Nerudova Balada o duši Karla Borovského a její lidová předloha

Prozatím poslední výklad Nerudovy balady „zpola, ano i zcela národní“ je takový: „Lidová píseň o tom, jak bezbožná hříšnice došla díky darované almužně spasení, dostává u Nerudy – při zachování naivity předlohy ve výrazu, rýmech i struktuře verše – nový smysl tím, že jde o duši nepřítele církve Havlíčka, jemuž do nebe pomohla modlitba-epigram, v níž žádá Jana Nepomuckého o přímluvu za Čechy, aby jim jazyk neshnil v hrobě. (Epigram Neruda celý obratně vkomponoval do básně.) Nábožná lidová píseň se tak v Havlíčkově duchu proměňuje v nenásilnou, protože humornou, ale přece jen zřetelnou výzvu k větší aktivitě národa v jeho politických snahách. Přitom Nerudova balada nikde nevybočuje z žánrové roviny dané předlohou, nestává se satirou ani parodií; Ježíš i nadále zůstává laskavým člověkem, který přes podivnost Havlíčkovy modlitby přijme jeho duši do nebe“ (Pešat 1990, s. 19)._1 Ale Stanislav Souček, který určil Nerudovu předlohu, poukázal na rafinovanost
této básně. Neruda užil písně Duše hříšná a Maria panna ze sbírky K. J. Erbena._2 Cituji podle vydání Jiřího Horáka (K. J. Erben: Prostonárodní české písně a říkadla, Praha 1937, s. 415, č. 59) a Felixe Vodičky (Jan Neruda: Básně 2, Praha 1956, s. 94–96); místa přejatá nebo parafrázovaná Nerudou vyznačuji v textu jeho předlohy kurzivou:

„V lidové písni,“ píše Souček, „naivní vírou řeší se naivní kvestie teologická, zda almužna, i malá, dovede vyvážiti množství hříchů“ (Souček 1914, s. 291). Neruda nahradil almužnu známým Havlíčkovým epigramem, ale motiv almužny z jeho básně nezmizel, dokonce tvoří její pointu. Básník podle Součka „patrně myslí zcela nenábožensky; kdežto lidovému skladateli děj jeho písně byl věřenou skutečností, je umělému básníku nevěrci jen jinotajem, jejž dává tradice a jenž tu hodí se dobře k uměleckému účelu“ (Souček 1914, s. 290).

Jaký však je smysl Nerudova jinotaje? Píseň z Erbenovy sbírky se skládá z řady relativně samostatných motivů; Neruda naproti tomu nadpisem spojuje jednotlivé motivy ve významový celek a zdánlivě nepatrnou úpravou předlohy mu dává pointu. Ani titul (resp. podtitul), ani pointa básně nejsou úplně jasné. Hádankovitý podtitul objasnil asi s konečnou platností Souček: označení „zpola národní“ se podle něho týká původu básně, označení „zcela národní“ Nerudova přepracování lidové písně v báseň „o národu a pro národ“ (Souček 1914, s. 296). Pointa balady je záhadnější. Souček ji vysvětloval jako kontrast k Havlíčkovu životu: „Sprostná historie hříšné duše, jež dle naivní víry lidového básníka za grešli almužny dostala se do ráje a svým osudem bázeň o spasení má změniti v naději na ně, stala se v baladě Nerudově fólií, jež má […] kontrastovati s tragickým náběhem děje a s důsažností ideje baladou řešené […]. Ve čtenáři musí zbýti nějaká obdoba toho dojmu, pro který Ježíš posadil nového příchozího, reka tragické síly, vedle té vdovy, jíž taková kuriozita naivní pomáhala do ráje“ (Souček 1914, s. 292). Karel Polák naopak v pointě balady hledal „neskonalou pokoru a ryze umělecké pokání člověka veskrze časového, politického, pozemsky hmotařského, jako byl Neruda, před Nejvyšším“ (Polák 1934, s. 316). Ale „grešlička, almužna malá“ se v závěru Nerudovy balady neobjevuje ani jako naivní kuriozita, ani jako umělecké pokání. Neruda jí evokuje jedno z nejlidštějších gest, gesto soucitu. Tím, že staví toto jediné, dojemně prosté gesto naroveň životnímu zápasu Havlíčkovu, oceňuje jej jako projev ryzího lidství.

