Neplodní „Staří mládenci“ jako výplod feministické ideologie Boženy Vikové Kunětické
Pavla Horská tvrdí, že Božena Viková Kunětická (1862–1934) „odmítala“ feministické hnutí a výslovně se hlásila „nikoli k feministickému, nýbrž k ‚národnímu‘ smýšlení středostavovských žen“ (Horská 1999, s. 111–112). U Vikové se však stěží dá odlišit feministické od nacionalistického – i v povídce Staří mládenci (Lumír, 1891) není náhodou, že se nejneplodnější ze tří neženatých jmenuje nečesky Vilibald, ač povídka nepochází z období, kdy se autorka projevovala jako zvlášť „národní“. Sama tvrdí v cenzurované verzi svého projevu na manifestaci českých žen z 17. února 1918: „České hnutí ženské vyznačovalo se od prvopočátku, totiž od Boženy Němcové a Karoliny Světlé po Elišku Krásnohorskou, vždy silným sklonem k národní tradici a národní odpovědnosti“ (Viková Kunětická, 1919l, s. 129). Na druhé straně říká, že se kritici poněkud mýlili tím, že tvrdošíjně interpretovali její díla z hlediska ženského hnutí, kdežto ona jimi traktovala zejména vlastní nejistoty a hledala odpovědi na vlastní otázky; Viková konstatuje, že de facto „bojujeme vždycky jen za sebe, za volnost svého cítění, své pravdy a svého života“ (Viková Kunětická 1919m, s. 162). V dedikačním úvodu k románu Pán (1905) prohlašuje, že není feministickým dílem, nýbrž že představuje „bolest poděšené ženské duše“ (Viková Kunětická 1922, s. 5); toto ale nepřesvědčí čtenáře, před nímž leží snad nejmelodramatičtější feministická práce ze všech děl Boženy Vikové. Autorka si možná spletla sebe s neurotickou vypravěčkou. Byla feministka, která podezřívala oficiální představitelky ženského hnutí a řešitelky ženské otázky. V roce 1908 poznamenala: „Na svých cestách za poznáním nalezla jsem mnoho křivdy, kterou právě ženská otázka na ženách páše, neboť jsou řady mlčenlivých, slabých i příliš milujících bytostí, jež jsou zmateny a poděšeny přívalem slov a pravidel, jež v podobě kulturních, sociálních a duchovních požadavků dopadají k nim jako nová knuta, která vymáhá poslušnost stejně kategoricky, jako ji vymáhal starý společenský řád. Není vlastně ženské otázky. Je pouze právo na život a volnost cítění“ (Viková Kunětická 1919m, s. 171). Rovněž v roce 1908 vyjadřuje podezření, že politici mluví a píší o ženské otázce jen proto, že je módní: „Bylo mně tak, jako by vlastně ženská otázka byla zde kvůli programu, a ne naopak“ (Viková Kunětická 1919e, s. 34). Pavla Horská má pravdu v tom, že se Viková aspoň v žurnalismu a snad většinou i v literárním díle věnuje spíše středostavovské ženě, ale Viková toto také odůvodňuje, třeba poněkud výstředně: dělnice, protože chodí do práce, se účastní dělnického hnutí spíše než ženského a pro ni se stává ženská otázka „vlastně otázkou jen hygienickou a právní“. Pro nižší střední třídu má jiný význam: „Ženy živnostnice i malorolnice tvoří základní kameny svých vrstev a nemůžeme se diviti, že zájem jejich o ženskou otázku by mohl vyvinouti se jen jednostranně a to ještě nejspíš v otázce pohlavní volnosti.“ Ani dělnice, ani ženy nižší střední třídy nejsou zdaleka tak politováníhodné jako měšťanky, které žijí v zdegenerovaném, dusném ovzduší moderních měst: „Bytost divně sensitivní, rozechvělá, neujasněná, kořeny příliš zachycené, příliš odpovědná a příliš nemohoucí. Žena, která se vyvíjí za nejnepříznivějších podmínek v půdě horké a suché, v přítmí neošetřovaných skleníků, kde vše, co je vývojem, stává se trýzní, a vše, co jím není, stává se rozsudkem. Nikde snad nebylo tolik bolesti, ale také tolik touhy, jako právě u žen měšťáckých“ (Viková Kunětická 1919h, s. 80). Střední vrstvy jsou vůbec „lidem hladovým myšlenkou a cítěním“ (Viková Kunětická 1919i, s. 87). A musíme uznat, že má na mysli právě měšťanky, když v přednášce pro druhý Sjezd československých žen (1908) píše: „Kdyby byla naše společnost dnes tak daleko, že by své kulturní zájmy odměňovala hmotným uznáním, byly by ženy v domácnosti a v rodině na prvním místě placeny za své služby kulturnímu celku“ (Viková Kunětická 1919n, s. 225).
Hrdost Vikové, že se stala prvním ženským členem Českého sněmu (i když v roce 1912 sněm už nefungoval), byla zabarvena feministicky i nacionalisticky. Že byla volena, bylo „pro národ český zadostiučiněním za jeho sta a staletou snahu o demokratizaci všech práv lidských i společenských“ (Viková Kunětická 1919d, s. 16). Své zvolení dokonce srovnává s počátky husitského hnutí: „Národ Husův zvedl po staletí zase první ve střední Evropě světlo svobody a lidskosti, aby zářilo ostatním národům na cestu pokroku“ (Viková Kunětická 1919f, s. 45). Co se týče žen v politice, používá stále ještě živého feministického klišé, že ženy zmravní politiku i na mezinárodní scéně. Např. píše: „Můžeme doufati, že žena přinese do politiky morální zásady, které učiní malé národy samostatnými politickými i státoprávními činiteli“ (Viková Kunětická 1919d, s. 19) a „věřím pevně, že osvobozená a inteligentní žena přinese národům obrození a prohloubení jejich vzájemných vztahů“ (Viková Kunětická 1919f, s. 48).
Používá také ustálených nacionalistických frází, která se u jiných vyskytovala ještě v posledním desetiletí dvacátého století, např. variantu slov Palackého z úvodu k Dějinám národu českého: „Naší české vlasti, kterou její poloha ve středu Evropy předurčila k velké zodpovědnosti politické, vzdělanostní i ethické, a tak národ český prožívá všechny proudy a převraty lidstva se sebevědomím, které vybízí každého jednotlivce u nás, aby byl vždy připraven a pohotově“ (Viková Kunětická 1919d, s. 16–17). Obdobně píše o českém národu jako o studnici, „do které přívalné vtékají proudy evropské“ (Viková Kunětická 1919i, s. 88). Svůj obrozenský nacionalismus vyjadřuje i ve feministickém románě Vzpoura (1901), a to hlavní ženskou postavou Milčou; všimněme si, že její nacionalismus je jaksi herderovsky přirozeným rysem:
Jak přirozeně milovala Čechy, tak přirozeně cítila nechuť a odpor k Němcům. Na kopec, na němž stáli, lísaly se večerní bělavé pásy Německa. Jeden jejich pruh se urval a plíživě ubíhal do Čech. Milča mimovolně vztáhla ruku, aby jej zachytila.
„Co chceš?“ Tázal se udiveně Meliš.
„Myslíš, že se rozplyne?“
„Kdo?“
„Ten bílý oblak. Představ si, že letí odsud do Čech jako zlá myšlenka.“
(Viková Kunětická 1901a, s. 185)
Milča a Meliš potkají na kopci německé turisty, kteří jsou samozřejmě „širocí, hranatí, s vyzývavými hlasy, plní sebevědomí a brutálních nároků“ (Viková Kunětická 1901a, s. 190). V cestopisném eseji nalezneme druh antimodernizačního nacionalismu, který spojujeme s Čechovým lešetínským kovářem; tu na břehu Jizery stojí kovárna, „která vrhá do kotliny temné příšerné stíny germanisace, přinášejíc otravnou civilizaci v tato místa milá s lidem dobrým, pracovitým a rázným“ (Viková Kunětická 1919a, s. 52). A podobně jako Palacký věří, že existuje „německé zakořeněné nepřátelství k Čechům“ (Viková Kunětická 1919g, s. 66). Její nacionalismus je hematický, rasistický, arndtovský, jak se dozvídáme z projevu, který přednesla Čechům v Berlíně, kteří právě připravili inscenaci jejích dvou her (v roce 1913): „Narodili jste se Čechy a nemůžete být ani Angličany, ani Italy, ani – Němci. Ani vaše děti nemohou jimi být, jako nemůže jabloň míti třešně a z pšeničného zrna nemůže vzejíti žitný klas. Kdyby kdokoliv se prohřešil proti tomuto zákonu přirozeného života – umírá sám v sobě, umírá ve svých dětech, umírá v celých pokoleních a cesta jeho života končí bez cíle“ (Viková Kunětická 1919c, s. 8). Neudivuje nás tedy, že v divadelní hře o dvojí pohlavní morálce se čistota hlavní hrdinky zdůrazňuje tím, že si v pozadí jednotka Sokola zazpívá „Kde domov můj?“ (Viková Kunětická 1899, premiéra 1898).
