Staročeské pokusy o hexametr a pentametr

_1 Hexametr a pentametr jsou snad nejkontroverznějšími novočeskými verši. Boje o ně začaly ještě dříve, než se překládání z latiny a řečtiny vymanilo z doslovnosti. Souviselo to samozřejmě s klasicismem a se snahou obrozenců dokázat, že čeština je stejně tvárná jako řečtina a že se plně vyrovná latině, a souviselo to i s převahou klasických jazyků ve středoškolské a vysokoškolské výuce. Dnes už z toho zbývají jen trosky. Snad každý si ze školy pamatuje začátek předzpěvu Kollárovy Slávy dcery, napsaného roku 1824 v časoměrném elegickém distichu, i když vlastní dílo se skládá ze znělek psaných slabičně přízvučným veršem:

Aj zde leží zem ta, před okem mým smutně slzícím,
někdy kolébka, nyní národu mého rakev.
Stůj, noho, posvátná místa jsou, kamkoli kráčíš,
k obloze, Tatry synu, vznes se vyvýše pohled.
Neb raději k velikému přiviň tomu tam se dubisku,
jenž vzdoruje zhoubným až posaváde časům._2

Někdo si snad vzpomene i na žertovný hexametr „modrého abbé“ Dobrovského ve Šmilovského románu z roku 1875 Za ranních červánků (Šmilovský 1911, s. 236):

Ejhle bukáč baňatý podepřen tamo o stěnu chrouní.

Tyto verše jsou měřeny přesně podle antických pravidel:

hexametr:

pentametr:

Dnes žádný Čech, ani herec, nebyl-li předtím poučen o klasickém antickém hexametru a pentametru, tyto verše správně neskanduje, a kdo je skandovat umí, neubrání se úsměvu, jak směšně v češtině působí rozchod slovního a veršového přízvuku, pro tyto verše v latině a řečtině tak charakteristický.

Praktické uplatňování hexametru, pentametru a elegického disticha v nové češtině bylo od počátku doprovázeno teoretickými úvahami. Všichni, básníci i teoretici, společně vycházeli z antické teorie těchto veršů a shledávali, do jaké míry se správně či špatně antické předpisy v novočeském zpracování dodržují. Jediný Josef Král se pokusil utřídit i staročeský materiál, avšak bez úspěchu.

Proto si jen jménem připomeňme některé básníky a filology, kteří probojovávali českou podobu hexametru a pentametru, aniž je můžeme jmenovat všechny: Josef Jungmann, Karel Vinařický, Antonín Škoda, Svatopluk Čech, Josef Král, Jindřich Niederle, Jaroslav Vrchlický, Otmar Vaňorný, Josef Svatopluk Machar, Klára Pražáková, F. X. Šalda, Karel Hrdina, Otakar Jiráni, Otakar Smrčka, Zdeněk K. Vysoký, Julie Nováková, Rudolf Mertlík, Václav Bahník, Dana Svobodová._3

Po většinu 19. století se střídaly překlady časoměrné a přízvučné, někdy i z pera jednoho autora. Postupně převážily překlady přízvučné a byly vytvořeny různé české přízvučné nápodoby hexametru a pentametru, aniž však jejich autoři byli s výsledkem zcela spokojeni a aniž jsou spokojeni jejich čtenáři, zvláště nemají-li dnes za sebou bývalý středoškolský dril z hodin latiny. Přitom uchází pozornosti, jak velice vývoj těchto dvou veršů v nové češtině kopíruje jejich vývoj v češtině staré.

Stejně jako mnoha zmatků v současné ortografii řeckých a latinských jmen a obecných slov byli bychom ušetřeni i nespokojenosti s nynější podobou českého
hexametru a pentametru, kdyby nám byl dopřán plynulý tok literárního života a nedošlo nejprve k jeho narušení husitskými válkami a pak k jeho přerušení v důsledku Bílé hory, kdy jsme začali ztrácet souvislost sami se sebou i s evropským vývojem, za nímž jsme stále více zaostávali. Šimon Lomnický z Budče přeložil roku 1590 v Kupidově střele Ovidiovo elegické distichon z Remedií amoris (v. 91–92):

Principiis obsta, sero medicina paratur,
cum mala per longas convaluere moras

tímto přízvučným sdruženě rýmovaným oktosylabem:

Opři se hned při počátku,
než by došel v něčem zmatku,
neb budeš-li dlouho dlíti,
zlé bude posilu míti._4

Podobným způsobem překládali hexametry a pentametry i jiní autoři. Pak však došlo k přerušení. Protože obrozenci navazovali na veleslavínskou dobu, v níž vládla antická pravidla, nutně trvalo nějaký čas, než přišli na to, že je nezbytné pro českou verzi antických veršů antická pravidla pozměnit.

Hexametr a pentametr byly nejčastějšími verši středověké světské latinské epiky. Nebyl to však už ani zpěvný verš Homérův ani důstojný Vergiliův a hravý Ovidiův, i když si podržoval některé jejich charakteristické znaky. Jako ve starověku, patřila i po celý středověk nauka o skládání veršů i prózy do rétoriky a středolatinští autoři se učili básnit podobně jako mladý senátor a advokát Fuscus Salinator, kterému jeho ochránce Plinius Mladší radil:

Vím, že se nyní zabýváš zvláště řečnictvím, ale proto bych ti ještě
nedoporučoval vždy ten bojovný a jaksi válečnický styl. Jako se totiž
půda vzdělává různě se měnícími plodinami, tak také náš duch rozmanitými
úvahami. … Lze se osvěžit i básní, ne snad příliš obšírnou
(to si můžeme dovolit, jen máme-li k tomu dost času), ale vtipnou
a stručnou, která zpestří jakoukoli práci a starost. Říká se tomu hříčky;
avšak tyto hříčky si někdy dobudou větší slávy než věci vážné.
A tak tě snad právem k veršům vybídnu verši:

Jako chválíme vosk, jenž měkký a podajný ihned
poslušen zkušených prstů vytváří žádaný tvar,
stejně tak pro mysl lidskou je potřebná nějaká změna,
kterou jen umění snad dokáže pro vzpruhu dát._5

Plinius Mladší byl ještě rodilý Říman s nenarušeným jazykovým citem pro latinu. Nadto byl nejen vzdělaný v různých jazykových teoriích, ale dokonale ovládal i řečtinu a uvědomoval si význam překládání pro lepší poznání mateřského jazyka. Výslovně to vyjádřil v citovaném dopise, na který se odvolával i Jungmann (Levý 1996, s. 11): „Především je užitečné, a mnozí to doporučují, překládat z řečtiny do latiny nebo z latiny do řečtiny. Takovým cvičením si osvojíš přesnost a bohatost slovníku, množství figur a vyjadřovací schopnost a kromě toho napodobením nejlepších vzorů snáze vytvoříš něco podobného. Zároveň ti nemůže uniknout při překládání, co jsi nepostřehl při čtení. Podporuje to pochopení a kritický smysl.“ _6

Obratnost v skládání hexametrů a pentametrů se v antice, ve středověku, humanismu i novověku získávala studiem a napodobováním vzorů.

Časomíra se řídila stále stejnými pravidly, jen se jejich uplatňování s rozšiřováním impéria mimo Itálii a s růstem počtu jeho neitalského obyvatelstva komplikovalo. Ztrácelo se totiž povědomí o délce samohlásek. Tím se samozřejmě rozkolísával slovní přízvuk, třebaže stále platilo, že je na druhé slabice od konce slova, je-li tato slabika dlouhá přirozeně, tj. má-li dlouhou samohlásku, nebo pozičně, následují-li v ní krátkou samohlásku dvě souhlásky, kdežto ve všech ostatních případech že je přízvuk na třetí slabice od konce slova. Zatímco pro Plinia bylo ještě lehké správně slova měřit, za další dvě staletí se povědomí o přirozených délkách samohlásek zcela ztratilo a ve čtvrtém století už v hovorové mluvě nikdo délky nerespektoval. To se nemohlo neodrazit v latinské časoměrné poezii, která byla budována právě na protikladu krátkých a dlouhých slabik. V pozdní antice a po celý středověk byla spolehlivá jen délka poziční, pozici však nemusely tvořit hlásky, jež nebyly součástí fonetického systému v mateřských jazycích autorů. Kromě toho od 7. století, kdy všeobecný hospodářský úpadek antických měst přivodil zánik rétorských škol,
vzrůstal zmatek v latinských deklinacích a v ohýbacích koncovkách. Antická prozódie by se byla nejspíše zcela rozpadla, nebýt toho, že proti tlaku hovorového
jazyka působila výuka latiny v klášterech a opisování knih. Náplň starých rétorských škol přežila v Irsku a díky Karlu Velikému se po roce 800 postupně rozšířila po celé křesťanské Evropě. V karolinských i pozdějších školách žáci rozebírali a memorovali verše vzorových básníků a tak empiricky pronikali nejen do jazyka a jeho gramatiky, ale i do stavby časoměrných veršů._7 Protože však školním vzorem nebyli jen básníci zlatého a stříbrného věku jako Ovidius a Vergilius, ale i autoři pozdně římští jako Iuvencus, Prudentius a Sedulius, k nimž od desátého století přibývali noví středolatinští básníci jako Amarcius, Hildebert z Lavardin, Alanus a Gualterus, oba ab Insulis, měly napodobované verše pokaždé trochu odchylnou prozódii, neboť tu podmiňovala především volba vzoru, doba, ve které vzorový básník tvořil, a autorův etnický původ a jazykový cit.

