Poezie je mystérium – a už to lze považovat za dostatečný důvod, abychom se jí věnovali, protože jeden z největších malérů převládající kulturní orientace je zapomnění mystéria. Poezie je tajemná, podobně jako život a smrt nebo poslání člověka na zemi. Domýšlivé i nedomyšlené odpovědi zabily cit pro tajemství a schopnost žasnout, odvahu nevědět i ochotu se ptát. Poté, co moderní doba „zodpověděla“ všechny velké otázky, začala velká témata ztrácet smysl. Otázka po smyslu poezie souvisí s otázkou, co je lidská řeč: i ona je tajemstvím, ale ne pro každého.
Výsledný zážitek je silný jako četba velkého románu: život básníka, drama tvorby. Věděla jsem sice, že poezie má moc zpřítomnit ducha dějin silněji než historické romány, překvapilo mne však a ohromilo živé svědectví, které Opelíkova holanovská monografie přináší i k poznání druhé půle 20. století. Nepochybovala jsem o tom, že poetika je v básnickém díle úzce spjatá s existenciálními otázkami a s etikou, nepředstavovala jsem si však, že lze napsat takto jedním tahem pera životopis básníka a rozbor vývoje jeho poetiky.
Špičkový vědec naší doby praví, že filozofie minulosti uměla klást geniální otázky, věda že však dnes na rozdíl od ní dovede klást odpovědi. Mezi otázkou a odpovědí je ale ontologicky vzato propast. Otázka se může týkat tajemství, věcí nejvyšších a absolutních, může se týkat věčnosti a smyslu všeho. Odpověď je vždycky jen částečná a relativní.
