Dvakrát k problematice autorství u Karla Sabiny

Účelem této práce není podněcovat vědeckou diskusi, ale pouze stručně připomenout a dále specifikovat některé podle mého soudu zásadní body nedořešené problematiky autorství u Karla Sabiny, a to především ve vztahu k dílu Karla Hynka Máchy a Emanuela Arnolda. Sabinovsko-máchovská problematika byla v širším vědeckém povědomí propojena tezí Oldřicha Králíka o rozsáhlých Sabinových manipulacích a falzifikacích v Máchově literární pozůstalosti při ediční přípravě prvních Máchových spisů. Na základě této teze vznikla v 50. letech minulého století polemika, která je dnes obecně považována za ukončenou, ač ještě roku 1976 ji Alexandr Stich pro její význam i rozsah přirovnal k pověstným bojům o Rukopisy._1 Je mimochodem pozoruhodné, že Králík se v titulech svých prací tak důsledně držel Máchova jména, přestože v nich psal převážně o textech, které z jeho pohledu byly vlastně Sabinovy. Jeho pokus, v němž jako by se snažil učinit z Karla Sabiny největšího českého básníka po autoru Máje a znělkového cyklu, se však z mnoha příčin nezdařil. Známá je apriornost Králíkovy argumentace, jejímž snad nejpalčivějším projevem bylo mnohokrát opakované nepodložené tvrzení, že značná část Máchových paleograficky ověřených autografů jsou Sabinou pořízené falzifikáty. Avšak hlavní příčinou, proč už dnes Králíkovým argumentům zpravidla nebývá přikládána víra, je zjevně sama jeho metoda, založená z větší části na statistickém sčítání a třídění různých jazykových jevů v analyzovaných textech. Autorství pak zpravidla bývalo určováno na základě podobnosti či odlišnosti srovnávaných totálních výslednic jednotlivých textů. Z pohledu dnešní textologie je však tato tzv. filologická metoda atribuce nepřípustná, neboť jí lze vytvářet
právě jen hypotézy o určité míře pravděpodobnosti, nikoli verifikovatelné vědecké důkazy.

Avšak vlastní jádro Králíkovy hypotézy, jímž je obecně kladená otázka po míře Sabinova podílu na dnešní podobě Máchova díla, nemůže být ani dnes přehlíženo. Tato otázka je zcela zásadní a domnívám se, že bez jejího alespoň rámcového zvážení žádná nová máchovská edice nemůže být považována za odbornou. Po opětovném pročtení Králíkových statí i reakcí na ně, sepsaných touž metodou hypotéz a předpokladů, lze dokonce přestat na otázce, zda za takového stavu okolností lze vůbec někdy vyvrátit jednou vyslovené podezření. Avšak enormní publikační reakce ze strany oponentů, kterou Králíkovy stati ve svém úhrnu vyvolaly, se zároveň stala i základem moderního textologického posouzení Máchova díla – v tomto smyslu by bez Králíkova zásahu máchovská textologie snad ještě dnes stála na hliněných základech.

Patrně nejpodnětnější pro celkové zhodnocení Králíkem nastíněné problematiky byla diskuse o míře Sabinových zásahů při edičním a redakčním zpracovávání cizích textů, v níž byly mj. hledány doplňující analogie k Sabinově zacházení s pozůstalostí K. H. Máchy. Diskuse proběhla ve známé Králíkově polemice s Bohuslavem Havránkem o adekvátní posouzení Sabinových úprav ve vydání díla M. Z. Poláka z roku 1862,_2 avšak směrodatnou odpověď v tomto smyslu podal až Alexandr Stich (1976) na příkladě Sabinových redaktorských úprav v minoritních textech Havlíčka a Němcové.

Z hlediska problematiky autorství u Karla Sabiny je však tato oblast zkoumání přece jen okrajová. Pokusím se zde proto poukázat pouze na jediný Sabinův možný zásah v Máchově textu, který silně nabývá na pravděpodobnosti srovnáním dvou základních prací Králíkem podnícené diskuse. Hlavní část přítomné práce pak bude zaměřena na problematiku autorství ve vlastním smyslu, a to konkrétně ve vztahu Sabinova díla k dílu Emanuela Arnolda.