Ve středověku byla dovednost ve skládání veršů doprovodným znakem vzdělance, získával ji prakticky každý hned s výukou čtení a latiny. Ke skládání středolatinských veršů nepotřeboval jejich autor talent ani básnické posvěcení, stačilo, byl-li pilným a pozorným žákem, který si pamatoval slovní přízvuky
jednotlivých slov a jejich rozložení ve verši. Tak dovedl kterýkoli absolvent jakékoli středověké školy složit hexametr a pentametr v tzv. Scheinprosodie,
ve zdánlivé prozódii, v níž se podoby antického daktylotrochejského hexametru dosahuje střídáním přízvučných a nepřízvučných slabik bez ohledu na jejich
délku. I ten nejslabší žák věděl, že se dlouhá slabika dá nahradit dvěma krátkými a že v předposlední, páté stopě, má být daktyl.

Ze čtyř pauz římského hexametru, kterými byly cézury trithemimeres (T) po třech půlkách stopy, penthemimeres (P) po pěti půlkách a hefthemimeres (H) po sedmi půlkách a bukolská dieréze (B.D) mezi čtvrtou a pátou stopou, nabyla rozhodné převahy penthemimeres, často zvýrazňovaná tzv. leoninským rýmem (viz schéma hexametru a pentametru na str. 22). Ten, zpravidla dvouslabičný, spojuje přibližný střed a konec verše. Jmenuje se sice – je ovšem otázkou zda právem – podle papeže Lva Velikého (440–461), obecně se však rozšířil až koncem prvního tisíciletí. Jeho rozšíření nejspíše souvisí s labilností délek a nepevností přízvuků. Tak z antického metrického daktylotrochejského hexametru vznikl 13–17slabičný verš s povšechným hexametrickým spádem, dosahovaným střídáním přízvučných a nepřízvučných slabik, na jejichž délce nezáleželo, a v němž se často zanedbávalo pravidlo, že hranice stop se mají lišit od hranic slov. Česky jej zjednodušeně označuji jako zdánlivý hexametr. Jeho nejobvyklejší schéma vypadá takto (jsou možné i jiné kombinace, vždy však platí, že přízvuk je na začátku každé půlstopy, ať je tvořena jednou nebo dvěma slabikami):

Pentametr je obdobný, jen třetí stopa je u něho stejná jako šestá. Měly-li být hexametry a pentametry skládané v této zdánlivé prozódii vnímány bez rozpaků a chyb, bylo nutné vágní střídání slabik, často ne dosti dlouhých ani ne dosti krátkých, nějak organizovat. A to se podařilo právě pomocí leoninského rýmu (nahrazovaného občas asonancí), který spojuje poslední dvě slabiky před cézurou a na konci verše:

Cattis esse pares tales ego credo scolares,
qui prandere volunt piscem, sed capere nolunt.

Od něho pak byly odvozeny versus differentiales – odlišné, kde se rýmují táž
homonyma s různým významem a prozódií:

Dicitur arbor acer, vir fortis et improbus acer.

Jakmile se leoninský verš prosadil, umísťovali autoři rýmy i do jiných míst. Nejčastěji se objevují tyto typy: versus caudati – verše ocasaté: rýmují se poslední stopy v řadě hexametrů:

Non poterit melius caro viva domari,
mortua qualis erit, quam semper premeditari;

collaterales neboli concatenati – souběžné: rýmují se spolu stopy před cézurou a jinak zase závěrečné stopy veršů:

Dum moritur dives, concurrunt undique cives.
Pauperis ad funus vix currit clericus unus;

cruciferi neboli crucifixi – zkřížené: rýmují dvě slabiky před cézurou se závěrečnými dvěma slabikami druhého verše a závěr prvního verše s dvěma slabikami před cézurou v druhém verši:

Si mavis perdi lucro quam perdere lucrum
dum captas lucrum, captus es ipse lucro;

unisoni neboli quadrigati – jednohlasé: mají týž dvouslabičný rým před cézurou a na konci hexametru v celé řadě veršů:

Mors est ventura, non fac, que scis nocitura.
Mors est ventura, fac, que sunt Deo placitura.
Mors est ventura, transibis ad altera iura;

trinini salientes – trojité skákavé: mají dvě cézury, trithemimeres a hefthemimeres, ozdobené dvouslabičným rýmem v rámci verše, a spojují sdruženým rýmem konce veršů:

Stultus erit, qui protulerit sua verba repente.
Ille placet, quicunque tacet maiore loquente;

tripartiti dactylici – třídílné daktylské: dvouslabičný rým zdůrazňuje dierezi po druhé a čtvrté stopě, konce veršů se sdruženě rýmují:

Socrate doccior, Hercule pocior, ac triduana
febre resolvitur, indeque noscitur omnia vana;

adonici – adonské: po druhé a čtvrté stopě a na konci opakují tentýž rým:

Dextera Christi nos rapuisti de nece tristi.
Plasmata Patris tollis ab atris leta barathris;

serpentini neboli decisi – hadovité: rýmují poslední slovo prvního verše s prvním slovem verše následujícího a touž asonanci mají na cézuře penthemimeres:

Olim primus homo male pro vetito sibi pomo
obruit et dono nunc caret ipse bono.
Obsequitur dicto mulieris, meque relicto
obrutus ignivomo carcere deflet homo;

rapportati – vztažné: smyslem patří k sobě slova, která jsou napsána pod sebou:

Miles, mercator, vates, parasitus, amator
horrida, terrificos, sublima, lauta, pudicos
prelia, raptores, dictamina, fercula, mores
effectat, metuit, mediatur, diligit, odit;

zkratkové: Místo plnohodnotných slov se v nich píší jen první písmena slov, která má autor na mysli, takže teprve z kontextu se pozná, jaká slova se pod zkratkami ukrývají:

Ut tibi sit vita, semper SALIGIA vita.

Podivné slovo vzniklo spojením prvních písmen slov, která označují sedm smrtelných hříchů: superbia, avaricia, luxuria, ira, gula, invidia, accidia. Se všemi těmito formami středověkého hexametru a pentametru se žák setkával přímo ve škole. Utvrzoval se v nich i tím, že jeho učebnice byly vesměs v hexametru nebo v elegickém distichu, neboť zveršovaná látka se pamatuje lépe než próza. Ve středověké škole, založené na memorování, se verše probírané ve škole do té míry vtiskovaly žákům do paměti, že se jim vynořovaly i při jejich vlastní literární činnosti. Tak bylo např. pro Husa zcela přirozené, že v Collectech (Hus 1959, s. 316) ocitoval elegické distichon ze školní básně Rudium doctrina latinsky a v české Postille (Hus 1992, s. 304 a s. 640) je přesně přeložil do češtiny:

Hec sensit Autor Quinque clavium, qui dicit:
Opto placere bonis, pravis odiosus haberi,
namque solent odio semper habere bonos.
A k témuž die jeden skladač:
Žádám líbiti sě dobrým, a zlým v nenávisti býti,
neb obyčej mají vždy v nenávisti dobré mieti.

Třebaže při skandování těchto veršů jako zdánlivých hexametrů nelze respektovat náležité české přízvuky, dokazuje rým na konci obou veršů, že se autor pokoušel vytvořit ekvivalent latinského nerýmovaného elegického disticha českým ocasatým zdánlivě-hexametrickým dvojverším. Hus jako každý středolatinský autor dovedl složit latinský hexametr. Je to vidět z jeho autorské značky, leoninského hexametru, který však v českých spisech neuplatnil:

Dum satis est, cessa, ne te derideat auca._8

Tento verš by obstál i podle antické časomíry. Častěji však uplatňoval Hus ve svých verších (srov. Vidmanová 1965, Nováková 1965) normální středověkou zdánlivou prozódii. Např. v promoční řeči Forcia adveris opponite pectora rebus citoval nejprve nerýmované elegické distichon Henrica Septimellského:

Quid faciet vacuus coram latrone viator?
Letus et intrepidus fundet in astra melos._9

A na ně navázal vlastní verše, jež jsou adaptací citovaných veršů na promovaného Petra:

Dilecte socie, ne irascaris, versificabo sic:
Quid faciet tremulus coram minante Petraczco?
Tristis ac pavidus _10 dabit in ardua gressus.

Hus druhý verš stylizoval jako zdánlivý leoninský hexametr s asonancí na cézuře penthemimeres a na konci verše, odkazující na asonanci na cézuře prvního verše. Toto měnění pentametru v hexametr bylo u nás časté.

Stejně jako Hus si počínal i neznámý autor Summy recreatorum, když ji skládal pro dvůr Karla IV.; citovali jsme z ní už příklady na některé typy hexametrů. I on dodával, vypouštěl a měnil verše podle libosti v rámci zvoleného schématu. Tak např. jednohlasé verše o smrti čerpal jak Hus, tak autor Summy recreatorum z básně Occultus Erfordensis Mikuláše z Bibry, do Summy však bylo přijato z 31 veršů jen 27, Hus jich uvádí jen jedenáct, z nichž tři jsou
však jeho vlastním, ne právě podařeným výtvorem: _11

Mors est ventura, quam non fugat potencia dura.
Mors est ventura, quia dissipabit beneficia plura.
Mors est ventura, quam non excuciet et papatura.

Jejich prozódie by se sice dala z konjektury opravit,_12 nemáme však na to právo, protože prozodicky v nepořádku je i dalších pět veršů v tomto úseku nejslavnějšího Husova univerzitního kázání, výborně rukopisně doloženého. Hus tu jistě citoval zpaměti (chybí odvolání na citovaný spis), přesto v tomto
rétorsky vybroušeném (srov. Vidmanová 2002, s. 93–94) kázání prozodické prohřešky takovéhoto kalibru překvapují.

