... lyrika?
Poezie je mystérium – a už to lze považovat za dostatečný důvod, abychom se jí věnovali, protože jeden z největších malérů převládající kulturní orientace je zapomnění mystéria. Poezie je tajemná, podobně jako život a smrt nebo poslání člověka na zemi. Domýšlivé i nedomyšlené odpovědi zabily cit pro tajemství a schopnost žasnout, odvahu nevědět i ochotu se ptát. Poté, co moderní doba „zodpověděla“ všechny velké otázky, začala velká témata ztrácet smysl. Otázka po smyslu poezie souvisí s otázkou, co je lidská řeč: i ona je tajemstvím, ale ne pro každého. Podle saussurovské lingvistiky je jazyk souborem dohodnutých, konvenčních znaků a významů. Poezie na takové základně nežije a žít nemůže, i zde je třeba jít ke kořenům.
Podle kabaly vznikl lidský jazyk na půli cesty mezi člověkem a Bohem. Yves Bonnefoy připomíná (ve studii Poezie a svoboda), že zvířata a lidi pojmenoval Adam se souhlasem Boha. Biblické nápovědi lze brát jako ornamentální pohádku nebo – opět – jako mystérium. Mystérium není něco provždy uzavřeného a nedostupného, vyžaduje pouze jiný stupeň vědomí, jiný přístup, než materiální svět. V kabale je každé písmeno, každý znak obrazem, symbolem, tónem a číselnou hodnotou, slovo a věta nefungují lineárně a nejsou libovolné, kotví v zákonech vesmíru – a zároveň o nich vypovídají. Tedy cosi nesmírně komplexního, jemného a zároveň ohromně silného: specifický nástroj poznání. Podobně funguje poezie. Na rozdíl od uzavřené tradice je ovšem poezie otevřená a přístupná, také však jen za jistých podmínek.
A jaké vlastnosti mohlo mít pojmenování vyslovené kosmickým Adamem? Mohlo být arbitrérní, významově nezávazné, tvarově a zvukově libovolné? Co by mu pak na něm Bůh schvaloval? V materialistické kultuře je poezie snad už poslední – a jediné – přípustné, nezrušené tajemství.
Poezie je i zjevováním tajemství. Souvisí s modlitbou, s magickou formulí, s písní i s pohybem těla, se vším, co zachází s jazykem jako s živým organismem. Za úzkým teritoriem akademické teorie se objevují převratné poznatky, které na otázku řeči a básně odpovídají řádově jinak, než jsme zvyklí. Mám teď hlavně na mysli výzkum japonského badatele Masaru Emota o vlivu slov, básní, hudby i emotivního a mentálního prostředí na utváření – nebo neutváření – krystalů vody. Na webových stránkách jsou zprávy o jeho výzkumech i jména univerzit, na kterých je prezentoval. Poezie má nejen funkci estetickou ale i terapeutickou, směřující jak k člověku tak také k jazyku. Tak často citovaný Popperův výrok, že po Osvětimi už nebude možné psát básně, je myslím třeba vzít jako výzvu dospět tvorbou dál než ničením. Pesmismus je už dávno laciný; Arvo Pärt nebo Helene Cixous, které citujete, slyší v tepu poezie diagnózu doby i naději. Dodala bych, že odvahu dnes člověk potřebuje k docela jiným věcem než dřív. Odvaha k básni. Poezie se sice málo prodává, ale silně přitahuje. Na festivalech poezie a veřejných čteních bývá spousta posluchačů, kteří většinou také sami poezii píší. (Existuje samozřejmě poezie silnější a slabší, ale skutečný předěl není uvnitř jejího panství, nýbrž mezi poezií a její různými prostředky prováděnou negací.) Na veřejná čtení Danta je v Římě třeba zavčas rezervovat vstupenky. Odvaha je na místě, naděje také, přesto si přitom kladu i otázku, nakolik se masové básnické podniky blíží ještě poezii a nakolik uspokojování obludné potřeby, kterou tak dobře vyjadřovalo antické římské panem et cistercens, chléb a hry.
