Český středověk očima literátů

Litterati a illitterati – dva světy vymezené znalostí gramatiky a literatury (básnictví) a absolvováním studií „artium et litterarum“ v klášterních a kapitulních školách, později pak na univerzitách. Málokterý z nich o sobě a o svých studijních zážitcích zanechal pro své současníky a potomky zprávu, podle níž bychom mohli rekonstruovat svět středověkých vzdělanců, jejich každodenní práci, tužby a záliby. Výjimku proto představuje kanovník a později děkan pražské kapituly Kosmas. V 59. kapitole své České kroniky, chápané někdy jako prolog k započaté a nedokončené čtvrté knize, vzpomíná osmdesátiletý autor na minulá léta v Lutychu pod mistrem Frankem „na trávnících a lukách gramatiky a dialektiky“._1 Oslovuje Múzu jako nadmíru líbeznou jinochům, milou, vždy cudnou, ale nikdy nezestárlou, a vyčítá jí, proč na něj, starce, znova doráží: „Věru více mne těší měkký chléb a topinka než tvá sofizmata, jež jsme kdysi, měkce léhajíce pod vaší peřinkou, sladce sávali z tvého něžného prsu. Ó sofistiko trkavá, syllogistikům sama sebou žádoucí, nám však již dosti ze zkušenosti známá, nechej starců, hoň se za jinochy sobě podobnými, bystře nadanými a v uměních všeho umění důvtipnými, kteří, nakrmivše se nedávno při velikém stole paní filosofie rozkošnými jídly a vyčerpavše poklady celé Francie, vracejí se jako noví filosofové! Na takové učence čeká slovutná ctnost knížete Soběslava, na učence, kteří by dovedli podivuhodné jeho skutky zlatým rydlem podivuhodně ozlatiti.“_2 Slovutné činy vládců může popisovat učenec- vzdělanec, který absolvoval tehdejší školské-církevní vzdělání. Znamená to, že svět, který zobrazuje, nese rysy způsobu literárního tvoření jeho doby.

Kosmas začal svou kroniku výkladem o původu českého národa za zmatení jazyků lidstva při stavbě věže babylonské, pokládaném ve středověkém dějepisectví za počátek samostatných národů, a dovedl ji od mytických dob až po svou současnost. Ve svém díle spojil dva typy dějepisného vyprávění, kroniku a tzv. historii. Kroniku rozdělil na tři knihy (některé rukopisy označují závěrečný krátký úsek jako čtvrtou knihu), z nichž každá je symbolicky ukončena smrtí panovníka (Jaromíra, Vratislava – prvního českého krále, Vladislava I.). Panovníci a velmoži také stojí v centru Kosmovy pozornosti spolu s představiteli církve. Dějiny Čechů jsou pro Kosmu dějinami těchto protagonistů středověkého českého státu, navzájem k sobě poutaných slibem věrnosti. Kosmas proto nelibě a kriticky hodnotí všechny projevy, které narušují soulad mezi členy přemyslovského rodu, sváry mezi panovníkem a velmoži nebo vměšování římských císařů do vnitřních záležitostí české politické reprezentace.

Kontinuitu právního řádu knížecích Čech s předkřesťanským obdobím formuloval Kosmas v dynastické pověsti; viditelným dokladem její funkce byl kamenný stolec na nádvoří Pražského hradu, na nějž dosedali jednotliví Přemyslovci bez ohledu na to, že šlo o pozůstatek pohanského rituálu. Její literární forma vychází z tradice antického dějepisectví a vyznačuje se anekdotickými rysy. Anekdota zdůrazňovala prostřednictvím příběhu to, co bylo pro zobrazovaného hrdinu typické a charakteristické. Vyvolení Přemysla Oráče za knížete nebylo výsledkem konkrétního přání Čechů, ale rozhodnutí Libuše a jejích sester, přičemž anekdotickým motivem je lichá pověst (fama) a „mínění křivé, že paní sama vždy za nočního ticha tu bájnou cestu na koni tam konávala a před kuropěním se vracívala“._3 Libuše představuje ženský element v protikladu k Přemyslovu mužství a mužnosti: „Tento muž, jenž vpravdě pro svou mužnost zasluhuje slouti mužem, upoutal zákony tento bezuzdný kmen, nezkrocený lid mocí zkrotil a uvedl v poddanství, jež jej i dnes tíží, též vydal všechna práva, jimiž se tato země řídí a spravuje, sám s Libuší samou.“_4 Tento protiklad je vyjádřen i formálně střídáním vysokého a nízkého stylu. Kosmas charakterizuje Libuši hned jako mezi ženami přímo jedinečnou, v úvaze prozřetelnou, v řeči ráznou, tělem cudnou, v mravech ušlechtilou, ženského pohlaví ozdobu, hned ale jako hovící si na vysoko nastlaných poduškách, jak si rozpustile vedou rozmařilé ženy, když nemají muže, kterého by se bály._5 Tuto charakteristiku rozvádí jeden z účastníků sporu, který měla Libuše rozhodnout: „Žena děravá se obírá mužskými soudy v lstivé mysli! Víme zajisté, že žena, ať stojí, či na stolci sedí, málo má rozumu; oč ho má ještě méně, když na poduškách leží? Tehdy opravdu se hodí spíše k tomu, aby se poznala s mužem, nežli aby bojovníkům vynášela nálezy. Vždyť je věc jistá, že všechny ženy mají dlouhé vlasy, ale krátký rozum.“_6