Naproti tomu zcela v pořádku jsou Husovy poslední latinské verše v dopise přátelům v Kostnici z března roku 1415 (Hus 1920, č. 118, s. 255). Všech těchto šestnáct veršů složil Hus ve zdánlivé prozódii, ve všech uplatnil cézuru penthemimeres. Pět dvojic veršů (v. 2–3, 4–5, 8–9, 10–11 a 13–14) je ocasatých, jedna (v. 6–7) souběžná, tři verše (v. 2–4) jsou vztahové a dva (v. 3–4) zkratkové:

1 Litera gavisus respondeo capiti istud:
2 Cetus, lacus, ignis ac testis restituere
3 Jonam, Dani, tres pu, Zuzannam, quia fuere,
4 iustus, castus, puri, hec contio, spem retinentes
5 in domino iusto, qui liberat in se sperantes.
6 Poterit qui Aucam dominus pie carcere Tetro,
7 eripere clausam, que se fedaverat retro,
8 quam purgat carcer, domat et instruit flere,
9 in lacrimas risus vertens, ut nunc sciat vere
10 obprobria Christi, blasphemias, lumine recto
11 cernere iniurias, et capite Sathane secto
12 vincere morte vel_13 ut sibi dederit optima vita.
[…]
13 Passo Christo patimur, sed est passio_14 nostra.
14 Adiuvet nos Christus, ne gluciat nunc Antichristus.
15 Nocturnus gradus, letanie, singule hore
16 carceri sunt breves, vigilie dicere leves.

Podobně Husův současník, neznámý klerik, složil po útěku papeže Jana XXIII. z Kostnice těchto šest posměšných elegických distich: _15

1 Qui modo summus eram gaudens de nomine presul,
2 tristis et abiectus nunc mea fata gemo.
3 Excelsus solio nuper versabar in alto,
4 cunctaque gens pedibus oscula prona dabat.
5 Nunc ego penarum fundo devolvor in ymo,
6 et vultum informem quemque videmus pigrum.
7 Omnibus e terris aurum michi sponte ferebant,
8 sed nec gaza iuvat nec quis amicus adest.
9 Sic varians fortuna vite adversa secundis
10 subdit et ambiguo numine ludit atrox.
11 Cedat in exemplum cunctis, quos gloria tollit.
12 Vertice de summo mox ego papa ruo.

Z těchto veršů jsou leoninské jen dva (v. 5 a 12) a ocasaté také dva (v. 2 a 3), všechny s asonancí místo s dvouslabičným rýmem, ostatní jsou nerýmované. V jednom verši je elize (v. 6 vultum informem), která se ve verších bohemikálního původu obvykle nevyskytuje a která i zde je nesystémová, neboť ve v. 9 mezi slovy vite a adversa není. Nejlepším dokladem toho, jak byli středověcí autoři schopni zvládnout ve zdánlivých hexametrech jakékoli téma, je celé dílo Klaretovo, kterým bohemikální hexametrická tvorba vrcholí.

Příznačný je např. makaronský závěr Pokladu chudých, 16 který se však zachoval jen v jediném rukopise ostřihomském z 15. století, samozřejmě oplývajícím – jak u hodně opisované školní pomůcky ani jinak být nemohlo – množstvím chyb. Proto ani po emendaci není text totožný s autorským a nelze mít u každého verše jistotu, že jej Klaret skandoval přesně naším způsobem, i když o jeho úmyslu psát v hexametrech nelze pochybovat:

1 Učí Bohemarius, co obmisit dřéve pronus,
2 hoc plně dans dítkám _17 ricmis a vším nitidis sám,
3 mnohé videns blúditi per verba, chtě subdita býti,
4 optans, co veteres tajili déle chlustivi patres,
5 cokoli de libris vyňal teter totque famosis_18
6 scriba. Dítě care, či sě talia smútíš amare?
7 Mnozí volunt tajiti, pueros nechtiec naučiti.
8 vVerba sobě servant, aby sami mistrové fiant.
9 Okolky dicunt, sami glosam rozličně fingunt,
10 hic tak, hic jinak glosant, děti destruunt. A tak
11 řeč data dávno venit , dietě priscum pravdě docebit,
12 ut Daniel, Maryáš, židovstvo docuit Jeremiáš.
25 Hoc-to dedi-dal sem, quod-co memini-pomněl sem.
26 Quis-kto vult více-plus, čti-lege et plura-více.
27 Quamvis-ač, že labor-usilé bylo-fuit větší-maior,
28 nil-poně sub sole, quod všem placeat-líbilo se.
29 Sám nichil ustavuje, tamen on jiných popravuje
30 dicens: Jakž melius učinil bych, en, tyto versus?
31 Snadno sibi mluviti, grave však jemu metra činiti.
32 Si dobré sunt, drž eos, jsú-li non bene, popravi ipsos.
33 Hic chudých jest poklad, omnes-všech hos čti libens-rád.
34 Sám sem verš skládal, jiným lepším slovo dával,
35 jména jim rozdával, usilé veliké na to vskládal.
36 Sunt infinita po jiných knihách slita.
37 Netbaji na to mnoho, magis utilia propinando.

V prvním odstavci závěru (v. 1–12) vyjadřuje Klaret myšlenku střídavě latinsky a česky a každý pojem vyjádřuje jen jednou. Cézura je penthemimeres.

Většina rýmů na cézuře a na konci verše je dvouslabičných, jednoslabičná asonance je jen ve čtyřech verších (v. 1, 4, 5, 8). Zásadně jsou rýmové dvojice tvořeny slovy jednoho jazyka. Naproti tomu v posledním odstavci (v. 25–37) je většina latinských slov provázena českým ekvivalentem, takže příslušný pojem je vyjádřen dvakrát a přípustková spojka dokonce třikrát (v. 27 quamvis – ač, že). Cézura je opět penthemimeres, dvouslabičný rým je pětkrát vystřídán asonancí (v. 25, 30, 32, 33, 37), dvakrát pak se rýmuje české slovo s latinským (v. 28 a 37). Přesah je poměrně častý, velice málo však Klaret sahal k hyperbatu, čímž se příznivě liší od průměru středolatinských veršotepců. Zato si ve v. 27 u slovesa fuit vypomohl synizézí, která byla obecná např. v dativu cui. Ve verši 36 napsal Klaret možná rozlita, které by smyslem vyhovovalo; tím by se odstranil nepatřičný spondej v páté stopě. Klaret byl schopný skládat i verše jednohlasé.

Takové jsou zde necitované verše 13–18 z druhého odstavce závěru Pokladu chudých, kde závěrečná asonance – a před cézurou a na konci verše je často rozšířena v dvouslabičný rým: multa–dicta, verba–plura, metra–culta, lecta–reperta, glosa–prosa, cuncta–removenda.

Souputníkem latinské hexametrické produkce se od poloviny 13. století stávají její české ekvivalenty. Slabičným rozsahem bylo hexametrické distichon jakoby přímo stvořené pro datovací pomůcku cisioján, neboť dva zdánlivé hexametry s možnými 26–34 slabikami se výborně hodily pro 28–31 dní v měsíci, a zároveň veršová forma pomáhala písařům, aby si cisiojány snáze pamatovali a jejich pomocí rychle zjišťovali, že událost nastala tolikátého dne v měsíci, na kolikáté slabice začínalo jméno příslušného světce. Samozřejmě byly cisiojánové verše zkratkové, protože většinou mohl být příslušný světec označen jen jednou nebo dvěma slabikami (odtud podle prvních dvou lednových svátků i podivně znějící jméno). Jen tehdy, nedostávalo-li se v daném měsíci uznaných svátků, se ve verši ocitala obecná slova. Když se Julii Novákové (Nováková 1967 a 1971) podařilo znovu a lépe přečíst mnichovský zápis cisiojánu v Liber memorialis Alberta Behaima a emendací napravit písařská nedopatření zápisu a omyly předcházejících editorů, restituovala behaimovský cisioján ze 13. století, tvořený zcela bezvadným zdánlivým hexametrem. Cézura je v něm penthemimeres, občas ozdobená asonancí či dokonce rýmem. Např. březnové verše tu zní:

Marcius officio Decoratur Gregoriano. _19
Gertrud., abba. bene., iuncta maria genitrice

a skrývají ve 12. slabice svátek papeže Řehoře, v 17. Gertrudy, v 21. opata Benedikta a v 25. Zvěstování Panny Marie. V českém cisiojánu zvaném Oktáva zní odpovídající březnové dvojverší takto:

Marce ľútého hrózy, sluho věrný Gregorí, zbav ny.
Gertrut. Opat Bene. Anjel s Marijú činí viece.

Začátek jména svatého připadá na slabiku dne jeho svátku stejně jako v latinském cisiojánu, zbytek je vyplněn vlastní tvorbou autora. I v českém znění stejně jako v latinském jde o leoninské zdánlivě-hexametrické dvojverší s cézurou penthemimeres, ozdobenou asonancí.

Ve zdánlivých hexametrech postupně se rozkládajících byly skládány i další staročeské cisiojány: Ochtáb z let 1320–1340, Obřez z let 1410–1439 a Korandovo
Nové léto z roku 1472. Zůstaneme u citování březnového dvojverší:

Ochtáb: _20
Do Prahy Vaňka nesú, volajíce Řehoře z lesu.
Gedrutě šel Ben orat, a Maří šel daru dávat.

Na čtvrtou slabiku je přidáno Přenesení svatého Václava, slavené 4. března, ostatní svátky zůstávají na stejné slabice jako v latinském cisiojánu, oba verše mají leoninský rým nebo asonanci na cézuře penthemimeres a na konci verše. Autor Ochtábu zvládl zapojení jmen do smysluplného textu lépe než autor Obřezu.