Balada o duši Karla Borovského není jednoduchá báseň, přesto působí jako „úmyslně primitivistická“ (Novák 1910, s. 77), dal se tím zmýlit dokonce i odborně vyškolený folklorista, který napsal, že v ní „je do zcela folklorního textu vložena nová myšlenka“ (Beneš 1958, s. 26). Základní tendencí Nerudových úprav rytmu a rýmu je pravidelný rytmus (konkrétně osmislabičné trochejské verše se závazným mezislovním předělem před 5. slabikou) a bohatší rým (konkrétně dvojslabičné rýmy místo převážně jednoslabičných rýmů předlohy). Rytmicky nepravidelné verše jako „však té hříšné nic nedbejte“ (v. 12) nebo „grešlička, almužna malá“ (v. 55) i gramatické rýmy jako „dostupaly/zaklepaly“ (v. 5–6) a ojedinělé rýmování sudo-a lichoslabičných slov „dejte/nedbejte“ (v. 11–12) jsou sice v Nerudově básni na rozdíl od její předlohy aktualizující výjimkou, ale základní metrum, s nímž Neruda pracuje, ještě stále odpovídá běžnému metru folklorní epiky._3

Souček shrnul podrobný popis Nerudovy úpravy rytmu a rýmu do věty: „Je té úpravy jen tolik, kolik třeba, aby báseň měla pečeť umělého původce a přitom nepřestávala ještě býti stavbou v slohu lidovém“ (Souček 1914, s. 289). Také stroficky je Nerudova balada „umělou stavbou v slohu lidovém“. Strofiku její předlohy přesně vystihuje definice Josefa Letošníka: „Při písních lidových nejjednodušší sloky jsou o dvou verších s rýmy sdruženými. Každá takováto sloka tvoří hudebně i obsahem jednotu. Jest opatřena zvláštním nápěvem a obsahuje zpravidla samostatnou myšlenku, jež většinou vyjádřena je dvěma větami, z nichž každá vyplňuje jeden verš. […] Mezi těmito dvojverši často naleznou se i trojverše, jež tvoří jednotu právě tak jako dvojverše a opatřeny bývají rovněž, ač nikoli vždycky, společným rýmem“ (Letošník 1910, s. 278). Neruda sice zachoval dvojveršové sloky, ale vložil mezi ně Havlíčkovo čtyřverší a řadu jich syntakticky spojil do čtyřveršových celků (v. 15–18, 21–24, 33–36, 37–40). Uvolnění hranic sloky souvisí s hlavním rozdílem mezi významovou výstavbou Nerudovy básně a její předlohou. Základní sémantickou jednotkou lidové písně o hříšné duši a Panně Marii je detail, v Nerudově baladě naproti tomu hraje významnou úlohu motivace: motiv dvou duší přijatých do ráje se s obměnou opakuje v motivu vdovy, jíž pomohla do ráje darovaná almužna; totožnost třetí, vyháněné duše je napovězena v nadpisu; Havlíčkův epigram Česká modlitba je předjat motivem „jediné modlitbičky“, kterou ta „zarputilá, tuze pyšná“ duše poslala „ku nebíčku“. Neruda zachovává dialogičnost lidové písně a částečně i „významové spáry“, které jsou pro ni charakteristické. Ale jak dialogu, tak významových spár používá k vlastnímu uměleckému účelu. V písni z Erbenovy sbírky Panna Marie potká hříšnou duši, vyhnanou od dveří ráje, ujme se jí a pomůže jí do nebe. V Nerudově baladě naproti tomu Spasitelova matka vstupuje do děje, teprve když Kristus poroučí shodit Havlíčkovu duši do pekelné propasti. Vstupuje do něho naráz, přímou řečí bez uvozovací věty, jako vtělený výkřik. Verše „Ne tak, ne tak, milý synu,/odpusť hříšné duši vinu!“ přejal Neruda doslova ze své předlohy, ale na rozdíl od lidové písně je to jediná věta, kterou u něho Panna Marie pronáší. Tím, že ji osamostatnil, dal vyznít její rozdírající naléhavosti. V písni z Erbenovy sbírky dává Panna Marie ději jiný směr, vrací hříšnou duši z cesty do pekla. V Nerudově baladě naproti tomu Panna Marie jen umožňuje, aby se děj rozvinul, aby byla vyslechnuta duše, která buší čelem do vrat ráje. Úloha, kterou Neruda přidělil Panně Marii, je podřízena záměru charakterizovat Havlíčka, charakterizovat ho jako statečného člověka._4

„Veliký rozmnožitel náladového fondu našeho básnictví,“ napsal o Nerudovi Souček, „nespokojoval se náladami, jež působí jednosměrné motivy a formy; lámal je náladami jinosměrných motivů a forem, v té příčině veliký zakladatel moderní poezie naší“ (Souček 1914, s. 292). Autor Balady o duši Karla Borovského takřka nepostižitelně rozehrává jeden významový protiklad za druhým: mezi tragikou Havlíčkova života a idylickým obrázkem posmrtného soudu nad jeho duší; mezi vůdčí ideou 19. století, ideou národa, a jejím vyslovením v blasfemické modlitbičce; mezi životním zápasem moderního individua a anonymním dobrým skutkem. První člen každé z těchto dvojic jako by nemohl být bez druhého: tragika bez idyly, patos bez blasfemie, heroismus bez prosté zbožnosti. Neruda spojuje tyto protiklady vjedno skrze ironii a lásku, s hravostí, která sama o sobě je mimo vážnost a žert. Havlíčkův epigram Česká modlitba má jednoznačný smysl. Ale smysl, jehož nabyl v Nerudově básni, jednoznačný není. Podivná modlitbička a udivený Pán Ježíš, který jí sotva může rozumět, a přece jí dokonale rozumí – to obojí je dvojznačné, obojí je míněno ironicky a vyznívá láskyplně._5