I. Možná Sabinova interpolace v Máchově dopise Hindlovi z 8. června 1836
V poslední ze studií své knihy Demystifikovat Máchu provedl Oldřich Králík důsledné tematické rozlišení textů Máchovy korespondence do dvou skupin, z nichž jednu přisoudil Sabinovi. Rozsáhle a detailně se s touto problematikou vyrovnávají editoři 3. svazku Máchových spisů Rudolf Skřeček a Karel Dvořák. Podle nich už celkovou koncepcí Králíkovy studie silně otřásá fakt, že jím vymezené skupiny se nekryjí s přirozeným rozlišením dochovaných pramenů na opisy a autografy. V rámci své hypotézy však Králík vyslovil dílčí podezření, že některé Máchovy dopisy byly Sabinou rozsáhle interpolovány. Nejvíce připomínek měl v tomto ohledu k dopisu Hindlovi z 8. června 1836, v němž si mj. všímá pro Máchu zcela nezvyklého nakumulování literárních aluzí na malé ploše textu. Máchovi editoři zde Králíkovi vytkli některé spíše drobné nedůslednosti, přitom však přehlédli důležitý fakt, že část Králíkova výkladu k dopisu je zjevně založena na kontextově mylném čtení Máchova vyjádření k Tomíčkově kritice Máje._3

Pro přijetí Králíkova podezření právě v tomto bodě skutečně neexistuje víc důvodů než v případě všech jeho dalších podezření, avšak jen do chvíle, kdy inkriminovaný pasus (1969, s. 222–225) srovnáme se zcela obdobnou pasáží již připomenuté Stichovy studie (1976, s. 99–102). Stich upozorňuje na neobvyklé literární aluze v jednom z dopisů Boženy Němcové neznámému adresátovi, jehož text je znám pouze z fragmentární citace v Sojkových Našich mužích (opět jeden text s nedořešenou mírou Sabinova autorství), a dochází k silnému přesvědčení, že tyto aluze byly do textu implantovány právě Sabinou. Jeho důvody – zmíněná nezvyklost literárních narážek u Němcové a jejich nakumulování v krátké pasáži, jejich obsahová cizorodost vůči povaze a dílu Němcové a zároveň příbuznost vzhledem k dílu a charakteru Karla Sabiny – jsou přitom prakticky totožné s Králíkovým zdůvodněním Sabinových zásahů do zmíněného Máchova dopisu Hindlovi. Nemůžeme tedy jednoznačně odmítnout Králíkovu argumentaci a současně přijmout Stichovu._4 Zmiňovaná pasáž se přitom u Sticha nalézá v místě vrcholu argumentační struktury celé studie, po němž už následují pouze obecné shrnující závěry. Její znevěrohodnění by tedy postihlo celou práci.

Stichovu hypotézu nicméně pokládám za průkaznou a jeho argumenty dokonce za tak pádné, že – byť snad nechtěně – zpětně zvěrohodňují i Králíkovo podezření na Sabinův zásah v Máchovi. Předně je třeba říci, že v případě Máchova dopisu by se jednalo o interpolaci v rozsahu, který Stich u Sabiny nejen připouští, ale teoreticky přímo předpokládá. Jeho studie bývá čtena jako práce, která víceméně zamítá Králíkovu sabinovsko-máchovskou tezi tím, že ji uvádí na pravou míru. Ve skutečnosti ale Stich často přechází na Králíkovu půdu (i jeho v textu prezentovaná metoda se Králíkem zčásti inspiruje) a v úvodu i v závěru práce přímo varuje, že jeho výzkumy se některá Králíkova podezření do jisté míry potvrzují.

Zde podané podezření je podepřeno zjevnými důvody. Předpokládaný interpolátor je u Máchy i u Němcové týž, jeho zásah by byl rozsahem i typově prakticky shodný a shoduje se dokonce i žánr zasaženého textu, soukromý dopis s jistou dávkou autostylizace. Stejně tak nelze pominout fakt, že ani jeden z obou dopisů se nezachoval v autentickém znění (Máchův dopis Hindlovi známe z opisu O17 z doby Sabinovy redakce).