Obřez: _21
Březen nes’ Vaňka, puost vyhnal Crhotu s Řehořem z lesa. Gertruda a Beneš oří, Mařie zvěst. smrže spoří.

Autorovi komplikovalo práci připomenutí dalšího dne významného pro datování, postu, tj. Popelce v šesté slabice prvního březnového verše. Na 6. březen však připadal Popelec až roku 1443 a 1454, před tím už roku 1359; je to tedy v rozporu s dosavadním datováním Obřezu. První verš má však sedm stop, ve druhém dosáhl autor zdánlivého hexametru tím, že před první stopu předřadil nepřízvučnou slabiku. Hlavním veršotvorným prvkem se v tomto cisiojánu stával rým nebo asonance.

Nové léto: _22
Za března Václav přivezenaŘímě Řehoř pohřeben,
s Gedrutú puost Beneš mělaMarii poslán anjel.

Odklon od hexametrické formy je v Novém létě ještě větší než v Obřezu, některé jeho verše se vůbec nepodaří přečíst jako hexametry, zato se dají výborně chápat jako dva oktosylaby s většinou dvouslabičným rýmem na konci každého z nich, začínají buď tezí nebo arzí. Toto chápání potvrzuje i Korandův zápis, který pro každý měsíc vyhrazuje čtyři řádky a sudé poněkud posunuje doprava.

České cisiojány dokládají souvislý vývoj českého zdánlivého hexametru, kolísajícího stejně jako verše středolatinské mezi klasickou časoměrnou prozódií a prozódií sylabickou, založenou na přízvucích. Od 14. století se hexametr českého cisiojánu postupně rozkládal a rekomponoval se ve dva verše pokud možno stejnoslabičné, s trochejským spádem nebo s jambickým vzestupem. V druhé polovině 14. století se leoninské rýmy hexametru měnily převážně v ženské sdružené rýmy.

Tento vývoj od nápodoby klasického latinského hexametru přes český zdánlivý hexametr k českému sylabickému verši probíhal především v krásné literatuře.
Zpracovávala-li se národním jazykem celá latinská báseň, sahali všichni evropští autoři po verši, který se hodil pro jejich mateřský jazyk. Tak vznikl např. ve Francii pro překlad Gualterovy Alexandreidy alexandrin. U nás hrál podobnou úlohu osmislabičný verš, kterým je složena staročeská Alexandreida i jiné v latinské předloze hexametrické spisy. Zatímco francouzský alexandrin má oproti 13–17 slabikám hexametru jen dvanáct slabik a španělský čtrnáct, odpovídá u nás jednomu hexametru šestnáct slabik. V češtině jsou nadto slova kratší než v latině, proto je v ní třeba více vycpávek a český překlad často šustí papírem. Instruktivní je tu např. nejstarší český překlad Pseudo-Catonových Distich, který je jako Katún součástí Svatovítského rukopisu (srov. Patera [ed.] 1886; Petrů [ed.] 1999) a zachoval se i v sedmi dalších rukopisech (srov. Havránek–Hrabák 1957, s. 520; Slovník… 1984, s. 222–223). Tato sbírka moralistních naučení, napsaná neznámým autorem asi v 3. století po Kr., byla složena v hexametrických distiších v klasické prozódii. Přesto v nejstarším českém překladu, datovaném do poloviny 14. století, odpovídá dvěma latinským hexametrům české převážně osmislabičné šestiverší sdruženě rýmované, které volně přebásňuje základní myšlenku hexametrického disticha.
Český autor postupuje stejně, jako kdyby překládal leoninský hexametr. Poučné je tu srovnat druhé distichon z třetí knihy Pseudo-Catonových Distich v Katúnovi a u Husa. Ten je v De sex erroribus cituje _23 latinsky a v české verzi O šesti bludiech je překládá:

Unde Katho:
Cum recte vivas, ne cures verba malorum.
Arbitrii nostri non est, quod quisque loquatur.
Protož k témuž die Katún:
Když dobře živ jsi, netbaj řečí zlých;
na vóli naší nenie, co by každý mluvil.

Český překlad je přesný, české ekvivalenty sledují pořadí latinských slov, nejsou to však ani zdánlivé hexametry, ani sylabické verše s pevným počtem slabik a začínají arzí místo tezí. Kromě toho je možné, že zde Hus přejal znění překladu z počátku 15. století, který jeho určení pro školní výuku nutilo k doslovnosti,_24 ne však k verši. V Katúnovi má citovaná maxima tuto podobu: _25

Modestia
Cum recte vivas, ne cures verba malorum;
arbitrii nostri non est, quod quisque loquatur.
Jsi-li člověk věrný, pravý
měj při sobě také nravy,
netbaj jazykuov zlých lidí,
žeť otobě kto zle súdí.

Nemuož nikto toho_26 staviti,
ktož okom co chce mluviti.

Latinskému časoměrnému distichu odpovídá tedy v českém zpracování zpravidla šest osmislabičných veršů, z nichž každé dva po sobě jdoucí jsou spojeny sdruženým rýmem nebo asonancí. Podobně v Historii o Apolloniovi je v latinské verzi každá hádanka, kterou dává Apolloniovi Tharsia, podána ve třech nerýmovaných hexametrech (srov. Vidmanová 1984, s. 237). V české adaptaci, vzniklé nejspíše v posledním dvacetiletí 14. století, je hexametr vyjadřován sdruženě rýmovaným dvojverším. Třikrát odpovídají latinským třem hexametrům tři česká dvojverší, třikrát dokonce čtyři. Počet slabik v českém verši kolísá od 6 do 8, nejde však o verše čistě trochejské, ale mají spád českých říkadel, tj. mají tři nebo čtyři takty sestupné nebo vzestupné. Český autor měl k dispozici 36–64 českých slabik proti 39–51 latinským, a protože je čeština úspornější než latina, musel přidávat. Např. první hádanka zní latinsky (srov. Kortekaas 1984, s. 378)

Est domus in terris, clara que voce resultat.
Ipsa domus resonat, tacitus set non tonat hospes.
Ambo tamen currunt, hospes simul et domus una

a česky (srov. Kolár–Nedvědová 1983, s. 198)

Duom jeden vědě,
uhodneš-li, pověděť,
jenž ten duom hlučí
ahospodář jeho mlčí.
I přijide muž bez koně,
nesa nit na luoně,
jenž hospodáře preč vleče
aduom dierú uteče.

V šesté hádance český autor zcela opustil její latinský text a vytvořil hádanku
novou, dbaje jen toho, aby jejím rozluštěním bylo stejně jako v latinské verzi
zrcadlo:

Nulla _27 michi certa est, nulla peregrina figura.
Fulgor inest intus divinum syderum instar,
qui nichil ostendit, nisi quid viderit ante.

Jest _28 jeden okrúhlík,
jenž však nenie pacholík,
divného jest obyčeje,
žeť nemá obličeje,
aktož naň snažně pohledí,
ten u něho obličej vidí.

Jak v Katúnovi, tak v Apollóniovi upravují čeští autoři antické daktylotrochejské hexametry na české sylabické verše. Důležitější než počet slabik je v nich sdružený rým. Vzdor této obvyklé praxi najdeme však ve staročeské literatuře i pokusy vyjádřit latinský hexametr a pentametr českým zdánlivým hexametrem. U Husa jde většinou o verše čtené ve škole. Jejich rozbor byl proveden už dříve,_29 proto jen paralelně ocitujeme Husovo české znění a jeho latinskou předlohou. Zřejmě školního původu jsou české verše, jež Daňhelka vydal dohromady v Drobných spisech českých pod titulem Mravní průpovědi (Hus 1985, s. 317 a 422). Jejich vázanost na latinské leoninské hexametry vynikne, přijmeme-li několik nepatrných emendací.

Duší _30 Mamon kupčí, Šimon žáky, Asmodeus všecky.
Simon _31 amat clerum, Mamon merces, Asmodeus omnes.

Pro čtyři příčiny bývá muži poznánie ženy:
aby chlípnil, varoval, plodil, dluh zákona plnil.
Najprvý smrtedlný, druhý jest toliko všední,
ale dva poslednie jsta bez smrti a viny všednie.

Quattuor _32 ex causis tibi sit conjunctio carnis:
ut satiet, vitet, gignat, ut debitum solvat.
Primum mortale, sed alterum fit veniale,
sed duo postrema tibi sunt prorsus sine poena.
Chceš-li sě vystřieci smilstva, varuj sě času i miesta
neb čas a miesto vede lidi u všeliké smilstvo.

Si _33 Venerem vitare velis, loca, tempora vita,
nam locus et tempus pabula praebet ei.

U některých z těchto veršů jsme se s Novákovou lišily v jejich prozodickém výkladu. Zatímco já jsem je i v české podobě pokládala za zdánlivé hexametry, většinou leoninské, dělané přesně podle latinských předloh, domnívala se Nováková, že byly skládány sylabickou technikou, jež nepřihlížela k cézurám. Daňhelkovo kritické znění těchto Mravních průpovědí potvrzuje, že je přiměřenější chápat je jako zdánlivé hexametry.

Nejvíce je českých zdánlivých hexametrů v Husových Výkladech; písař jejich budyšínského rukopisu občas na okraji připsal příslušné latinské znění, jindy je známe z nějakého Husova latinského spisu nebo z jeho předlohy. Vesměs jde o morální předpisy probírané ve školách, takže autorem jejich českého znění není možná Hus, ale nám neznámí učitelé.

Kap. 35 pohan (Persius)
Povězte,_34 biskupové, na svatém co činí zlato?
Dicite, _35 pontifices, in sancto quid facit aurum?