Kosmovo střídání vysokého a nízkého stylu však nerespektuje požadavek klasické antiky zobrazovat vznešené postavy ve stylu vysokém a příslušníky nižších vrstev ve stylu nízkém. Naopak často zobrazuje vznešené postavy v „nevážných“, jejich stavu nepřiměřených situacích. Toto střídání stylů má u Kosmy svou funkci. V obraze hadačky, soudkyně a posléze kněžny Libuše je anekdotickými vsuvkami zdůrazněna nutnost mužské vlády. Z ní vyrůstá právní řád a bezproblémové fungování české společnosti Kosmovy doby. Kosmův smysl pro vystižení základních povahových rysů prostřednictvím krátkého příběhu se nezastavil ani před jeho nadřízeným biskupem Jaromírem-Gebhartem a jeho bratrem knížetem a pozdějším králem Vratislavem a Vratislavovým synem, budoucím knížetem Břetislavem II. To, že Kosmas využíval střídání stylů k záměrné charakteristice postav, dosvědčuje změna jeho postupu v okamžiku, kdy svého hrdinu začíná líčit jako světce „in nuce“.

Vratislavovým prvním vladařským činem po nastolení bylo nové rozdělení údělů mezi jeho bratry. Jaromír, určený otcovou vůlí k nástupnictví v biskupském úřadě po smrti biskupa Šebíře, se hlásil také o podíl. Kosmas sám nijak netajil, že neměl k duchovní dráze chuti. Jakmile však zemřel biskup Šebíř, přihlásil se Jaromír o své právo. Po konfliktu s velmoži a bratry byl Vratislav nucen souhlasit s Jaromírovým nastoupením na biskupský stolec v Praze. Po udělení investitury císařem Jindřichem III. a po vysvěcení na biskupa mohučským metropolitou se Jaromír se svou družinou přeplavil přes Rýn, „a když po obědě Vilém, jeden z jeho bojovníků, seděl na břehu, maje nohy spuštěny do řeky, přiblížil se k němu zezadu nový biskup a nemaje tušení, jak je tam hluboko, sestrčil ho do vln Rýna se slovy: ‚Podruhé tě křtím, Viléme.‘ Ten zůstav dlouho ponořen pod vodou, konečně se vynořil a hlavou kroutě a vodu polykaje řekl: ‚Tak-li křtíš, velmi blázníš, biskupe!‘ A kdyby nebyl uměl ten muž tak dobře plavati, byl by býval jedním dnem biskupství nabyl i pozbyl biskup Gebhart“._7

Kosmas ve zkratce vystihl Jaromírův charakter, který potom rozvádí jeho dalšími neuváženými a biskupa nedůstojnými činy. Nelze proto vyvozovat Kosmův záporný vztah ke knížeti Vratislavovi pouze hájením zájmů svého nadřízeného biskupa Jaromíra-Gebharta. Kosmas sice hodnotí Vratislavův záměr povýšit svého kaplana Lance na pražského biskupa jako zvrácený, „protože všechna moc jest od Boha a biskupem nemůže býti, komu to nebylo od Boha předem souzeno nebo dopuštěno“, zároveň však nezakrývá skutečnost, že Jaromír chápe biskupskou hodnost především nebo spíše pouze jako prostředek k ukojení svých mocenských choutek, podle slov svatého Augustina jako „cupiditas dominandi“. Kosmas zaujímá vůči představitelům feudální hierarchie značně samostatné stanovisko preláta a jeho postoj prozrazuje sociální vědomí „Čechů“, tzn. těch předních mužů, kteří byli knížeti zavázáni věrností. Tito „věrní“ knížeti sloužili za určitých podmínek, jejichž základ tvořil osobní vztah mezi nimi a knížetem, který jim byl do jisté míry rovněž zavázán.

