... lyrika?

Lyrik a kritik – na pythagorejské desce protiv?

Úvodní text „Otázky“ sestává z vlastní otázky po smyslu a z několika téměř apodiktických tvrzení. Nevydám se tedy už od počátku svou vlastní cestou, ale budu následovat navrženou strategii; její reflexe nás snad sama obrátí určitým směrem.

Otázky po smyslu lyriky – hudby – malířství – filozofie a dalších podobně neužitečných věcí se samozřejmě objevují neustále, obvykle s aktualizovanou podotázkou „jaký je tento smysl dnes?“. Jakýkoli pokus o odpověď nicméně předpokládá vymezení věci, o kterou se jedná, v našem případě poezie či úžeji lyriky. Odmyslíme-li formulace typu „je to podvojný hlas nicoty a bytí – stav ztráty, nouze, naděje či dar, které tuto ztrátu překonávají“ (a ke kterým bychom mohli připojit další, od holanovského „něco pro někoho, nic pro všechny,“ až k básni jako „hranici nepokoje duše“ [Reverdy] či „sirotku mlčení“ [Simic]), pak výsledné charakteristiky básníka a poezie na jedné a vykladačů na druhé straně, uvedené v úvodním textu, vytvoří téměř pythagorejskou desku protiv:

Zkrátka básník, utkvělý ve všech těchto nebezpečích, má být vystřídán či přinejmenším doplněn tím vědoucím, který uvede věc do pořádku. Vybavila jsem si při čtení této argumentace dávný článek v Sešitech pro mladou literaturu, který rozebíral českou poezii jakožto české „bel canto“ a zdůrazňoval právě jeho libý, půvabný, neintelektuální charakter jako něco tomuto národu vlastního. Vybavila jsem si také své tehdejší rozhořčení – poezie národa, z něhož vzešel Holan, Diviš a další, si takové označení nezaslouží!

Pojďme ale dále. Nejlépe se totiž zavádějící nasměrování takového přístupu objasní, podíváme-li se na jeho ústřední tezi, totiž že „ani hudba ani poezie nesdělují“. Proti tomu bych odkázala na esej José Angela Valenteho „Poznání a sdělení“. Myšlenku, že poezie je sdělení, bere jako floskuli, se kterou hodlá polemizovat: máme ji totiž chápat jen jako označení účinku, který provází akt básnické tvorby. Proti sdělení klade Valente přímo „poznání“: „Poezie je víc než čímkoli jiným především prostředkem k poznání skutečnostic. Dokonce jde tak daleko, že klade vedle sebe – nikoli proti sobě! – poezii a vědu jakožto „dva velké systémy symbolů, které se navzájem doplňují pří působení na skutečnost“. Tím ovšem jen navazuje na předcházející tradici: pro Valéryho je báseň „slavností intelektu“, Aragon pak říká, že „básnická emoce – l’émotion poétique – je znamením dosaženého poznání“. Toto tvrzení je svým způsobem klíčové, protože básnické poznání představuje poznání sui generis a nelze ho ztotožnit s objevem Keplerových zákonů nebo Maxwellových rovnic; podle slov samotných básníků to není nic předem daného – básník nedává do veršů nic, co by měl už předtím „v hlavě“, ale toto poznání se ustavuje během procesu psaní. Zároveň se ale nejedná výhradně o kognitivní aktivity: l’émotion poétique, básnická emoce, je ústřední složkou l’état poétique, který máme odtud chápat jako celé nastavení člověka – nebo spíše „nastavení celého člověka“, nejen jeho abstraktních či jiných dovedností.

Jak je zřejmé, nejedná se o žádnou informaci, a přesto nárok na přesnost je tu zásadní: básnická emoce „čeká, až bude identifikována podobně jako telefonní číslo, na které si někdo nemůže vzpomenout: ,8537… Ne, to není ono… 8557, 8457… Taky ne. Počkej. Takhle: 8657. To je ono’“ (opět Valente).

Ano, básně jsou plné definic. Každá metafora je definice. Pro Kennetha Patchena je nebe „hluboké rýžoviště hvězd“ – což já, vyrostlá na malém městě a posléze v provinciální metropoli, nemohu podepsat. Nemám nebe ke svému použití. Nemohu ho rýžovat.

Anebo, stejně po americku, ale ironicky a tržně:

„Tati, a ten měsíc,
na co je to reklama?“
(W. C. Williams)

Pokročme ještě dále. Skutečný básník se totiž pozná podle toho, že promění i čtenáře v bytost inspirovanou – že tedy dojde k „básnickému poznání“ a „básnické emoci“ během četby básně. Výklad básně tudíž stricto sensu neexistuje, stejně jako neexistuje vykladač: to, oč jde a co je možné, ba dokonce žádoucí, je inspirované čtení básně… a poté popis svého poznání, uskutečněného v básni: to je právě poznání, kterého nelze dosíci jinak a jinde než v básni, proto se mluví o „poetickém stavu“ či „poetické emoci“. Každá interpretace, chceme-li použít raději tento výraz, by měla toto mít na paměti (podotýkám, že zde mluvím na základě zadání o moderní lyrice; otázka přístupu ke starým textům, zakotveným ve svých poetikách, dobových specifikách apod. je komplexnějšího rázu, stejně jako způsoby četby velkých epických skladeb atp.).