Oldřich Králík obrátil pozornost na chronologii Balad a romancí. Novum Nerudovy baladistiky leží podle něho v cyklu, „který, jak se zdá, vznikl rázem v tvůrčím opojení slohovou metodou nově nalezenou“ (Králík 1945–46, s. 273)._6 Tuto slohovou metodu Králík pojmenoval termínem „anachronisticky realistické přestrojení“, přejatým ze Součkovy studie o vánočních tématech Nerudových veršů. „Obě vánoční čísla Balad a romancí,“ píše v ní Souček, „Romanci štědrovečerní a Baladu tříkrálovou, sdružuje fabulační hra s biblickým tématem (vypravováním evangelia Lukášova v kap. 2 a Matoušova rovněž v kap. 2) a přeložení jeho ze Svaté země na naši půdu, z doby politického úpadku a náboženského vyvrcholení národa židovského do nynějšího života našeho lidu. V tomto lidovém pojetí a anachronisticky realistickém přestrojení obojí dějové látky šel Neruda za tradicí sahající až hluboko do středověku, kterou dobře znal z dějin výtvarných umění a z lidové literatury“ (Souček 1930, s. 16).

Myšlenka, že Balady a romance obsahují několik epických cyklů, není nová, nacházíme ji už u Arna Nováka._7 Chronologii jednotlivých čísel sbírky rekonstruoval v kritickém vydání Nerudových básní na základě časopiseckých otisků a autorovy korespondence Felix Vodička (Vodička 1956, s. 355n.). Nejstarší báseň sbírky napsaná metodou „anachronisticky realistického přestrojení“ je Romance štědrovečerní (vyšla časopisecky 1879), nejmladší Balada o svatbě v Kanaán (vyšla teprve knižně 1883). Tak jako Balada o duši Karla Borovského ani Romance štědrovečerní není jednoduchá báseň; lépe řečeno, také ona je jednoduchá jen zdánlivě. Podle Jaroslavy Janáčkové v ní Neruda vsadil štědrovečerní sešlost u jesliček do snu „jednoho obyčejného pozemského Petra (nakolik jméno samo asociuje sv. Petra, strážce nebeské brány, závisí na vnímateli)“ (Janáčková 1988, s. 198). Před uznávanou literární historičkou také významný básník soudil, že Petr v Nerudově romanci je „chasník vesnický, soudruh všech vesnických gratulantů“ (to je výklad J. S. Machara; srov. Souček 1930, s. 17). Ale už Souček ukázal, že tím Petrem je nepochybně sv. Petr, komický protějšek Ježíšův z lidových legend o putování Krista Pána na zemi: „Je to týž Petr, který (podle třetí chodské pohádky Boženy Němcové O Pánu Bohu) šel jednou s Pánem Ježíšem kolem hospody, ‚kde tesaři muziku měli‘, chvíli se díval a poslouchal, ,potom se mu vrazila muzika do nohou, a on dlouho se nerozmejšleje, vyhlidnul si hezké jedno děvče a chutě se pustil do tance‘, za to však byl od tesaře, jenž si děvče přivedl […], a od jeho kamarádů zbit a vyhozen“ (ibid., s. 18).

Arne Novák se domníval, že jádro Balad a romancí tvoří „nikoliv balady ve vlastním smyslu, nýbrž spíše katolické legendy ze života Spasitelova a svatých“ (Novák 1919, s. 69). V chronologickém pořadí to jsou: Romance štědrovečerní (časopisecky v prosinci 1879), Balada rajská (časopisecky vyšla v lednu 1880), Balada horská (časopisecky v dubnu 1882), Balada o duši Karla Borovského (časopisecky v květnu téhož roku), Balada tříkrálová (časopisecky vyšla v lednu 1883, ale byla napsána už koncem roku 1882) a Balada o svatbě v Kanaán (otištěná teprve v Poetických besedách 1883). Je to větší časové rozpětí, než předpokládal Králík, a je to také řada přerušovaná básněmi jiného druhu: Romancí o jaře 1848 (časopisecky v květnu 1880), Romancí o Černém jezeře (časopisecky v dubnu 1882), Romancí o Karlu IV. (časopisecky v květnu téhož roku) a konečně Baladou o polce (časopisecky v lednu 1883, byla však napsána už koncem roku 1882). Je to nicméně řada básní, jejichž vznik dělí s jedinou výjimkou pouhé měsíce a týdny, a je to bezesporu řada básní napsaných toutéž básnickou metodou. První sloka Romance štědrovečerní je napsána osmislabičnými trochejskými verši se stálou střední dierezí, tj. verši, které se metricky shodují se základním veršovým útvarem Balady o duši Karla Borovského (v. 1–4):

Petr usne, sotva lehne;
sotva usne, sen se zvedne:
náhlé světlo po krajině
a tak jasno jako ve dne.

