Nad pařížskými zlomky latinského Dalimila
V březnu 2005 koupila za velkého zájmu médií i veřejnosti Národní knihovna ČR v pařížské aukční síni 12 pergamenových listů, přinášejících části Dalimilovy kroniky v ilustrovaném latinském překladu. Národní knihovna pohotově zpřístupnila zakoupené fragmenty rukopisu, který dostal signaturu XII.E.17, výstavou v Klementinu a vydala pro trvalou upomínku jeho faksimile pod titulem Dalimilova kronika – Pařížský zlomek latinského překladu. Pro odborníky zpřístupnila jeho bibliografický popis na internetu (http://www.memoria.cz/special_cz/free_docs2.asp)._1
Nález latinského Dalimila je velkým překvapením. Dosud se z knihy do knihy přebíral údaj o rýmovaném latinském překladu Kroniky, který měl být podle informace Václava Hanky dílem mikulovského piaristy P. Remigia Maschata (†1747) a měl být chován v tamní knihovně,_2 kde byl marně hledán. Nicméně se tušilo, že by mohl středověký latinský překlad existovat. Pavel Ješín z Bezdězí, který své kancelářské služby protihabsburské stavovské opozici zaplatil doživotním vyhnanstvím a zničením svého vydání Dalimilovy kroniky, které vytiskl 25. dubna 1620 v Novém Městě Pražském Daniel Karel z Karlsperka, napsal v závěrečné části své Předmluvy k rozumnému a nekvapnému Čtenáři (fol. CIv): _3 „Wedlé čehož já také jednoho každého Milovníka své Vlasti prosím, pokudž jaký Exemplář Kronyky této Latinský neb Český má, a ten by v něčem od tohoto na světlo se vydávajícího rozdílný byl, že buď pro napravení, buď doplnění tohoto, se mnou se o něj sdělí.“ Josef Jireček_4 v úvodu ke svému vydání Kroniky napsal a příklady doložil, že „některý Čech, zdá se, úkol“ německému překladateli „usnadnil tím, že mu aspoň zčásti text český přetlumočil do latiny“.
Vynikajícím východiskem pro jakoukoli práci nad novým latinským Dalimilem je třísvazková kritická Staročeská kronika tak řečeného Dalimila. První dva svazky, které přinášejí kritický text a veškerý textový materiál, jsou dílem tří generací jazykovědců v osobách Bohumila Havránka, Jiřího Daňhelky, Karla Hádka a Naděždy Kvítkové, třetí svazek s historickým komentářem, zasazující Dalimila do kontextu středověké historiografie a rekapitující jeho prameny, vydala historička Marie Bláhová._5 Tato pětice tu s přehledem reaguje na vše, co kdy kdo kde o české Dalimilově kronice, jejích rukopisech, tiscích a vydáních i o osobě jejího neznámého autora a o jeho historické přesnosti soudil. Poněkud mimo zůstaly literárně-historické otázky, jimiž se po desetiletí zabýval Jan Lehár, který bohužel zemřel necelého čtvrt roku před pařížským nálezem,_6 a jimž měl být určen čtvrtý svazek kritické edice, jehož přípravou pověřil Jiří Daňhelka Radka Šťastného._7
Prozkoumání rozsahu textu i věcného obsahu iluminací v pařížském Dalimilovi umožňuje seřadit přivezené listy a zjistit, že iluminace zpravidla předcházejí před příslušným textem. I když lze většinou určit, ke kterému řádku se ta která iluminace vztahuje, nejsou iluminace výtvarnou replikou Kroniky. Např. sv. Václava iluminátor zobrazuje na fol. 4r, jak pečuje o vinnou révu, šlape v kádi hrozny a nechává ukládat víno do sudů; o tom vyprávějí snad všechny václavské legendy, avšak Dalimil právě tento motiv vynechal; selka Božena má mít podle Dalimila při prvním setkání s knížetem Oldřichem nahé ruce (jak také jinak, když prala), iluminátor ji však obdařil na fol. 10r dlouhými rukávy apod. Forma písma neodporuje popisu UK, v němž je podle iluminací kladen vznik rukopisu do severovýchodní Itálie do desetiletí 1330 –1340. Začátky kapitol, které nebyly ani v českém znění původně číslovány ani opatřovány nadpisy, jsou zdobeny mimo textové zrcadlo nefigurálními iniciálami s výběhy s rostlinnými motivy (v edici jsou reprodukovány půltučným písmem) a zlatými koulemi na horním a levém okraji stran. Písař předpokládal, že začátky odstavců budou vyznačeny malými barevnými majuskulemi, předřazenými před příslušnou řádku. K tomu však nedošlo, rukopis zřejmě nebyl dokončen.
Neuskutečněný úmysl zanechal stopy v reklamantách, z nichž některé lze rozeznat i na faksimile: d (fol. 1r), m (fol. 2r), p, A, b, a (fol. 5v), c (fol. 7r), h, f, q (fol. 7v), e, q, a (fol. 8v), e, d (fol. 9v). Na dnešním foliu 2r je na jeho dolním okraji kustod D. a na odpovídajícím místě na dnešním foliu 9r, na němž bez jakékoli mezery navazuje text z folia 2r, je hůře čitelný kustod E. Proto se domnívám, že byl hned při vzniku rukopisu označován kustodem každý list. Tečka u kustodů D. a E. upozorňuje, že patří do druhého sledu abecedy, která má v těchto zlomcích 26 písmen, neboť písař užíval C i K, I i J, U, V, i W. Prozaický latinský překlad má na stránce maximálně 36 řádek a odpovídá 32–34 českým veršům, lze však jen těžko odhadnout, kdy kvůli iluminaci bylo řádků na stránce méně ani kolik folií zabraly iluminace celostránkové. Popis UK předpokládá, že pergamenové listy, jež byly po dokončení rukopisu oříznuty na velikost 24,5 cm×17,5 cm, byly při vazbě rukopisu složeny do kvinternů a že před dnešním foliem 1 a po dnešním foliu 12 bylo jedno folio ztracené. V tomto kvinternu se s popisem UK shoduji a předpokládám, že daný kvintern přinášel překlad kapitol 24/22–31/29_8 o 318 verších a byl označen kustody od (A.) po (J.). Každý český verš je reprodukován jedním latinským řádkem, uvedeným majuskulí (jen výjimečně se překlad na jeden řádek nevešel a pokračoval na dalším řádku s malým počátečním písmenem). Jak uvidíme dále, latinský překladatel překládal téměř doslova, a tak při odhadování rozsahu ztracených částí můžeme vycházet z uvedené kritické edice. Před začátkem folia s předpokládaným kustodem (A.) má český Dalimil (bez předmluvy) 901 veršů, bohužel nevíme, kolik bylo v této ztracené části iluminací. Vyjdeme-li z úvahy, že do kvinternu, který z převážné části známe, se vešlo kromě iluminací 318 veršů, pak se předcházející část kroniky, byla-li ilustrována se stejnou frekvencí, vešla na tři kvinterny. Na dnešním foliu 9v začíná kapitola 28/26 iniciálou S, patřící až ke třetímu řádku na stránce, proto můžeme předpokládat, že každá kapitola nezačínala na nové stránce, i když byl jistě její začátek signalizován iniciálou, a že tedy krátké kapitoly 5/4, 7/5, 15/14, 17/16 a 20/19 se vešly na jedno folio s kapitolou předcházející nebo následující. Tak pro ztracený začátek latinského Dalimila vystačila právě celá středolatinská abeceda od A po Z. Mezera mezi zachovanými kvinterny, v níž byly napsány kapitoly 32/30+31–39/37, obsahovala 377 výchozích českých veršů a vešla se při stejné frekvenci iluminací na jeden kvintern (V.) a jedno folio, tj. byla značena předpokládanými kustody (K., L., M., N., O., P., Q., R., S., T., U.). Proto se na rozdíl od UK domnívám, že i druhý zachovaný kvintern začínal dnes ztraceným foliem a že dnešní fol. 8 bylo až druhým foliem v VI. kvinternu, který obsahoval patrně překlad 311 veršů a sahal svým textem na konec kapitoly 44/43+44.
V následující tabulce dávám nezachované, ale předpokládané části do kulatých závorek, čísla kapitol jsou tučná, veršů obyčejná.
| (A.) | (24/22,1–42) | ||
| 1r | (B.) | 25/23,1–32 | |
| 1v | 26/24,17–26 | ||
| 26/24,33–36 | |||
| (C.) | (26/24,1–29) | ||
| 2r | D. | 26/24,30–58 | |
| 2v | 27/25,32,33,28,1 | ||
| 28/26,13,23,24 | |||
| 9r | E. | 27/25,1–34 | |
| 9v | 27/25,35–36,28/26,1–26 | ||
| 4r | 29/27,29,32,31 | ||
| 29/27,33, není podle Dal. | |||
| 4v | 29/27,34,36,39,40–42 | ||
| 11r | (G.) | 29/27,1–36 | |
| 11v | 29/27,37–44 | 30/28,6 | |
| 30/28,20 | |||
| (H.) | (30/28,1–34 | ||
| 12r | (I.) | 30/28,35–44 | 31/29,11 |
| 31/29,25 | |||
| 12v | 31/29,31 | ||
| 31/29,35–36 | |||
| (J.) | (31/29,1–36 | ||
| (U.) | (38/36,1–42 | ||
| 8r | (V.) | 39/37,33–41 | 40/38+39,5 |
| 40/38+39,20 | |||
| 8v | 40/38+39,1–35 | ||
| 7r | (W.) | 40/38+39,36–68 | |
| 7v | 40/38+39,69–103 | ||
| (X.) | (40/38+39,104–114 | 41/40,1–18) | |
| 10r | (Y.) | 42/41,3–4 | |
| 42/41,8 | |||
| 10v | 42/41,1–34 | ||
| (Z.) | (43/42,1–64) | ||
| 3r | (A") | 43/42,13–14 | |
| 43/42,17–30 | |||
| 3v | 43/42,45 | ||
| 43/42,59,62 | |||
| (B") | (43/42,1–64) | ||
| 3r | (C") | 44/43+44,33–34 | |
| 45/44,36 | |||
| 6v | 45/44,49–50 | ||
| 45/44,58,59 | |||
| 5r | (D") | 44/43+44,1–32 | |
| 44/43+44,33–34 | |||
Srovnání konstituovaného originálu s latinským překladem
Zatímco český text je přetiskován podle uvedeného kritického vydání, je latinský text vydáván diplomaticky, tj. ponechává se jeho přesná grafika, aby šlo rozlišit písařské chyby zápisu od anomálního vyjadřování překladatele do latiny, jen u zřejmých písařských chyb užívám v edici kramlí [ ], kde písař nevědomky napsal něco navíc, a špiček pro doplnění jeho vynechávek. Proto se liší mé vydání od edice Zdeňka Uhlíře,_9 který přetiskovaný text upravoval v grafice i gramatice podle nomativní podoby latiny_10 zhruba v padesáti příkladech.