Kap. 77 Alan
Ujmi_36 drev ohni, chceš-li uhasiti plamen.
Subtrahe _37 ligna foco, si vis extinguere flammam.

Kap. 81 Laborint
E_38 křičie neb A, koliko jich porodila Eva.
E_39 profert aut A, quisquis procedit ab Eva.

Kap. 82 Morál
V_40 kostel jakž_41 vejdeš, vzpomeň, člověkem proč jsi učiněn.
Neb čti neb zpievaj neb bohu modlitby vzdávaj.

Kap. 83 jeden skladač
Uč_42 sě neb sě modl, uč jiné nebo čti nebo dělej!
Discas_43 aut ores, doceas, recreesve, labores.

Kap. 83 obecné příslovie (Metricus)
Darmo_44 jazyk pracuje, když sě nemodlí srdce.
Si_45 cor non orat, in vanum lingua laborat.

Kap. 83 příslovie_46
Úlomky hodinných slov zbierá skřietek žákóm.
Fragmina_47 verborum Titivillus colligit horum.

Kap. 83 v těchto verších
Pána_48 když chválíš, chvále jeho šest věci schováš:
pošli srdcě vzhóru, řiekaj právě a patři k smyslu,
buď mysl povýšná, nozě spolu a oči nízko.
Cum_49 domino psalles, psallendo bis tria serves:
Erige cor sursum, profer bene, respice sensum,
sit mens sublimis, pes iunctus, visus in ymis.

Kap. 93 jeden (vulgatum proverbium)
Darmo_50 nižádný nedá, neb jest darmo nižádný nevzal.
Gratis _51 dat nemo, quia gratis nemo accepit.

Tyto paralely jsou většinou přesné, jen někdy je leoninský verš změněn v nerýmovaný nebo naopak a pentametr je překládán většinou jako hexametr. Ukazatelem, že by předlohou českého vyjádření mohl být latinský hexametr, je buď uvozující jméno latinského autora, o němž víme, že psal v hexametru nebo v elegickém distichu, nebo odkaz na přísloví. Ta byla latinsky formulována téměř výhradně v hexametrech nebo v elegických distiších. V české podobě latinského přísloví o skřítkovi, sbírajícím úlomky hodinek, došlo k omylu, způsobenému globálním čtením, když závěrečné slovo horum, patřícího ke slovu verborum, vnímal český autor jako horarum. Vesměs je tu uplatňována technika latinského zdánlivého hexametru. Nováková se domnívala, že některé z těchto hexametrů jsou náhodné a vznikly tím, že v otrocky věrném překladu byl zachován do nejmenších podrobností slovosled a mezislovné předěly latinské předlohy. Tuto její domněnku je však dnes, kdy známe lépe kritický text uvedených míst se všemi různočteními, nutné odmítnout, neboť sylabický výklad by se hodil jen na některé z uvedených veršů, kdežto zdánlivou prozódií lze je vyložit všechny. Je však třeba připomenout, že v Husových Výkladech jsou některé latinské hexametry přeloženy prozaicky. Např. v kap.
77 Výkladů je psáno: „Neb kto silější než Sampson, kto světější než David, kto múdřejší než Šalamún? A všichni tito smilstvím sú páleni“ (Hus 1975, s. 318,
ř. 71–72). Hus zde vycházel z oblíbeného protiženského elegického disticha, jež se v středolatinské literatuře objevuje v různé podobě. Základní zní

Adam, Sampsonem, si David, si Salomonem
femina decepit, quis modo tutus erit?_52

U Husa (Hus 1959, s. 398, ř. 13–14), Mikuláše z Drážďan (Nechutová–Cegna 1990, s. 122) i v komentáři k protiženské básni Vojtěcha Raňků z Ježova (srov. Vilikovský 1930, s. 8) čteme

Si Loth, Sampsonem, si David, si Salomonem
femina decepit, quis modo tutus erit.

av Summě recreatorum _53 bylo přetvořeno takto:

Ars te Sampsonem, te decepit Salomonem,
decepit David, quando se femina lavit.

Nejrozsáhlejší české verše, jež se dají pokládat za zdánlivé hexametry, jsou ve Výkladech v kap. 78 (srov. Hus 1975, s. 324–325, s. 509). Na Novákovou působily dojmem polotovaru, provizorního překladu, k němuž se chtěl autor popř. vrátit a dát mu plnou veršovou podobu. Hus v nich přebírá ze závěru recenze I(J)3 alexandrovské Historie de preliis _54 povzdech Alexandra Velikého nad marností jeho života, který v latinské podobě citoval v univerzitním kázání na paměť Karla IV. 3. prosince roku 1409._55 Zároveň známe ještě další český překlad těchto veršů, který je součástí českého Alexandra._56 Všechny tyto texty jsou v rukopisech dostatečně zastoupeny, takže se můžeme pokusit o rekonstrukci jejich původního znění, jakkoli to u českých textů není zvykem. Chceme-li totiž zjistit, jakým druhem verše byly česky vyjádřeny latinské hexametry a pentametry, nemůžeme vycházet ani z rukopisu nejstaršího, ani jazykově nejlepšího nebo čtenářsky nejpřitažlivějšího, ale musíme přihlížet Krále sem porážel, mě již smrt biedná porazila; ke znění všech verzí. Pro Husovo české znění je k dispozici kritická edice Daňhelkova, pro jeho latinské znění mám vlastní kolaci všech rukopisů. Stejně pro českého Alexandra jsem si před mnoha lety udělala kolaci všech zachovaných
českých rukopisných verzí a bohemikálních latinských rukopisů recenze J3 Historie de preliis. Tak jsem zjistila, že nejblíže má ke staročeskému originálu až znění rukopisu křivoklátského I d 36 z konce 15. století._57 Staročeský originál byl nejen doslovným, ale dokonce otrockým překladem latinské předlohy, liší se jen tam, kde se český autor při globálním čtení předlohy přehlédl. Proto se dá předpokládat, že otrocký překladatel se snažil zdánlivě prozodicky reprodukovat i verše předlohy, a tak Historie o Alexandrovi je pro náš výzkum obzvlášť vhodná._58

1
En ego qui totum mundum certamine vici
En ego, qui totum mundum certamine vici,
Nepřím toho, že sem vešken svět bojem přemohl,
Nepřiem, že vešken svět bojem sem přemohl,
Aj, toť já, jenž vešken svět válkú sem přemohl,

2
Dictus Alexander, vincor in hora brevi.
dictus Allexander, vincor in hora brevi.
řečený Alexander, a již přemožen sem v krátké hodině,
řečený Alexander, přemožen sem v hodině krátké.
Alexander řečený, přemožen sem v hodinu krátkú.

3
Omne tenens regnum cuncto dominabar in orbe.
Omne tenens regnum cunctis dominabar in orbe,
drže veliké královstvie, ve všem světě panovách,
Všeliké drže královstvie, ve všem panovách světě,
Každé drže královstvie, nade všechny sem panoval v světě,

4
Nunc me non teneo, nec michi regna valent.
nunc me non teneo, nec michi regna valent.
již sebú sám nevládnu, aniž mi královstva prospievají.
již sebe sám nedržím, aniž mi královstva prospievají.
již sebú nevládnu, aniž mi sě královstva hodie.

5
Reges sternebam, me mors durissima stravit.
Reges sternebam, me mors durissima sternit.
Krále sem [a jiné mocné] pokládal, a již mě jest smrt přetvrdá položila.
Krále sem pokládal, mě jest smrt přetvrdá položila.
Krále sem porážel, mě již smrt biedná porazila;

6
Omnia mactabam, mactor et ipse miser.
Omnia mactabam, mactor et ipse miser.
Vše sem zahuboval, zahuben sem já biedný.
Vše sem zahuboval, zahuben sem [i] já biedný.
vše sem zabíjal, již sem zabit biedně.

7
Omnia temptabam, me vermis temptat et artat,
Omnia temptabam, me vermis temptat et artat,
Všeho sem pokusil, již mě smrt pokúšie i ryje.
Všeho sem pokúšel, již mě smrt pokúšie i ryje,
Všeho sem pokúšal, mne již črv pokúšie i kúsá.

8
Me vermes rodunt, vermis in orbe fui.
me vermes rodunt, vermis in orbe fui.
Mě črvie hryzú, neb sem byl črvem ve světě.
črvem sem na světě byl, mne již črvie hryzú.
Mě črvie hlozí, črv sem na světě já byl.

9
Omnia tollebam, mors me tulit omnia tollens,
Omnia tollebam, me mors tulit omnia tollens.
Vše sem bral, smrt mě vzela, jenž všechno béře.
Vše sem bral, smrt mě vzala, jenž všecko béře.
Vše sem br[áv]al, mě již smrt vzala, jenž všecky [lidi] béře.

10
Nulla tenere queo, pulvis et umbra teror.
Nulla tenere queo, pulvis et umbra teror.
Již ižádného zetřieti nemohu, neb popel a stien mne trú.
Ižádného zetřieti nemohu, prach a stien mě trú.
Ničímž vlásti nemohu, jsa prach a stien, jejž již tlačie.

11
Non mundus michi sufficiens erat undique captus,
Non mundus michi sufficiens erat undique captus;
Svět mi dosti nebyl se všech stran k chycení, [již jsem chycen,]
Svět mi dosti nebyl se všech stran k chycení.
Nestačil mi svět ode mne osažen.

12
Me brevis olla capit, cui brevis orbis erat.
me brevis olla capit, cui brevis orbis erat.
a krátký mě hrnec drží, jemužto krátek bieše povětr.
krátký mě hrnec drží, jemuž svět krátek bieše.
Již mě malý hrob osáhl, mněž jest mál byl svět!