Státně politicky je Viková antikolektivista (kupř. nenávidí sociální demokraty), ale feministicky je kolektivista. Sice podporuje i tzv. slovanskou ideu, ale zejména věří v téměř mystickou roli kolektivu žen v národním těle. Hlavním úkolem ženy je mateřství, porodem dává nového člověka nikoli světu, ale národu. V roce 1918 vyjadřuje vlastní oddanost panslavistickému kultu mateřství: „My ženy radostně vítáme, že nad bojištěm, kde zmírá tisíce a tisíce mužů československého lidu, kteří mohli a také měli vést národ k svobodě a rozkvětu, ozve se slovo ‚matka‘ jako slovo výkupné a životodárné. Je to hlas slovanské duše a slovanského charakteru. Je to hlas, kterému porozumějí všichni členové velké slovanské rodiny, poněvadž pro nás jest matka přímo mythickým symbolem síly, života a lásky. Je-li kde pojem ženy nerozlučně spojen s pojmem matky, je to ve Slovanstvu. A je-li kde matka osudem národního i rasového příští, je to v národech slovanských“ (Viková Kunětická 1919o, s. 279). Národ je žena a žena tvoří národ: „Pro nás ženy jest mateřství základním pojmem národní bytosti, neboť člověk se rodí v jejím lůně právě tak, jako se rodí dítě v lůně matky.“ Matka trpí jako národ a naopak. Předpokládám, že Viková chápe národ lingvocentricky, a když si odmyslíme morálně historicko-mytickou stránku jejího argumentu, tak jí do jisté míry musíme dát za pravdu. Obvykle se dítě od matky naučí alespoň prvnímu jazyku. Nicméně slova Vikové obsahují neobyčejné národně-ženské mesiášství: „Kořeny svého určení tkvíme v jeho [národa] tradici a poněvadž jsme zakladatelkami jeho nových a nových pokolení, které [sic!] nedovedeme snížit na vyděděnce bez domova, ani na cizopasníky, již žijí z kořenů národů jiných, ani na odštěpence, kteří zrazují sebe i své potomstvo“ (Viková Kunětická 1919g, s. 58). Toto mesiášství dále spojuje s mesiášstvím slovanským, v němž lze spatřit středobod jejího myšlení zhruba od roku 1900, totiž kult utrpení. Utrpení dodává ženě i národu tzv. identitu (a tu mě napadá Finkelsteinova sardonická poznámka, že každá identita se zakládá na speciálních dějinách útlaku – viz Finkelstein 2001, s. 32): „[…] jest pohotovost Češek a ujařmených Slovanek větší, než žen národů samostatných, poněvadž tlak nevolnictví vymáhal si přímo zvětšenou jejich pozornost na národním osudu. Jen skutečnou pohotovostí ženy se dá vysvětliti, že jsme nezmizeli po Bílé hoře, že nezmizí národ polský v Poznaňsku, slovenský, rusínský a srbský v Uhrách a česká menšina v Dolních Rakousích. Žena těchto národů přirozeně jest vždycky zjevem více méně oposičním, neboť její vztahy ke generacím, které vychovává, závisí na okolnostech, v nichž zajišťuje jim bezpečí“ (Viková Kunětická 1919g, s. 59). Jakmile se Viková uvědoměle ustálila ve svém opozičním postoji, začal se vytrácet její smysl pro humor. S rozmachem její politizace se dostavilo i úpadkářství; těžko říci, zda tu podlehla vlivu Masaryka, zejména jeho panického strachu z rozvratu rodiny: „Otázka mateřství stává se pozvolna postrachem ženy žijící mimo rodinu a pozvolna i ženám žijícím v manželství. Lidstvo degeneruje, národy propadají pozvolna ethickému úpadku. – Ani národ náš tomu neušel […]. Je to bolestné proto, poněvadž právě národ český obětuje ve shonu sociálních a emancipačních hesel nejmocnější svůj štít, totiž smysl pro rodinný život a smysl pro úctu k matce, která stála vždy v dějinách jeho jako do žuly vtesaná“ (Viková Kunětická 1919o, s. 270–271). Viková však věří, že založením československého státu „přichází doba matky“, která je „slávou českého národa“ (Viková Kunětická 1919o, s. 280). V tom byla vlastně úspěšná prorokyně, alespoň pokud jde o literaturu: František Halas spolu s Josefem Fischerem uspořádali sborník Naše maminky (1933 – přepracované vydání v roce 1938); roku 1935 vydal vlajkař V. J. Krýsa antologii Matka v projevech československých básníků a spisovatelů, kde Viková nemá místo – i když úvod začíná slovy „Česká matko! Buď oslavena velká Trpitelko světa, jež tolik útrap, muk a bolestí, často od vlastních dětí zakoušíš“ (Krýsa 1935, s. 9). Vikovou neobjevíme ani v Krýsově dvousvazkovém slovníkářském díle Naše maminky. Sborník lásky mateřské (1. sv. bez vročení, 2. 1937). Proroctví Vikové se samozřejmě vyplnilo dál sbírkou básní Jaroslava Seiferta Maminka (1954). V projevu, který nemohla přednést kvůli vypuknutí světové války, sledujeme rasistickou podstatu jejího národního feminismu zvlášť zřetelně: „Každá žena bez výjimky nese část národní budoucnosti v sobě a ve svém karakteru. Čímkoli porušíme rasový karakter Češky a Slovanky, tím porušíme i karakter svého národa a své rasy“ (Viková Kunětická 1919p, s. 290). V berlínském projevu též mluví o „rodovém zachování“ (Viková Kunětická 1919c, s. 5). Na balkánských válkách oslavuje to, že balkánští Slované ukázali Čechům, jak mají dalimilovsky vyhnat z „umělého a sociálního života cizorodé součástky“ (Viková Kunětická 1919c, s. 6). Z toho plyne, že nebude mít v lásce židy. Není sice taková antisemitka jako mladší Božena Benešová, ale přece jen projevuje stejný sklon k antisemitickému stereotypizování jako většina českých feministek z konce devatenáctého a z prvních tří desetiletí dvacátého století, které samy nebyly židovky. Kupř. v herrmannovské povídce Svatý Mikuláš je malý chlapec jménem Toník dotěrný jako „žid, není k odbytí ani k umlčení“ (Viková Kunětická 1888, s. 37). V povídce Holubi jsou židi špinaví (Viková Kunětická 1888, s. 44) a v Poslední polarisaci je jednou z hlavních postav lakomý, podvodný židovský továrník Vogel, který svádí a opouští mladé křesťanské ženy – a jehož vlastní žena je sterilní. Zde se Viková posmívá i židovskému náboženství: „Obsluhuje svou Rebeku, snáší jí hvězdy s nebe a v H…ské synagoze vždycky o dlouhý den volá k Jehovu o potomka. Rebeka však, jako by se jí ani netýkalo“ (Viková Kunětická 1888, s. 68–69). Vezmeme-li v úvahu kult mateřství u Vikové, vidíme, že Rebeka Vogelová je vlastně zdegenerovaná. Ve Vzpouře židovská majitelka obchodu s obnošenými šaty Matilda Krásová žádá přehnaně vysokou cenu za šaty, jakmile si uvědomí, jak silně po nich Milča touží. Nečestný nežid Bíza v dramatu Přítěž (1901) se svým nectnostem naučil u židů (což je vlastně varianta na topos, který ukazuje, jak židé nebo cizinci vůbec infikují Čechy nečeským nebo protičeským duchem):
BÍZA (stále zdvořile): […] Praktikoval jsem na panství barona Isersteina, pak jsem přijal místo hospodářského příručí ve dvoře pana Goldsterna, konečně místo správce u pana Sterna.
DĚDEČEK: To jsou samí židé. –
BÍZA (s dvojsmyslným úsměvem): Bohudíky!
DĚDEČEK (v úžase): Proč pak – bohudíky?
BÍZA (stále ještě s týmž úsměvem): Taková místa jsou vlastně pokračováním studií. […] získáme nových schopností a dostaneme dobrý názor do praktického života.
DĚDEČEK (vrtí hlavou): Tohle je také něco nového –
BÍZA (dobromyslně): […] Věřte mně, drahý pane, že z morálky ještě nikdo nezbohatl. Ta se hodí tak do čítanek pro obecné školy. V praxi ale nemá významu.“
(Viková Kunětická 1919b, s. 39–40)
V nejčtenější povídce Boženy Vikové Kapitál paní Zuzejkové (1886) autorka zobrazuje židy jako ničitele-modernizátory, což je častý topos středoevropské literatury z druhé poloviny devatenáctého století. Obvykle, jako třeba u Sumína nebo Ziegloserové, je to vyjádřeno obrazy ničení krásné české/moravské přírody, jakoby české duše. U Vikové jde o ničení staropražské idyly:
V uličce […] změnilo se také dosti. Pokročila, modernisovala se. Přibylo tam několik židů a s nimi významnější reklama. Měli výkladní skříně, křiklavé firmy, omamující inseráty, velikou korespondenci, známost s celou Prahou, a následkem toho všeho stal se život v uličce hlučnější a velkoměstštější. […] V krámu po panu Žampachovi prodával jakýsi Siegfried Kohn smíšené zboží a chystal se ohlásiti co nejdříve konkurs. Sousedství pro paní Zuzejkovou nevalně příjemné.