Kněz Hostivít po tom snide, [1r = 25/23,1–32]
Dux Hostivit post hec decessit,
Bořivoj na otcóv stolec vznide.
Borzivoy super solium patris ascendit.
Tehdy Svatopluk u Moravě králem bieše
Tunc Swatopluk in Moravia rex erat
a kněz český jemu slúžieše.
Et dux Boemie sibi serviebat.
5 Jednú kněz Bořivoj přijěde k královu dvoru,
Quadam vice dux Borzivoy ivit ad curiam regis,
král jemu učini velikú vzdóru.
Rex fecit sibi magnum vituperium.
Káza jemu za stolem na zemi seděti
Fecit ipsum retro mensam in terra sedere
a řka: „Slušie tobě to věděti,
Dicens: „Debes hoc scire,
ež neslušie pohanu
Quod non decet paganum
10 rovnu býti křesťanu.
equale
Sěď se psy, toť tvé právo,
Sede cum canibus, hoc te decet,
ne kněže, ale nemúdrá krávo,
Non dux, sed stulta vacca,
že netbáš na tvorcě svého,
Quia non curas de creatore tuo,
za bóh jmajě výra ušatého.“
Vice dei colens avem quamlibet.“
15 Kněz, to uslyšav, sě zapole
(D)ux hoc audito erubuit.
a jakž brzo by po stole,
Et quam cito fuit post prandium,
prosi křsta Bořivoj ot Svatopluka, krále moravského,
Rogavit baptismum Borzivoy a Swatopluk rege Moravie,
a ot Metuděje, arcibiskupa velhradského.
Et a Nuchidiegie archiepiscopo Welegradensi.
Ten arcibiskup Rusín bieše,
Iste archiepiscopus Ruthenus erat.
20 mšu slovensky slúžieše.
Missam sclavonice celebrabat.
Ten u Velhradě křstil Čecha prvého,
Hic in Welegrado baptizavit Boemum primum,
Bořivojě, knězě českého,
Borzivogium ducem honestissimum,
léta ot narozenie syna božieho
Anno a nativitate filii dei
po osmi set po devietidcát čtvrtého.
Post octingentos viginti quatuor.
25 Když kněz Bořivoj tak stav svój změni,
(C)um igitur dux Borzivoy ita statum suum conmutavit,
svět potupiv, v svatost sě proměni:
Mundum contempnens ad devocionem se permutavit:
almužny veliké činieše
Elemosinas multas faciebat
a domy božie stavieše.
Et edes dei construebat.
Prvý kostel v Hradci postavi
Primam ecclesiam in Grecz construxit
30 a svatému Klimentu jej oslavi.
Et sancto Clementi ipsam dedicavit.
Druhý svaté Mařie na Prazě
Secundam sancte Marie supra Pragam
od velikých vrát inhed na drázě.
A magna porta statim in via.
30 musíš toho svým mečem dolíčiti.“ [2r = 26/24,30–58]
Oportet te hoc tuo gladio conprobare.“
Mnich tej řěči počě prositi roka,
Monachus huic sermone cepit petere terminum,
ciesař vyvrže naň svého soka.
Cesar eduxit contra eum suum proditorem.
Pojide ciesařóv sok v ókol a zpievajě
Ibat proditor cesaris in circulum et cantando
a na mnicha ničs netbajě.
Super monachum nichil non curando.
35 Mnich dosáh svého mečě sědacieho,
(M)onachus arrepto gladio duellari
přětě soku ščít i jeho samého.
Scidit proditori clipeum et ipsum solum.
Ciesař, pozvav mnicha do svého dvoru,
(C)esar evocavit monachum ad suam curiam
jide jemu u pokoru.
Et ibit ad ipsum petens veniam.
Král Svatopluk da sě ciesařu poznati,
(R)ex Swatopluk dedit se cesari agnoscere,
40 ciesař jě sě ve všem znáti.
Cesar cepit omnia fateri.
Vráti jemu ženu i královstvie
(R)estituit ergo sibi uxorem et regnum
i da Moravě svobodenstvie,
Et dedit sibi in Moravia omnem libertatem
a čsož by mohl země uherské dobyti,
Et quicquid posset Ungarie terre acquirere,
da jemu moc k svéj zemi osobiti.
Dedit sibi potestatem ad suam terram apropriare.
45 V krátcě kráľu Svatoplukovi žena snide
In brevi evo Swatopluko uxor decessit
a král vojensky na Uhry jide.
et rex cum exercitu contra Ungaros ivit.
Uhři krále pobichu
Ungari regem vicerunt
a mnoho jemu ľudí zbichu.
Král pozvav knězě českého,
(R)ex vocato duce Boemie
50 přěd ciesařem postúpi jemu královstvie svého.
Coram cesare cessit sibi de regno suo.
I opět jeho Uhři pobichu
Et iterum ipsum Ungari devicerunt
a Moravan mnoho zbichu.
Et Moravos multos occiderunt.
Tiem sě král počě velmi styděti
Iste rex cepit multum erubescere
a hanbú k svým nesmě jěti.
Et propter verecundiam non audebat ad suos reverti.
55 I jide tajně na púšču
Ivit ergo occulte ad heremum
i by do své smrti v tom húšču.
et fuit usque ad suam mortem in illa densitate.
Dnes na tom miestě črní mniši pějú
Hodie in hac nigri monachi missas cantant
a tomu klášteru v Uhřiech Zobor dějú.
Et huic monasterio in Ungaria Zaborz dicunt.
Po tom Bořivoj s světa snide [9r = 27/25,1–34]
Postea Borzivoy de vita decessit
a z kněžstva královstvie nebeského dojide.
Et de ducatu ad regnum perpetuum pervenit.
Po ňem Spytihněv přijě stolec otcě svého.
Post eum Sbyhnyobb solium suscepit patris sui.
Ten nebieše života silného,
Iste non erat corporis fortis.
5 umřě za věka mladého,
Moriebatur in etate adolescentula
ostaviv knězem Vratislava, bratra svého.
Dimittens ducem Wratislaum fratrem suum.
Ten pojě ženu z Stodor dceř hrabie českého,
Iste duxit uxorem de Chodor comitis Boemie,
tej diechu Drahomíř z krajě žatečského.
Huic nomen erat Drahomirz de provincia Sacensi.
Ta knieni pohanka bieše,
Ista ducissa pagana erat,
10 dva syny krásná jmějieše.
Duos filios pulcros habebat.
Stařějšiemu diechu Boleslav
Seniori nomen erat Boleslaus
a mlazšiemu Václav.
Et iuniori Wenczeslaus.
Ten tiché nravy jmějieše,
Iste mites mores habebat,
pro něž všěm míl bieše.
Propter quos omnibus carus erat.
15 Protož jej po otcu knězem zvolichu
Propter quod ipsum post patrem ducem elegerunt
a Boleslava Boleslavem otdělichu.
Et Boleslao Boleslaviam dederunt.
Ale že ješčě kněz Václav mlád bieše
(S)ed quia adhuc dux Wenceslaus iuvenis erat
a země opraviti nemožieše,
Et terram gubernare non poterat,
poručichu jej svatéj Ĺudmile,
Conmiserunt ipsum beate Ludmile,
20 bohu i všěm ľudem milé.
Deo et omnibus hominibus dilecte.
Ta jest byla žena Bořivojova
(I)sta fuit uxor Borziwoii
a hraběnka ze Pšova.
Et filia comitis de Pssowa.
Jemuž tehdy Pšov diechu,
Cui tunc Pssow dicebatur,
témuž pak Mělník vzděchu.
Huic postea Melnik
25 Neb přěd Mělníkem hrad bieše,
Nam ante Melnik castrum erat,
ten sobě jmě Pšov jmějieše.
Illud sibi nomen Pssobb habebat.
A pod městem potóček teče,
Et sub civitate fluvius fluit,
ten sobě Pšovka řeče.
Ille sibi Pssowka
Knieni Ĺudmile Drahomíř závidieše,
(D)ucisse Ludmile Drahomirz invidebat,
30 nebo sama vlásti chtieše.
Nam sola regnare volebat.
Ta pozva Tumna a Komoně,
(H)ec vocavit Thunye et Komonye,
sľúbi jima střiebro a koně,
Promisit eis argentum et palafredos,
aby ju Ĺudmily zbavila
Ut clam Ludmila privarent
a tajně ju zadávila.
Et ipsam occulte iugularent.
35 K niej sě chtiece přislúžiti [9v = 27/25,35–36]
Isti ducisse volentes conplacere
sľúbista to učiniti.
Promiserunt hoc perpetrare.
Svatá Ĺudmila knězem vladieše [9v = 28/26,1–26]
Sancta Ludmila ducem gubernabat
a dvorem v Tetíně sedieše.
Et cum curia sua in Tethino residebat.
A pro to, že svatá Ĺudmila
Et propter quia beata Ludmila
mnohu ľudem byla míla,
Deo et multis hominibus fuit cara,
5 jedny křěsťanské děti
Quidam cristianorum pueri
všicku tu řěč dáchu jiej věděti,
Dederunt ei hoc scire,
čso Drahomíř umluvila,
Quid Drahomirz condixerat,
čsoli jsta ta dva jiej sľubila.
Quid eciam illi duo promiserant.
Znamenavši svatá knieni,
Cogniciens sancta ducissa,
10 čso jiej zlá nevěsta mieni,
quid eius nepotis uxor intendebat,
jě sě k smrti připrávěti,
Cepit se ad mortem preparare,
prvé sirotkóm služby poplácěti.
primo orphanis promisit persolvi.