V dalších slokách se trochejské verše střídají s rytmickými různotvary (uvolnění rytmu rozvlní rytmickou tvářnost básně navozenou v úvodní sloce, zároveň ji však podtrhuje, činí z ní rytmické pozadí celé básně). Např. (v. 13–16):

A hle, od vesnice spěchá
všechen lid s radostnou tváří,
napřed muži, staří, mladí,
v čele naši muzikáři.

Romance štědrovečerní předjímá idylismus posmrtného soudu nad Havlíčkovou duší i lehkou blasfemičnost „modlitbičky“, která Havlíčkovi pomůže do „nebíčka“: vzduch je „plný andělíčků“ (v. 9), Ježíšek říká vesničanům: „Všichni jste mé hodné děti,/vaše duše po skonání/hupky na nebe si vletí“ (v. 42–44), „nejjasnější děťátko“ (v. 58) si hraje s „Anduličkou“ (v. 62 a 65) nebo „Andulinkou“ (v. 70), idyličnost jesličkového výjevu a jeho, jak píše Souček, „erotické šelmovství“ (Souček 1930, s. 18) dotvářejí deminutiva „hubička“ (v. 64), „ručky“ (v. 67), „rtíky“ (v. 72).8 To obojí pospolu – úsměvná idyla a nevinná blasfemie – se v chronologické řadě Nerudových balad a romancí opakovaně vrací, nejprve v ironickém erotismu Balady rajské, podruhé v liberálním nacionalismu Balady o duši Karla Borovského.

Neruda ve svých „legendách“ vůbec hodně pracuje s obměnami týchž motivů. V Romanci štědrovečerní Ježíšek nazývá vesničany u jesliček svými „hodnými dětmi“ (v. 42), v Baladě horské boží vůle vyplní zázrak, „jak to dětská duše snila“ (v. 21), v Baladě o duši Karla Borovského Kristus oslovuje Havlíčka „hochu“ (v. 48). Jesličková idyla Romance štědrovečerní se i s charakteristickými zdrobnělinami – „matičkou“ (v. 13), „dítkem“ (v. 14), „očičkama“ (ibid.) – znovu objevuje v Baladě tříkrálové, ale nejprve pokřivená falešně znějícím lichocením klanějících se králů a poté naráz smazaná, když jim Ježíšek nedětsky vmete do tváře předpověď, že mu nechají trnovou korunu, aby si zachovali svoji zlatou. Strašlivý, trestající Kristus a Kristus obměkčený matčinou přímluvou, trochu se usmívající nad divnou modlitbičkou Havlíčkovou – v dvojím, rozličném světle nazřený Kristus z Balady o duši Karla Borovského ústrojně zapadá do měnících se podob Ježíše Krista v jednotlivých číslech vznikající sbírky: Krista občana v Romanci italské (časopisecky v srpnu 1879), Krista milostiplného dítěte v Romanci štědrovečerní, Krista trpitele uzdraveného dětskou vírou v Baladě horské, Krista hrozícího dítěte v Baladě tříkrálové a Krista posvětitele darů života v Baladě o svatbě v Kanaán. Arne Novák na Baladách a romancích právem obdivoval „stupnici výrazu“ (Novák 1919, s. 70).

Neustále obměňované motivy Nerudových „legend“ úzce souvisí s „nelegendickými“ čísly sbírky. Nevyslovenou tragiku Havlíčkova života, citově prožitou autorem Balady o duši Karla Borovského, činí srozumitelnější Romance o Černém jezeře: Havlíček je jeden z „bohorovných, úžasných“ hrdinů (v. 14), kteří zapomenuti českou zemí a novým pokolením sní věčný sen pod černými vodami jezera, v „tůni nezměřené“ (v. 44) vábící ke skoku. A pointu balady – „grešličku, almužnu malou“, vyvažující před tváří věčnosti Havlíčkovu „českou modlitbu“ – činí plně srozumitelnou závěr Romance o jaře 1948, v němž sám pánbůh zve národ omlazený svobodou k tanci a blažen se nad ním usmívá: „Nuž konečně lidmi tedy!“ (v. 36).

