Jiří Opelík: Holanovské nápovědy

Výsledný zážitek je silný jako četba velkého románu: život básníka, drama tvorby. Věděla jsem sice, že poezie má moc zpřítomnit ducha dějin silněji než historické romány, překvapilo mne však a ohromilo živé svědectví, které Opelíkova holanovská monografie přináší i k poznání druhé půle 20. století. Nepochybovala jsem o tom, že poetika je v básnickém díle úzce spjatá s existenciálními otázkami a s etikou, nepředstavovala jsem si však, že lze napsat takto jedním tahem pera životopis básníka a rozbor vývoje jeho poetiky. Věděla jsem, že Jiří Opelík je velký a citlivý znalec české literatury, neočekávala jsem ale útvar tak bohatý, vědecky fundovaný a zároveň jedinečný jako dílo umělecké. Historie poetiky, kritická práce s texty, sémantická exegeze, filologická rešerše a literárněvědná kontextualizace je tu pevně a funkčně provázaná s tělesným, historickým, duchovním a literárním bytím básníka v konkrétních situacích osobních i dobových. Opelík čte nejen pozorně a informovaně, ale také (či hlavně) pod napětím velkých otázek, které fenomén básníka osvětluje – a které osvětlují fenomén básníka. Přestože je Opelíkův Holan komornější, vnucuje se mi tu srovnání s ohromnou prací Marca Fumaroliho o Chateaubriandovi a teroru (Paříž 2003). Příklad zasvěcené četby vnukající podivuhodnou hypotézu: zda vlastně poezie není duchovním orgánem jistého, jinak nedostupného poznání.

V roce 2000 vydalo nakladatelství Torst reprezentativní výbor z kritického díla Jiřího Opelíka s názvem Milované řemeslo (bibliografii autora uspořádal Luboš Merhaut). Tento „nadpis“ zvolil autor jako protipól k souboru kritických prací z let padesátých a šedesátých, které vyšly v roce 1969 pod titulem Nenáviděné řemeslo. Historik literatury, lexikograf, redaktor a editor Opelík navázal v roce svých sedmdesátin na mladého temperamentního kritika (na jednoho z „rozzlobených mužů“ české literární scény šedesátých let). Podtrhl tak společného jmenovatele svého celoživotního díla: vřelé osobní nasazení. A to během času vyzvedlo z hlubin jeho svérázný vědecko-umělecký talent.

Bibliografie kritických, vědeckých a editorských prací Jiřího Opelíka zabírá v souboru Milované řemeslo sedmdesát stran; v pečlivě připraveném svazku nechybí předmětový rejstřík, který potvrzuje dřívější pocit, že osobnosti, kterým věnoval nejvíc pozornosti, jsou bratři Čapkové. Na Holana jsou tu pouhé čtyři odkazy; bibliografie tedy sugerují, že se věnoval víc Kainarovi, Bezručovi, Hrubínovi, Fuksovi, Mikuláškovi, Olbrachtovi, Putíkovi a Skácelovi. Holanovské nápovědy neodpovídají mechanice obvyklého očekávání a potvrzují, že svá tajemství má nejen dílo básníka, ale i práce literárního vědce. Beru znovu do rukou jeho monografii věnovanou Josefu Čapkovi (Melantrich 1980), který, jak připomíná Opelík na první straně, „tvrdošíjně“ považoval literaturu „za smysl svého života“. Neznámá se skrývá snad právě v této samozřejmé a zároveň tajemné sázce života na literaturu. U obou našich autorů.

Jak Opelíkovu metodu pojmenovat? Diachronie vzniku díla pojmenovaná v synchronii versologické terminologie. Epická dimenze básnické tvorby v podání vypravěče, v jehož metabolismu žije literární teorie, historie, versologie. To, co pociťujeme jako samozřejmé v rozměru studie, se v rozměru životopisném kvalitativně proměňuje; prisma literární vědy propůjčuje vyprávění zvláštní metapoetickou dimenzi, která ve srovnání s monografiemi pojatými historicky, sociologicky, psychologicky či filozoficky, představuje opravdu překvapivou inovaci. Přesnost pojmenování básnických postupů funguje v rovině nikoliv pouze teoretické, nýbrž právě existenciální. Věcný tón, samozřejmé nahlížení Holanových zdrojů, pokusů, přehmatů, rozhodnutí, směřování atd. prostředkuje přímý dotyk s živým autorem. Intimita poznání je silnější, než kdybychom sledovali dokumentární film o Vladimíru Holanovi. Také pronikavější a zároveň diskrétnější. Opelíkovy „záběry“ osvětlují například, jak se Holan sytil světovou literaturou, nebo – jak vyloučen z ní – našel vlastními silami existencialismus. Prozrazují, čeho se v poezii štítil a čím se dal svést, odkud se bralo jeho zrazené rusofilství, jak platil za vlastní vnitřní důslednost. Rámují také chudobu, jíž si vykoupil svobodu, samotu, jíž za svobodu platil. Atd. atd