Když v náboženstv’ú přěbýváše
(E)t dum in devocione permaneret
a smrti dobrovolně ždáše,
Et mortem benivole desideraret,
15 Tumna i Komoň přijědesta,
Tunc et Komon advenerunt
přěd dvorem ssědesta.
Et ante curiam resederunt.
Knieni vědúci, že ju chceta zabiti,
(D)ucissa videns, quod ipsam volunt occidere,
káza jima přěd sě jíti,
fecit eos coram se ire.
Na své nevěsty zdravie vztáza
De salute sui nepotis uxore quesivit
20 a jejú potřěbu jima dáti káza.
Et ipsorum necessitatem eis dari fecit.
Toho dne jě sě zpoviedati
Illo die cepit peccata confiteri,
a smrti nábožně čakati.
Té noci ta zlá komňatu na knieni vyrazišta,
Illa nocte illi nequam cameram super ducissam effregerunt
a tu svatú knieňu závojem zadávišta.
Et ibi beatam ducissam cum peplo strangulaverunt.
25 Tak ta pohany črtu sě dostasta
Sic isti pagani se dyabolo subiecerunt
a svatú Ĺudmilu k bohu poslašta.
Et sanctam Ludmilam deo transmiserunt.
Drahomíř sě v syna uváza [11r = 29/27,1–36]
Drahomirz se de filio intromisit
a na kmetiech práva potáza,
Et a sapientibus de iure querebat,
komu by bylo zem’u opravovati,
Quis deberet terram gubernare,
doňudž by sobě kněz nemohl rady dáti.
Donec sibimet dux consilium non posset dare.
5 Když sě kmetie potázachu,
(E)t dum sapientes sese consulissent
jiej to za právo dachu,
ei pro iure dederunt,
aby svého syna chovala
Quod suum filium custodiret
a dotud zem’u opravovala,
Et interim terram gubernaret,
doňudž by kněz svých let nedošel
Donec dux ad suos annos non perveniret
10 a jeho pravý smysl neprošel.
Et ipsum rectus sensus non penetraret.
Drahomíř jě sě pohanstva ploditi
(D)rahomirz cepit paganismum augmentare
a všecko žákovstvo z země puditi.
Et totum clerum de terra fecit expelli.
A kdež žáka nebo křesťana přěmožieše,
Et ubicunque clericum vel cristianum vincebat,
žívu jemu nelzě býti bieše.
vivere sibi non licebat.
15 K tomu ju jejie zlob připudi,
Ad hoc ipsam eius malicia coegit,
ež pohany na křěsťanstvo vzbudi.
Quod paganos contra cristianos concitavit.
Prostřěd Prahy taký boj vzěchu,
In Praga tale prelium receperunt,
až krvaví potoci tečiechu.
Usque quod sanguinolenti rivi profluebant.
S obú stranú mnoho zbitých ležieše
Ex utraque parte multi occisi erant.
20 a ona to ráda vidieše
Et hoc ipsa libenter videbat
řkúc: „Na to přěju smrti svým pohanóm,
Dicens: „In hoc faveo mortem meis paganis,
aby sě tiem umenšilo moci křěsťanóm.“
Ut per hoc diminueretur potencia cristianorum.“
Když kněz Václav k letóm přijide,
(E)t dum dux Wence<s>laus ad annos pervenit,
z své mateře moci vyjide.
De sue matris tutela exivit.
25 Vecě: „Matko, sediž na svém věně,
Dicebat: „Matercula, sede in tuo dotalicio,
ke mněť slušie země opravenie!“
Ad me spectat terre gubernacio!“
I jě sě země oprávěti,
Et cepit terram regere
a domy božie káza otvářěti.
Et edes dei fecit aperiri.
Žákovstvo v zem’u navráti,
Clerum ad terram restituit,
30 jež bieše vypudila jeho máti.
Quem sua expulerat mater.
Božú čest v zemi plodieše,
Dei cultum in terra augebat,
kupujě pohanské děti krstieše.
Emendo pueros gentilium ipsos baptizabat.
Ke mšiem oplatky sám pečieše,
Ad missam solus oblatas pistabat,
vdoviciem drva v noci nosieše,
viduis ligna de silvis de nocte portabat.
35 Po svatým v noci bos chodieše,
Ad sanctos de nocte nudipes ambulabat,
až mu po cěstě z nóh krev tečieše.
Usque quod sibi per viam de pedibus cruor profluebat.
Ženy nikdy nejměl, [11v = 29/27,37–44]
Uxorem unquam non habuit,
ale sirotky za dietky jměl.
Sed orphanos loco puerorum tenebat.
Žaltář pod pažú vešdy nosieše
Psalterium continuo sub brachio gestabat
40 a své komorníky žaltářu zučil bieše.
Et omnes camerarios psalterium edocuerat.
Panošě jeden přěd ním léháše
Familiaris ante ipsum quidam iacebat,
ale tomu škorně szujě utieráše.
Sed isti calceos exuendo extergebat.
Tomu komorníku Podiven jmě bieše,
Huic camerario Podiweni nomen erat,
ten v náboženství knězě tepieše.
Hic in devocione ducem percuciebat.
35 Když Radislav bliz knězě Václava bieše, [12r = 30/28,35–44]
Et dum Wratislaus prope ducem Wenceslaum
uzřě, že kněz Václav kříž zlatý na čele jmieše
Vidit, quod dux Wenczeslaus crucem auream in fronte habebat
a dva anjely s obú stranú jeho.
Et duo angeli hinc et hinc
Uzřěv to, užěse sě knězě českého.
Videns hoc perteritus est ante ducem Boemie.
Radislav sskoči s koně svého
Wratislaus saliit de equo suo
40 i jide na milost jeho.
Et ivit ad veniam ad eum.
Kněz Václav přijě jeho k milosti
Ipsum dux Wenceslaus recepit ad graciam
řka: „Báťo, nechaj mého, jměj v svém dosti!“
Dicens: „Ba, dimitte meum, habe in tuo satis!“
Přěbyv s ním tu v Žitomíři,
Permorando secum in Sytomirz,
o vše dobré s ním sě smíři.
In omni bono se secum reconciliavit.
Barnabu s střiebrem vyslali biechu. [8r = 39/37,33–41]
Eum cum argento emiserant.
Zloději na ně přijidu,
(F)ures super eos advenerunt,
35 když v chyšky vnidu,
Et dum omnes intraverunt,
jěchu sě střiebra hledati.
Inceperunt argentum querere.
A když jim nejmiechu čso dáti,
Et dum eis non haberent aliquid dare,
pěti bratří po dlúhých mukách hrdla sřězachu
Quinque fratribus post longas penas guttura preciderunt
a tak jě k bohu poslachu.
Et sic eos deo demandaverunt.
40 To sě sta ot narozenie syna božieho
Hoc factum est a nativitate filii dei
léta po tis’úci čtvrtého.
Anno post millesimum quartum.
Tehdy sě sta, že kněz Oldřich lovieše [8v = 40/38+39,1–35]
In illo tempore accidit, quod dux Ulricus venabatur,
a sám u pustém lesě blúdieše.
Solus in solitudine silve oberrabat.
A když v túhách bieše
a okolo sebe zřieše
5 uzřě, naliť stojí dospělý hrad.
Vidit etenim, quod stabat perfectum castrum.
Kněz chtieše k ňemu jíti rád,
Dux volebat ad ipsum ire libenter,
ale cesty nejmějieše
Sed viam non habebat
a okolo hložie husté bieše.
Et in circuitu castri dense spine erant.
Ssěd s koně, mečem cěstu proklesti
(D)escendens de equo cum gladio viam preputavit
10 i počě po ostrvách v hrad lézti.
Et incepit ad castrum super truncis scandere.
Neb sě nemožieše nikohého dovolati,
Nam non poterat ullum ad se adclamare
a by v ňem ľudé byli, nemože znamenati.
Et ut homines inibi essent, non poterat considerare,
A most vzpodjat bieše
Quia pons sublevatus erat
a hrad zdi tvrdé okolo sebe jmieše.
Et castrum muros fortes circum se habebat.
15 Když kněz s úsilím v hrad vnide
(E)t cum dux cum labore ad castrum intravit,
a všěckny sklepy zjide,
Omnes cameras perambulavit,
zetlelé rúcho vidieše,
a však i člověka na něm nebieše.
Et tamen nec unus homo desuper non erat.
Sbožie veliké a vína mnoho naleze.
Divicie multe et vina multa super eo erant.
20 Ohledav hrad, kudyž byl vlezl, tudyž sleze.
Perviso castro unde intraverat, ibidem descendit.
Pak kněz da ten hrad pánu, tomu Přiema diechu,
Postea dux dedit castrum illud domino, huic Przimda dicebatur,
pro to tomu hradu Přimda vzděchu.
Propterea huic castro Przimda dixerunt.
Proč ten hrad u púšči byl postaven,
(Q)uare hoc castrum in sollitudine fuit positum,
pročli jest byl pust ostaven,
propter quid eciam fuit desertum relictum,
25 tak že i cěsta k ňemu nebyla,
Taliter, quod via ad ipsum non patebat,
proč sě to stalo, kronika německá mě jest naučila.
Cronica teutonica me docuit.
Tu jsem četl, že z Aldemburka hrabie mladý bieše,
Hanc perlegi, quod Aldeburgensis comes iuvenis erat,
ten v ciesařově dvořě za obyčej stojieše.
Hic in curia cesaris continuo stabat.
I počě ciesařovnu milovati
Et incepit filiam cesaris amare
30 a ona, by jej milovala, jě sě jemu zjěvovati.
Et illa, quod eum reamaret, incepit sibi pandere.
Snúbiti jie u otcě nesmějieše;
Iste comes eam apud patrem rogare non audebat;
nebo jiej roveň nebieše.
Quia sibi equalis non erat.
A tak milosťú nžieše
Et sic amore desiccabatur
a ciesařovna také proň túhu schnieše.
Et cesaris filia eciam pre ansietate marcescebat.
35 K tomu jej připudi silná milost
(A)d hoc ipsum coegit fortis amor.
že jej nadjide taká vilost, [7r = 40/38+39,36–68]
Quod eum invasit talis miseria,
jěž tako při takých bývá;
Que sic circa tales solet esse;
neb řiedko kto tajně milosti dobrým užívá.
Nam raro quis occulti amoris in bono utitur.
Ciesařovi své hrabstvo proda.
Cesari suum comitatum vendidit.