(Viková Kunětická 1902, s. 101)
Paní Zuzejková je jednou z těch starších praktických žen, které má Viková zvlášť v oblibě. Tyto ženy mají v sobě sílu přežít a navíc kompenzovat mužskou slabost, třeba i neškodnými podvůdky. Taková je i paní Procházková v povídce Staří mládenci nebo poněkud groteskní paní Olivová v dramatu Cop (1905, premiéra 1904). Tyto ženy jsou vlastně stářím emancipované. Mladší ženy nemají většinou sílu ani energii, aby byly emancipovány. Společnost je stále omezuje a vlastně jsou v kleci, přes jejíž mříže se na ně dívají muži chtiví manželství nebo pohlavního dobrodružství. Takto to popisuje Marie Záchrastná v ironické novele Dohra (1896): „A nejsem v oboře? Myslíte, že věřím ve svou volnost? […] Opustila jsem své dětství a pocítila svobodu. V té svobodě šla jsem na cestu výzkumnou a shledala jsem, že jsem v oboře. Já se nemohu ani unavit, tak je to! Mohla bych se unavit pouze běháním od konce obory k začátku, od plotu k plotu, ale vždycky bych narazila o plot. […] Spíš bych se o ten plot rozbila, než bych jej přemohla. Mohla bych jej také přeskočit, kdybych byla dost energická, ale pak bych ztratila všecky výhody, které mně obora poskytuje“ (Viková Kunětická 1899, s. 49–50). Alespoň podle ideologicky nejvýznamnějších románů Medřická (1897) a Vzpoura, se může žena osvobodit jen tím, že volně nakládá se svým tělem a rozhodne se pro mateřství mimo kontrolu muže. Muž je nutný jen k oplození ženy, a pokud si ho potom ponechá, záleží to výlučně jen na ní. Medřická si přivlastní svou sexualitu:
Byla schvácena, neobyčejně schvácena. Schvácena jeho polibky, jeho šeptem, kouřem z jeho cigaret, jeho přítomností a dechem jeho. A přece jí to bylo všecko tak dobré, tak nutné! Ale její bytost odloupla se jaksi od něho. Tvořila svůj vlastní celek, svůj svět, který nechtěla ani s ním ani se svými choutkami sloučiti. Dálo se v ní něco příliš vážného, aby se mohla uspokojiti jeho polibky a výstřelky jeho vášně. To jí připadalo nyní již pouze jako prostředek k dosažení účelu, který byl vlastně už dosažen, tak, že prostředek ztrácel svůj vliv i svou důležitost. Ona byla u cíle. Což on to nechápal? Její cíl spočíval v tom, že se odloupla od celé společnosti, stvořila svůj svět, stala se základem nové doby, nového pokolení, nových životů. Cítila se důležitou, zodpovědnou a silnou. […] Jejich láska nebyla tedy naprostým sloučením jejich bytostí. Byla pouze prostředkem k tomu, aby ona pochopila svou vlastní cenu a svou důležitost.
(Viková Kunětická 1920, s. 232–234)
Sexuální volností a těhotenstvím bez manžela dobyla sebe pro sebe: „Ona chtěla žít, ať dopadne kamkoliv! A při tom byla volna a věděla, že je ženou! Získala svoje ženství, jehož celý význam a dosah nyní jen nepatrně tušila –“ (Viková Kunětická 1920, s. 301). Obdobně končí i druhý román trilogie K světlu, když se hlavní postava Milča konečně zbaví vlivu nietzscheovského a stirnerovského anarchismu, který jí vštípil sobecký milenec Meliš. Odchází z Prahy, aby v sirotčinci nalezla dítě, které měla s Melišem: „V jejím nitru ležel dosud odlesk šíroširých oblastí nekonečna, jehož se dotkla svou duší a z něhož vracela se k svému ženství“ (Viková Kunětická 1901a, s. 378). U Milči stejně jako u Medřické „mateřství učinilo z ní ženu“ (Viková Kunětická 1901a, s. 347). Samozřejmě, že u Vikové nejsou všechny ženy silné, i když slaboši jsou většinou muži. Prázdná, zcela závislá Mařka v povídce Svatý Mikuláš představuje co do povahy předobraz tří starých mládenců: „Mařka stala se jeho ženou a nepřála si na světě už pak nic jiného, jenom aby znala podrobně každou myšlenku v hlavě svého muže, každou touhu v jeho srdci a každé přání, zatajené v pošmourném pohledu jeho oka“ (Viková Kunětická 1888, s. 15). Hyperbolickou verzi stejného typu popisuje Viková figurou Luciperovy manželky v pohádce O Pepce, která je literárně historicky zajímavá tím, že se vlastně jedná o variantu staročeského Jiříkova vidění spojenou s prvky Bruncvíka (též staročeská verze). Luciperova žena představuje karikaturu přitakávačky: „Luciperka se jí [Pepce] líbila ještě méně než Luciper. Jeho mohli ukazovat ve zvěřinci. Luciperku ne. To byla opravdu milostpaní Luciperová. Měla široké červené šaty a na nich kolem do kola černé pruhy s čertovských chlupů, jakoby je tam někdo nalepil. Měla malounké oči pod dlouhými chlupatými víčky a korunu, s které visela černá hříva kolem dokola hluboko do obličeje. A kývala pořád hlavou. Ať se dívala tam anebo tam, kývala hlavou. Na Pepku také kývala. Na rukou měla chlupaté rukavičky a hýbala jimi nahoru a dolů jako hlavou. Taky hubou neustále hýbala, i očima, i víčky. Pepka zpozorovala, že i nosem hýbe. Bylo to ošklivé“ (Viková Kunětická 1926a, s. 6). Když Lucifer z pekla zmizel, nebyla schopná ani toho kývání, ztratila navždy i tu sílu: „Luciperka ještě seděla jako dřevěná na trůně a nehnula se, ani když [Pepkou oslepeného] Lucipera přinesli. Jen slabě hvízdla nosem a pak ztratila i hlas“ (Viková Kunětická 1926a, s. 21–22). Luciperka vlastně představuje pouze pekelnou verzi klášterem a úzkoprsým otcem zkreténěné Nanynky z dramatu Cop: „Je příliš cudná, aby ukazovala kolínka otlačená o dlažbu klášterní. […] Sedí, nemluví, nemyslí. Co jí dáš do ruky, s tím se zaměstnává, aby zabila chvíli a nepřišla v pokušení, dívat se a poslouchat, cítit a myslit. Nevím, považuje-li agonii své duše za normální, ale jistě nedá se z ní vyrušiti. Bude z ní špatná matka, špatná manželka – ne mravně, ale proto, že nikdy nedovede se povznésti na úroveň svého muže a že jí stačí – když od ní ničeho nežádá“ (Viková Kunětická 1926b, s. 6). Tato postava také ukazuje na základní poměr Boženy Vikové k mužům, který však přísně vyjádřila teprve v roce 1908: „Že dosud muž více svými zákony než svým přesvědčením, víc svým učením než
svým poznáním nenašel cesty k duši ženy, za to není odpověden ani tak sám, jako právě pomalý vývojový proces ženy“ (Viková Kunětická 1919j, s. 96). V mnohém stojí tato myšlenka v pozadí Starých mládenců, žertovné povídky, v níž se jedná o fetišismus, o zbytečnost a slabost mužů bez žen, o nebezpečí popírání vlastního pohlavního probuzení, o soběstačnost mužů a o to, kam je vede. Autorka tvrdí, že jde o „takovou dekorační tretu“ (Viková Kunětická 1901b, s. 3), ale máme tu vlastně snad první českou povídku, která se explicitně zabývá pohlavním fetišismem. Samozřejmě např. Nerudovu Paní Rusku (Povídky malostranské) můžeme považovat za povídku o thanaticko-erotickém fetišismu, ale zde není nic příliš explicitní. Krom toho téměř sterneovsky ironicky komentující autorka vypravěčka působí prakticky jako hlas psychiatra. Staří mládenci jsou také pohádkou, v níž tři postarší prince uvězněné ve vlastním hradě na pár dní zrušením kletby osvobodí čarodějná princezna s čarovným jménem Klotilda, tedy Tylda.