V tomto vymezení by se tedy předpokládaná Sabinova interpolace v Máchově dopise jevila jako zcela evidentní, je však třeba zmínit i protiargumenty. Je jich několik. Předně předpoklad, byť důvodný, neznamená důkaz. Rovněž nelze u Sabiny přehlédnout rozštěp dvaceti let mezi přípravou Máchovy pozůstalosti a majoritní autorskou spoluprací na Sojkově knize._5 Sabina během této doby nejen prodělal zkušenost revoluční, vězeňskou a posléze i konfidentskou, ale především získal veliké zkušenosti jako literát, literární historik a redaktor a podstatně též zdokonalil svoji češtinu. Stich u Sabiny 60. let hovoří o silném vědomí vlastní jazykové normy a dokonce o puristických tendencích v zjištěných redaktorských úpravách, což opravňuje k názoru, že míra těchto úprav u Sabiny postupně narůstala.

Zde vytvořenou analogii mezi oběma předpokládanými interpolacemi navíc potenciálně rozbíjí nabízející se otázka: Byly Máchovi literární odkazy a narážky skutečně tak cizí, jak tvrdí Králík a jak to u Němcové prokázal Stich? Zjevně tomu tak není alespoň u jednoho typu aluze, totiž u počátečních mot v próze, která Mácha vpisuje zcela pravidelně. Do kontextu svého Křivokladu tak volně zapojil zejména Bibli a Alexandreidu, v Marince se jedná především o autocitace včetně vložených písní. Zvláštním případem jsou Cikáni, v nichž rozsáhlé úvodní moto z polské poezie předchází každou kapitolu;_6 je tak možné, že polská mota ve vzájemném kontextu tvoří vlastní novou významovou vrstvu, která Máchův román strukturně dourčuje.

V těchto příkladech se ovšem jedná o aluze podstatně odlišného typu, než jaké identifikovali oba zmínění badatelé ve svých pracích. To by však nemuselo vadit. Zůstává faktem, že rozsáhlé výpisky z četby včetně výroků vhodných pro potenciální citaci Mácha shromažďoval ve svých zápisnících (z nichž pak, jak zjistili editoři kritického vydání, čerpal pro své práce, nejmarkantněji právě pro mota k Cikánům). Citátovost tedy Máchovu „tvůrčímu procesu“ není bytostně cizí. A je zde ještě další fakt, který v kontextu diskutované problematiky nebyl dosud zmíněn. Součástí Máchova dopisu Hindlovi je i úzkostlivě přesné vyúčtování za odeslané knihy. Jedná se sice o jiná díla, než na která Mácha v dopise aluduje (ovšem s výjimkou Máje), přesto ale tento fakt s nezvyklým nakumulováním literárních narážek může volně souviset.

Fakta jsou jasná, problém je vyvodit z nich závěr. Králíkem navržená interpolace, jak zde byla naznačena, není jednoznačně doložitelná a bylo možno uvést i důvody proti ní (které však mají ponejvíce ráz domněnky). Stejně tak by bylo nemožné určit v Máchově dopise přesné hranice cizího textu (jako to ostatně odmítl udělat i Stich ve zmíněném dopise Boženy Němcové). Přesto však je Sabinův zásah v tomto konkrétním případě zjevně velmi dobře možný.

Podobně rozporných – byť patrně ne tak markantních – případů by v literatuře vztahující se ke králíkovské debatě jistě bylo možné nalézt víc; i v nich by ale zásadním problémem byla jednoznačná průkaznost. Nezbývá tedy než uzavřít celý exkurz zcela banálně: nejen Máchovi čtenáři, ale bohužel i jeho vydavatelé si budou muset zvyknout, že vůči některým problémům týkajícím se Máchova díla budou už vždy zcela bezmocní.