Možná, že tolik stránek popsaných výklady poezie chápou mnozí jen jako „mlácení prázdné slámy“ z toho důvodu, že řada vykladačů tuto inspirovanost ztrácí (během čtení? během psaní?), nebo o ni dokonce ani neusiluje. Znovu zdůrazněme, že tato myšlenka nemá být napadením raison d’ętre literární historie či kritiky: zařadit autora či dílo do proudu jiných děl, žánrů, myšlenkových proudů atp. představuje intelektuální výkon jiného řádu a je jistě záslužné, byť dnes málo lukrativní.

Čímž se dostávám k onomu DNES, uvedenému hned v prvním odstavci. Nabídnu pro změnu výtah z internetové debaty v Totemu (= totální E magazín), což je magazín věnovaný psaní, takže ti, co si tu ťukají do klávesnice, jsou zase ti, co píší. O vykladače tu nejde. Diskuse má název O literatuře a jejích směrech; její podtitul zní Smrtelně důležité a jiné otázky; a odpíchne se od otázky nemocného (počítačový nickname): Jaký je úděl básníka v dnešní době... anebo je básník zbytečnej?

sköld: úděl – zcela žádný… co by měli taky mít za úděl… až na obrozenectví a obranu českého národa v špatných dobách neměli nikdy básníci žádný úděl. jen psát (heh a prokletí básníci měli za úděl chlastat a nemít život nudnej)
nemocný: básník má objevovat a čtenářům ukazovat a připomínat. neřekl někdo, že básník je duší národa?
sköld: teď jsou duší národa tak max fotbalisti. na poezii už nikdo ohledy nebere. pro debílky je to něco směšného – ta poezie.
nemocný: takže jsou básníci zbytečný... a bacha na fotbalisty! ty jsou mý nejoblíbenější fyzičtí básníci.
Minerva: Básník má ukazovat něco, co ostatní nevidí, tudíž když to nevidím, tak ti asi těžko můžu říct co. kdybych to věděl, bylo by to natolik všeobecně známé, že by to nebylo to, co má ukazovat.
sköld: no i když poezii miluju, tak si myslím, že v dnešní době je už skoro zbytečná... – když se to vezme celoplošně, tak doopravdy je… no fotbalisti to včera pokurvili pěkně.
rohe: dokud bude člověk člověkem tak bude nějaké procento populace toužit po poezii.. témata jsou věčná... žena růže píseň kost :)
nemocný: jo, ale mně šlo o něco jiného rohe: doba s tématem nesouvisí... témata jsou prostě člověčí
boriscvek: čapkův mlok nepotřebuje poezii (a těchto podivuhodných bytostí je dnes mnohem víc než kdykoli jindy, Čapek to ostatně krásně vysvětluje), ČLOVĚK naopak ano.
rohe: proč ta skepse borisi myslím je dnes procento lidí co je zajímá poezie vyšší než kdy jindy... mimojiné i díky internetu.
boriscvek: hm... to by mne nikdy nenapadlo :–) Asi proto, že něco vím o minulosti :–)
rohe: poměřujeme-li přítomnost a současnost je pravděpodobnost toho že se „poetická“ duše dostane snáze k materiální nebo virtuální substanci poezie tj. knize… nebo internetu… výrazně vyšší… mimoto prudce rozvoj vzdělanosti na té primární planetární úrovni… prostě víc lidí čte… víc lidí má šanci žít intelektuálně… svobodně. tedy i větší šance pro poetiku obecně…
blondýna: nemocného zajímá, jak moc lidé chtějí a potřebují básníky a co od nich očekávají. Nevím, možná by měl tuhle otázku „lidem“ položit přímo na ulici. Mladá paní, chcete a potřebujete básníka? Pokud ano, co od něho očekáváte? Jistě se mu dostane odpovědí. A to od těch stručných, typu: Trhni si nohou, kreténe! až po ty intelektuální: Ano, jistě, zrovna jednoho takového sháním, aby mi rozšířil obzory a ukázal světlo na konci mého tunelu.

Dobře. Taky se připojím do debaty:
milý nemocný, milá blondýno, milý Borisi a další, poezie je gravitační střed literatury (Culler). Sem se sbíhají a odtud vycházejí všechny siločáry.

Sylva Fischerová
Univerzita Karlova v Praze

Otázka pro ... lyrika?