40 A když jmu ciesař peněz doda,
Et quam cito cesar sibi pecuniam dedit,
jě sě po pustých lesiech túlati
incepit per guastas silvas perambulare
a sličného hradiščě hledati.
Et aptum sibi solum ad castrum querere.
Nalez horu, jě sě hradu stavěti.
Invento monte incepit castrum edificare.
Postaviv hrad, jě sě ztravy voziti,
Edificato castro cepit expensas conquirere,
45 júž by mohl za sto let živ býti.
Quibus pos
Dospěv jím, káza všě dělníky zbíti.
Perfecto toto cepit omnes operarios occidi.
Pak všucku čeleď v jeden dóm vlúdi,
Postea totam familiam in unam domum inclusit,
zapřěv zežže ohňem všěcky ľudi.
Et recludens igne conbussit omnes homines.
To učini pro tu radu,
Hoc fecit propter illud consilium,
50 aby ižádný nevzvěděl toho hradu.
Quod nemo non sciret istud castrum.
V tom jest zlú radu jměl,
(I)n hoc malum consilium habuit,
že nikomému věřiti nesměl.
Quod nulli credere non presumpsit.
Po tom ciesařovnu unese
Post hec cesaris filiam absportavit
a na svój hrad tajně ju vznese,
Et super castrum suum occulte eam portavit,
55 na ňemž jest sám s samú za pět let tajně seděl,
Super quo solus cum sola per quinquennium resedit,
až jeho ižádný člověk nevzvěděl.
Quod eum nullus homo non scivit.
Sta sě, že ciesař v Řězně dvorem bieše,
(C)onti[n]git, quod cesar cum sua curia Ratispone erat,
vyjěv na lov, sám po lesu blúdieše.
Egrediens ad venacionem solus per silvam errabat.
Nevěda, čso sobě sdieti,
Nesciens, quid sibi ipsi facere,
60 žádáše, by mohl někde ves uzřieti.
Cupiebat, quod posset alicubi villam videre.
Po potoku počě nahoru jíti,
Post rivum incepit sursum ad castrum equitare,
až sě jmu uda pod ten hrad podjíti,
na ňemž jeho dci s jeho zetěm bieše.
Super quo filia sua cum eius genero erat.
Uzřěv, pojěde k mostu spieše.
Videns castrum ibat ad pontem cicius
65 I počě prositi,
Et incepit rogare,
by jeho ráčili pustiti.
Quod ipsum dignarentur intromittere,
Neb juž tři dni nejědl bieše
Nam iam triduo non comederat
a déšč studený naň jdieše.
Et pluvia frigida super ipsum ibat.
Hosti na hrad pustista [7v = 40/38+39,69–103]
(H)ospitem super castrum intromiserunt
70 a jakž mohúc najlép jej učstista.
Et prout melius poterant ipsum honoraverunt,
neb jima juž vděk člověk přišel bieše,
Nam eis iam gratus homo venturus erat,
a pro to jej hrabie čstiše.
Neb juž pět let člověka neviděla biešta
Et ideo, quia hominem diu non viderant
a noviny ráda vzvěděti chtiešta.
Et nova libenter scire volebant.
75 I jěsta sě o ciesařovi tázati,
Et inceperunt de cesare querere,
on jako o jiném o sobě křívě počě otpoviedati.
Ipse sicut de alio de se incepit fa
Neb ciesař, jě dobřě znajě,
mluvieše, jako o ciesařovi ničs netbajě,
řka: „Či toho nevieta,
Dicens: „Numquid hoc ignoratis,
80 že jest ssěl s tohoto světa?“
Quia decessit de hoc mundo?“
Ciesařovna otpovědě:
(F)ilia sibi respondit:
„Avech, kak to ráda vědě!
„Eia, qualiter hoc libenter scio!
Neb toho jemu přěju ráda,
Nam de hoc sibi faveo libenter,
aby sě mému milému nestala proň váda.
Ne meo dilecto propter eum eveniret malum.
85 Téhož bych přála všemu rodu svému,
De hoc eciam faverem cognacioni toti mee,
abych tiem učinila mír mému milému.“
Ut per hoc facerem pacem meo dilecto.“
Otšed ciesař s hradu, na vojnu zapovědě
(D)ecedens cesar de castro ad exercitum edixit
a kniežatóm svého bezděčného zěti povědě.
Et principibus suum violentum generum dixit.
S úsilím cěstu k hradu proklestichu
Cum labore viam ad castrum proputaverunt
90 a přěd hradem sě položichu.
Et ante castrum se cum exercitu posuerunt.
Ciesař káza zěti pověděti
(C)esar mandavit genero dici
řka: „Slušie tobě to věděti,
Dicens: „Decet te hoc scire,
žeť jsem jědl chléb tvój,
Quod comedi panem tuum,
ale že js’ bezděčný zět mój,
Sed quia tu es violenter gener meus,
95 na život ti odpoviedaju
Super vitam te diffido
i o dceři ničs netbaju.“
Et de filia nichil non curo.“
A když sě hrabí brániti bieše,
(E)t dum comiti se defendere inerat,
čím by sě bránil, nejmějieše.
Cum quo se defenderet, non habebat.
neb všěcky tětivy zetlely biechu,
Nam omnes sone putruerant
100 a z čeho by jiné učinili, nejmiechu.
Et unde alias facerent, non habebant.
Juž hrad na ztraceňú bieše,
(Q)uando castrum in perdicione erat,
by sě byla ciesařovna nedomyslila spieše
Si filia cesaris non excogitasset cicius
na zábradléch státi
Super meniis stare
Kněz Oldřich o Postoloprtiech lovieše. [10v = 42/41,1–34]
Dux Ulricus apud Postoloprt venabatur.
Sta sě, když skrzě jednu ves jedieše,
Accidit, cum per qua
uzřě, že sedlská dievka na potoce stáše,
Vidit, quod una virgo honesta super rivo stabat,
bosa a bez rukávóv rúcho práše.
Nudipes et sine manicis vestimenta abluebat.
5 A sedlka krásna velmi bieše
Rustica pulcra valde erat
a k tomu ovšem stydlivé nravy jmieše.
Et circa hoc ex toto pudicos mores habebat.
Počě sě jejie krásě diviti stoje
Incepit eius pulcritudinem mirari stando
a inhed ju sobě za knieňu pojě.
Et statim illa
Ta knieni šlechetna bieše,
Illa ducissa virtuosa erat,
10 sobě jmě Božena jmieše.
Et sibi nomen Bosena habebat.
Páni jmu z toho za zlé počěchu jmieti,
(D)omini sibi de hoc pro malo ceperunt habere,
kněz vecě: „Páni, račte slyšeti!
Dux dixit: „Domini, dignemini audire!
Z chlapóv šlechtici bývajú
Ex rusticis spectabiles fiunt
a šlechtici syny chlapy jmievajú.
Et spectabilium filias rustici ducunt.
15 Neb ostaralé střiebro šlechtu činí
Nam pro antiquitate divicie nobilitatem faciunt,
a často šlechticě chudoba chlapstvem viní.
Et sepe nobile
Vyšli jsmy všicni ot otcě jednoho
Egressi sumus omnes ex patre uno
a ten sě čte šlechticem, jehož otec jměl střiebra mnoho.
Et is appellat se nobilem, qui habet de argento multum.
A když jest tak šlechta s chlapstvem smiešena,
Ex quo est ita nobilitas cum rusticitate permixta,
20 bude Božěna má žena.
Erit idcirco uxor mea Bozena.
Radějí sě chcu s češskú sedlkú smieti
Malo cum boema rustica ridere
než královnu němečskú za ženu jmieti.
Quam filiam regis alienigenam uxorem habere.
Vřeť každému srdce po jazyku svému,
Bulit cuilibet cor post linguam suam,
a pro to Němkyně méně bude přieti ľudu mému.
Et propter hoc alienigena minus erit favere hominibus meis.
25 Němkyni němečskú čeled bude jmieti
Alienigena alienam familiam erit habere
a němečsky bude učiti mé děti.
Et instruet teotonice pueros meos.
A pro to bude jazyka rozdělenie
Et ideo erit lingue scisma
a inhed země jisté zkaženie.
Et statim terre certa destruccio.
Páni, neviete dobra svého,
Domini, vos nescitis bonum vestrum,
30 lajúce mi z malženstva mého.
Inproperantes michi de matrimonio meo.
Kde byste řěčníky brali,
Ubi interpretes acciperetis,
když byste přěd knieňú stáli?“
Quando coram teotonica ducissa staretis?“
Když z Božěny syna jměl,
(E)t quando dux de Bozena filium habuit,
tomu byl Břěcislav vzděl.
Hunc Brzeczislaum nominavit.
Pak kněz, chtě pomstiti děda svého, [5r = 44/43+44,1–32]
Post hec dux volens vindicare avum suum,
jide na Mezku, knězě polského.
Ivit super Meskam ducem Polonie.
Mezka proti jemu mocně vynide
Meska contra ipsum potenter exivit
a v tom boju Mezka snide.
Et in illo prelio Mezka decessit.
5 Ot Čech až právě do Hlohova
A Boehemia usque recte ad Glogoviam
neslyšal by polského slova.
Non audivisses polonicale verbum.
Neb všu zem’u popelem postavi,
Nam totam terram in cinerem redegerat,
Břěcislav v Hnězdně české stany zstavi.
Et Brzecislaus in Knyesna poemicalia tentoria posuit.
Ottud pěti bratří těla vzěchu
Abinde Quinque fratrum corpora receperunt
10 a svatého Radima ottud pojěchu.
Et sanctum Radimum inde sustulerunt.
Svatý Vojtěch neda sebe vzieti,
Sanctus Woythiech non permisit se inde accipere,
až musichu tři dni póst přijieti.
Usquequo oportebat eos ieiunium trium dierum recipere.
Sľuby veliké činiechu,
Officia magna faciebant,
krčmy v svátek zapověděchu,
Tabernas in festis prohibuerunt
15 pravé malženstvo sľubichu,
pohřeb na poli zatratichu,
robotné ľudi zprostichu.
Et servos homines liberaverunt.
Ktož by to zrušili, biskupem kleti biechu.
Et quisquis contra faceret, hii per episcopum excomunicaverant.
A když to sděchu,
Et postquam hec perfecissent,
20 tělo svatého Vojtěcha vzpodjěchu.