Oldřich Králík o poetice autora Balad a romancí napsal: „Národního nebo dokonce prostonárodního není v jeho poezii pranic, lze mluvit leda o rafinovaném artismu“ (Králík 1945–46, s. 273). Polemické ostří této formulace zjevně míří proti charakteristice sbírky v Novákových Přehledných dějinách: „Liše se od svého mistra Erbena,“ čteme tu, „vymycuje Neruda většinou z děje temné živly démonické; nejčastěji podává katolické legendy ze života Spasitelova a svatých, kdež s příklonou k epice lidové v obdivuhodném objektivismu zaujímá stanovisko prostého, zbožného člověka z lidu. Prostonárodní tento primitivismus s jistotou stylizuje celek do tvarů a postojů, do nálad a rozmarů české balady a legendy lidové […]“ (Novák 1936–39, s. 515). Novák zdůrazňoval „půvab neporušené kmenové ryzosti“ Balad a romancí už mnohem dřív (Novák 1919, s. 70); sám však shledal také dost důkazů jejich artistnosti. Označení „úmyslný primitivismus“, jehož užil pro Baladu o duši Karla Borovského, lze přijmout s výhradou, že by bylo správnější mluvit o primitivismu umělém, o primitivismu vytvořeném rafinovanými uměleckými prostředky.

Zdeněk Pešat vyloučil z možných charakteristik Balady o duši Karla Borovského parodii. Rozumíme-li pojmem parodie „žertovně a posměšně pozměněný obsah vážného díla, nejčastěji literárního, s ponecháním původní formy“, _9 jistě jím Nerudovu baladu označit nemůžeme. Ale pojem parodie má také jiné významy._10 U jednoho z nich se závěrem zdržím.

V sedmé kapitole románu Lotta ve Výmaru vložil Thomas Mann procitajícímu, ještě polosnícímu Goethovi do úst tato slova (starý básník těká myšlenkami od vzpomínek na Schillera ke kultuře a němectví): „Nein, auch darin war er nicht deutsch, daß er lächelte über das Vortreffliche. Das tut kein Deutscher. Die schauen grimmig drein dabei, weil sie nicht wissen, daß Kultur Parodie ist – Liebe und Parodie…“ (s. 257). V překladu Pavla Eisnera: „Ne, ani v tom nebyl německý, že se usmíval výbornosti. To neudělá jediný Němec. Ti se při tom dívají jako divousi, protože nevědí, že kultura je parodie – láska a parodie…“ (s. 206)._11 V Goethově monologu, který vyplňuje větší část kapitoly, se podle vlastního autorova svědectví „nerozeznatelně mísí výroky autentické a doložitelné s apokryfními, třebaže jazykově i duchovně naprosto přiměřenými“.12 Spojení kultury a parodie patří k výrokům apokryfním, v Goethových spisech ani v Goethově korespondenci se tyto dva pojmy spolu nevyskytují. Je to, jak známo, milovaná myšlenka Mannova; vztahuje se předně k jeho vlastní tvorbě a jeho vlastnímu pojetí kultury, má však nepochybně obecnější – váháme-li říci: obecnou – platnost, dovoluje pojmenovat jistý stupeň literárního vývoje a povahu jeho projevů.

Myslím, že pojem kultury jakožto parodie – lásky a parodie – přesně vystihuje povahu Nerudova rafinovaného artismu, umělého primitivismu jeho Balady o duši Karla Borovského. _13

POZNÁMKY
_1
Je to výklad celkem shodný s výkladem Jana Mukařovského: „V Baladách a romancích je příklon k lidové písni zjevný velmi nápadně: vyskytují se tu hojně celé pasáže z lidových písní, náměty z nich, obraty, ba je zde dokonce i celá Balada o duši Karla Borovského, označená básníkem samým jako ,zpola, ano i zcela národní‘. Neruda tu přejímá lidovou píseň zaznamenanou u Erbena […] a také v Sušilových Moravských národních písních […]; přijímá námět, kompoziční schéma a zčásti i slovní znění. Přesto však je smysl básně takto vzniklé zcela jiný než lidové legendy, i když zůstávají jako osoby sv. Petr, všichni svatí a Pán Ježíš. Je dokonce protináboženský: Havlíčkova duše ani nesvětila svátky, ani se nemodlila – bojovala však za to, ,by náš jazyk neshnil v hrobě‘. I ta Havlíčkova ,modlitbička‘ je opět nikoli Nerudova, ale citát známého Havlíčkova epigramu. Lidová píseň – a Havlíčkův epigram! Co však tvoří z Balady o duši Karla Borovského jedno z velkých básnických děl Nerudových? Je to idea, zcela protichůdná ideji křesťanské pokory, jež byla obsahem legendy původní“ (Mukařovský 1955, s. 7). Mukařovský dokazoval na Nerudovi tezi, že „forma nemá vůbec vlastního vývoje, nýbrž že její vývojové proměny plynou z proměn ideového obsahu umění“ (Mukařovský 1955, s. 1).