13
Ethereum culmen grifo mediante petivi,
Ethereum culmem grifo mediante cupivi,
na výsosti pomoc nohová mě donesla,
Povětřie výsosti s pomocí nohuov došel sem,
Po nebe sem od noha vnesen,

14
Nunc cum tartareis infima tango reus.
nunc cum tartareis infima tango reus.
a již s pekelnými až najnižších dosáhám.
již s pekelnými věcmi najnižších krajin dotýči.
již s najnižšími pekla nízkého dotýkám.

15
Me mare persensit, me vitrea texta profundit,
Me mare presensit, me vitrea testa profundum
Mě jest moře, mě jest sklenná třepina do sebe musila pustiti,
Mě moře počilo,[mě] třepina sklenná v hlubokost uvedla,
Mě moře čilo ve stkle, hlubokosti když sem pokúšel!

16
Urna brevis tumidum me fracidumque tenet.
urna brevis timidum_59 me frigidumque tenet.
a již mě hlubokost hliněná drží bláznivého a útlého.
báznivého a útlého mě krátká třepina drží.
Již korba krátká mě nadutého a křehkého zavřěla.

17
Cur homo, qui moreris, cupis in sublime levari?
Cur homo, qui moreris, cupis sublime levari,
Proč, člověče, jenž mřeš, žádáš u výsosti pozdvižen býti?
Proč, člověče, jenž mřeš, žádáš u výsost pozdvižen býti?
Proč, člověče, jenž mřeš, žádáš povýšen býti?

18
Cum plus lucraris, plura tenere cupis?
cum plus lucraris, plura tenere cupis?
Čím viece dobýváš, viece držeti žádáš,
Čím viece dobýváš, tiem viece držeti žádáš.
Čím viece dobudeš, viece držeti žádáš.

19
Omnia pretereunt, transit quoque florida vita,
Omnia pretereunt, transit quoque florida vita,
poňavadž to minulé jest život i skutkové.
Všecko mine, mine i stkvúcí život.
Všechny věci minují, hyne také rozkošný živótek.

20
Cum plus conscendis, summus ad yma ruis.
Cum plus conscendis, summus ad yma ruis.
Čím viece vstupuješ na nejvyššie, v hlubokost spadneš.
Čím viece vstupuješ na výš, tím níže na mrzkost spadneš.
Čím výše sě povzdvihneš, najvyšší najníže spadneš.

21
Aspice me miserum corpus, cui cuncta favebant:
Aspice me miserum corpus, cui cuncta favebant,
Spatř mé biedné tělo, jemuž bieše všechno povolno,
Opatř mé biedné tělo, jemuž bieše všecko povolno.
Patři na mě biedného, jemuž sú všichni přieli.

22
Nunc brevis in stricto me tenet urna loco.
nunc brevis in stricto me tenet urna loco.
a již mě krátký a úzký súdček v úzkém miestě drží.
Již krátký mě v úzkém drží súdec miestě.
Již korba v úzkém súžila mě hrobci.

23
Cur natura viri scandens sublimia gaudet,
Cur natura viri scandens sublimia gaudet,
Proč mužské přirozenie raduje se, bera se vzhuoru,
Proč mužské přirozenie raduje se, bera se vzhóru?
(Vynecháno)

24
Cum sit ex fracido condita principio?
cum sit ex frangido condita principio?
poňavadž jest z útlého stvořeno, zveličeného zprvu počátka,
Poněvadž jest z útlého stvořeno počátku.
(Vynecháno)

25
Sperma prius, post saccus, olens retro vermibus esca,
(Vynecháno)
potom pytel smrdutý a naposledy pokrm červuom.
Zveličeno [sprvu], potom pytel smrdutý a [naposledy] črvóm pokrm.

26
Hec tria sunt cuique dona parata viro.
(Vynecháno)
(Vynecháno)
(Vynecháno)

27
Si presciremus, que cunctis morte parantur,
Si presciremus, que cunctis morte parantur,
Bychom přezvěděli, co se smrtí všem připravuje,
Bychom přezvěděli, co smrtí se všem připravuje,
(Vynecháno)

28
Multa timeret homo, que sibi tuta putat.
multa timeret homo, que sibi tuta putat.
mnohého bál by se člověk i nedopustil by se mnohého, kteréžto sem měl za bezpečné.
mnohého bál by se člověk, kteréžto mnie za bezpečné.
(Vynecháno)

29
Magnus Alexander dicebar in orbe tirannus:
Magnus Allexander dicebar in orbe tyrannus,
já, veliký Alexander, jenž běch nazván v světě urozený,
Veliký Alexander běch nazván v světě urozený
(Vynecháno)

30
Quis sim vel qualis, lector, et ipse vides.
quis sum vel qualis, lector, et ipse vides.
i již pohleď, ktoť sem a kteraký, čtitel, jakož již sám vidíš.
Kto sem a kteraký, ty, čtitel, vidíš.
Kto sem a kaký, mě ktož slyšíš, již vieš.

Hus vynechává v latinské formě verše 25–26, snad proto, že se mu nezdály svým obsahem vhodné, kázal-li na paměť Karla IV., v české verzi vynechal sedm veršů (v. 23–29), z toho verše 23–26 možná z ohledu na své betlémské posluchačky, kterým Výklady měly nahrazovat po jeho odchodu z Prahy jeho živá kázání. Všechny alexandrovské verše byly rovněž hodně čteny ve škole, a tak o jejich české formě platí totéž, co o ostatních školských verších z Výkladů. U všech veršů vykládaných při vyučování vždy velice snadno pronikaly do verše původně nadepsané vysvětlující glosy. To se stalo zde ve v. 9, jehož předposlední slovo lidi v Husově znění jistě nebylo, neboť je vysvětlivkou ke slovu všecky. Na začátku tohoto verše nebylo patrně v Husově originálu vše, ale všecko, takže tento verš byl náležitým zdánlivým hexametrem. Pentametr je ve Výkladech většinou nahrazován zdánlivým hexametrem, přesto jsou tu čtyři pentametry s iktem před cézurou, jeden jako ekvivalent latinského pentametru (v. 17), ostatní tři střídají latinský hexametr (v. 18, 22, 29). To znamená, že český autor reprodukoval hexametr i pentametr stejně. Všechny
hexametry nejsou bezvadné. Je zde hexametr o 7 stopách (v. 12), ale i o 5 stopách (v. 14), a dokonce jen o 4 stopách (v. 13), přesto hexametrický spád je dobře patrný ve všech verších a kdo je na verše se zdánlivou prozódií zvyklý, většinou je čte hexametrickým spádem.

Ani v českém Alexandrovi nemůžeme nevidět překladatelovu snahu po adekvátní veršové formě. Jen je v něm obtížnější restituovat původní českou podobu veršů. Časová vzdálenost mezi originálem a jednotlivými rukopisnými zápisy je totiž u něho delší než století, kdežto u Husa je necelé desetiletí. Nadto Husův text byl po jeho smrti pojímán jako posvátný (srov. Daňhelka 1973, s. 38nn.), takže písaři si při jeho opisech dávali větší pozor. Alexandra přizpůsobovali svému úzu opisovači bez rozpaků, a tak v citovaných třiceti verších přichází téměř stovka plnohodnotných různočtení. V rekonstituovaném znění představuje většina veršů slušné nerýmované zdánlivé hexametry. Stejně jako u Husa byla i zde většina pentametrů přeložena hexametricky, avšak v. 8. se dá dobře přečíst jako pentametr. Sedm stop mají 3 verše (v. 5, 15 a 17), jen pět stop dva (v. 9. a 22). Neúplný je v. 19 a delší jsou dva verše (v. 4 a 25).

České znění jiných kapitol Alexandra, rovněž v originále složených v hexametrech, dokazuje, že se český překladatel o veršovaný překlad snažil, seč byl. Zvláště nesnadnou úlohu, kterou však obdivuhodně zvládl, měl při výčtu národů, jež podléhaly Alexandrově pravomoci, _60 s podobným zdarem jako s citovanou záhrobní řečí Alexandrovou se vypořádal s verši, jež pronášeli filozofové nad jeho hrobem, _61 a o hexametry se nesnažil jen při výčtu měst, která Alexander založil. _62

Hexametr a pentametr vzdoroval středověkým autorům neméně, než nám, a jejich vývoj v nové češtině do značné míry kopíruje jejich staročeský osud. Tak přesně odpovídají středověkým zdánlivým hexametrům Nezvalovy verše ve hře Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou: _63

Ve jménu zákona, který tu od věků platí,
jak o tom svědčí deska, na níž jsme přísahali,
všecko nelidské, všecko kruté, násilné, všecko,
co by mohlo člověku, který je bez viny,
zkřivit jediný vlásek, co by na úkor lidí
zavedli vladaři, všecko kruté, páchnoucí krví,
krví člověka, mstou, šílenstvím, hněvem, vraždou,
příčí se Atlantidě amusí být odsouzeno.