Tunc corpus sancti Woythiechi sustulerunt.
Neb jím dřéve pro to kleti biechu,
Nam propter hoc isti excommunicati erant.
toho sě otpověděvše, domóv jej vzěchu
Quo abdicato domum eum receperunt.
a všěcky jiné pobrachu svaté.
Eciam omnes alios sanctos receperunt.
Tu vzěchu tři dsky psané, ovšem zlaté,
Ibi receperunt tres tabulas pictas ex toto aureas,
25 jichž každá tři sta funtóv vážieše.
Quarum quelibet trecentas libras ponderabat.
Mezi nimi zlatý kříž bieše.
Inter quas crux aurea erat.
Ten byl kázal kněz Mezka učiniti
Hanc fecerat dux Meska de auro facere,
z zlata, jímž sě mohl třikrát přěvážiti.
Quo se poterat ter preponderare.
Z Polsky sto vozóv zvonóv vyvezu
E Polonia centum currus de campanis eduxerunt
30 a jiných klejnotóv ottud mnoho přivezu.
Et de aliis preciosis multum exportaverunt.
To sě sta léta ot narozenie syna božieho
Hoc factum est a nativitate filii dei
po tis’úci po třech dcětech osmého.
Anno post mille triginta octo.
Polené na Čechy z násilé žalovachu [5v = 44/43+44,33–40]
(P)oloni super Boemos de violencia querelabantur
a na ně v Římě právo ustachu.
Et contra eos Rome de iure obtinuerunt.
35 Papež jě sě Čechóm velmi hroziti,
Papa incepit Boemis nimis conminari,
ale když uzřě, že Čechové nechtie sě modliti,
Sed postquam vidit, quod Boemi nolunt ei supplicare,
káza jim někako bohu polepšiti.
Precepit eis de hoc aliquo modo deo emendare.
Kněz za to káza u Boleslavi kostel učiniti.
Dux Boemie precepit propter hoc in Boleslavia ecclesiam facere.
Tehdy ciesař, Jutčin otec, snide,
Tunc temporis cesar, Gutte pater, decessit,
40 s jehož smrťú Čechóm mnoho čsti ujide.
Cum cuius morte
Druhý ciesař, chtě ot Čech polské zlato jmieti, [5v = 45/44,1–22]
(A)lter cesar volens a Boemis Polonie thesauros rehabere,
chtieše Břěcislavovi kněžstvo otjieti.
Volebat Brzecislao ducatum auferre.
S velikým vojskem do Čech pojide.
Cum magno exercitu ad Boemiam ibat,
A když bavorského lesu dojide,
Et dum Bavarie silvam adiret,
5 to kněz’u Břěcislavovi pověděchu,
Hoc duci Brzecislao dixerunt,
že juž u lesa stojiechu.
Quod iam apud silvam stabant.
Břěcislav svým tak povědě:
(B)rzecislaus suis dixit:
„Však jáz to dobřě vědě,
„Hoc ego bene scio,
že nejmámy lučišč borových
Quod non habemus arcus pineos
10 ani mečóv lipových.
Nec gladios de tilia.
Z ciesařě mléko za krev nepoteče,
Et ex cesare lac pro sanguine non exibit,
ažť jeho mój meč doteče,
Si ipsum meus gladius attinget,
takéžť krev z jeho boka poteče.“
Taliter cruor de suo latere sicut de meo effluet.“
A jakž to brzo dořeče,
Et quam cito hoc dixit,
15 káza všěm u Domažlic býti
Precepit omnibus apud Domaslicz esse
řka: „Tu sě nám jest s ciesařem sníti.“
Dicens: „Ibi debemus apud Domaslicz congredi.“
Uslyšě, že Sasici jdú s druhé strany.
(A)udiens, quod Saxones vadunt ab alia parte,
Vecě jim kněz: „Nebojte sě saské rány!“
Dixit eis dux: „Non timeamini Sa[n]xonum plagam.“
I káza Prkošovi z Bieliny na Sasy jěti
Et precepit Prkossio de Bielina contra Sa[r]xones ire
20 a jednoho slova boj s nimi vzieti
Et uno verbo cum ipsis prelium inire
řka: „Nedaj sě jim s ciesařem snieti!
Dicens: „Non permittas eos cum cesare congredi.
Ztratíš-li čso, nedámť v čemž škody jmieti.
Si perdes aliquid, non permittam te in nullo.
Latinský text byl v pařížských zlomcích psán do zrcadla, jež odpovídalo šířce většiny českých veršů. Nadto tím, že překlad každého verše začínal na novém řádku majuskulí, vznikal mylný dojem, že i latinský překlad je veršovaný. Písař reprodukoval buď stejně uspořádanou latinskou předlohu nebo, což je málo pravděpodobné, nahlížel při opisu latinského textu do vzorového rukopisu českého Dalimila. Pařížské zlomky však nejsou fragmentem originálu latinského překladu, ale zbytkem z jeho opisu. Zbývá nepatrná naděje, že se originál nebo nějaký jiný opis ještě vynoří v některé dosud nezkatalogizované knihovně nebo v soukromém majetku.
Ortografie pařížského Dalimila se samozřejmě řídila středověkými zvyklostmi: píše e za klasické a normativní e, ae, oe, ci- m. ti- před samohláskami, a ch m. h (26,34 nichil)._11 Jakkoli je po středověkém zvyku grafika nedůsledná (např. 28,3 set), je nápadné, že Čechy, které ve středoevropských latinských rukopisech jsou převážně psány Bohemia, jsou v našich zlomcích psány Boemia (25,4,26,50,27,3,30,38,41,44,38,45,3) a jednou Boehemia nebo Bochemia (44,5), obdobně Češi jsou Boemi (44,33,36,37,41) a česká selka je boema rustica (42,22), výjimečně 44,8 jsou vlivem jihoněmecké výslovnosti české stany poemicalia tentoria. Touto grafikou písař mimovolně prozradil, že působil v severní Itálii, jak se konečně vzhledem k iluminacím i písmu dalo očekávat. O italském původu či alespoň dlouhodobém pobytu písaře pařížských zlomků i autora překladu samého svědčí i tvary 27,10 pulcros, 42,5 pulcra, 40,34 ansietate m. anxietate,_12 40,42 guastas m. vastas i 40,53 hyperkorektní absportavit m. asportavit._13
Jako každý opisovač i náš se prozradil opisovačskými chybami: zapomněl písmeno nebo zkracovací znaménko nebo také celé slovo, například 25,10 equale
Otázku, kdy jde jen o písařské nedopatření a kdy o jiné výchozí české znění, pomáhá rozřešit německý veršovaný překlad. Jak už si všiml jeho vydavatel Josef Jireček a jak to potvrdili i další badatelé,_14 sledoval autor německého veršovaného Dalimila, za kterého se dnes pokládá česko-německý duchovní, žijící v Praze na pravém břehu Vltavy, českou předlohu velmi přesně, jen musel přidávat, aby dospěl také ke sdruženým rýmům, a tak zpravidla jeden český verš reprodukoval dvěma německými. Proto z absence německého překladu víme, že v. 40,3–4,17,61,71,77–78,44,15–16 chyběly už v české předloze obou překladatelů. Také 25,24 není autorem chyby v datu viginti místo nonaginta ani latinský překladatel ani jeho kopista, ale byla už v jeho české předloze, podle níž napsal i německý překladatel czwenczistin. Také 45,16 apud Domaslicz místo cum cesare opakované z v. 15 způsobila, jak ukazuje rovněž opakované německé czu (zcu) Taust, už dittografie v české předloze.
Latinský překlad prozrazuje, že jeho východiskem byl český Dalimil ve znění, jež bylo místy lepší než v kterémkoli dnes zachovaném textu a blížilo se znění kriticky konstituovanému. Na několika místech je dokonce pravděpodobné, že překladatel měl před sebou původnější znění Dalimila, než má text kriticky konstituovaný, neboť se lépe hodí do kontextu a shodně je vyjádřeno i v německé podobě: 25,22 ducem honestissimum (den erborn) předpokládá knězě čestného, ne českého, o němž je řeč už v minulém verši, 28,4 má znít bohu a mnohu lidem (got vnd den lutin), ne jen mnohu lidem i podle paralely 27,20, 28,10 a 19 lépe vystihuje příbuzenské vztahy nepotis uxor = manželka vnukova m. nevěsta, 29,2 a 5 jsou kmeti sapientes jako v německém sie vragt dy weisin ume das rechte, 29,40 omnes camerarios nebo snad omnes suos camerarios (alle sin kemerer) m. své komorníky, 42,14 spectabilium filias rustici ducunt (Dy geburen nemen der virnemer tochtir) je možná původnější než a šlechtici syny chlapy mievajú edice. Občas se latinský překlad shoduje i s některým ze zachovaných českých textů: např. vynechané verše 26,48 a 40,72; 27,20 překládá ipsorum necessitatem = jich potřěbu m. jejú, 39,35 omnes všichni m. v chyžky, 42,18 qui habet de argento multum kto má střiebra mnoho m. jehož otec jměl střiebra mnoho.
Překladatelovy znalosti češtiny nebyly bez mezer. Nedovedl např. přeložit 30,42 báťo a napsal ba m. frater. Velice komolil vlastní jména, např. 25,18 a Nuchidiegie = ot Metuděje, 27,3 Sbyhnyobb = Spytihněv, 27,7 de Chodor nebo Thodor = z Stodor, 27,31 Thunye = Tumna, 30,35 a 39 Wratislaus = Radislav, 40,21 Przimda m. Prziema anticipací jména z dalšího verše, 44,8 in Knyesna = v Hnězdně. Někdy přetvořil překladatel jméno stejně jako některý z českých opisovačů (např. 26,55 Zaborz = Zobor). I německý překladatel vlastní jména komolil, ale zase jinak.