_2
„Této varianty,“ píše výslovně Souček, „– ne moravské, jak myslil Eduard Albert […] – užil Neruda. Žádná jiná varianta totiž, zejména žádná moravská, nemá s básní Nerudovou shod tak velikých a výmluvných“ (Souček 1914, s. 284n.). Souček předpokládal, že jde o píseň, která vznikla už před počátkem 18. století. Jeho domněnku potvrdil nález dosud neznámé varianty v souboru Písně velmi pěkné o dosáhnutí slávy nebeské… (Litomyšl 1695); její text otiskl s komentářem Karel Horálek (Horálek 1948, s. 55n.). Felix Vodička – a po něm Jan Mukařovský (Mukařovský 1955, s. 7) a Zdeněk Pešat (Pešat 1990, s. 19) – měl zřejmě za to, že Neruda kontaminoval Erbenovo a Sušilovo znění. Vodička to dokazuje tím, že Neruda prý má „starý tvar duálový ,Za nima pak třetí duše‘, který není ve znění zapsaném u Erbena, který je však ve znění moravském u Sušila“ (Vodička 1954, s. 110). Tento argument nemá žádnou váhu, jednak proto, že v Erbenově zápisu tvary „za nimi“ (v. 3) a „za nima“ (v. 10) kolísají, jednak proto, že v zápisu Sušilově tvar „za nima“ vůbec není.

_ 3
Jak ukázal Roman Jakobson, ve folklorní epice (a také u folklorizujících básníků doby Erbenovy) je osmislabičný trochejský verš různotvarem veršů zaměřených jambicky a daktylotrochejsky (Jakobson 1935, s. 224n.).

_4
Detail jako základní sémantickou jednotku v lidovém umění objasnil Jan Mukařovský (srov. Mukařovký 1966, s. 209n.); z jeho stejnojmenné studie (napsané 1942) beru metaforický termín „významové spáry“. Co se týče dialogičnosti písně o hříšné duši a Panně Marii z Erbenovy sbírky, je třeba připomenout výklad Mukařovského, že směřování lidové písně k dialogu je způsobeno její zálibou ve střídání subjektů uvolněném od tematické motivace. Co se týče „významových spár“ v Baladě o duši Karla Borovského a Nerudova využití tohoto stylového postupu, není sice úplně správný, ale není také úplně nesprávný postřeh Karla Poláka, že báseň budí dojem „nejprostšího, zdánlivě naivního a jakoby úmyslně nesmyslného popěvku“ (Polák 1934, s. 316).

_5
Neruda smýšlel protiklerikálně, ale to neznamená, že smysl Balady o duši Karla Borovského je „protináboženský“ (Mukařovský 1955, s. 7). F. X. Šalda o Nerudovi napsal, že „v samém kořeni jeho bytosti básnické je něco spřízněného s básnickou expresí barokní“ (Šalda 1933–34, s. 335). Dalo by se
také říci, že v samém kořeni Nerudovy básnické bytosti je něco spřízněného s prostou zbožností lidových legend. Arne Novák se sotva mýlil, když o Baladách a romancích poznamenal, že v nich Neruda našel „prostičkou víru zbožného děcka […], onoho zvědavého a tklivého hošíka ze Svatováclavské mše“ (Novák 1919, s. 69). Pokud vím, zůstal dosud nepovšimnut fakt, že o bezbožné hříšnici se mluví v písni z Erbenovy sbírky, ale ne v Nerudově baladě; v té nic nebrání tomu, ztotožnit vdovu, která si zasloužila spásu grešličkou almužny, s jednou ze dvou bezejmenných „dobrých duší“, vpuštěných hned napoprvé do ráje (v. 9–11).

_6
Není mi jasný bližší Králíkův údaj, že jde o „básně psané pro vznikající knihu a umístěné na jejím začátku a konci“, tj. o „osm balad, otištěných kromě Balady horské (z roku 1882) až v roce vydání knihy, případně teprve v knize samé“ (Králík 1945–46, s. 273). V poznámce k 1. svazku Díla Jana Nerudy, který mohl mít Králík k dispozici (Básně, Kvasnička a Hampl, Praha 1923, s. 366), píše Miloslav Novotný, že bibliografii jednotlivých básní přinese poslední svazek spisů; tento (26.) svazek však nevyšel.

_7
„Ve volném rámci dvou doplňujících se epických žánrů pojatých bez formalistické pedanterie proplétá se v svobodné hře několik cyklů, z nichž každý by vystačil básníkovi méně suverénnímu na celou knihu“ (Novák 1910, s. 75). V recenzi nerudovské monografie Karla Poláka (1942) – v polemice s Polákovým výkladem kompozice Balad a romancí – oživil tuto myšlenku Jan Mukařovský (Mukařovský 1942, s. 156).