Formování právního úzu a fungování konkrétního sociálního řádu demonstruje Kosmas na skutečných postavách, událostech, zvyklostech i na konfliktních situacích. Jeho svět je založený na křesťanských principech, ovšem postavy, které ho zabydlují, jsou mnohdy parafrází antických vzorů. Mají však v sobě přirozenou dynamiku a životnost, stojí proti sobě tváří v tvář, vedou vášnivé dialogy, usilující o spontánnost, třebaže jsou budovány podle pravidel řečnického umění. Schopnost mistrného zvládnutí dramatických scén prokázal Kosmas právě při líčení sporu mezi knížetem Vratislavem a jeho bratrem biskupem Jaromírem-Gebhartem nebo později mezi Vratislavem, tehdy již králem, a jeho synem Břetislavem.

Břetislava zobrazuje Kosmas jako vzorného-svatého panovníka, zatímco jeho otce Vratislava jako vládce krutého a lstivého. Obě charakteristiky nejsou však zcela jednoznačné. Vratislavovy záporné rysy jsou tlumeny jeho oficiálními činy, bitvami, jednáními ap. Břetislav se před nástupem projevuje jako pyšný a nerozvážný příslušník vládnoucího rodu s vyhraněným vědomím své stavovské cti. Od okamžiku nastolení na trůn zdůrazňuje Kosmas u Břetislava všechny rysy ideálního křesťanského vládce: vykořenění zbytků českého pohanství, lásku k Bohu, péči o potřeby církve, vítězství v bitvách aj. Občas, jakoby mezi řádky, uklouznou kronikáři některé individuální rysy Břetislavovy povahy, jak jsme se s nimi mohli setkávat před obdobím jeho vlády, jako např. prosazení bratra Bořivoje za svého nástupce, což bylo v rozporu se zvykem stařešinského nástupnictví, zavedeného knížetem Břetislavem I., a zahájilo éru zápasů o trůn mezi Přemyslovci. V zásadě však Kosmas dodržuje ve stavbě Břetislavova portrétu koncepci dokonalého panovníka a v závěru ji graduje mučednickou smrtí podle vzoru Kristových pašijí a legend. Využívá i motivu předpovídání vlastní smrti, které se příštího dne ve večerních hodinách také vyplní. Smrtelně zraněný kníže činí v bolestech pokání a rozdává majetek knížecí komory klášterům. „A tak v noci potom po kuropění uprostřed kněží, jako dobrý Boží bojovník, rozdělil obojí podstatu lidskou v její prvky. A věříme bez pochybnosti, že buď již došel, nebo dojde nebeského družstva.“_8 Snahu učinit ze svého oblíbeného knížete světce stupňuje Kosmas v líčení jeho pohřbu, při němž kněz opakuje žalozpěv, oplakávající řecky smrt Kristovu („Duše Břetislava, ó Sabaoth Adonai, ať žije vysvobozena ze smrti, Břetislav Iskyros.“). Autor dělá paralelu mezi zesnulým knížetem a Kristem a záměrně tlumí všechny rušivé prvky skutečnosti, aby se čtenáři tím vznešeněji zjevovala důstojná postava knížete-světce. Ideál hrdiny církve vrývá vzornému vládci nezpochybnitelné rysy dokonalosti a dokumentuje jeho skutečnou převahu v ideologii a kultuře společnosti.

Vzájemné prostupování a sbližování legendického a kronikářského žánru v zobrazení ideálu světského a duchovního hrdinství se výrazně projevuje na svatováclavské legendě Karla IV. a na jeho Vlastním životopise (Vita Caroli). Karlova svatováclavská legenda, kterou lze interpretovat jako symbol císařovy politické koncepce, je ideově, tematicky i kompozičně spřízněna s jeho autobiografií. Nejde pouze o příbuznost žánrovou, ale vrcholné umělecké ztvárnění ideálu dokonalého vládce na vlastních životních osudech. Protože biografie a autobiografie se řídí obdobným kompozičním postupem, pokusíme se najít v Karlově autobiografii místa, odpovídající svou funkcí struktuře legend. Tím se přiblížíme našemu záměru osvětlit prostupování legendického a historického žánru v období jejich vývojové i společenské kulminace za vlády Karla IV.