II. Sabina vs. Emanuel Arnold (Problém autorství Dějů husitů)
Povahu problematiky autorství u Karla Sabiny pomůže dokreslit následující příklad. Jedná se o knihu Děje husitů s zvláštním zhledem na Jana Žižku, vydanou ve třech svazečcích roku 1848 v Praze pod jménem Emanuela Arnolda, Sabinova přítele a kolegy z Občanských novin i radikálnědemokratického Repealu. O Arnoldově autorství díla vyslovil silnou pochybnost Eduard Bass ve svém slavném Čtení o roce osmačtyřicátém (poprvé v Lidových novinách 1938), který je jednoznačně přisoudil Karlu Sabinovi; otázka dodnes není spolehlivě vyřešena. V rámci Sabinova díla by měl tento text význam vcelku marginální, zatímco editor spisů Emanuela Arnolda (1954) Václav Osvald jej poněkud neodborně, bez jediné zmínky o problémové atribuci, klasifikuje jako Arnoldovo životní dílo. Pozdější autor arnoldovské monografie Josef Kočí považuje Děje husitů za text nad Arnoldovy síly a vyslovuje domněnku, že Arnold pouze provedl konečnou redakci spisku, jehož faktickým autorem je Sabina; přesto ale nelogicky stále označuje Děje za „Arnoldovy“ a hledá v nich jeden z klíčů k jeho charakteru (Kočí 1964, s. 21n.).

Bass své tvrzení opírá o zajímavou tezi, že Sabina poměrně běžně publikoval své texty pod jmény svých spolupracovníků, kteří nebyli tolik pronásledováni policejním dozorem a měli tedy i více šancí uspět u cenzora. Sabina prý psal tyto texty víceméně pro honorář, který zoufale potřeboval, a přátelům ponechával literární slávu. Bass v tomto přístupu neviděl podvodné jednání, ale právě naopak s pochvalou konstatoval, že „v tom ohledu je Sabina první český literát profesionál, který s vědomím, že se živí svým pérem, spojuje jako samozřejmost, že tuto svou schopnost může i pronajmout a prodat“ (Bass 1963: 430). Jako příklad Bass jmenuje Sojkova Jasoně a Naše muže. E. F. Velc ve svých upomínkách zmiňuje v obdobném kontextu i německy píšícího Ignaze Kurandu, o němž se prý okolo roku 1848 mluvilo, „že si plody ducha dluží od Karla Sabiny a jemu za to podle váhy platí“ (Jirásek 1907, s. 611). Týž typ spolupráce mezi Sabinou a Arnoldem pak dokazuje známý protijezuitský leták rovněž ze čtyřicátých let.

Přesto však jsou argumenty pro Arnoldovo autorství spisku na první pohled z těch, jimž je třeba věnovat pozornost. Arnold se totiž o své práci na Dějích husitů explicitně zmiňuje v nedochovaném torzu svých německy psaných pamětí, které dnes známe pouze z českého překladu Roberta Maršana (otištěny v Květech 1898, odtud i ve spisech). O svém záměru se prý nejprve radil s „několika znalci“ (známá je historická anekdota s Palackým, srov. u Basse) a na jejich všeobecné vybízení i z puzení vnitřní potřeby pak knihu „s energickou rychlostí“ sepsal (Arnold 1954, s. 470). S mnoha podrobnostmi dále líčí svoji svízelnou ilegální pouť do saského Lipska, od polského povstání v roce 1830 ráje nakladatelské svobody pro německy i česky píšící Rakušany, aby zde knihu vydal (ta pak ale vyšla v Praze u Vetterlové). Z různých pasáží Dějů je vesměs sestaveno i několik článků, oslavujících v revolučním duchu Jana Žižku, které Arnold otiskl pod svým plným jménem v Občanských novinách v první polovině roku 1849 (srov. ve spisech)._7 Není-li tedy Arnold autorem knihy, musel se po léta dopouštět vědomé mystifikace. Bassova hypotéza ale předpokládá, že to by Arnold dělal pouze ve svém vlastním zájmu, a z tohoto pohledu se dokonce i série kompilovaných článků jeví jen jako logické zacházení s textem Dějů jako s vlastním majetkem.