Myslím, že krása poezie není „napodobující“, jak říká Bonnefoy, nýbrž zjevující. Dvacáté století ztratilo smysl pro klasické kategorie krásy, dobra a pravdy, poztrácelo je víc u blahobytných stolů, než na svých krvavých cestách. Je dobré se k nim vrátit a vymanit se z moderní ontologické pověry, že všechno je relativní. Komunistická praxe stojící na lži dovedla do krajnosti pokoření jazyků. Omračující je zjištění, že lhaní dnes patří v celé euroamerické civilizaci ke společenské komunikaci, běžně a na všech úrovních. Usvědčit někoho ze lži je trapné a společensky nevhodné, boží soudy si už pro křivopřísežníky také nechodí. Protipólem lhostejného užití a zneužití řeči je úlek, že to všechno jazyk musí snášet: ustrnul nad tím každý, kdo má smysl pro poezii. V jedenadvacátém století se objevuje také pokus zatlačit komunikaci do sítě čistě formálních, jednoznačných a utilitárních znaků a sítí: stále víc předmětů, skupin a úkonů se označuje zkratkou, číslem, kombinací písmen a čísel. Na jedné straně lež, na druhé mechanické označení. Dokonce namísto hlasu, jedinečného lidského hlasu, který v hovoru často prozrazuje víc, než slova, nabízí se hlasy umělé, syntetické.
Pravdivost souvisí s poezií podobně jako krása. Moderní estetika zjistila, že estetické kánony nemůžou být normativní, stejně jako nemůže být vůči umění vznášena otázka referenciální, faktické pravdivosti. Odtud se tiše a mylně vysuzuje, že tyto hodnoty objektivně neexistují. Je dobré si připomenout ještě jeden často citovaný výrok, Solovjevovo: Jenom krása nás může spasit. Krása slova souvisí s pravdivostí i s účelem promluvy. Existenciální pesimismus, minimalismus či nihilismus dospívá k popření smyslu všeho včetně poezie: pokud ji nestvoří. Poezie je činem stvoření, myslím, že prvním.
Někdo mluví o potřebě poezie tak, jako se mluví o potřebě dýchání a pohybu – a má pravdu. Někdo napsal, že jazyk, ve kterém nevzniká poezie, je mrtvý. Také má pravdu. Někdo se domnívá, že poezie je jediný způsob, jakým o sobě lidská řeč ví a přemýšlí – opět souhlasím. Kladu si také otázku, jestli poezie vzniká z možnosti něco vyslovit nebo naopak, z nemožnosti, z nevyslovitelnosti. Nejspíš je výsledkem rovnováhy o vysokém napětí mezi těmito dvěma póly. Záměrně nemluvím o poezii pouze v těsném vymezení na verše tištěné v knihách a analyzované odborníky; věřím, že proti zkáze se postaví vykoupené, znovuzrozené slovo. Smysl poezie nezruší, nýbrž naplní.
Vlastní zkušenosti s psaním poezie mají jednoho společného jmenovatele: překvapení. Pokud mne ve verších, které napíši, nic nepřekvapí, nepokládám je za poezii. Odkud překvapení přichází?
Tato otázka se týká subjektu. Lyrika je podle akademické definice vázaná na subjekt autora, já se domnívám, že v lyrice se dostává ke slovu i živá esence jazyka.
Kritika pomáhá proniknout k významu básně a uvědomit si techniku. Fascinuje mne dílo Miroslava Červenky, který dlouhá léta počítal na prstech slabiky a přízvuky, a díky tomu mimo jiné prokázal, že v každém jazyku působí jiný duch, jiný génius poezie. Volím spontánně slova génius a duch a vzápětí si uvědomuji, že budou čtena jen jako prázdná abstrakta. Mrtvý bod poezie a jazyka vůbec je právě zde. Slova, jimiž Adam pojmenoval něco skutečného, živého, chodí po světě už jen jako přízraky ne-li jako svlečené hadry, kterých se používá k zastírání i vytírání všeho nepříjemného. Znovuzrozením slova myslím nové propojení s duchovní skutečností, z níž povstalo.
Sylvie Richterová
Università La sapienza, Řím