Karel IV. začíná svůj Vlastní životopis homileticky pojatou úvahou o významu přijímání Těla Kristova pro dosažení království věčného. V druhé kapitole se obrací ke svým nástupcům s napomenutím, aby zachovávali boží přikázání, a konkrétně vypočítává jejich pozitivní a negativní aspekty. V jejich dodržování spočívá podstata královské důstojnosti a vlády: „abyste byli ‚jako strom, který je zasazen podle toku vod, který plod svůj vydá časem svým a listí jeho neopadá‘, ale zapsán bude v knize života, kde jsou zapsána jména spravedlivých. To vám račiž dát ten, který ‚byl hoden otevřít knihu života a pečeti její‘.“_9 Karlův odkaz na Janovu Apokalypsu směřuje k závěrečné metě moudrých a spravedlivých vládců – k nebeskému Jeruzalému, choti Beránkově, který byl hoden knihu úplně popsanou, zapečetěnou sedmi pečetěmi, otevřít a rozlomit její pečetě (Zj 5, 1–14).

Teologickou argumentací podepřené první dvě kapitoly odpovídají prologu v životopisech světců, které rozvádějí v obecné rovině mravně výchovný význam díla. Karel přivádí čtenáře – své nástupce – rozborem biblických textů, zejména evangelních, scholastickou metodou k základním etickým principům života křesťana, především křesťanského panovníka. V první kapitole vystupuje jako držitel „dvojího trůnu“, oprávněného hájit a vykládat smysl lidského života vzhledem ke zjeveným pravdám. Představa „dvojího života“ – hříšného a života v Kristu – vychází z Augustinova protikladu říše světla a říše tmy. Je však umně stylizována do kazatelské formy, z níž prosvítá scholastická erudovanost i tomisticky laděné zvažování a srovnávání obou způsobů života. Z výzvy k následování cesty světla a pravdy přechází Karel v druhé kapitole k aplikaci tohoto principu na osobu panovníka. Předestírá před čtenářem ideální postavu vládce „dvojího trůnu“ (římského a českého), charakterizovanou konkrétními vlastnostmi a ctnostmi křesťanského morálního kodexu. Idea „dvojího trůnu“ plnila důležitou funkci v Karlově bohemocentrické koncepci svaté říše římské_10 a zároveň vyjadřovala skutečnou životní tendenci Karlovy epochy, zaměřené k nejvyšším cílům. Pro zkoumání vztahu mezi realitou a fikcí v podmínkách středověkých zobrazovacích postupů má význam v tomto případě realizace panovnického ideálu na konkrétním životním materiálu mladého kralevice Karla. Karel ve své autobiografii umělecky vymezil hranice univerzálního světa středověkého člověka, možnosti jeho poznání i nalezení svého místa v něm. Svět je řízen Bohem, nejvyšším dobrem a dokonalostí, a protože vše, co existuje, je na něm závislé, začleňuje do jeho stvořitelského díla, do světské hierarchie a je v harmonickém poměru k jiným elementům kosmu, nabývá svět a všechny jeho části morálního zabarvení. Filozofické, sociální, právní, politické i ekonomické kategorie mají mravní podstatu, která je také projevem jejich jednoty a vnitřní spřízněnosti._11

Karlova snaha ukázat svůj život jako naplňování příkazů křesťanské morálky je tudíž zpětnou projekcí jednoty světa, nacházející dovršení v Bohu. Karlův život má být příkladem pro ty, kteří budou po něm pokračovat v úsilí o harmonický řád v křesťanském světě. Jejich zodpovědnost před Bohem je o to větší, o kolik se mohou opírat o slavnou tradici svých předků. Jimi také začíná ve třetí kapitole Karel svůj životopis: „Přeji si proto, aby vám nebylo tajno, že mého otce jménem Jan zplodil Jindřich VII., císař římský, z Markéty, dcery vévody brabantského. Jan pojal manželku jménem Elišku, dceru Václava II., krále českého, a obdržel s ní Království české, poněvadž nebylo mužského potomka v královském rodě českém. I vyhnal Jindřicha, vévodu korutanského, který měl za manželku starší sestru řečené manželky, která později zemřela bez potomstva; ten obdržel Království české pro onu sestru dříve než Jan, jak se o tom vypráví jasněji v českých kronikách. Tomuto Janovi, českému králi, se narodil v Praze z královny Elišky prvorozený syn jménem Václav léta Páně tisícího třístého šestnáctého, dne 14. května o páté hodině ranní.“_12