_8
Své „erotické šelmovství“ Neruda rozehrál už v Baladě malostranské (časopisecky 1876), do sbírky nezařazené. V ní si utrmácený vandrovníček se závistí povzdechne před sochou Nerudova patrona Jana Nepomuckého na Kamenném mostě: „Svatý Jene, ty máš zlaté časy!“ (v. 8) a pískovcový svatý mrzutě odpovídá: „To se tuze mýlíš, holečku!/Já tu ovšem zcela pěkně stojím,/ale ty bys nechtěl stát tu spolu –/vždyť já se ti věru někdy bojím/ohlédnout se vpravo k břehu dolů!/Všechny malostranské hezké holky/perou v řece punčochy, podolky,/bílé nožky v chladné vodě máčí,/sukničky si do kolenou stáčí,/a jak ku řece se nahýbají,/bílá ňadra se jim kolíbají –/hledím – trnu se zrakem upjatým –/aby čert byl na mostě pak svatým!“ (v. 20–32). Vojtěch Jirát viděl ve „folklorním tónu“ Romance štědrovečerní a Balady rajské „návrat k rokokové hře, neboť básník neustále zdvíhá masku, ježto má zájem na tom, abychom poznali, že jde o zakuklení. Kostýmoval se, aby zvýšil půvab svého umělectví“(Jirát 1948, s. 196). Definujeme-li rokoko trojicí pojmů erotismus, vtip a elegance jako Helmut Hatzfeld v knize The Rococo. Eroticism, Wit, and Elegance in European Literature (New York, The Bobbs-Merill Company, Inc., 1972), můžeme „anachronisticky realistické přestrojení“ v těchto dvou Nerudových básních konkrétněji určit jako novorokokové. (Balada rajská má podle Stanislava Součka „v podstatě dvojdílnou kompozici epigramaticky hroceného vtipu“; srov. Souček 1933, s. 104).

_9
Srov. Slovník spisovného jazyka českého 2. N–Q (Praha, Academia, 1971).

_10
V renomované slovníkové příručce začíná heslo Parodie konstatováním: „So selbstverständlich das Wort P. verwendet wird, so wenig ist der Begriff im Sinnbereich zwischen Nachahmung und Satire geklärt“ (Reallexikon der deutschen Literaturgeschichte 3, Berlin, Walter de Gruyter u. Co.,21965 ad., s. 12).

_11
Cituji podle Thomas Mann: Lotte in Weimar (Frankfurt a. M., S. Fischer Verlag, 1990); čes. Lota ve Výmaru (Praha, Melantrich, 1949, přel. Pavel Eisner).

_12
„[…] worin das Authentische und Belegbare sich unuterscheidbar mit dem Apokryphen, wenn auch sprachlich und geistig durchhaus Angepaßten mischt […]“ (Thomas Mann: Die Entstehung des Doktor Faustus. Roman eines Romans (Frankfurt a. M., S. Fischer Taschenbuch Verlag, 1984, s. 130; čes. s tit. Jak jsem psal Doktora Fausta. Román románu, Praha, Československý spisovatel, 1962, přel. Dagmar Eisnerová, s. 122). V Goethově monologu je tato myšlenka postupně rozvita: „Cultur, das ist auserlesne Gesellschaft, die sich über das Höchste discret verständigt, mit einem Lächeln. Und das Augurenlächeln gilt der parodischen Schalkheit der Kunst, die das Frechste gibt, gebunden an würdigste Form, und das Schwere, gelöst in läßlichen Scherz…“ (s. 275); „Kultura, toť vybraná společnost, jež se úsměvem diskrétně dorozumívá o věcech nejvyšších. A ten augurský úsměv svědčí parodické laškovnosti umění, jež dává největší troufalost vázanou na nejdůstojnější tvar, a těžkost rozpoutanou ve volný žert…“ (s. 220). „Parodie… Über sie sinn ich am liebsten nach. […] Fromme Zerstörung, lächelnd Abschiednehmen… Bewahrende Nachfolge, die schon Scherz und Schimpf. Das Geliebte, Heilige, Alte, das hohe Vorbild auf einer stufe und mit Gehalten zu wiederholen, die ihm den Stempel des Parodischen verleihen und das Product sich späten, schon spottenden Auflösungsgebilden wie der nacheuripideischen Komödie annähern lassen…“ (s. 314n.); „Parodie… O ní dumám nejraději. […] Zbožné zničení, úsměvné loučení… Záchovné následnictví, jež je už smích a posměch. Věc milovanou, svatou, dávnou, vysoký předobraz opakovat na stupni a s obsahy, jež mu dávají pečeť parodickou a způsobují, že se výplod blíží pozdním, již posměšným útvarům rozkladným jako komedii poeuripidovské…“ (s. 253). – Za laskavou pomoc při určení autentičnosti (resp. apokryfičnosti) Goethových výroků o souvztažnosti kultury a parodie děkuji příteli Jiřímu Stromšíkovi.

_13
Dva z projevů tohoto rafinovaného artismu mi unikly: za prvé úloha, kterou Neruda přidělil Panně Marii, za druhé dvojznačnost, jíž v jeho básni nabyl Havlíčkův epigram. Zaznamenávám je díky upozornění Jiřího Opelíka, nejpozornějšího čtenáře.