Vždy hrozí nebezpečí anachronismu, když perverzi jako fetišismus nalezneme v díle z období, kdy se o něčem takovém v beletrii ještě mnoho nepsalo, alespoň ne v beletrii české. V tomto případě je však jasné, že si autorka pohrává s tímto nikoli zvlášť neobvyklým jevem. Snad už při prvním čtení má čtenář pocit, že Viková fetišistické chování sama pozorovala nebo o něm četla v odborné literatuře, s největší pravděpodobností u Kraffta-Ebinga. Že u tří Lukešů jde o fetišismus, vidí a chápe i Klotilda, buď ze zkušenosti nebo z intuice. Krátce po tom, co tři Lukešové začali vyndávat části Klotildiny výbavy, kterou jim dala paní Procházková jako zástavu na půjčku, se prostřední bratr začne chovat senzualisticky. „,Aj, na mou věru, to jsou líbezné čepečky,‘ zavolal bratr Eugen, pohladil si rukou vousy s takovou labužnickou neurvalostí, jako už dávno neučinil“ (Viková Kunětická 1901b, s. 17). Nejmladší bratr brzy na to překročí hranici mezi senzuálnem a sexuálnem: „Bylo ustanoveno, že čepečky nedají zpět do kufru, poněvadž cítili všichni, že připadalo by jim to, jako by se připravovali o velice líbezný sen. Čepečky položeny na stůl, totiž jen tři z nich, neboť vzbuzovaly všechny dohromady pouze tři sny. Vilibald Lukeš svůj čepeček však odnesl do společné ložnice a pověsil jej na čtyřramenný svícen, v němž se nesvítilo“ (Viková Kunětická 1901b, s. 17–18). Když došlo na živůtky, a Vilibald se rozhodl pověsit i živůtek, byli už všichni ve svých choulostivých snech pohlavně vzrušení: „Bratří byli skutečně tak delikátní, že nedovolili si ostřejších vtipů než tento, jenž tvořil poutavou představu, že jakási rusovlasá, sličná paní Lukešová odstrojila se ze svého živůtku. Na svícnu houpal se tudíž čepeček a živůtek, o nichž nemohlo býti ani pochyby, že jsou ještě teplé a lahodné“ (Viková Kunětická 1901b, s. 19). Všimněme si, že Vilibald uvažuje labužnicky a všichni tři si vlastně představují lahodnost Tyldina těla; žena je mladá (postarší muži a jejich touha po mladých ženách, vlastně dívkách, jsou toposem feministické literatury doby; nejznámějším příkladem je snad Panenství Marie Majerové). Žena je k nakousnutí, je spíše prostředkem k sexuálnímu ukojení než člověkem. Nejsmyslnější z bratří, padesátiletý Vilibald, má zřejmě též sklon k nejobvyklejší verzi fetišismu, lásce k ženským botám nebo polobotkám. Zde Viková satirizuje Tyldin vkus a v náznaku ňadromilnou náruživost Vilibaldova chování. Vilibald „sklonil se nad střevíčkem a políbil růžové poupě, jež do něho bylo vetkáno. Nechtěl se nikterak přiznati, jak je rozrušen, neboť mu náhle připadlo, že staří jeho bratři by nepochopovali jeho mladickou závrať“ (Viková Kunětická 1901b, s. 20). Konečně jsou po celém jejich staromládeneckém bytě rozvěšeny intimní části dívčího oděvu: „Čepečky nebyly už jen v ložnici, ale v jídelně i v saloně. Zástěrky visely na všech možných místech a živůtky jako svěží kytice byly umístěny na vasách, pod obrazy. Zdálo se, že v těch pustých pokojích rozbily samy víly svoji garderobu“ (Viková Kunětická 1901b, s. 22). Že jde o skutečný fetišismus, je jasné z toho, že čepečky atd. patří určité osobě, nikoli jakékoli ženě. Bratři Lukešové uznávali, „že by bylo možno, aby aspoň jeden z nich se ještě oženil“, ale tou ženou by mohla být jen „slečna Klotilda Procházková ze čtvrtého poschodí“ (Viková Kunětická 1901b, s. 21). Ještě než si přišla pro kufr, představoval si Tyldin snoubenec bratry Lukešovy jako „tři hříšníky“ (Viková Kunětická 1901b, s. 26) s tím, že „ti staří hříšníci zamilovali se do čepečku mé krásné Tyldy“ (Viková Kunětická 1901b, s. 28). Když si přišla pro kufr, bratři sledují „její pohledy vyděšené a hněvivé. Pak teprve uznávali okamžitě, že slečna Klotilda je přistihla při neodpustitelné smělosti“ (Viková Kunětická 1901b, s. 31). Jedná se vlastně o jistý druh znásilnění, a teprve až se Tylda rozhodne, že to za znásilnění nepovažovali, že nic takového by je ani nenapadlo, že jsou to vlastně pouze pošetilí staří pánové, jim odpouští. I jejich smutek po Tyldině smavém odchodu z bytu je směšný. Viková dodává scéně burleskní symboliku tím, že bratři mají k večeři vykleštěného kohouta. Je to, jakoby v jídle viděli samy sebe: „Bratří obírali kůstky kapouna bez chuti, s jakýmsi odporem, nemajíce hladu ani jakýchkoliv tužeb“ (Viková Kunětická 1901b, s. 36–37). Několik dní potom se jim Vilibald snaží zachránit potenci tím, že jde do města koupit náhradní zboží. Poté, co je rozvěsili po bytě, sluha Havel tvrdí: „Ano, to je hezké, ale zdá se, jako by to zůstalo zde po nebožce paní Lukešové“ (Viková Kunětická 1901b, s. 38). Tyto části oděvu už nejsou spojeny s určitou ženou. Navíc Vilibald projevuje jistou pohlavní hltavost, žízeň vykleštěnce, tím, že nakoupil nejen čepečky, živůtky, zástěrky a střevíčky, které tam dříve visely a ležely, ale také intimnější části oděvu, totiž spodničky a punčochy. Dalo by se říci – abych se vrátil k pohádkovosti povídky – že tím vlastně porušil magický zákaz a že tu nejde jen o to, že Vilibaldova strategie selhala, protože kouzelné věcičky nepatřily určité ženě.
Staří mládenci jsou (pokud vím) u Vikové výjimkou proto, že se autorka obvykle nezajímá o úchylné pohlavní chování. Přesto však nalezneme obdobný námět, třebaže s úplně jinou zápletkou, ve starší povídce Holubi. Zde se také jedná o vítězství ženství a o náhradní sexualitu. Pan Methoděj Kláda je zachovalý, líný, tupý, samolibý padesátiletý správce na penzi a stará se o něj jeho nerudovsky vyždímaná staropanenská sestra Bábi. Kláda je holubář a jeho pohlavní život vězí ve vášnivém miliskování se svými holuby. V bytě naproti přes dvůr bydlí veselá, mladá, švitořivá vdova Marča, která má hodně dětí a málo peněz. Jedno z dětí hodí míčem mezi holuby, pan Kláda se rozhněvá a Marča si přijde stěžovat. To je začátek konce Kládova holubářského fetišismu. Marča brzy přesvědčí pana Kládu, aby holuby zabil (zakroucení krkem provede samozřejmě Bábi), a na konci povídky vyjde pan Kláda poprvé za dlouhou dobu z bytu a dýchavičně pochoduje k Marčině bytu. Z toho sípavého pochodu bude svatba. Obrazem paní Marči Viková satirizuje výlučně sexuální zájem mužů o ženy, jak ho později méně podrobně satirizuje ve Starých mládencích. Popis Marči dokazuje smysl Vikové pro kousavé komično: „Na prahu se nejprve objevila piškotová nožka v černém střevíčku a červené punčošce, pak se pošinula druhá a s tou současně drobná asi třicetiletá, rozkošná osůbka v šedivém šatě, s černou, tamborirovanou zástěrkou a čepečkem na černých kadeřích – k zulíbání. A ty oči! To ouško a bradička! Nedivme se, že přecházel panu Kládovi zrak. Tolik krásy v tak malinkém stvořeníčku by musilo i rozvážnějšího člověka z konceptu přivésti“ (Viková Kunětická 1888, s. 49). Až do svého pochodu do bytu paní Marči je pan Kláda přesně takový zbytečný muž jako bratři Lukešové.