Karel pak uvádí své další příbuzné, zejména svou tetu Marii, manželku francouzského krále Karla IV., posledního Kapetovce, a přechází k líčení svého pobytu ve Francii. Celá pasáž je genealogickou obdobou svatováclavské legendy a zřetelně se v ní rýsují tradice lucemburské dynastie, vztahující své předky až ke Karlu Velikému, a dynastie přemyslovské, v jejímž rodokmenu vynikal také světec – kníže Václav. Tvárné prostředky legendy, s nimiž se setkáme ve Vlastním životopise ještě dále, kontaminuje autor s chronologickým kronikářským postupem. Dociluje tak zvláštního dramatického účinku, který je umocňován teologickými úvahami na začátku spisu a v jeho jedenácté až třinácté kapitole. Uvážíme-li, že následuje čtrnáctá kapitola, poslední, již sepsal Karel IV., a že desátá kapitola končí eschatologickou vizí konce světa, mají tyto úvahy nad smyslem evangelních textů o království nebeském v souladu s požadavky topiky uzavírat knížecí zrcadlo na vrcholné teologické úrovni. Sám autor se ztotožňuje s moudrým mistrem Písma, který vykládá o království nebeském a je podoben hospodáři, který vynáší ze svého pokladu nové i staré věci. Zdůrazňuje přitom nutnost vlastního příkladu dobrého života. Ten je určován především zájmy lucemburské politiky, která je založena na křesťanských mravních principech, souznících s kodexem morálky rytíře. Proto hned na začátku čtrnácté kapitoly odmítl ujednání mezi císařem Ludvíkem Bavorem a svým otcem Janem. Ludvík Bavorský byl papežskou kurií prohlášen za kacíře a sesazen z římského trůnu. Karlova mladšího bratra Jana Jindřicha připravil spolu se svým stejnojmenným synem skandálním způsobem o Tyrolsko. Jako nepřítel církve a věrolomný porušovatel práva zaujímá tento pozdější Karlův soupeř o římskou korunu v jeho hodnocení jednoznačně zápornou charakteristiku, stojící v přímém protikladu k ideálu vzorového panovníka knížecího zrcadla.

Karlova autobiografie je vyvrcholením možností vzájemného propojení a využití legendistických a historicko-kronikářských postupů. Dokumentuje rovněž sbližování církevní učené tvorby a církevní vzdělanosti s potřebami a představami světského mocenského aparátu. V úvodu třetí kapitoly, jíž začíná historické vypravování, se Karel vyznává z lásky ke studiím („A nezamlčím milosti, která byla ve mne od Boha vlita, ani lásky ke studiím, kterou chovala snažnost mých prsou […]“_13) a spolu s milostí Boží jí připisuje povahu Boží pomoci, kterou spojuje s tradicí rodové výchovy, opírající se o biblický citát: „Otcové naši vypravovali nám.“_14 Lucemburská dynastie je vyvoleným rodem s předurčeným dějinným posláním. Její členové se však na náročné vladařské úkoly musí připravovat pečlivou výchovou a vzděláváním. Celou třetí kapitolu věnuje proto Karel své výchově na francouzském dvoře a vhodně ji doplňuje ve své Kronice Pražského kostela Beneš Krabice z Weitmile sdělením, že mladý Karel kdysi sám studoval na pařížském učení._15 Hlavní náplní tohoto studia, které bylo asi zřejmě příležitostné než systematické, bylo osvojit si praktické vzdělání, v němž biblické a teologické výklady sloužily jako norma pro řešení vladařských úkolů v rovině teoretické i praktické, jak to dosvědčuje Karlovo literární dílo i jeho vláda.