Objektivní chronologický postup výkladů básní je zároveň pramenem přesného pojmenování rozumových a duševních pochodů autora: od antických a křesťanských mýtů k „infernálnímu ničení“ Habeše, Španělska, Číny a Ruska během světové války, od oslavy osvoboditelů k soucitu s dětmi, stařenami a lidskými troskami, které nikdo od bolesti neosvobodil. Působivé jsou výrazy, které poezii vystihují jak existenciálně, tak versologicky: „oddych přímého pojmenování“, „zbožná poezie splývala s poezií dokonalou“, „báseň“ si „uvědomovala historické souřadnice“, „estetika hrůz a hnusu“. V tomto kontextu nabývají existenciálního náboje i termíny jako: „pravidelný veršový vzorec“. Myslím si, že tak a právě tak to má být.

Opelíkovy průhledy do pramenů inspirace objevují Holanův básnický kontext jako krajinu; známý motiv zdi navazuje na středověký symbol Boha zedníka, Cesta mraku komunikuje s Máchovu zemí milovanou, Toskána a Noc s Hamletem tvoří jeden světadíl. Bohaté množství přímých citátů z Holanových veršů zdaleka neplní jen funkci dokumentární a ilustrativní, vytvářejí další dimenzi metapoetického příběhu.

Opelík „překládá“ Holanovy neologismy do srozumitelnějšího jazyka; zde je dovoleno zapochybovat, zda si básník nepřál zůstat nesrozumitelným. Prozradit, jak novotvary strojil, je možná trochu indiskrétní, určitě ale vědecky žádoucí. Opelík dále zviditelňuje stopy na básníkově cestě, počínaje postupným přechodem od pojmenování zabstraktňujícího ke konkrétnímu, pak k dialogu a k záznamu autentických hovorů. Zvláštní estetický zážitek skýtá srovnání lexikálního repertoáru obou autorů. Holanův závratně vertikální slovník je konfrontován s různorodým, stylistických zábran neznajícím a stále přesným slovníkem Jiřího Opelíka.

Rekonstrukce geneze jednotlivých cyklů a sbírek osvětlují dimenzi historickou, společenskou, politickou. Jak si např. v Holanových Rudoarmějcích mohly padnout do náručí (jako při setkání vítězných armád na Labi) poetické tradice Východu a Západu? Whitman a Lee Masters, Puškin a Lermontov. Co všechno znamenají básnicky a lidsky historické iluze, jimž tragický básník propadl? (Rudoarmějci ostatně měli velký ohlas také v Itálii, když je roku 1966 zařadil do svého holanovského výboru Angelo Maria Ripellino.) Opelík přičítá paradoxy Holanova osudu adekvátně hybné síle paradoxu v jeho poezii. Příběh velkého básníka končí šťastnou a nečekanou odměnou svobodného stáří, kdy se maximálně zjednodušená poezie stává jasným zrcadlem smrti čekající za zády své kořisti. „Musíme mít tedy za to, že se vyslovil tak plně a cenně, jak je dopřáno jen málokterému básníkovi. Nebyl to nakonec přece jen šťastný osud?“ Tak zní závěr monografie jako odpověď na otázku, kterou si její autor položil osobně. Málokdo mohl takovou odpověď zaručit vlastním dílem tak silně, jako Holan. Málokdo tak přesvědčivě vyčíst, jako Opelík.

Byl-li starý básník svobodný poté, co odevzdal své dílo a neztratil tvůrčí síly, pak ať je stejně svobodný literární vědec, který společnosti už dávno nic nedluží. Šťastně odlehčil své umění od tíže kritických aparátů, cituje jen pokud chce zpřítomnit kolegu či autora blízkého, drahého a váženého. Hloupé výroky připomíná s nadhledem a bez uvedení autora, jen Václavu Černému vrací kámen hozený kdysi na hlavu Holanovu – nikoli právem nevinného. Nakladatelství Thyrsus odvedlo čistou práci.

Post scriptum

Holana jsem si s sebou v roce 1971 vezla do Itálie, kde jsem měla to štěstí, že jsem mohla pokračovat ve studiu české literatury u Angela Maria Ripellina, který mimo jiné právě Holana přeložil. Také jsem s sebou měla desku Mozartiana: na jedné straně Vladimír Holan, na druhé Jaroslav Seifert, v přednesu Radovana Lukavského. Holanova poezie mi zejména v prvních letech byla přístřeším i průvodcem, domovem i požehnáním na cestu. Nikdy by mě však bylo nenapadlo považovat ji za inspirátorku názvu mé první prózy – Návraty a jiné ztráty. Nabídla mi ji moje vlastní intuice. Proto ve mně hrklo, když jsem si na str. 55 přečetla o významu návratů a ztrát v Holanovi, v české kultuře.

LITERATURA

Jiří Opelík: Holanovské nápovědy. Thyrsus, Praha 2004, 206 s.