Přihlédneme-li k širším okolnostem, ukazuje se možnost soustavně prováděné mystifikace skutečně jako pravděpodobná. Na Sabinovo autorství Dějů husitů totiž ukazuje řada fakt. Už samo téma je Sabinovo, který od roku 1844 publikoval neukončený cyklus historických povídek o Žižkovi Obrazy ze XIV. a XV. věku (původně zamýšlených jako rozsáhlý román pod titulem Husité) a v Lipsku roku 1846 historický spisek Ján Hus z Husince (česky). Arnold podle všeho k podobnému podniku neměl dost spisovatelského talentu ani historických vědomostí. Sabina navíc roku 1849 před vyšetřovací komisí vypověděl, že svůj román s tematikou husitských válek zpracoval na Arnoldovo naléhání též jako historické dílo, které Arnold vydal s časovou prodlevou po březnu 1848 (tento údaj bohužel čerpám pouze z monografie o Arnoldovi, srov. Kočí 1964, s. 21). Toto „doznání“ při policejním výslechu, náhodně vyplývající z kalkulu obou stran, by samo o sobě nemuselo mít velkou váhu; avšak kromě toho, že podává odpovídající časové údaje, navíc i poměrně trefně vystihuje hlavní rozdíl mezi cele literárními Obrazy a beletrizovaným historickým vyprávěním, zbaveným všech fiktivních postav, jakým jsou Děje. Tento možný doklad literární spolupráce mezi Sabinou a Arnoldem dále zvěrohodňuje známý fakt, že už roku 1845 Arnold financoval vydání dvou svazečků Sabinových Povídek, pověstí, obrazů a novel.

Podstatně důležitějším argumentem, majícím hodnotu precedentu, je však Arnoldovi připisovaný Sabinův protijezuitský pamflet Držená řeč od generála jezuitů…, který vyšel v únoru 1847._8 Pamflet vznikl jako reakce na zprávu o chystaném znovuzavedení jezuitského řádu, který byl v Rakousku zrušen roku 1773. Podle Velcova údaje zvěst pobouřila zejména celý Repeal, až „konečně se něco mladších literátů našich usneslo vydati plátek“ (Jirásek 1907, s. 296). Ten vyšel ve formě fiktivní řeči generála řádu o mocenských snahách jezuitů v Čechách. Velmi jízlivě jsou zde zmíněny cíle jezuitů i prostředky, jimiž jich chtějí dosáhnout (hned v prvním bodě: „my chceme na národy tmu uvaliti, neboť Bůh též noc stvořil“); není vyloučeno, že je řečí inspirován i slavný Havlíčkův Jezovitský marš. Leták, jehož se v jediném dni prodalo snad několik tisíc výtisků, založil Arnoldovu velikou oblíbenost v českém národě, ale též jeho doživotní perzekuci rakouskou policií. Při výsleších označil Arnold sebe za jediného iniciátora a původce celé věci a odmítl jmenovat kohokoli dalšího. Proto byl po několika týdnech vyšetřovací vazby odsouzen k dalším sedmi měsícům žaláře a tiskařka Vetterlová, kterou prozradila nerozmetaná sazba, k pokutě.

Už Riegrův slovník udává, že to nebyl Arnold, ale Karel Sabina, kdo „psal též spisek proti jezuitům, jejž Arnold vydal“. Nejdůležitější svědectví, jak objevila M. Tučková (1946), však pochází ze Sabinova pera. Ve svém pozdním románě zčásti memoárového rázu Král Ferdinand V. Dobrotivý a jeho doba se Sabina v autostylizované postavě Václava nepokrytě vyjadřuje k některým událostem čtyřicátých let včetně aféry s protijezuitským pamfletem. V jedné ze scén románu hovoří Arnold s Václavem o chystaném příchodu jezuitů. Na Arnoldovu výzvu, že by se s tím mělo něco dělat, se oba dohodnou, že Václav sepíše leták, který Arnold vydá (Sabina 1875, s. 1273n.)._9 Sabina též pochvalně zmiňuje Arnoldovo chování při následných policejních výsleších: „Arnold vzal na sebe celý hřích, nejmenoval ani spisovatele, ani tiskaře a dal se na osm měsíců těžkého žaláře odsoudit“ (tamtéž, s. 1289). Arnold tedy zavdal k sepsání letáku rozhodující podnět, financoval jeho vydání a podle Velce jej dokonce vlastnoručně vysázel. Jeho statečné jednání při vzniklém procesu mu navíc dává i určité morální právo na autorství letáku._10 Jeho faktickým autorem ale Arnold není – tím je Karel Sabina.