Kosmas a Karel IV. nás uvedli do světa nejvyšších světských a duchovních vrstev. Odlišnost jejich pohledu byla podmíněna časem a jejich společenským postavením. Zatímco Kosmas si přes jistou nezávislost k postavám vládnoucího světa ukládá nezbytné meze („Neboť užitečnější jest, abychom docela pomlčeli o nynějších lidech nebo časích, nežli abychom mluvili pravdu – a pravda vždy plodí nenávist – neměli z toho nějakou škodu.“_16) a zobrazuje knížata při jejich nastolování, na jejich válečných taženích, při výkonu soudních aktů a v dalších situacích, příslušejících raně středověkému vládci, vtiskuje Karel IV. svému portrétu své individuální rysy zásadového a cílevědomého politika, i když tím narušuje ustálený obraz vzorového vládce. Když Karlův otec Jan Lucemburský uzavřel s císařem Ludvíkem Bavorem smlouvu a přijal od něho své země v léno, odmítl to Karel uznat: „A proto jsem nechtěl to, co bylo mezi nimi ujednáno, s pány českými ani pečetí stvrdit, ani onu úmluvu považovat za platnou, a co tam bylo ujednáno, vše jsem měl za takové, jako by se bylo nestalo a bylo ničím.“_17

Vznikl tak opravdu originální, neopakovatelný obraz panovníka, směřujícího k vyššímu a hlubšímu zhodnocení individua jakožto skladebného prvku v životě lidské společnosti, k němuž lze najít paralelu v sochařských portrétech svatovítského triforia.

POZNÁMKY

_1
Cit. Kosmova Kronika česká. Svoboda, Praha 1975, s. 206.

_2
Cit. Kosmova Kronika česká. Svoboda, Praha 1975, s. 206.

_3
Tamtéž, s. 19.

_4
Cit. Kosmova Kronika česká. Svoboda, Praha 1975, s. 23.

_5
Tamtéž, s. 16.

_6
Tamtéž.

_7
Cit. Kosmova Kronika česká. Svoboda, Praha 1975, s. 107–108.

_8
Cit. Kosmova Kronika česká. Svoboda, Praha 1975, s. 156.

_9
Karel IV.: Vlastní životopis. Odeon, Praha 1978, s. 23.

_10
Viz Spěváček, Jiří: Karel IV. Život a dílo. Svoboda, Praha 1979, 295 a dále.

_11
Srov. Gurevič, A. J.: Kategorie středověké kultury. Mladá fronta, Praha 1978, s. 225.

_12
Karel IV.: Vlastní životopis. Odeon, Praha 1978, s. 27.

_13
Karel IV.: Vlastní životopis. Odeon, Praha 1978, s. 27.

_14
Tamtéž.

_15
Viz Kroniky doby Karla IV. Svoboda, Praha 1987, s. 226.

_16
Kosmas, cit.dílo, 141.

_17
Karel IV., cit. dílo, s. 125.

SUMMARY This article is on litterati et illitterati – the world of clerics and the world of laics, the former of which administered the offices of medieval rulers and formulated the dominant ideology of their states. In the early state of the Czech Přemyslids their main representatives were the monk Kristián and Kosmas, the canon of the the chapter of Prague’s St. Vitus. The spiritual and the earthly found expression in the genres of the legend and the chronicle. Kosmas recorded the military campaigns of princes, their deeds as rulers, and their personal characteristics. However, when he wished to express the highest level of esteem, he depicted the prince as a saint. Noble laics also endeavored to enter the world of literature, including the Frankish King and new Emperor of the West Charles the Great, the Czech Prince St. Wenceslas, his successor King Wenceslas II, and Charles IV. Charles’s legend of St. Wenceslas and his own biography represent the peak of the mutual interpenetration of the two genres, the legend and the chronicle. The experienced king’s outlook is stylized as a theologist’s view from above and thus evokes a sense of authority. The ideal sovereign should rule “sub specie aeternitatis”, and therefore all of his acts should accord with the Christian codex of moral perfection. Charles made political decisions based on it and without compromise rejected anything that violated it. Christian morality constituted the theoretical basis of Charles’s political practice. Just as the Luxemburg dynasty occupied a double throne (the Holy Roman Empire and the Kingdom of Bohemia), they also united sacred and worldly functions in their office. Charles IV saw himself as a teacher of the Word, who leads his wards to God. This conception of the ruler as a teacher and protector of the faith was emphasized by Charles’s Ritual for the Coronation of the Czech King, in which the central ceremony was the blessing of the king by anointment. This gave the king the divine power of a priest or almost of a bishop, represented externally by the Roman King’s right to read the Gospel for the Christmas vigils.