Libuše Heczková; Josef Vojvodík; Jan Wiendl

The fifth issue of Word and Sense was conceived as our personal belated dialogue with a friend and colleague who no longer converses with us at a single table in “festive array,” but to whose words we are still wont to listen with rapt attention. Jan Lehár, a scholar who moves with silent sovereignty through the centuries of Czech literature, inspired us to attempt to stimulate discussion of old Czech culture.

Otázka či spíše otázky, které předkládáme, vyplynuly z našich obecných pedagogických potřeb, ale také z potřeb literárních historiků uvažujících o celku dějin českého písemnictví, nejen o tzv. moderní literatuře. Vyšly však také z nejasného tušení, že se před námi v období, kterým se procházíme spíše jako uchvácení čtenáři a diváci, vyskytují potíže, jež zásadně zasahují i do soudobého pojetí moderních dějin písemnictví.

Question for... the still-Avant-Garde?

Avantgardní projekt světa zaujal v evropské kultuře svým způsobem mimořádnou pozici. Je rovněž zřejmé, že současné umění i uměnověda tradici avantgardy výrazně aktualizují a různorodými způsoby rozvíjejí. Co podle Vašeho názoru způsobuje tento mimořádný zájem, jestliže „vlastní dědictví“ avantgard, jejich raison d’être – princip ozvláštnění, princip permanentní inovace – patří minulosti, nebo (chcete-li) tzv. historické avantgardě?

Otázka pro... ještě avantgarda?

The worldwide avant-garde project played a historically unique role in European culture. At the same time, it is evident that contemporary art and art history place significant emphasis on the avant-garde tradition and develop it in various ways. What, in your opinion, gives rise to this extraordinary interest, if the “essential legacy” of the avant-garde, its raison d’être – the principle of estrangement, the principle of permanent innovation – is part of the past, or, if you prefer, the so-called “historical avant-garde”?

Nejživějším tématem třetího čísla Slova a smyslu se stala bezesporu rubrika Otázka pro..., kterou jsme se tentokrát rozhodli věnovat problematice strukturalismu – zvláště té jeho podobě, jež zrála v diskusích a pracích členů Pražského lingvistického kroužku ve třicátých a čtyřicátých letech a v pracích bezprostředních žáků této zakladatelské generace.

Věnováno památce Miroslava Červenky
(† 19. listopadu 2005)

Druhé číslo časopisu Slovo a smysl je zvláštním způsobem monotematické. Úběžníkem se stala literární historie. Tak či onak se jí dotýkají téměř všechny studie, skici i další texty tohoto čísla. Metodologická skepse konce 20. století, stejně jako naše vlastní nejistoty prohloubené všední praxí literárního provozu, nás postavily před nutnost, pokusit se posoudit cesty literární historie, kterými v současnosti procházíme jako badatelé i jako učitelé.

Proč právě Slovo a smysl? Evokace názvu proslulého časopisu Pražského lingvistického kroužku není náhodná. Nejde nám o navazování na určitou metodologii, ale o rozhodnutí nacházet v minulosti cesty, které i zapomenuté, vytěsněné na okraj, nedořečené či jen naznačené, rozvíjely duchovní život našeho regionu – cesty, jež existovaly a existují před, vedle, uvnitř a po strukturalismu. Vědomí blízkosti a zároveň distance je dáno skepsí k monopolním, v podstatě sebelegitimizačním nárokům jednotných vázaných systémů s jednotným programem (R.