Většinou se slovo kryje se stopou, takže cézur není zapotřebí. Nezáleží na tom, že některé verše mají jen pět stop a jiné šest, povinný není ani daktyl v předposlední stopě, nicméně tyto verše byly jako novodobé hexametry autorem skládány, mají údernost starověkého hexametru a nejsou monotónní. Už před Nezvalem vědomě vytvořila o stopu zkrácený český hexametr Nováková. Ta po celý život hledala adekvátní české náhrady, jež by zachovaly přednosti antického hexametru a pentametru a v nichž by bez podstatných změn zůstal jejich myšlenkový obsah a estetická účinnost, ale odstranila se jednotvárnost a papírovost. Nejmladší překladatelská generace se při svém sympatickém hledání, jak lépe česky reprodukovat antické verše, nevědomky dává cestou svých středověkých předchůdců tím, že dlouhé hexametry a pentametry rozsekává na kratší verše, jež spojuje rýmem, a zachází bez rozdílu stejně s hexametry i s pentametry. Dnes by jistě nikoho neuspokojila náhrada elegického disticha rýmovanými oktosylaby Lomnického, protože by se vnímaly jako dětské rýmovačky; avšak z některých dosud nepublikovaných pokusů Dany Svobodové, která odmítá překládat antické verše metrem originálu v jeho současné české přízvučné formě, neboť pro ni „časoměrný a sylabotónický systém jsou kompatibilní přibližně tak jako Parthenón s Obecním domem“ (Svobodová 1998, s. 107), se zdá, že se přece jen pomalu blíží doba, kdy se řešení tohoto zapeklitého problému české versologie zřejmě najde. Nejmladší překladatelé jsou proti všem dosavadním způsobům, ale sami svůj způsob zatím nenašli. A tak znovu panuje v překladu antických veršů chaos, zvyšovaný ještě tím, že v nejmladší generaci se většinou kombinují nedostatečné versologické
znalosti s neznalostí historických poetik.

POZNÁMKY
_1
Tento článek vychází ze stejnojmenné přednášky proslovené na pražské
Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Kruhu přátel českého jazyka 18. listopadu
1998.

_2
Srov. Lehár–Stich 1997, s. 542. Pro usnadnění skandování tisknu v celém textu ve slabice dlouhé nebo přízvučné samohlásku tučně, slabiky, které se rýmují, jsou podtrženy, pentametr je odsazován o tři místa doprava.

_3
O všech českých skladatelích těchto veršů, ať už byli časoměrníky nebo přízvučníky, najdeme, pomineme-li zmínky ve vysokoškolských úvodech do teorie verše, jakým byla např. kniha Josefa Hrabáka (Hrabák 1958), poučení především v knize Karla Svobody Antika a česká vzdělanost od obrození do první války světové, kterou Nakladatelství ČSAV vydalo v Praze roku 1957, bohužel jen rotaprintem, ve stati Evy Stehlíkové (Stehlíková 1978), v knize Jiřího Levého (Levý 1957; 1996), a v Bibliografii českých prací o antice, která sahá od roku 1775 do 1992. Podrobným rozborům těchto veršů u novočeských autorů věnovala pozornost zvláště Julie Nováková (Nováková 1947). Novákovou znepokojovala otázka českého hexametru a pentametru od studentských let až do smrti a snažila se zvládnout tento problém novátorsky i tradičně jako překladatelka a teoreticky jako versoložka, vyšlá z Pražského lingvistického kroužku.

_4
Srov. Vidmanová 1993, s. 80.

_5
Srov. Plinius Mladší 1988, s. 213–214.

_6
Srov. Plinius Mladší 1988, s. 212.

_7
Norberg 1958. Základní poučení o středolatinském veršování je v každém úvodu do středověké latiny.

_8
Hus 1958, s. 54 a 87.

_9
Elegia de diversitate fortunae, kn. III, v. 171–172, PL 204, sl. 860B.

_10
Rukopisné a Rybovo čtení pallidus opravuji na pavidus, protože Hus obdařuje svého Petráčka opakem vlastností, jež u neohroženého chudého uvádí Henricus. Proto nepřijímám čtení et intrepidus, které navrhla Julie Nováková (Nováková 1965, s. 176).

_11
Anežka Vidmanová: Occultus Erfordensis, Summa recreatorum und M. Johannes Hus (Vidmanová 2004).

_12
Druhé poloviny veršů by měly nejspíše znít non fugat potencia dura, dissipat beneficia plura, quam quaciet nec papatura.

_13
Čtení Novotného velut dedit nahrazuji zněním obou tisků.

_14
Čtení est hec je oprava Novotného, tisky mají hec est a rukopisy pouhé est.

_15
Dosud nevydané verše, které zde přetiskujeme z rukopisu 4902 vídeňské Rakouské národní knihovny, fol. 11v, zaznamenal Walther, Initia carminum ac versuum medii aevi posterioris Latinorum, Göttingen 1959, č. 15562. K jeho rukopisům je třeba dodat rukopis olomoucké Univerzitní knihovny č. 33 (= M I 162), fol. 1v.

_16
Rybův objev tohoto konce nejrozsáhlejšího Klaretova slovníku, vydaný v článku K rukopisným latinsko-českým slovníkům ostřihomským (Ryba 1951), v němž srovnal na několika ukázkách ostřihomské znění se zněním Flajšhansovy edice a prokázal tak jeho mnohé chyby, jsem na několika místech emendovala, otiskla jako č. 140 v souboru Sestra Múza (Vidmanová 1990, s. 405–406) a komentovala tamtéž na s. 545–546.

_17
Opravuji oproti předcházejícímu čtení dietkám.

_18
Opravuji oproti předcházejícímu čtení famosus.

_19
Ve vydání Novákové na s. 7 odstraňuji tečky, jsou-li za úplným slovem, a přidávám větnou interpunkci.

_20
Vycházím z paleografického přepisu Novákové na s. 35.

_21
Cituji podle Karla Doskočila (Doskočil 1959), verš z Obřezu ze s. 138n. opravuji, aby svátek připadl na správnou slabiku. U Doskočila zní první březnový verš Březen nesl Vaňka, puost vyhnal Crhotu s Řehořem z lesa, takže žádný svátek nepřipadá na správnou slabiku; Přenesení sv. Václava se slavilo 4. března, sv. Crhy a Strachoty, tj. Cyrila a Metoděje 9. a Řehoře 12.

_22
Vycházím z paleografického přepisu Julie Novákové (Nováková 1965, s. 51).

_23
Srov. Ryba 1951, s. 88 a 50; Hus 1985, s. 286 a 459.

_24
Tento překlad nebyl dosud vydán, rukopis petrohradský, kde se zachoval, je pro mne nedostupný.

_25
Cituji podle edice Eduarda Petrů (Petrů, ed. 1999, s. 174, v. 947–950).

_26
Je možné, že tvarem toho nahradili opisovači autorské to v původně osmislabičném verši.

_27
Srov. Kortekaas 1984, s. 386.

_28
Srov. Kolár–Nedvědová 1983, s. 200.

_29
Rozbory v článku (srov. Vidmanová 1965) opakoval nebo doplnil Jiří Daňhelka ve výkladových poznámkách svých kritických edic Husových českých spisů: Hus 1975, Hus 1985, Hus 1992. V nich jsou dnes přístupná i všechna relevantní různočtení ze všech rukopisných zápisů těchto děl.

_30
Místo čtení kritické edice přijímám čtení Gregorovo, raději však vzhledem k obsahu bych četla Dusie mamon kupcie, simon žáky, Asmodeus všecky.

_31
Srov. Hus 1954, s. 122.

_32
V uvedené latinské formě cituje Hus tyto verše v Explicatio in CII. caput prioris epistulae ad Corinthios (Opus II2, s. 161) a v kostnickém traktátě De matrimonio ad Robertum (vyd. A. Molnár, Communio viatorum 1, 1958, s. 156), v obou případech s lehkými, ale prozodicky rušivými obměnami, jež dosvědčují, že Hus je citoval zpaměti. Proto si z prozodických důvodů troufám navrhnout ve v. 2. metatezi gignat ut místo ut gignat, jež je shodně v obou Husových latinských zněních.

_33
Latinské znění cituje Hus v Explicatio in VI. caput prioris ep. ad Corinthios (Opus II2, s. 157).

_34
S. 139.

_35
Persius, II. satira, v. 69.

_36
S. 320.

_37
Takto shodně cituje tento latinský verš Alana ab Insulis (PL 210, sl. 582A) Hus v Explicatio in VII. caput prioris epistulae ad Corinthios (Opus II2, s. 162) av De poenitentia pro Jacobo (Opus I2, s. 47).

_38
S. 335.

_39 Znění v Eberhardově Laborintu se poněkud liší, Hus zde překládá znění, jež poznamenal písař budyšínského rukopisu na horním okraji s. 115.

_40
S. 343.

_41
Latinské znění se mi dosud nepodařilo nalézt, i když o latinské předloze nelze pochybovat; Daňhelka nepokládá tento výrok za verše.

_42
S. 345.

_43
Viklef, Tractatus de mandatis divinis, kap. 20 (vyd. J. Loserth, London 1922), s. 252.

_44
S. 346.

_45
Hus, De mandatis Domini (Opus I2, s. 40) a v marginálním přípisku v rukopise budyšínském, s. 119. V Summě recreatorum uvádí tento verš spojka dum.

_46
S. 346.

_47
H. Walther, Proverbia sententiaeque Latinitatis medii aevi, Göttingen 1963–1969, č. 9908.

_48
S. 347. Na místo Pána proniklo do verše z glosy vysvětlení Hospodina.

_49
Daňhelka na s. 629 odkazuje na Walthera, Proverbia, č. 4128 a cituje špatně přečtené znění z rukopisu mikulovského Mk 59, fol. 306v Dum domino psalles, bis tria serves. Sit meus sublimis pes iunctus, visus nimis. Erige cor sursum, profer bene, respice sensum. V našem rukopise Cap. D 86, fol. 158r (z 1405–1417) znějí tyto verše takto: Cum Domino psalles, psallendo bis tria serves./Erige cor sursum, profer bene, respice cursum./Sit mens sublimis, pes iunctus, visus in ymis.

_50
S. 379.

_51
Hus, Contra octo doctores (vyd. J. Eršil, Polemica, Praha 1966, s. 374). Rukopis budyšínský uvádí v marginální poznámce na s. 132 pokažené znění Gratis dat nemo, quia gratis nemo accipit, kde je řádný časoměrný hexametr s elizí změněn ve zdánlivý hexametr bez elize.