Fetišismus Lukešů vlastně představuje jen komickou zápletku, kolem níž může autorka vyjádřit vlastní přesvědčení, že muži jsou bez žen přebyteční a neužiteční, že muž je slabý bez síly ženy. (Tím nechci tvrdit, že nemá mezi svými postavami silné – charakterově silné, nikoli násilné – muže; např. Vincenc Švejnoha ve Svatém Mikuláši a studenti v Copu.) Bratry Lukešovy nám uvádí intruzívní vypravěč jako bohaté chudáky: „Konečně jejich finanční otázka nepadá nikterak na váhu, jelikož nemíním o nich psáti jako o kapitalistech, ale jako o podivných lidech, pro něž už předem vyprošuji si politování“ (Viková Kunětická 1901b, s. 7). Nemají „roztomilé ženy“, což by normální člověk očekával, „ačkoli obývali první patro s dvěma balkony, o nichž dalo se předpokládati, že jsou stavěny pro kulaté lokte ženské, aby se o ně opíraly“ (Viková Kunětická 1901, s. 8). A dále: „Bylo ku podivu, že se neoženili, ačkoliv dalo se to lehko vysvětliti tím, že milovali se skoro něžně a že nemohli pochopiti, kterak by mohly jejich ženy vyvolávati různice, jež mohli zcela jistě očekávati, jakmile by tak učinili“ (Viková Kunětická 1901b, s. 9–10). Z čiré pohodlnosti jsou Lukešové „mumie v zlatých pouzdrech“ (Viková Kunětická 1901b, s. 26; srov. také poznámku, že každý starý mládenec vypadá jako „mumie, která svou schránku na chvíli odhodila“, s. 11). Viková konkretizuje mumiovitost mužů bez žen hmatatelnou atmosférou, kterou nazývá Nic. Bratři Lukešové se podobají třem zlatým kočkám z pohádky Boženy Vikové, oblíbenkám staré neprovdané hraběnky, které zbytečně předou zlaté Nic, zbytečně žerou drahé jídlo a vlastně touží po obyčejných myších (Viková Kunětická 1926a). Obraz tohoto Nic funguje u Lukešů jako ironický psychologizující komentář k vývoji děje, k následkům sterilní bezženskosti. Téměř na začátku čteme: „Ta veškerá elegance, tak bohatá a tichá, neměla duše. V těch pokojích buď bylo něco, co mrazilo, anebo chybělo tam cosi, co by hřálo. Ale toho Lukešové nevěděli. Hovořívali vždy hlasitě, smějíce se občas, a nepozorovali nikterak, že nějaké hrozné Nic stojí v každém koutě a dívá se jim do očí, na rty, do rukou a že je vyděšené jejich hovorem a smíchem“ (Viková Kunětická 1901b, s. 11). Nic je tu jako zlá přírodní síla, nebo i Protibůh. Dívá se na ty části těla, které by se měly kochat v rozkoších ženy, a nachází tam toliko nepřirozenost. Jakmile otevřou Lukešové kufr s Tyldinou výbavou, ona zlá síla dostane strach: „V tom okamžiku se zdálo, že to hluché, ohavné Nic, které se posud v pokoji tak strašlivě šklebilo, zalézá pod skříně, za kamna, pod stoly, za záclony jako zlý pídimužík, na nějž nachystány důtky“ (Viková Kunětická 1901b, s. 16). (V pohádce Tři zlaté kočky dávají každý den dva pidimužíci zbytečné zlaté Nic do truhly.) Poté, co Vilibald pověsil první kus Tyldina prádla na svícen a všichni tři se hrnuli ke kufru, aby poženštili pokoje, „ohavné Nic z jejich bytu ztratilo se docela a byla tam jen vůně růžového oleje a vůně čerstvého ženského prádla. Na okna dorážel studený dešťový proud, avšak v pokoji bylo teplo tak sladké, jako by vycházelo z přítomnosti mladé ženy“ (Viková Kunětická 1901b, s. 18). Když z bytu zmizel kouzelný kufr, Nic se vrací a teď se jaksi bratrům posmívá pro jejich frustraci vzbuzující ztrátu. I ta nejhroznější žena by byla lepší než návrat zlé síly: „Bratří Lukešové, ti ubozí lidé, kteří neměli žen, seděli u večeře, bojíce se mluvit, smát, myslit, kolem nich byla příšerná prázdnota. Nic, mohutnější a dotíravější, než kdykoliv jindy, vylezlo zpod skříní, zpod stolů, objevilo se v oknech, za záclonami a bylo tak ohavné jako hlava Medusy, je-li ona tak ohavná. Dívalo se bratřím do očí a chytalo do něčeho bezedného jejich vzdechy, jejich krátká slova a šustot jejich pohybů. Všecko se ztrácelo v tom prázdnu“ (Viková Kunětická 1901b, s. 36).
To, že Viková nezesměšňuje jen pány domácí a jejich třídu a že máme povídku chápat jako ironický obraz všeobecně platného pravidla života, je zřejmé z jiných děl. Nezajímá se o boj tříd, ale pohlaví, a často, zejména v raných dílech, chce čtenáře po herrmannovsku bavit a při tom občas vyprávění okoření lehce stravitelnou feministickou poznámkou. V jedné z jejích povídek o venkovské chudině se muž stává bezmocným a na konci zbytečným, terčem posměchu celé vesnice – i když v tomto případě vypravěč ani na okamžik nepřipouští, aby čtenář nepociťoval určitou soustrast s neveselým vdovcem, což není případ Lukešů; jeho manželka působila trochu jako vůně Tyldina růžového oleje: „Žil z dobrodiní lidí, jimž byl často přítěží a odporným hostem. Dokud žena jeho žila, měl se Gajdušek velmi dobře, neboť ona byla o více než patnácte let mladší a živila jej s onou dobrosrdečností, počestností a láskou, která ani nepřemítá ani neuvažuje. Byla velice čilá a zázrakem naplňovala jizbu teplem, světlem a pokrmy“ (Viková Kunětická 1894, s. 46). Tím, že ukazuje, že muž potřebuje ženu, Viková nepopírá, že většina žen též potřebuje muže, kromě v experimentálním spiritistickém dramatu Lidé (1909, premiéra 1923), a to ještě neúplně. Nikde nezachází tak daleko jako Pammrová. Aspoň v nejideologičtějším feministickém (ne však příliš národnickém) období stačí muž jen jako prostředek otěhotnění a ženám, které od něho chtějí víc, chybí ideální síla. „Jeden [druh ženy] je schopen samostatného života, jsa k tomu buď veden, buď puzen duševními silami a schopnostmi, a druhý – dosud většina v ženském světě, snad tradicemi odchován, snad skutečně slabší, potřebuje životní podpory“ (Viková Kunětická 1920, s. 5). Ale na druhé straně, jak Viková argumentuje ve stejném románu, žena potřebuje lásku. Medřická se v průběhu děje naučí, že láska dítěte je spolehlivější než láska muže. Co se lásky týče, jsou pro ni muži poněkud labilní. Zpočátku má Medřická z tohoto uvědomění strach, protože se ještě neodnaučila konvencím: „,Ach, že nám je tak třeba lásky‘, pomyslila si, ‚v tom se lišíme od mužů, kteří ji potřebují jen ve zvláštních případech.‘ A s tímto poznáním ohlásila se jí zároveň v srdci úzkost, že zůstane cosi v jejím životě nesplněno a nevyužitkováno“ (Viková Kunětická 1920, s. 25). V roce 1910 vlastně opakuje konečné řešení Medřické, ale pevněji: „Podmínkou názoru ženy na svět není muž, ale dítě. Totiž názor, který prýští z hlubin pravěké bytosti ženy“ (Viková Kunětická 1919k, s. 113). Ve vypravěčce povídky Malocactus sice ukazuje na bezmocnost mužů bez ženy, ale zároveň ironizuje ženskou touhu po muži. V následující pasáži vypravěčka ruší popis děje, aby čtenáře informovala o svých citech vůči hlavní mužské postavě: „Velký, silný, rusovlasý, plnovousý a dosud mládenec. Nechci říci schválně starý mládenec, ačkoliv mně ani tito protivni nejsou pokud, že se pravidelně vzdávají již všech nároků na blaženou rodinnou domácnosť. A já jsem k vdávání“ (Viková Kunětická 1888, s. 86). Obraz muže ještě zbytečnějšího než tři Lukešové podává Viková v Kapitálu paní Zuzejkové. Pražský flamendr zřejmě zosobňuje něco z toho Nic v bytě Lukešových. Viková tu píše téměř stejně moralisticky jako v Pánovi, nevidíme tu však nic z jejího feminismu, snad jen něco z jejího ideálu lidské samostatnosti. Flamendři patří ke kastě „bez zaměstnání, bez tužeb, bez plánů, povětšině ošumělé, menšinou poctivé a politováníhodné. Není v té kastě ani zvláštní svobody a samostatnosti ani určitého vědomí nějakého cíle, ani nepřístupnosti, není v ní zákonů ani hesla – jest to společnost lidí duševně otupělých, nicotných a jest v ní smutno, nezdravo, dusno – tma. Neimponují docela ničím, pozornost budí leda vyprahlým, tupým, ba mrtvým výrazem ve žlutavé tváři, na níž předčasně vrásky spočívají nehybně a ledově. Neúčastní se ani ruchu politického, ani výstřelků národního sebevědomí, jež u nás v Čechách dosti zhusta objevují se na obzoru jako pestrobarevné rakety, aby na chvíli pobavily a oslňovaly […]“ (Viková Kunětická 1902, s. 69–70). I flamendři jsou však zřejmě lepší muži než Zdenin manžel v Pánovi, který spí s prostitutkami a s vlastními zaměstnankyněmi před svatbou i po ní. Dle Vikové totiž splňuje úkol muže tím, že dal Zdeně dítě, Zdena však není samostatná jako Medřická nebo Milča. Utíká od muže, protože dává pohlavní rozkoš jiným ženám místo ní.