LITERATURA

Beneš, Bohuslav: Lidová slovesnost a poezie Jana Nerudy. In: O literatuře. Sborník vědeckých prací Vyšší pedagogické školy v Brně 5, 1958, s. 5–41.

Horálek, Karel: Staré veršované legendy a lidová tradice. Pražský lingvistický kroužek a nakladatelství Svoboda, Praha 1948.

Jakobson, Roman: Verš staročeský. In: Československá vlastivěda 3 – Jazyk. Sfinx Bohumil Janda, Praha 1934.

Jakobson, Roman: Poznámky k dílu Erbenovu. 2. O verši. Slovo a slovesnost 1, 1935, s. 218–229.

Janáčková, Jaroslava: Nerudova projekce národních tradic v Baladách a romancích. Česká literatura 36, 1988, s. 193–202.

Jirát, Vojtěch: Uprostřed století. V. Petr, Praha 1948.

Juda, Karel: Svatba v Kaně. Zvon 34, 1934, s. 404.

Králík, Oldřich: K poetice balady. Kytice 1, 1945–46, s. 268–274, 323–328; přetištěno in: Králík 1995.

Králík, Oldřich: Osvobozená slova. Torst, Praha 1995.

Letošník, Josef: O některých obdobách mezi českými písněmi lidovými a umělou poezií staročeskou. Časopis Moravského muzea zemského 10, 1910, s. 122–132, 267–288.

Letošník, Josef: O některých obdobách mezi českými písněmi lidovými a umělou poezií staročeskou (pokračování). Časopis Moravského muzea zemského 11, 1911, s. 80–100.

Mukařovský, Jan: Nová kniha studií o Janu Nerudovi. Slovo a slovesnost 8, 1942, s. 152–160.

Mukařovský, Jan: Několik poznámek k otázce umělecké formy. Studie nerudovská. Česká literatura 3, 1955, s. 1–18.

Mukařovský, Jan: Studie z estetiky. Odeon, Praha 1966.

Novák, Arne: Jan Neruda. SVU Mánes, Praha 1910.

Novák, Arne: Studie o Janu Nerudovi. F. Topič, Praha b. r. [1919].

Novák, Arne: Přehledné dějiny literatury české. Nákladem R. Prombergra, Olomouc 1936–39.

Pešat, Zdeněk: Balady a romance – Jan Neruda 1883. In: Červenka, Miroslav–Macura, Vladimír–Med, Jaroslav–Pešat, Zdeněk: Slovník básnických knih. Československý spisovatel, Praha 1990.

Pohorský, Miloš: Pokus o ideovou koncepci vývoje Nerudova díla. Slovo a slovesnost 12, 1950, s. 166–176.

Pohorský, Miloš: Jan Neruda. In: Dějiny české literatury 3. Nakladatelství ČSAV, Praha 1961.

Polák, Karel: Kompozice a třídění Nerudových Balad a romancí. Listy filologické 61, 1934, s. 311–320; přepracováno in: Polák 1942.

Polák, Karel: O umění Jana Nerudy. Tři studie. V. Petr, Praha 1942.

Souček, Stanislav: Nerudova Balada dětská. Pedagogické rozhledy 24, 1911, s. 726–736.

Souček, Stanislav: Nerudova Balada o duši Karla Borovského. Se skicou k historii látky. Pedagogické rozhledy 27, 1914, s. 278–297, 432–436, 574–583.

Souček, Stanislav: O vzniku Nerudovy Romance o Karlu IV. Listy filologické 44, 1917, s. 240–251.

Souček, Stanislav: Vánoční témata Nerudových veršů. In: Studie a vzpomínky prof. dr. A. Novákovi k 50. narozeninám. Vyškov 1930, s. 16–22.

Souček, Stanislav: Ke dvěma Nerudovým baladám. In: ročenka Chudým dětem 45, 1933, s. 96–105.

Šalda, F. X.: Neruda poněkud nekonvenční. Šaldův zápisník 6, 1933–34, s. 320–345.

Vodička, Felix: Nerudův tematický a jazykový program v Poetických besedách. Naše řeč 37, 1954, s. 103–115.

Vodička, Felix: Doslov. In: Jan Neruda: Básně 2. SNKLHU, Praha 1956.

SUMMARY
Within this study, the autor looks at the „Ballad on the Soul of Karel Borovský“ from Neruda’s collection Ballads and Romances (1883) and its folk model. Methodologically the essay starts, first with the comparison of two basic texts and then presents a confrontational stance with the hitherto specialist literature relating to Neruda’s poem, as well as to its folk model. The paper deepens the possibilities of interpretation and comprehension of Neruda’s text from the national, confessional, or overall ethical, viewpoint; it also refers to the essential dependence by high culture during the second half of the 19th Century on the stimuli of folk culture and belle letters.

Translated by Clarice Cloutier