_52
Hans Walther, Proverbia, č. 519 uvádí řadu míst, na nichž je toto dvojverší v této podobě citováno.

_53
Cituji podle své připravované edice, v rukopise NK I.E. 22 jsou na fol. 101rb.

_54
Srov. Steffens 1975, s. 204–205. Z našich rukopisů, jež neznal nebo nemohl použít, jsem si vypsala další různočtení, neboť tento často opisovaný text je plný neúmyslných opisovačských chyb i vědomých zásahů. Mám tak k dispozici dosud nepublikovaná různočtení z těchto dalších pražských rukopisů: NK X.C. 18, NK XI.D. 2, NK XX.A. 7 (= Admont 315), Cap. E 80, Cap. O 12 a z kapitulního rukopisu olomouckého C. O. 412.

_55
Srov. Hus 1958, s. 124–125. Tento text se opírá o úplnou kolaci, která však bude publikována až v souborném vydání XXI. svazku Husových Opera omnia. Zkolacionovány byly tyto rukopisy: Praha NK V.F. 30, NK

_56
X.H. 17, NK XIV.D. 7, Cap. F 20, Cap. N 7, Cap. O 23, Cap. O 71, Brno, Státní archiv, Cerr. II 151, Krakov, Knihovna Jagellonské university 1628, Mnichov, Státní knihovna, Clm. 8347, Vídeň, Rakouská národní knihovna 4555, Budyšín, Městská knihovna 8o 7, tisk Opus I2. _ 56 Kolár–Nedvědová 1983, s. 140–141 nedělí text na verše.

_57
Srov. mou recenzi tohoto čtenářského vydání (Vidmanová 1985). Předpokládané původní znění konstituuji na základě kolace těchto rukopisů: Praha NK XVII.H. 4, NK XVII.B. 6, KNM II.C. 10, Křivoklát I d 36, Náchod 284 a tisk Mikuláše Bakaláře z roku 1513 (rukopis KNM II.H. 16 je opisem Bakalářova tisku).

_58
Na prvním řádku je znění Steffensovy edice, na druhém Husovo z Confirmate, na třetím z českého Alexandra podle edice (kurzívou), na čtvrtém v mé konstituci původního textu a na pátém Husovo z Výkladů.

_59
Tak zní toto adjektivum v šesti rukopisech a starém tisku Husova univerzitního kázání, není však v žádném zachovaném bohemikálním rukopise latinské Historie de preliis. Hus zřejmě zapomněl napsat jednu nožičku, protože však tím nebyla narušena prozódie ani nevznikal nesmysl, písaři toto jeho znění většinou respektovali a jen tři je opravili na správné tumidum. Timidum musel mít ve svém latinském rukopise i autor českého Alexandra, neboť přeložil báznivého (z toho pak vzniklo v jednom rukopise globálním čtením bláznivého).

_60
Steffens 1975, s. 186–188 = Kolár–Nedvědová 1983, s. 131. Čeští editoři členili text do veršů více méně libovolně, bez ohledu na jejich hexametrickou předlohu a scheinprozodický charakter.

_61
Steffens 1975, s. 202–204 = Kolár–Nedvědová 1983, s. 139–140 nečlení text na verše.

_62
Steffens 1975, s. 198 = Kolár–Nedvědová 1983, s. 138.

_63
Nezval 1956, obraz IV., výstup 7, řeč Mestorova.

 
LITERATURA

Daňhelka, Jiří: Iohanes Hus in der Tradition des tschechischen Volkes. Der Welt der Slawen 18, 1973, s. 38nn.
Doskočil, Karel: Vývoj cisiojánu u nás. Sborník historický 6, 1959, s. 97–170.
Havránek, Bohuslav–Hrabák, Josef a kol. (eds.): Výbor z české literatury od počátků o dobu Husovu. Československá akademie věd, Praha 1957.
Hrabák, Josef: Úvod do teorie verše. SPN, Praha 1958.
Hus, Jan: Korespondence a dokumenty. Ed. Václav Novotný. Praha 1920.
Hus, Jan: Knížky o svatokupectví. Ed. Alois Gregor. Praha 1954.
Hus, Jan: Fulget virtute modestus; Forcia adversis opponite pectora rebus. In: Universitní promluvy. Ed. Anežka Schmidtová. SPN, Praha 1958, s. 51–54, s. 84–88.
Hus, Jan: Sermones de tempore qui Collecta. Ed. Anežka Schmidtová. Nakladatelství ČSAV, Praha 1959.
Hus, Jan: Contra octo doctores. Ed. J. Eršil. Polemica, Praha 1966.
Hus, Jan: Výklady. Ed. Jiří Daňhelka. Academia, Praha 1975.
Hus, Jan: Drobné spisy české. Ed. Jiří Daňhelka. Academia, Praha 1985.
Hus, Jan: Česká nedělní postilla. Ed. Jiří Daňhelka. Academia, Praha 1992.
Kolár, Jaroslav–Nedvědová, Milada (eds.): Próza českého středověku. Odeon, Praha 1983.
Kortekaas, G. A. A.: Historia Apollonii regis Tyri. Groningen 1984.
Lehár, Jan–Stich, Alexandr: Čítanka české literatury od počátků do raného obrození. Český spisovatel, Praha 1997.
Levý, Jiří: České teorie překladu. SNKLHU, Praha 1957; 2. vyd. Ivo Železný, Praha 1996.
Nechutová, Jana–Cegna, Romolo (eds.): Nicolai Dresdensis Expositio super Pater noster. Mediaevalia Philosophica Polonorum 30, 1990.
Nezval, Vítězslav: Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou. Československý spisovatel, Praha 1956.
Norberg, Dag: Introduction a l’ étude de la versification latine médiévale. Stockholm 1958.
Nováková, Julie: Tři studie o českém hexametru. Věstník Král. čes. spol. nauk, třída filozoficko-historicko-filologická 1947 [vyd. 1950], č. 5, s. 1–88.
Nováková, Julie: Ještě k Husovým hexametrům. Listy filologické 88, 1965, s. 176–181.
Nováková, Julie: Počátky českého cisiojánu. Sborník historický 15, 1967, s. 5–43.
Nováková, Julie: České cisiojány od 14. století. Studie ČSAV č. 3. ČSAV, Praha 1971.
Patera, Adolf: Svatovítský rukopis. Matice česká, Praha 1886.
Petrů, Eduard (ed): Ezopovy bajky, Katonova dvojverší, Rada otce synovi. Atlantis, Brno 1999.
Plinius Mladší: Dopisy. Přel. Ladislav Vidman. Praha 1988.
Ryba, Bohumil: K rukopisným latinsko-českým slovníkům ostřihomským. Listy filologické 75, 1951, s. 89–123.
Ryba, Bohumil: Betlemské texty. Orbis, Praha 1951.
Slovník latinských spisovatelů. Odeon, Praha 1984.
Steffens, Karl (ed.): Die Historia de preliis Alexandri Magni. Rezension J3. Meisenheim am Glan 1975.
Stehlíková, Eva: Vývoj českého překladu z děl antické literatury. In: Antika a česká kultura. Academia, Praha 1978, s. 383–405.
Svoboda, Karel: Antika a česká vzdělanost od obrození do první války světové. Nakladatelství ČSAV, Praha 1957.
Svobodová, Dana: Rozpoutaný Pygmalión (Ještě jednou na téma „český hexametr“. In: Conviviolum [rukopisný sborník věnovaný P. Spunarovi]. Praha 1998, s. 107.
Šmilovský, A. V.: Spisy výpravné, sv. II. Šimáček, Praha 1911.
Vidmanová, Anežka: Husovy hexametry. Listy filologické 88, 1965, s. 158–175.
Vidmanová, Anežka: Ke staročeské povídce O Apolónovi Tyrském. Listy filologické 107, 1984, s. 232–239.
Vidmanová, Anežka: Próza českého středověku. Listy filologické 108, 1985, s. 61–62.
Vidmanová, Anežka (ed.): Sestra Múza. Světská poezie latinského středověku. Odeon, Praha 1990.
Vidmanová, Anežka: Ovidius, Umění milovat a nemilovat. Listy filologické 116, 1993, s. 79–82.
Vidmanová, Anežka: Occultus Erfordensis, Summa recreatorum und M. Johannes Hus. In: Behr, Hans-Joachim–Lisový, Igor–Williams-Krapp (eds.): Deutsch-böhmische Literaturbeziehungen. Germano-Bohemica. Dr. Kovač, Hamburg 2004, s. 379–388.
Vidmanová, Anežka: Kursy v Husových rektorských projevech z roku 1409 a jejich význam pro konstituci textu. Husitský Tábor 13, 2002, s. 81–95.
Vilikovský, Jan: Latinská poezie ve středověkých Čechách I. Časopis Učené společnosti Šafaříkovy 4, 1930, č. 1.

SUMMARY Within this study, varieties of medieval Latin hexameter and pentameter are considered, along with several forms of their replacement within medieval Czech texts. The most convenient substitution was accomplished with prose. For verse translation, the pentameter was essentially not distinguished from the hexameter. However, the authors, by way of their doctrine, were meanwhile imitating the seeming prosody of the Latin hexameter in such a way that they neglected the difference between the formal written vs. poetic accent; for them, a mere hexametric cadence in six feet sufficed and they concentrated primarily on rhyme
or assonance, which was fixed on the caesura and at the end of the hexameter. The rest of the authors substituted the hexameter with two syllabic verses, often of eight syllables connected to a feminine rhyme.

Translated by Clarice Cloutier