_10
Tamtéž, 446. Všechny kombinace uvádí E. Philippson v knize König Drosselbart. Greifswald 1923, s. 13.

_11
Tamtéž, s. 449. Také E. Philippson při reprodukci čerpá z tohoto zdroje.

_12
V. Tille, Zlatohlávek. Slavia 4, 1929, s. 895–918.

_13
V. Tille tu vlastně navazuje na Literární studie (Praha 1892, 1–124), v nichž rozebírá lidové povídky o neznámém rekovi, jenž v závodech získá princeznu za choť.

_14
V. Tille, Zlatohlávek, s. 913.

_15
Srov. Polívka J.: Lidové povídky slovanské. Praha 1929, s. 1–152.

_16
Tille, V.: Zlatohlávek, s. 918.

_17
Tamtéž, s. 895.

_18
Kubín, J. Š.: Lidové povídky z českého Podkrkonoší I–III. Praha 1922 až 1923, s. 541–549.

_19
Tamtéž, s. 193–199.

_20
Tamtéž, s. 426–428.

_21
J. Bolte aj. Polívka: Anmerkungen…, s. 443.

_22
Srov. Orlov, A. S.: Perevodnyje povesti feodalnoj Rusi i Moskovskogo gosudarstva XII–XVII vekov. Leningrad 1934, s. 134–135.

_23
Tamtéž, s. 136.

_24
Turovskij, Kirill: Pritča o čelovečeskoj duše, Pamjatniki literatury drevnej Rusi, XII vek. Moskva 1980, s. 191–210.

_25
Srov. Orlov, A. S.: Perevodnyje povesti…, s. 92–94.

_26
Tomáše ze Štítného Knížky šestery. Praha 1852, III.

_27
Srov. O tom v předmluvě M. Kopeckého k vydání Mikuláše Konáče z Hodiškova: Pravidlo českého života. Praha 1961, s. 8.

_28
Překlad pořízený Mikulášem Konáčem byl v roce 1535 přeložen do polštiny Martinem Bielským. Srov. O tom J. Krzyźanowski, Romans polski wieku XVI. Lublin 1934, s. 37.

_29
Podle sborníku Prostějovského z roku 1557 vydal A. Truhlář, Praha 1901. Srov. s. 265 a 271.

_30
Exempla, Próza z doby Karla IV. Praha 1948, s. 145–165.

_31
Kronika Trojanská, Próza z doby Karla IV. , s. 290.

_32
Srov. Tichá, Z.: Veršované skladby Neuberského sborníku. Praha 1960, s. 16.

_33
Václav Šašek z Bířkova: Deník o jízdě a putování pana Lva z Rožmitálu a z Blatné z Čech až na konec světa. Praha 1951, s. 36. Tamtéž, s. 27.

_34
Tamtéž, s. 27.

_35
Srov. Cesta císaře Karla IV. do Francie. Praha 1937, s. 50, 67 aj.