Otázka pro... smysl
Špičkový vědec naší doby praví, že filozofie minulosti uměla klást geniální otázky, věda že však dnes na rozdíl od ní dovede klást odpovědi. Mezi otázkou a odpovědí je ale ontologicky vzato propast. Otázka se může týkat tajemství, věcí nejvyšších a absolutních, může se týkat věčnosti a smyslu všeho. Odpověď je vždycky jen částečná a relativní. A nejen proto, že věda neustále překračuje sebe samu, ale i proto, že tázání a hledání je živý způsob bytí vycházející z jisté existenciální sázky: odpovědi, k nimž tázající dospívá, jsou součástí takového životního postupu, dynamickým aspektem kladené otázky. Avšak v okamžiku, kdy se odpověď oddělí od tázání, od bytostného činu, vystydne jako mrtvola. Zmocní se jí osoby a instituce, které nechtějí smysl hledat, nýbrž mít: vlastnit, užívat, případně zneužívat. Konkurenčně i mocensky.
Pojem smyslu se v dnešním sémantickém obzoru pohybuje na zvláštní hranici mezi nejvyšším zájmem člověka a naprostou nicotou mechanických odpovědí. Lze popírat i smysl smyslu.
Slova jsou jako vodič; dřív nebo později se ukáže, jestli se v nich něco pouze složitě protáčí kolem dokola, nebo jestli ukazují nějaké opravdové směřování.
Smysl jako pojem je ohrožován za prvé zvykem převádět jeho význam na společného jmenovatele utilitárních a materiálních hodnot; za „smysl“ se víceméně automaticky dosazuje „zisk“. Utilitárně pojatý smysl má za následek dezorientaci; utilitaristický je i badatelský narcisismus. (Italsky se „smysl“ řekne „senso“ – a toto slovo znamená také „směr“. Ztratit smysl znamená bloudit.)
Za druhé je smysl ohrožovaný pokusem vytěsnit jej z lidských myslí vůbec jako otázku. Snaží se o to i převážná část školské i akademické pseudokultury, která filozofické a náboženské úsilí minulosti vnímá jako víceméně prázdná slova. Pohrdá pozitivní hypotézou existence nějakého smyslu a tedy jej nemůže ani rozpoznat; vlastní nihilismus pak pokládá za výsledek bádání. Svou plochostí a prázdnotou přitom odrazuje od tázání po smyslu i mladé generace.
V české etymologii je „smysl“ vlastně modus myšlení, je vázaný na činnost „mysli“. Hotové pseudoodpovědi uzavírají myšlení do klecí, pastí a jiných systémů. Vedle bloudění je nepřítomnost smyslu také vězením.
Pokus upřít smysl otázce smyslu je ďábelský: vysoce inteligentní a zároveň úplně blbý.
Jedinečný způsob hledání smyslu je umění: tvořivost, představivost, inspirace a intuice jsou už jako takové velkou odpovědí na otázku smyslu lidského bytí. A je to právě ten druh odpovědi, která nepřestává být otázkou. Rozměr uměleckého díla je individuální i společenský, niterný i objektivní. Rodí se z bytostného tázání a zároveň je podněcuje. Smysl vytváří i tam, kde jej neguje. (Ovšem i umění je dnes v ohrožení.)
Slova a smysl: nedovedu si je představit bez člověka – a zároveň vidím a vím, že jsou na nás také nezávislé. Můžeme je ničit například, ale vždycky jen pro sebe a pro svou dobu. Taky tvořit.
Sylvie Richterová
Řím, 19. března 2004