A zde jsme u dalšího důvodu zbytečnosti bratří Lukešů. Zdá se, že kdysi dávno měli jakýsi „mužský život“, ale zřejmě byli v podstatě hluší vůči volání pohlavního pudu. Zdál se jim příliš nepohodlný. Vypravěčka je popisuje jako fyzicky přitažlivý typ, což zřejmě zdůrazňuje jejich neodpovědnou zbytečnost: „nikdo na světě nedovede si představiti ty zvláštní, vysoké postavy se širokými plecemi, trochu přiohnuté, ale tak massivní jako ze žuly. Byli to tři elegáni, kteří vyprávěli pohozením své hlavy, sešpulením svých rtů, přimhouřením svých očí, že bývaly kdysi časy, kdy koketovali tím pohozením, sešpulením i tím přimhouřením. Neodvykli si posud kroku nedbalému, trochu kolébavému, ani úsměvu, o němž my ženy tvrdíme, že tolik zamlčuje!“ (Viková Kunětická 1901b, s. 8). Zapomněli, že žijí, takže zapomněli, že zestárli, což je patrné i ze slohu domu, který si postavili, když se stali dědici jakéhosi továrníka: „Dům vystavěli dle svého vkusu, který si zachovali ještě z dob, kdy líbily se jim půvabné dámy plavých vlasů a útlých boků“ (Viková Kunětická 1901b, s. 7). Je to, jako by byli umrtvili pohlavní pud: „Nestýkali se s ženami považujíce to ve svém stáří i za choulostivé i za směšné. Mimo to jejich všecky bývalé lásky se provdaly a byly už svraštělé. O tom, že dorůstají nové květy, Lukešové nikdy nepřemýšleli“ (Viková Kunětická 1901b, s. 12). Ačkoliv považovali styky s ženami za směšné, sami se zesměšnili, když do jejich hradu proniklo ovzduší princezny Klotildy. Zmrtvýchvstání jejich pudu, znovuzrození jejich sexuálního vědomí je karikaturou pohlavního probuzení u dívek autorčiných románů a her. Tylda zpočátku jejich opožděnou sexualitu nechápe: „Cítila, že jest v jakýchsi rozpacích pod pohledy tří starých elegánů, kteří dívali se na její rty, čelo, líce, vlasy, ruce, nožky a vypadali tak přívětivě, ba otcovsky, jako by je na ní všecko přivádělo v nadšení“ (Viková Kunětická 1901b, s. 80).
Jako mnohý tehdejší spisovatel, také Viková se zvlášť zajímala o pohlavní probuzení ženy a její psychicky nejzdařilejší divadelní hra Holčička (1905) se zabývá právě tímto tématem. Navíc se tu jedná o mužské nepochopení ženské sexuality, ovšem jinak než je tomu ve Starých mládencích. Arogantní iluze Lukešů spočívá v tom, že je vůbec napadlo, že by si kdy hezká Tylda pomyslela na manželství s některým z nich, i kdyby nebyla zasnoubená. Arogantní iluze statkáře Hlavy spočívá v tom, že nechápe, že jednak sexuální frustrace mladé Sefy je natolik silná, že ji nemůže klamat svým sexuálním vztahem k vdově Podolské, a že Sefina pohlavní touha po něm ji pudí k tajnému pozorování jejich souložení, což ji neodradí, ba naopak, ještě víc ji přitahuje k sexu s ním, i když před veřejností musí čekat ještě dva roky, než si ho smí vzít za manžela. Sefina touha a milostné přiznání Hlavu děsí. Jedná a mluví pokrytecky. Čeká na její věno, aby si rozšířil statek a stejně byl dříve zasnouben za její starší sestru Adélku, která však zemřela. Protože ho pozorovala s paní Podolskou, omlouvá svůj „mužský život“ tak povrchním způsobem, že stále více uráží Sefu-ženu:
HLAVA: […] Co pro mne znamenala Adéla, co paní Podolská! – Jediná chvíle strávená s vámi měla pro mne větší cenu, než celá léta prožitá v její společnosti. Tak! (Hvízdne.) To byly ony! Tak hlavou hodit a klobouk si dát na stranu! – (Zasměje se.) Na tucty, na kopy takových žen a nerozeznám jejich jména. – Ale zde je zasaženo mé srdce, neboť jsem pro vás chystal své jméno a chtěl vás učiniti svou ženou. Chápete, jaký je v tom rozdíl?
SEFA (udivena): Ne.
HLAVA: Má žena je má čest, lepší část mé bytosti, má pýcha, posvátná a nedotknutelná! Takovou jsem si myslil svou ženu – a zatím přicházíte znetvořena a pošpiněna blátem, ve kterém jste se zúmyslně hrabala! – A já vám tu vyprávěl pohádky, které jsem čerpal z nejčistší studnice svého nitra! – A spíš bych byl zahynul jako pes, než bych vás poskvrnil myšlenkou anebo dotknutím.“
(Viková Kunětická 1923, s. 28–29)
Tu neuráží ženu tolik svou falešnou pruderií, ale tím, že se k ní chová jako k bezcitné věci, na kterou má vlastnické právo. Podobně se chová Staněk v Pánovi; i on přehlíží Zdeninu touhu. Jenomže Sefa je silnější než Zdena, která se okamžitě zamiluje do Staňka, protože chce ukojit tělo, a i ta před svatbou zjišťuje mnoho o jeho „mužském životě“. Na zobrazení Zdenina pohlavního probuzení je cosi dekadentního, např.: „Jednoho dne objevil se v mé duši bílý, průhledný květ. Vypadal jako churavý, ale voněl neobyčejně jemně a sladce. Bylo mně tenkráte patnáct let a usínala jsem tenkrát s tím prvním, podivným měsíčným květem, o němž jsem nevěděla, zdali mně zahyne, anebo zdali mně zůstane“ (Viková Kunětická 1922, s. 11). Nebo téměř freudovsky dekadentní: „Teď přicházely stíny mého podsvětí! Démoni erotických tužeb, již dovedli malovati ve tmě ohnivými barvami výkřiky znásilněné nedostatkem poznání. Ano, teď to bylo, kdy mé ženství nemělo ilusí, ale stálo vztyčené a hledalo odpověď na otázku, které nevyřklo. […] cítila jsem, že toto mé podsvětí půjde všude se mnou, otevřené jako jícen sopečný“ (Viková Kunětická 1922, s. 26). Puberta nevzdělané dělnické Milči ze Vzpoury je méně dramatická, ale projevuje stejnou potenciální slabost člověka pod náporem probouzeného pohlaví: „Měla radost ze svého malého krásného poprsí, ze svých očí, ze svých rtů a malých, tupých zubů, když se usmála. […] Její sebeláska vyvíjela se pohnutkami čistě smyslnými, neboť v její duši nebylo nic silnějšího a ušlechtilejšího, než bylo mládí jejího těla, které zrálo jako třešně zákony přírodními. Pod jhem denní práce a strádání dobývala si příroda svých hrubých práv, která vtěluje v tak jemné detaily. Obetkala mysl sítí sladkých předtuch a tělo prochvěla žádostí, nedajíce jí jména“ (Viková Kunětická 1901a, s. 43). Pro Vikovou má puberta, vzrušující či bolestná, pouze jediný význam, i když si ho její mladé ženy uvědomují jen pomalu. Puberta je začátkem dosažení účelu – mateřství.
Úkolem každého muže je pomoci ženě k jeho dosažení. Vilibald Lukeš si to uvědomí pozdě: „On chtěl býti otcem, a oni [bratři] spokojili by se zajisté, státi se strýčky. On měl své illuse, oni své; ale jisto jest, že všichni myslili na ženu, čehož nikdy před tím nečinili“ (Viková Kunětická 1901b, s. 22). Tak silně na ně zapůsobil plný kufr dámského prádla. Předtím Lukešové „nezdáli se míti nižádných nesplnitelných illusí“ (Viková Kunětická 1901b, s. 10). Viková naznačuje, že muka lásky nepoznali a na děti nepomysleli proto, že jim matka zemřela, když byli ještě dětmi: „Jisto jest, že měli vzácný dar, ničeho nepostrádati a ničeho neželeti. Těmto elegiím učívají obyčejně matky své syny, a Lukešové neměli matky od svého dětství. Neviděli nikdy slz a neslyšeli nikdy nářku (Viková Kunětická 1901b, s. 9). Snad proto nepostrádali ženu. Jinde vypravěčka komentuje (způsobem, kterému by se dnes říkalo homofobní), že když prší a člověk sedí v teplém pokoji, „je nevýslovně blaze, máme-li u sebe někoho, který je nám celým srdcem oddán. Může to být muž anebo žena, ale jen dle toho, jsme-li my ženou nebo mužem. […] Nuže dobře, bratří Lukešové nepostrádali nikoho, neboť oni museli by postrádati žen“ (Viková Kunětická 1901b, s. 15–16). Viková chce, aby se každý muž oženil, ale nedoufá, že ženitbou a dětmi se nutně stane lepším člověkem. Staněk v Pánovi je toho hyperbolickým příkladem. Ředitel vesnické školy, kde učí Medřická, je typičtější. Je špatným učitelem a nelítostným manželem a otcem. Jeho postava promítá jeho nemužnost: „Řídícího Rábka shledala trochu obmezeného, trochu domýšlivého, málo sčetlého, ale celkem dobrosrdečného a vlídného, s tváří krotkou a mírnou, jaká nebudí sice velké důvěry, ale také neodpuzuje a zůstává každému lhostejna. Byl to muž přiohnutý, tenounkých nohou, krátkozraký, velice rusý, a všecko na něm bylo jako rozvikláno, jako ledabyle sklíženo, i ruce i nohy i hlava neustále klesající a zase se vztyčující jako násilím, aby udržovala rovnováhu, jsouc kdesi natržena nebo vlastně odlípnuta. Mluvil tichým, stísněným hlasem, který v jistých chvílích mu zasípal a zapištěl, jako by nebyl dobře namazán“ (Viková Kunětická 1920, s. 17). Láska a manželství však nejsou téměř nikdy takové, jak se popisují v romantických románech, a je na ženě, jako na silnějším pohlaví, aby učinila manželství snesitelným – pokud ovšem muž sám je snesitelný. V povídce Mladí manželé (1889) ironicky rozebírá úkoly mladé manželky:
Myslím, že u nás žen jsou nejdůležitější dobou v životě první tři, čtyři měsíce v manželství. Alespoň důležitou dobou jsou, neboť v nich buď podmaňujeme si svého manžela pro celý život anebo pro celý život jej ztrácíme. Záleží to pouze na nás, na našem umění, na naší bystrosti a chytrosti, na našem ostrovtipu, a útlocitu. V onom čase by každá žena měla míti krásu anděla, srdce madony a prozíravost ďábla. V onom čase jest všecko možné a všecko choulostivé. Muži jsou sice dosti zaslepeni, avšak při tom nanejvýše opatrni, jako bývá vůbec u slepců. Nikdo by neuvěřil, že když líbají naše ruce, dívají se zároveň, jsou-li malé a růžové, a když šeptají nám slova lásky, prohlížejí si naše uši, jsou-li krásné a rozkošné. Mohu s určitostí tvrditi, že postřehnou v naší řeči nejslabší odstíny a že by byli velmi
nemile dojati, kdyby zpozorovali v ní něco ostrého a všedního.