Ani svou latinou překladatel na daný úkol nestačil. Na první přečtění se jeho latina liší od latiny, jakou se na počátku lucemburské doby psalo u nás._15 Shodně s latinskými autory v té době kdekoli v Evropě mohla u něho spojka quod zastoupit kteroukoli jinou spojku (např. 29,7 ut). Není však jasné, co se má z jeho anomálního vyjadřování přičítat jeho nedokonalému vzdělání, co bere z hovorové latiny, jakou mezi sebou mluvili mniši v klášterech, a co je odrazem jeho mateřského jazyka. 45,15 a 16 nevěděl, že Domažlice se latinsky jmenují Tusta (resp. Tusca). U místních jmen nechával často českou pádovou koncovku, a to i v případě, že jméno nezkomolil: např. 27,22 de Pssowa = ze Pšova, i když z následujícího verše i z v. 26 věděl, že nominativ zní Pšov (v druhém případě napsaný Psobb). Jindy české jméno neskloňoval. Např. 27,25 odpovídá českému přěd Mělníkem latinské ante Melnik. Lokalitu uváděl většinou v předložkovém pádě (na př. 25,21 in Welegrado, 28,35 v Tetíně = in Tethino, 25,31 na Prazě = super Pragam, 29,27 prostřěd Prahy = in Praga, 45,19 z Bieliny = de Bielina), jen zřídka užíval lokál (40,57 Ratispone = v Řezně, 44,34 Rome = v Římě). Většinou nepřekládal podle smyslu, ale slovo od slova. Slovesné časy, způsoby a rody se sice snažil převádět přesně (např. 29,40 zučil bieše = edocuerat, 39,20 ohledav hrad, kudyž byl vlezl, tudyž sleze = perviso castro unde intraverat, ibidem descendit, 40,30 by jej milovala = quod eum reamaret), ale své teoretické znalosti zapomínal, měl-li je aplikovat v praxi. Ačkoliv věděl, že se v latině vyjadřuje budoucnost koncovkou významového slovesa (např. 42,27 bude učiti instruet), s oblibou ji vyjadřoval podle češtiny budoucím tvarem pomocného slovesa býti spolu s neurčitým způsobem významového slovesa (např. 42,24 bude přieti erit favere, 42,25 bude jmieti erit habere). Pletl si činný a trpný rod: 40,46 zbíti occidi m. occidere, 40,91 pověděti dici m. dicere, 45,18 nebojte se non timeamini m. ne timeatis nebo nolite timere, pletl si časy a tvary sloves zvláště tam, kde se pokoušel o latinskou souslednost časů (např. 40,71 přišel bieše venturus erat m. venit, 44,7 postavi redegerat m. redegit). Nevěděl si dobře rady s přechodníky: shodným přechodníkem přítomným videns překládal jak 28,17 vědúci, tak 30,38 a 40,64 uzřěv, český přechodník minulý překládal latinským přechodníkem přítomným (27,6 ostaviv dimittens, 28,9 znamenavši cogniciens, 40,9 ssěd descendens, 48 zapřěv recludens, 87 otšed cedens), přičemž někdy měl za přechodník přítomný sloveso v aoristu (40,17 uslyšě audiens m. audivit). Občas místo obou přechodníků užíval gerundia: 26,33 a zpievaje et cantando, 26,34 ničs netbajě nichil non curando, 29,44 szujě exuendo, 30,3 přěbyv permorando, 42,7 stoje stando, naopak 29,32 emendo ipsos m. emptos. Nevěděl, kdy po které spojce patří spojovací způsob a kdy oznamovací (44,19 když to sděchu = postquam hoc perfecissent m. perfecerunt), i když se pokoušel zachovávat pravidla latinské souslednosti časů. Zvláště české předložky a předpony překládal otrocky nebo nesmyslně (např. 39,34 na ně přijidu = super eos advenerunt, 40,61 po potoku post rivum m. sequens rivum, 42,24 sto vozóv zvonóv centum currus de campanis).
Překladatelovou latinou přes všechny anomálie a nedostatky jeho vyjadřování prosvítá čeština. Např. 27,27 vnímal potóček teče onomatopoicky a přeložil fluvius fluit m. rivulus fluit. V Dalimilově době se rozlišovalo v češtině zdůrazňovací sám = ipse a sám ve smyslu osamělý, samotný = solus. Překladatel však tento dvojí význam necítil, stejně jako jej nerozeznává většina populace dnes: napsal sice 40,59 zdůrazňovací sibi ipsi, obvyklé však pro něho bylo solus: 27,30 a 29,33 je užil v prvním významu, 40,2,55 a 58 v druhém; zájmena ipse, -a, -um mělo pro něho především hodnotu osobního zájmena 3. osoby is, ea, id (např. 26,51 jeho ipsum). Vůbec měl v zájmenech zmatek, např. 25,4, 26,41,42,44,50, 40,30,32 sibi m. ei, 40,63 jeho dci s jeho zetěm = filia sua cum eius genero). Protože čeština měla a má jen jednu záporku ne, pletl si latinské záporky non, ne, nec, neque a málo bral na vědomí, že v latině se nesmějí kupit zápory (např. v kap. 40 znásobil zápor čtyřikrát: 18 nec unus non erat, 50 nemo non sciret, 56 nullus homo non scivit, 96 nichil non curo, podobně 45,22 non permittam te in nullo), i když si občas na toto pravidlo vzpomněl (49,11 non poterat ullum, nikdy nejměl = unquam non habuit).
Už česká předloha latinského a prvního německého překladatele nahradila, snad aby se nezesměšňovalo pohanství nejstarších historicky doložených Přemyslovců, 25,14 Dalimilova výra jakýmsi ptákem, jak je vidět z překladů vice dei colens avem quamlibet, du erst ein iclichin vogil vilmer. Obdobně jiný názor na vstup neurozené ženy na trůn prozrazuje 42,3 virgo honesta, eine schone iungfrowin m. sedlská dievka.
Zvlášť výmluvné jsou změny, kterými se zabývali už badatelé o německém veršovaném Dalimilovi: 42,22 než královnu němečskú za ženu jmieti = quam filiam regis alienigenam uxorem habere, wen eines fremden koniges tochtir gewin, 42,24 a pro to Němkyně méně bude přieti l’udu mému = et propter hoc alienigena minus erit favere hominibus meis, darvmb wirt ein vremde nummir min genoz, 42,25 Němkyni němečskú čeled bude jmieti = alienigena alienam familiam erit habere, Fremdes gesinde wirt habin ein fromdein, až 42,26 zůstal bez úpravy a němečsky bude učiti mé děti = et instruet teotonice pueros meos, min kinder wirt sy deutsch lerin; 42,32 překlady upřesnily Dalimilovo přěd knieňú překladem coram teotonica ducissa, vor minir frowen deutschin. Jak Jireček, tak ostatní badatelé, zabývající se německým veršovaným Dalimilem, se domnívají, že německý překladatel chtěl z ideologických důvodů otupit hrot Dalimilova protiněmectví, a proto Němce, usedlé v českém království, označovali jen obecně jako cizince._16 Jaroslav Mezník_17 spočítal, že slovo „Němec“ se objevuje v kritickém vydání Kroniky 109×, že však jen „v 49 případech jsou ‚Němci‘ lidé žijící v českých zemích, ať už se sem přestěhovali, nebo se zde už narodili. Nejčastěji jde o nijak blíže nezařaditelné ‚domácí‘ Němce, často o Němce pobývající u panovnického nebo biskupského dvora (13×), Němci-duchovní jsou doloženi 5×, Němci-měšťané také 5×, měšťané společně s vesničany 1×, poddaní 2ד. Obdobné poměry zjistil Mezník i u adjektiva „německý“. Z tohoto Mezníkova pozorování vyplývá správnost starého postřehu, že v německém překladě je Tutschin opravdu vyhrazeno pro české Němce, kdežto ostatní jsou fremd, fremgeborn. Toto zjištění však ony citované změny v Oldřichově výkladu nevysvětluje. Také dnes díky pařížským zlomkům víme, že za ně nemůže německý překladatel, ale že je sdílí s překladatelem do latiny, takže je oba museli nalézt už ve svých českých předlohách. Všechny dnes známé české texty vycházejí z hyparchetypu_18 originálu z roku 1314. Překlad latinský a německý však musely vycházet z jiného textu. Jeho podobu poznáváme jen nepřímo právě z těchto překladů, především z německého, protože latinský se týká necelé první poloviny Kroniky a zachoval se přibližně jen pro její desetinu. Měl místy vhodnější znění textu než kanonizovaný hyparchetyp, jindy se od něho trochu lišil v nevelkých vynechávkách nebo přídavcích a v jednotlivých slovech, aniž jsme s to vždy poznat důvod této odlišnosti. Neobsahoval kromě veškerých nadpisů kapitol, které nebyly ani v kanonizovaném hyparchetypu, především nacionalistickou předmluvu k celé Kronice (00, 01–61, z ní v. 28 písař hyparchetypu vynechal), a poslední dvě kapitoly, 102 a 103, které se v německém znění více liší od kritického znění českého. Německý překladatel dokončil svou práci v letech 1342–1344. V té době už byly v rukopisech definitivní české Kroniky změny a doplňky. Německý překladatel pojal některé z nich do svého překladu. Je na germanistech, aby se pokusili vysvětlit, proč si tak počínal.
Pátráme-li po tom, kdo mohl z našeho dnešního hlediska nedokončenou Kroniku vlastnit, nabízí se Vilém Zajíc z Valdeka, „nelstivý přietel jazyka svého, ten udatný šlechtic – Her Wilhelm der Has / ein frunt siner zcung waz, / der kun edel“, jak je nazýván v 100. kapitole Kroniky, „přétel českého jazyka“_19, jak ho označil vlastenecký a politický manifest Nota ot pana Viléma Zajiece, složený po jeho smrti roku 1319, za jehož možného autora pokládají někteří badatelé samého Dalimila. Tomuto Vilému Zajícovi jako svému stálému a osvědčenému přívrženci svěřila královna Eliška v září 1316 svého čtyřměsíčního nejstaršího syna Václava (pozdějšího Karla IV.) do ochrany na hradě Křivoklátě, po roce jej však z bezpečnostních důvodů dala převézt na hrad Loket._20 Tam byl 13. ledna 1319 násilným postupem svého otce od ní navždy odtržen a trávil neutěšené dětství střídavě na Lokti a na Křivoklátu. V sedmi letech byl pak převezen na francouzský dvůr, takže od roku 1323 se nedalo očekávat, že by si někdy mohl přečíst česky psanou kroniku. Proto nejspíše podnítila vznik jejího latinského překladu Eliška sama, neboť od nejstaršího syna očekávala obnovení slávy a moci Přemyslovců. Iniciativa k latinskému překladu mohla však vzejít už brzy po Karlově narození i od jejích důvěrníků, ať už jím byl sám Vilém Zajíc z Valdeka, nebo někdo z dominikánů od sv. Klimenta, s nimiž byla v kontaktu od dětství, nebo její nevlastní bratr Jan Volek, při jehož vyšehradské kapitule žila na sklonku života, či kronikář Petr Žitavský, který jí vždy oddaně stál po boku a u něhož v cisterciáckém klášteře Aula regia na Zbraslavi byla pochována. Všem těmto osobnostem záleželo na tom, aby se kralevic seznámil se slavným matčiným rodem i s dějinami království v jejich vlastním pojetí.
