Otázka pro… lyrika?

Tématem otázky tohoto čísla se stal problém, při jehož formulacích se vystavujeme značnému nebezpečí. Přitom si jej musíme jako učitelé, vykladači a kritici poezie neustále připomínat. Nejde o nic menšího, než o permanentně se vracející otázku, jaký smysl má poezie či snad spíše lyrika, co je to básnické slovo a zejména – kde je místo těch, kteří ji netvoří, ale mluví o ní a k ní? Uvědomujeme si nebezpečí takové otázky, které spočívá v banalitě odpovědí a v omezenosti nebo naopak v bezbřehé šíři představ o poezii a její reflexi. Zdá se ale, že se dnes silněji a silněji zpřítomňuje potřeba takového tázání. Snad proto, že většina literárních vykladačů jako by se k této otázce ani neznala nebo si ji nepřipouštěla.

Dříve než se zeptáme básnířek (oslovení básníci mlčeli a nevydali tak své tajemství…), jejichž volba byla pro potřeby naší ankety motivována jejich „dvojdomostí“, čili jejich existencí jak na poli původní umělecké tvorby, tak v oblasti vědeckého zájmu o výklad umělecké slovesné tvorby, pokusíme se formulovat určitý horizont problému, na jehož prahu tak rozpačitě přešlapujeme. Když totiž mluvíme o lyrice, potřebujeme až nadlidsky přesná pojmenování, a to v protikladu k liknavé imitativnosti, k níž poezie své vykladače svádí. Yves Bonnefoy básníka esejista, z nějž si budeme vypůjčovat některé formulace, píše, že báseň je naděje konečné lidské existence, vyprošťuje ji z „pojmových artikulací“ potřeb. Lyrismus podle Bonnefoy je vždy mimo jakékoliv reprezentace a často zapomínáme, že slovo poezie je hlas. Arvo Pärt někde řekl, že podle jeho názoru je existence hudby ohrožena obsesí dnešní společnosti s předáváním informací. Ani hudba ani poezie nesdělují. Je to spíš podvojný hlas nicoty a bytí, který „jakoby dokazuje, že odevšad hrozí konec světa.“ Stav ztráty, nouze, přitom naděje či dar, které překonávají tuto ztrátu, jak říká francouzská básnířka Helene Cixous…

Je zřejmé, že lyrika je spíše zvláštní ambivalentní stav. I kritik, vykladač či filozof pociťuje to zvláštní fyzické bytí poezie, které sice zahanbuje intelekt, ale je to právě on či ona, kteří musí vědět, co tento stav znamená, co se se slovem-tělem děje. Snad filozof a kritik musí svými slovy-pojmy přivádět občas „poezii k vědomí“, jak říká Bonnefoy, když se ztrácí sama ve své „napodobující“ kráse, když se básník zpronevěřuje své práci a stává se zajatcem svých nevědomých předsudků.

Co je tedy lyrika? Práce, stav nebo hra? Má smysl a má smysl o ní mluvit?

Libuše Heczková, Josef Vojvodík a Jan Wiendl

Odpovědi:
Sylva Fischerová: Lyrik a kritik - na pythagorejské desce protiv?
Alena Nádvorníková
Sylvie Richterová