(Viková Kunětická 1901b, s. 41).
Žena se musí do jisté míry obětovat, aby oběť učinila z muže, nikoli ze sebe. Vlastně to ani není v rozporu s názory silně feministicky uvědomělé Vikové z konce devadesátých let. Ačkoli má raději silné, upřímné ženy, přijala by názor, že lest je přijatelnou strategií společensky utlačovaných žen (srov. Tyldin dopis svému milenci Moji). Myšlenky Medřické o obvyklém průběhu manželství, které mimochodem prefigurují názor Olgy Fastrové, např. v románě Fata Morgana, mají čtenáři odmytologizovat standardní buržoazní pojetí manželského blaha: „Kdyby byli svoji, byla by tato chvíle ukončením líbánek, jež trvají šest neděl, a počátkem manželství, v němž není opojení ani vášně, ani blouznění, a v němž opadá nádherný květ lásky a vyvíjí se plod zvyku, společenských zájmův a vroucího přátelství“ (Viková Kunětická 1920, s. 266). Viková ironizuje konec líbánek – které v tomto případě trvají jen dva týdny – mužským vypravěčem povídky Po všem (1896) Králem. Vlastně tu opět popisuje pohodlnost mužů: „Zkrátka, bylo mně příjemno, že pozbyla [manželka] pro mne určitých tvarů, o něž bych za každým svým pohledem klopýtal. A to pokládám v manželství za nejrozumnější, že člověk vystřízliví z esthetických předsudků. Esthetika sama o sobě vykořisťuje bez toho našeho ducha na úkor humanity a lidskosti“ (Viková Kunětická 1899, s. 112). Král umí nacházet výmluvy pro jakoukoli pohodlnost, slabošství a sobeckost.
City jsou vůbec nepohodlné a nepatří do světa správně sebestředného muže. Lukešové nechodí na koncerty, protože „hudba působí vždy poněkud elegicky, a […] věděli předobře, že není radno buditi v prsou to, co v nich od vždy spí“ (Viková Kunětická 1901b, s. 10). Sobecké pohodlnosti Lukešů dosáhne Král právě manželstvím (před nímž měl mnoho pohlavních vztahů) a také on se vyhýbá citovému; teď dokáže číst pouze prvních pár stránek jakéhokoli románu: „Pak jen listy probírám, zachycuji někde slovo, někde celou větu, ale bojím se svrchovaně popisu přírody, východu nebo západu slunce, popisu lesa, luk a vánku. Z toho bych se stal hned nervosním […]. Nyní pěstuji trochu politiku, pak probírám se v sociální otázce […] a čtu velmi rád anekdoty. […] Přeji-li si tragédii lásky, anebo drama rodinné, stačí mně na to denní zprávy v mých novinách a mají tu výhodu, že v nich nejsou ani přílišné dialogy, ani mnoho přírody“ (Viková Kunětická 1899, s. 156). Lukešové nečtou ani noviny; jediné zprávy, které je zajímají, jsou novinky o vlastních nájemnících, které se doslechnou od sluhy Havla. Nezajímají se ani o svou minulost, protože k ní nemají patřičný citový vztah: „Jest mnoho takových lidí, kteří nemají vzpomínek, ačkoliv měli nejpestřejší minulost. Nač vzpomínati? To činí jen duše, kterým se zdá, že mnoho ztratily. […] Bratří Lukešové neztratili ničeho, oni získali. Získali dům, klid, pohodlí, stáří“ (Viková Kunětická 1899, s. 9). Podobně jako měšťácký vypravěč staročeského Podkoního a žáka po své hospodské zkušenosti, i Lukešové se vyhýbají kontaktu s reálným životem: „Bavili se velice často o věcech, kterých nikdy neviděli, a o událostech, jichž za žádnou cenu by se nebyli účastnili“ (Viková Kunětická 1899, s. 12). Za předchůdce Lukešů můžeme do jisté míry považovat pana domácího z povídky Kamarádi, i když je ještě méně inteligentní a mnohem lenivější než oni a je ženat – to poslední proto, že ho do manželství nutila jeho matka. Jeho žena však není nic jiného než jeho otrokyně. Vypravěčka popisuje jeho životopis takto:
Pamatuji se na pana Dejla velmi dobře.
Jedl, pil, spal a umřel.
Největší jeho zásluhou bylo, že umřel, a největším jeho namáháním i překvapením, jež sám sobě způsobil, byla jeho smrť.
(Viková Kunětická 1888, s. 146).
Bořivoj Král je spíš propadnuvší dekadent, který po šesti letech pohodlí, tj. manželství, se snaží podle módy najít své já: „Aspoň v neděli odpoledne, kdy nemusím do úřadu a kdy chůva se všemi dětmi odejde na procházku, zbude mně trochu času pátrati po svém ,já‘ a hledati je pod mikroskopem dosti trudné filosofie“ (Viková Kunětická 1899, s. 113). Krátkodobý partner Medřické, otec jejího dítěte, Bohouš Dašek, je také dekadent a ještě k tomu rusofil, a tak sebestředný a konečně do sebe sežraný, že po bouřlivé noci s nevěstkou spáchá sebevraždu. Je hedonista, věří, že si člověk „nemá nic odepříti, neboť v tom spočívá jedině jeho životní štěstí“ (Viková Kunětická 1920, s. 98) a končí jako nihilista, který si myslí, že „na běhu života jednotlivce i života celku se tím [osvobozením národů, rozšířením vědy, civilizací a pod.] pranic nedalo nikdy, nikdy změniti“ (Viková Kunětická 1920, s. 283).