V Tridentsku, Lombardii i Piemontu vstupovali občas do klášterů synové bývalých českých vojáků, kteří tam přišli s Přemyslem Otakarem II. Rozuměli z domova česky a uměli latinsky, i když ne všichni dokonale. Jedním z nich byl možná překladatel Dalimila do latiny. Snad mu překlad zadal a na jeho postup dohlížel Jan Volek. Ten jako levoboček krále Václava II., s nímž se na nějakou kariéru nepočítalo, měl jen základní vzdělání a nebyl s to poznat, že pověřený překladatel má mezery ve znalostech češtiny i latiny, což by nemohl nepoznat ani žádný z pražských dominikánů, ani Petr Žitavský, který je naším nejlepším latinským stylistou.
Před historiky české literatury vyvstává pařížskými zlomky nový problém. Kronika tak řečeného Dalimila musela už v druhém desetiletí 14. století být známa ve dvou odlišných verzích. Kratší a starší je verze, kterou hypoteticky spojuji s Vilémem Zajícem z Valdeka. Domnívám se, že ji Dalimil dal asi na přelomu června a července 1310 k dispozici těm českým pánům, jejichž úkolem byla nesnadná jednání s římským králem Jindřichem VII. o svatbě Elišky Přemyslovny s Janem Lucemburským, která podporoval i Vilém z Valdeka. Z této verze vyšel latinský překlad. Když pak byl čtrnáctiletý Jan 2. února 1311 na českého krále korunován, Dalimil svou kroniku přepracoval, přidal další kapitoly a předmluvu, na níž odkazuje v posledních verších, a uzavřel ji datací do roku 1314. V tomto definitivním znění Kroniky přestali za špatný stav země odpovídat cizozemci a původci všeho zla se stali Němci jako takoví. Je věcí dalšího výzkumu, zda nemůže za zhoršení Dalimilova postoje k Němcům sám Vilém Zajíc z Valdeka, zda tedy Dalimil nepracoval v jeho blízkosti.
V letech 1331–1333 byl kralevic Karel zástupcem svého otce Jana Lucemburského v italské signorii. V této době nejspíše začali v některém severoitalském klášteře připravovat jako dar pro Karla iluminovaný rukopis latinské Dalimilovy kroniky. Dříve než ji však písař a iluminátoři dokončili, odešel Karel IV. na Moravu, představitelé kláštera přestali doufat v jeho podporu nebo ji už nepotřebovali nebo jim jen došly peníze. Splendidní rukopis nebyl dodělán a přežilo z něho neznámo kde jen dvanáct listů, které se vynořily na aukci v Paříži a nyní jsou opatrovány v Praze.
POZNÁMKY
_1
Děkuji kolegům Aleně Hadravové, Boženě Kopičkové, Jiřímu Kroupovi a Stanislavu Petrovi, že mi opatřují literaturu, a tak mi umožňují pracovat doma. Kolegyni Hadravové děkuji i za pomoc při korekturách.
_2
Jireček 1878, s. XVI. Podle tohoto vydání cituji německé doklady. Bylo by zapotřebí prohlédnout interní katalogy mikulovské knihovny, zda byl někdy tento už za Jirečka nezvěstný spis do některého z nich zanesen (srov. Tošnerová 1995, s. 88–91).
_3
Die alttschechische Reimchronik des sogenannten Dalimil, Herausgegeben im Jahre 1620 von Pavel Ješín von Bezdězí. Nachdruck mit einer Einleitung von Jiří Daňhelka, München 1981, s. 56.
_4
Jireček 1878, s. XI.
_5
Staročeská kronika tak řečeného Dalimila, K vydání připravili Jiří Daňhelka, Karel Hádek, †Bohuslav Havránek, Naděžda Kvítková. Sv. 1 a 2 Vydání textu a veškerého textového materiálu, Academia, Praha 1988, stran 612+604, Sv. 3 Marie Bláhová, (Kronika) v kontextu středověké historiografie latinského kulturního okruhu a její pramenná hodnota, Historický komentář, Rejstřík, Academia, Praha 1995, stran 489.
_6
Slovesné umění Dalimilovy kroniky: Slovo a slovesnost 37, 1976, s. 26–37; Dalimilova kronika a počátky české slovesnosti: Slovo a slovesnost 37, 1976, s. 202–214; O sedlčie knieni Boženě. (Poznámka k sociální typice Dalimilovy kroniky): Listy filologické 99, 1976, s. 226–230; Poznámka k tématu „feudální dvory a stará česká literatura“: Vlastivědný sborník Podblanicka 23, 1982, s. 309–312; Nejstarší česká epika. Praha 1983; Monografie o Dalimilově kronice: Česká literatura 40, 1992, s. 627–632; Vznik české literatury: Pokus o rekapitulaci problematiky: Listy filologické 116, 1993, s. 18–39; Staročeská kronika tak řečeného Dalimila: Listy filologické 116, 1993, s. 84–86; Roman Jacobson: Moudrost starých Čechů (Nedokončená polemika o smysl českých dějin): Česká literatura 43, 1995. s. 39–56.
_7
Šťastný publikuje články o Kronice od roku 1979. Po populárně zaměřené knize Tajemství jména Dalimil, Praha 1991 seznámil souborně se svými názory odborníky v přednášce Některá specifika dějin české literatury v průběhu staletí (Vitalita Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila), publikované ve sborníku Česká literatura na konci tisíciletí I. Příspěvky z 2. kongresu světové literárněvědné bohemistiky, Praha 2001, s. 31–42. Na ni navazuje jeho obsáhlá kniha Staročeská kronika tak řečeného Dalimila jako paladium české literatury, Literárněhistorický komentář, dokončená roku 2004, která čeká na vydání.
_8
Pro snazší orientaci jsou v tabulce kapitoly číslovány jak podle kritického vydání, tak podle tradičního Ješínova (po zlomkové čáře), v komentáři však jen podle kritického vydání.
_9
Edice textu Pařížského zlomku latinského překladu Kroniky tak řečeného Dalimila, Knihovna 16, 2005, s. 165–169. Na s. 137–164 předchází základní Uhlířův článek Nově objevený zlomek latinského překladu Kroniky tak řečeného Dalimila.
_10
To se projevuje především při rozvádění zkratek, kdy já preferuji jejich podobu, obvyklou nebo možnou v té době v Čechách, Uhlíř neutrální celoevropskou podobu (např. 25,10 cristiano×christiano, 44,18 conminari×comminari, 40,34 ansietate×anxietate). Jiné odchylky vznikaly tím, že Uhlíř nespojil iniciálku s textem, takže 25,25 opravil zdánlivé umigitur na ungitur místo aby ponechal napsané (C)um igitur, podobně 26,49 napsal Exvocato m. (R)ex vocato a zbytečně zde doplnil písmeno, které zobrazuje už iniciála (28,1 S, 29,1 D, 40,1 I). Při podobnosti některých písmen v pařížském rukopise není čtení vždy jednoznačné, např. je možné číst 27,7 Chodor i Thodor, 44,5 Boehemia i Bochemia. V řadě takových případů rozhoduje o čtení česká předloha, např. 29,6 ei×et, 40,56 eum×cum, 44,36 nolunt×volunt. Jen výjimečně přečetl Uhlíř některé písmeno špatně, např. 27,23 qui m. cui, 28,15 Tune m. Tunc, 29,33 piscabat m. pistabat. Hlavním problémem jeho vydání je to, že se pokoušel o nemožné: uvést do souladu anomální středověký text s pravidly klasické latiny. Proto zásadně odstraňoval z klasického hlediska nepatřičné záporky (např. 25,34, 29,4,9,10, 40,18,50,52,56,96,45,22) a dvouslovné vyjádření futura (např. 42,24,25). Proto také nemohl uspět při opravách: např. 25,38 rukopisné ibit je špatně zapsaným překladatelovým ivit, proto nelze je opravit na ibat, 40,46 není rukopisné Quibus post per centum anno vivere chybné jen ve slově anno, ale znělo původně patrně Quibus posset per centum annos vivere nebo quibus per centum annos viveret, 44,18 Et quisquis contra faceret, hii per episcopum excomunicaverant, Uhlířem opravené na hic per episcopum excommunicatus est, znělo původně spíše hic per episcopum exconmunicatus erat nebo hunc per episcopum exconmunicaverunt apod.
_11
O odchylné výslovnosti latiny v jednotlivých zemích nejpřehledněji pojednává traktát De orthographia Bohemica, mylně přičítaný Husovi. Vydal jej Johann Schröpfer 1968. Nejstručnější poučení o vývoji latiny v době poantické, který je předmětem mnoha monografií, přináší v dílech stále přetiskovaných, doplňovaných a překládaných Karl Strecker 1928 a Dag Norberg 1968, na české poměry je zaměřená Jana Nechutová 2002. Neexistující gramatiku středověké latiny, kterou podle shodného názoru filologů nelze vypracovat, protože každý středověký člověk měl vlastní, v jednotlivostech odlišnou gramatiku latiny, částečně nahrazuje Opus pacis, které dokončil roku 1417 Oswaldus de Corda (vyd. 2001). Jednotlivé významy latinských slov a jejich grafiku v našich pramenech přináší pod příslušnými hesly Slovník středověké latiny v českých zemích, který vychází po sešitech v Praze od roku 1977. V těchto knihách se najde poučení o jednotlivých jevech dále uváděných už bez odkazů.
_12
U nás i v německé středověké latině je toto slovo ve formě anxietas doloženo jen ve významu bázeň, úzkostlivost, strach, smutek, v italské a španělské středověké latině má stejně jako v moderní italštině a španělštině ansietàa ansiedad i význam dychtivost, touha, bažení, usilovná snaha. Uhlíř píše klasicizované anxietate.