Nietzscheovský Meliš, který ze sebe dělá Milčina Pygmaliona, i když je vlastně elitistický anarchista, končí jako politický kvietista. Nemá žádnou mravní stabilitu a jeho uspěchaný eklekticismus ho vede k sebezbožňování. V následujícím citátu Viková vytváří seznam různých mód z konce devatenáctého století: „Poznal rodinu, náboženství, přátelství, moderní hnutí socialistické, národní vášeň, zášť egoismu, hrdinství sebeobětování, neklid rozumných důvodů, tepot srdce za pravdu, útisk svědomí, barbarství kapitálu, nicotu vůle – vnořil se do Schopenhauera i do Tolstého, a tak udýchaný tím nestřídmým letem, v němž křídlo jeho mládí se znavilo, náhle se zastavil a neslyšel nic z toho všeho, co minul – jen tlukot svého vlastního schváceného srdce, které bilo o hruď mocnými údery, křičícími já, já, já!“ (Viková Kunětická 1901a, s. 60). V předmluvě odmítá autorka vše, co Meliš ztělesňuje; módní politika vlastně představuje extrém mužské sobeckosti: „Moderní muž dospěl dnes k vrcholu svého vniterného i společenského vývoje. Hlásá individualism a uplatnění své sebelásky pod heslem theoretického anarchismu.“ Žena musí nyní najít novou, samostatnou cestu, která k takovému individualismu nevede, „neboť o ten rozbila by se její duše, a s ní zaniklo by lidstvo“ (Viková Kunětická 1901a, s. 61). Snětina v dramatu Přítěž (vydaném ve stejném roce jako Vzpoura) se dosti podobá Melišovi. Zbožnuje Maxe Stirnera a prohlašuje, že odpovědnost a povinnost znamenají „dobrovolné otroctví“ (Viková Kunětická 1919b, s. 22) a pro Vikovou je snad zvlášť důležité, že nesnáší pláč malého dítěte. Staněk z Pána představuje zenit mužského pohlavního egoismu, ale mužskou netaktnost trochu podobnou dotěrnosti Lukešů, když „špiní“ Tyldino prádlo, projevuje i Zdenin otec. Sice chce být dobrým otcem, ale nechápe, že nejen špiní dceřinu postpubertální erotickou touhu, ale také jí bere volnost rozhodnutí, když jí píše to, co považuje za pravdu. „Dítě drahé, žena jest majetek mužův, a běda jí, nedovede-li se brániti. Nic necení méně muž než tělo její. Věř mi, že kdyby byly dovoleny veřejné trhy na ženská těla, že by žádný muž na nich nechyběl. A platil by je halíři a knoflíky od kabátu, kdyby nežádali na něm více“ (Viková Kunětická 1922, s. 60). Vůbec nevadí, že její budoucí muž nebude nic jiného než pohlavní vykořisťovatel. Přehnaně argumentovaným tématem Pána je však rozpor mezi mužskou a ženskou sexuální morálkou, téma, které se u Vikové často opakuje, nejen v Neznámé pevnině av Holčičce, ale i v ironických povídkách. V Námluvách nalezneme následující sardonickou poznámku: „Na minulost se velice lehce vzpomíná, což jest snad jednou z nejdůležitějších příčin, proč požadují dobře situovaní muži ženy nejpočestnější a nejdokonalejší“ (Viková Kunětická 1901, s. 60). Bořivoj Král má o tomto rozporu jen cynické myšlenky, např.: „Miloval jsem mnoho, hřešil často, a potom nevěděl jsem již co počít, neboť životní výběr je skromnější než jídelní lístek ve venkovských obcích, kde starosta chodí v dřevákách“ (Viková Kunětická 1899, s. 106). Žena tím trpí, ale Viková zřejmě považuje za sílu ženy, že může manželstvím muže od promiskuity spasit.
Doufám, že je jasné, že Staří mládenci nejsou jen jiskřící komickou psychologicky analytickou povídkou. Je to též dílko, v němž nalezneme často v zárodečné, někdy v rozvinuté formě všechna hlavní témata feministické politiky Boženy Vikové, ženy, která podle Laichtera, „z našich předních spisovatelek nejostřeji a nejpokrokověji [sic!] vymezila poměr ženy k muži“ (Laichter 1919, s. 178). Ve Starých mládencích nenajdeme některé snad důležité detaily; není tam místa pro fakt, že pro mnohé tehdejší ženy byla zkušenost pohlavního styku něco hrozného, zastrašujícího, jak o tom psali třeba J. S. Machar ve sbírce Zde by měly kvést růže… nebo Olga Frídová (švekruše Jaroslava Vrchlického) v Tajích srdce. V Pánovi vypravěčka Zdena píše: „Nedovedla jsem si lháti rozkoš, když jsem ji necítila […], to tělesné u sebe pociťovala jsem jen jako nejasnou, hrubě vynucenou, zbytečnou a ponižující ne žádost, ale povinnost“ (Viková Kunětická 1922, s. 178). Naopak manželovi ovdovělé Zity v dramatu Lidé se ji nikdy nepodařilo přesvědčit, aby s ním souložila. Viková vůbec psala otevřeně o věcech, o nichž slušný spisovatel nepsal, natož spisovatelka. Její feminismus je však zajímavý spíše jen pro kulturního historika, její románová trilogie (které si sama vážila ještě více než Laichter) je literárně nehotová, protože je příliš vášnivě psaná, a většině jejích her chybí trvalá univerzální relevance. Nakonec se ukázala jako jeden z největších autorů komických povídek moderní české literatury před první světovou válkou. Přesto, že by s tím sama nesouhlasila a že by mužský autor mohl teoreticky popsat dámské prádlo jinak a svobodné staré dámy by snad satirizoval, není vlastně důležité, že autorem Starých mládenců je žena. Jenomže žádný muž by tehdy tuto povídku nenapsal.
LITERATURA
Finkelstein, Norman G.: The Holocaust Industry. Reflections on the Exploitation of Jewish Suffering. Verso, London–New York 2001.
Horská, Pavla: Naše prababičky feministky. Lidové noviny, Praha 2001.
Krýsa, V. J.: Matka v projevech československých básníků a spisovatelů. Dědourek, Třebechovice pod Orebem 1935.
Laichter, Josef: Uměním k životu. Jan Laichter, Praha 1919.
Viková Kunětická, Božena: Drobné povídky. Libuše, Praha 1888.
Viková Kunětická, Božena: Starý hlídač. In: Idyllky. Šimáček, Praha 1894.
Viková Kunětická, Božena: Neznámá pevnina. Hra o 3 jednáních. Šimáček, Praha 1899 (premiéra 1898).
Viková Kunětická, Božena: Silhouetty mužů. Šimáček, Praha 1899.
Viková Kunětická, Božena: Vzpoura. Šimáček, Praha 1901.
Viková Kunětická, Božena: Staří mládenci a jiné povídky. Šimáček, Praha 1901.
Viková Kunětická, Božena: Macecha a jiné črty. Šimáček, Praha 1902.
Viková Kunětická, Božena: Z cest. Obrázky a studie (1894–1912). Unie, Praha 1919a.
Viková Kunětická, Božena: Přítěž. Veselohra o třech dějstvích („nové vydání“). Unie, Praha 1919b, prem. 1908.
Viková Kunětická, Božena: Čechové v Berlíně. In: Vyznání. Řeči a studie (1906–1918). Unie, Praha 1919c, s. 5–10.
Viková Kunětická, Božena: Žena v politice a malé národy. In: Vyznání. Řeči a studie (1906–1918). Unie, Praha 1919d, s. 16–33.
Viková Kunětická, Božena: O volební kampani našich žen. In: Vyznání. Řeči a studie (1906–1918). Unie, Praha 1919e, s. 34–39.
Viková Kunětická, Božena: Řeč v Mnichově. In: Vyznání. Řeči a studie (1906–1918). Unie, Praha 1919f, s. 45–51.
Viková Kunětická, Božena: O ženském mandátu do Sněmu království Českého. In: Vyznání. Řeči a studie (1906–1918). Unie, Praha 1919g, s. 52–78.
Viková Kunětická, Božena: Žena a politika. In: Vyznání. Řeči a studie (1906–1918). Unie, Praha 1919h, s. 79–84.
Viková Kunětická, Božena: Politická neujasněnost středních stavů. In: Vyznání. Řeči a studie (1906–1918). Unie, Praha 1919i, s. 85–90.
Viková Kunětická, Božena: S programem anebo bez programu. In: Vyznání. Řeči a studie (1906–1918). Unie, Praha 1919j, s. 91–97.
Viková Kunětická, Božena: O ženě středních stavů. In: Vyznání. Řeči a studie (1906–1918). Unie, Praha 1919k, s. 110–125. Viková Kunětická, Božena: Před svítáním. In: Vyznání. Řeči a studie (1906–1918). Unie, Praha 1919l, s. 126–133.
Viková Kunětická, Božena: Žena v mých pracích. In: Vyznání. Řeči a studie (1906–1918). Unie, Praha 1919m, s. 161–171.
Viková Kunětická, Božena: Žena. In: Vyznání. Řeči a studie (1906–1918). Unie, Praha 1919n, s. 221–230.
Viková Kunětická, Božena: Žena a mateřství. In: Vyznání. Řeči a studie (1906–1918). Unie, Praha 1919o, s. 266–280.
Viková Kunětická, Božena: Žena a materialismus. In: Vyznání. Řeči a studie (1906–1918). Unie, Praha 1919p, s. 281–294.
Viková Kunětická, Božena: Medřická. 4. vyd. Unie, Praha 1920.
Viková Kunětická, Božena: Pán. 2. vyd. Unie, Praha 1922.
Viková Kunětická, Božena: Holčička. Dramatická studie o jednom dějství. Unie, Praha 1923, prem. 1905.
Viková Kunětická, Božena: Za větrem. Tři pohádky. Pražská akciová tiskárna, Praha 1925a.
Viková Kunětická, Božena: O třech zlatých kočkách. In: Za větrem. Tři pohádky. Pražská akciová tiskárna, Praha 1925b, s. 44–60.
Viková Kunětická, Božena: Cop. Veselohra o třech dějstvích. 4. vyd. Švejda, Praha 1926, prem. 1905.
SUMMARY
Based on an analysis by Božena Viková Kunětická’s 1891 short story Bachelors, the author discusses Viková’s main themes in has accessment of the Woman Question. While the plot of the story concerns fetishism, the ideological theme is the uselessness of the male who does not many and procreate. By compaing in motifs of Bachelors with several other works by Viková he demonstrates how her persistent feminism is sometimes intertwined with haematic, racist nationalism.
English by R.B.P