_13
U nás není toto sloveso doloženo, pouze jeho odvozenina asportator ve významu zloděj, nikoli únosce. Přesto nejde o překladatelův neologismus, neboť stejnou grafiku i význam připomíná Mittellateinisches Wörterbuch 1967, sl. 1047–1048.
_14
Přehled o dosavadním bádání nad veršovaným německým překladem přináší Vlastimil Brom 2004; týž autor, který připravuje nové vydání tohoto textu, ohlásil do programu studentské konference Brno–Vídeň, konané 24. a 25. listopadu 2005 ve Vídni, přednášku „Das Fragment der lateinischen Übersetzung der Dalimil-Chronik – Sein Aussagewert für die tschechische und deutsche Überlieferung“ a v Odpoledni nad Dalimilovou kronikou, které uspořádala Nadace pro dějiny kultury ve střední Evropě a Archiv hlavního města Prahy 17. května 2006, proslovil přednášku „K německému rýmovanému překladu tzv. Dalimilovy kroniky“.
_15
Některé specifické rysy překladatelovy latiny uvádí i Nechutová 2006, s. 189–198.
_16
Jireček 1878, s. XIII, Brom 2004, s. 166. Tento názor opakuje i Seibt 1996, s. 123: „Dílo vzniklé kolem roku 1308 (!) bylo přeloženo i do němčiny, ale zbaveno svých nepřátelských výpadů vůči Němcům či opatřeno přívětivějším rozlišením Němců na domácí a cizí – výmluvný důkaz zatím ještě praktického, nikoli ideologického směru národního antagonismu.“
_17
Mezník 1993, zvl. s. 6. Dalimilovými protiněmeckými výroky se zabývali a zabývají nejen filologové a historici, ale i politici čeští i němečtí. Přou se jednak o sociální zařazení zmiňovaných Němců, jednak o to, zda u Dalimila jde o (proto)nacionalismus nebo patriotismus. Obšírná literatura, uváděná u Mezníka 1993 a Šťastného 2004, není pro náš účel nezbytná.
_18
Šťastný 2004, Stemma rukopisů Dalimila na Tab.B (s. 653 rukopisu).
_19
Kritické vydání, Doplněk 7, v. 4 (sv. II, s. 586). Speciální studie o Vilému Zajíci z Valdeka dosud neexistuje, základní poučení o pánech z Valdeka u Sedláčka 1934, s. 172–176.
_20
Kromě jiných např. Spěváček 1979, s. 51–62; Kalista 1995, s. 397–399, 437–438; Kopičková, 2003, s. 41–50, 78–80.
LITERATURA
Brom, Vlastimil: Zur gereimten deutschen Übersetzung der alttschechischen Reimchronik des sogenannten Dalimil: Václav Bok & Hans-Joachim Behr (Hrsg.), Deutsche Literatur des Mittelalters in und über Böhmen II, Hamburg 2004, s. 161–171.
Brom, Vlastimil: K německému rýmovanému překladu tzv. Dalimilovy kroniky. Přednáška na Odpoledni nad Dalimilovou kronikou, uspořádaném Nadací pro dějiny kultury ve střední Evropě a Archivem hlavního města Prahy 17. května 2006.
Dalimilova kronika. Pařížský zlomek latinského překladu. Gloriet s.r.o. ve spolupráci s Národní knihovnou ČR, Praha 2005.
Dalimilova kronika. Pařížský zlomek latinského překladu. Bibliographical Description (http://www.memoria.cz/special_cz/free_docs2.asp.)
Jireček, Josef (ed.): Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila. Di tutsch kronik von Behemlant. In: Prameny dějin českých 3. Nákladem Nadace Františka Palackého, Praha 1878, s. III–XXVIII, 3–228.
Daňhelka, Jiří (ed.): Die alttschechische Reimchronik des sogenannten Dalimil. Herausgegeben im Jahre 1620 von Pavel Ješín von Bezdězí. Nachdruck mit einer Einleitung von Jiří Daňhelka. Verlag Otto Sagner, München 1981.
Kalista, Zdeněk: Cesta po českých hradech a zámcích. Odeon, Praha 1995.
Kopičková, Božena: Eliška Přemyslovna. Vyšehrad, Praha 2003.
Lehár, Jan: Slovesné umění Dalimilovy kroniky. Slovo a slovesnost 37, 1976, s. 26–37.
Lehár, Jan: Dalimilova kronika a počátky české slovesnosti. Slovo a slovesnost 37, 1976, s. 202–214.
Lehár, Jan: O sedlčie knieni Boženě. (Poznámka k sociální typice Dalimilovy kroniky). Listy filologické 99, 1976, s. 226–230.
Lehár, Jan: Poznámka k tématu „feudální dvory a stará česká literatura“. Vlastivědný sborník Podblanicka 23, 1982, s. 309–312.
Lehár, Jan: Nejstarší česká epika. Vyšehrad, Praha 1983.
Lehár, Jan: Monografie o Dalimilově kronice. Česká literatura 40, 1992, s. 627–632.
Lehár, Jan: Vznik české literatury: Pokus o rekapitulaci problematiky. Listy filologické 116, 1993, s. 18–39.
Lehár, Jan: Staročeská kronika tak řečeného Dalimila. Listy filologické 116, 1993, s. 84–86.
Lehár, Jan: Roman Jacobson: Moudrost starých Čechů (Nedokončená polemika o smysl českých dějin). Česká literatura 43, 1995. s. 39–56.
Mezník, Jaroslav: Němci a Češi v Kronice tak řečeného Dalimila. Časopis Matice moravské 112, 1993, s. 3–10.
Mittellateinisches Wörterbuch. Akademie-Verlag, Berlin 1967 a d.
Nechutová, Jana: Středověká latina. Koniasch Latin Press, Praha 2002.
Nechutová, Jana: Zum tschechischen Latein des neuen Fragments der alttschechischen Chronik des sog. Dalimil. In: Reinhard Düchting, Sibi et amicis. Mattes Verlag, Heidelberg 2006, s. 189–198.
Norberg, Dag: Manuel pratique de latin médiéval. Editions A. & J. Picard & Cie, Paris 1968.
Oswaldus de Corda: Opus pacis. Ed. B. A. Egan. Brepols Publishers, Turnhout 2001.
Sedláček, August: Hrady, zámky a tvrze království českého. Díl VI. Praha 1934.
Seibt, Ferdinand: Německo a Češi. Dějiny jednoho sousedství uprostřed Evropy. Přel. Petr Dvořáček. Academia, Praha 1996.
Schröpfer, Johann (ed.): Hussens Traktat Orthographia Boemica. Die Herkunft des diakritischen Systems in der Schreibung slavischer Sprachen und die älteste zusammenhängende Beschreibung slavischer Laute. Harrassowitz, Wiesbaden 1968.
Slovník středověké latiny v českých zemích. Academia, Praha, 1977 a d.
Spěváček, Jiří: Karel IV. Svoboda, Praha 1979.
Staročeská kronika tak řečeného Dalimila. K vydání připravili Jiří Daňhelka, Karel Hádek, †Bohuslav Havránek, Naděžda Kvítková. Sv. 1 a 2 vydání textu a veškerého textového materiálu. Academia, Praha 1988. Sv. 3 Marie Bláhová: (Kronika) v kontextu středověké historiografie latinského kulturního okruhu a její pramenná hodnota, Historický komentář, Rejstřík. Academia, Praha 1995.
Strecker, Karl: Einführung in das Mittellatein. Berlin 1928.
Šťastný, Radko: Tajemství jména Dalimil. Melantrich, Praha 1991.
Šťastný, Radko: Některá specifika dějin české literatury v průběhu staletí (Vitalita Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila). In: Česká literatura na konci tisíciletí I. Příspěvky z 2. kongresu světové literárněvědné bohemistiky. ÚČL, Praha 2001, s. 31–42.
Šťastný, Radko: Staročeská kronika tak řečeného Dalimila jako paladium české literatury. Literárněhistorický komentář. Rukopis 2004.
Tošnerová, Marie (red.): Rukopisné fondy zámeckých, hradních a palácových knihoven. Archiv Akademie věd České republiky, Praha 1995.
Uhlíř, Zdeněk: Nově objevený zlomek latinského překladu Kroniky tak řečeného Dalimila. Knihovna – knihovnická revue 16, 2005, č. 2, s. 137–164.
Uhlíř, Zdeněk: Edice textu pařížského zlomku latinského překladu Kroniky tak řečeného Dalimila. Knihovna – knihovnická revue 16, 2005, č. 2, s. 165–169.
Vidmanová, Anežka: Pařížský Dalimil plný překvapení. Lidové noviny 3. 9. 2005, Orientace, s. III.
Vidmanová Anežka: Kronika tzv. Dalimila ve světle nově objeveného zlomku jejího latinského překladu. Přednáška na Odpoledni nad Dalimilovou kronikou, uspořádaném Nadací pro dějiny kultury ve střední Evropě a Archivem hlavního města Prahy 17. května 2006.
SUMMARY Fragments of the Latin Dalimil, purchased in Paris in 2005, are examined codicologically and textually and compared with the most recent critical edition of the Czech version and the German translation Di tutsch kronik von Behemlant of 1342–1344. They are found to be the remains of an unfinished transcript begun in a northern Italian monastery in 1331–1333 for Prince Charles IV. The Latin translation was probably requested by Queen Eliška or one of her advisors, apparently soon after the departure of the seven-year-old prince to France in 1323. Italianisms and the grammar in the translation indicate that it is probably the work of a northern Italian cleric who knew Czech from home, but whose knowledge of both Czech and Latin had significant gaps. His work was most likely supervised by Eliška’s stepbrother Jan Volek. The Czech model for the Latin translation, which is to a significant extent analogous to the model for the German translation, is older than the definitive text of the Chronicle as we know it today. I believe that this is how the Chronicle appeared in late June and early July 1310. After the coronation of John of Luxemburg in 1311, Dalimil reworked the Chronicle, adding the final chapters and the nationalistic preface, to which he refers in the final lines, and concluding the whole with the date of 1314. Whether the more hostile stand towards the Germans that distinguishes the definitive version from the draft may be attributed to the influence of Vilém Zajíc z Valdeka – whether Dalimil worked in close proximity to him – is a question to be addressed by further research.