Zajímavým doplňkem textologické problematiky Držené řeči je mladší, obsahově stejnorodý spisek Jezovitské melodie, publikovaný pod pseudonymem Josef Jiří Polabský ve dvou vydáních krátce po sobě (1866 s vročením 1867 a počátkem roku 1867). Tento veršovaný pamflet, jak udává Lexikon české literatury (pod heslem Mikuláš a Knapp), sepsal tehdy začínající dramatik J. J. Stankovský, dlouho však byl připisován Sabinovi. Tento údaj podává už Riegrův slovník, což přinejmenším dokazuje, že Sabina byl ve své době znám jako autor podobných spisků. Ještě roku 1936 na něm Ferdinand Strejček mylně zčásti založil svoji sabinovskou apologii, v jejímž rámci dnes těžko dostupný dokument přetiskl a bohatě okomentoval. Přímá inspirace Stankovského pamfletu Sabinovou Drženou řečí je však patrná – Strejček dokonce určuje, která z melodií obsahem odpovídá kterému bodu řeči řádového generála jezuitů ze staršího letáku.

Příklad s protijezuitským letákem vedle dříve jmenovaných argumentů podstatně zvyšuje pravděpodobnost Sabinova autorství Dějů husitů, vlastní kritický důkaz o něm ale nepodává. Chybějící důkaz však zřejmě přináší málo známá sabinovská studie, na kterou bych zde rád blíže upozornil. Jedná se o diplomovou (v dobovém označení disertační) práci Miroslavy Tučkové o Sabinově beletristické próze (1946). Tučková přesvědčivě vztáhla Děje k textu, který k nim má ze Sabinova díla nejblíže, k Obrazům ze XIV. a XV. věku. Autorka sama je nálezkyní jediného dochovaného výtisku čtvrtého dílu Obrazů s názvem Číšník, jehož náklad byl podle všeho po vytištění zabaven a zničen cenzurou._11 V nejlepší kapitole své rozsáhlé monografie, která podává nejpodrobnější komentář k Obrazům v sabinovské literatuře, se Tučková rovněž věnuje vzájemnému textovému poměru mezi Sabinovým Číšníkem a prvním ze tří svazečků Dějů husitů.

Z původně plánovaných šesti dílů Obrazů Sabina úspěšně vydal tři, nepočítáme-li zkonfiskovaného Číšníka. Tučková proto předpokládá, že tři svazečky Dějů představují jakési dovršení šestidílné stavby (s největším množstvím styčných bodů právě mezi nově nalezeným Číšníkem a prvním dílem Dějů). Děje husitů zmiňují jen okrajově Husovo působení a první husitské války, které jsou obšírněji líčeny v Obrazech, a končí smrtí Prokopa Holého v lipanské bitvě roku 1434, tedy logickým vyvrcholením husitských dějin, k němuž líčení v Obrazech už nedošlo. Rovněž teprve v Dějích je podrobně popsána smrt protagonisty Obrazů Jana Žižky. Sabina proto podle Tučkové Děje napsal jako „jakýsi historický výtažek a doplněk Obrazů, zvláště jejich čtvrtého dílu, a jakési pokračování v započaté jejich historické linii“ (tamtéž, 121).

Mezi Číšníkem a počátečním svazkem Dějů Tučková skutečně nalezla četné zarážející textové shody, některé dokonce na úrovni několikavětých úseků. Podobně rozsáhlou výpůjčkou z o rok dříve tištěných Sabinových Vesničanů navíc autorka dokumentuje přítomnost „čistě sabinovských“ reflexí v textu Dějů. Současně v obou textech o husitech odhalila i prakticky totožný způsob bezostyšného využívání historických pramenů, jimiž jsou v obou případech zvláště Letopisy (Palackého vydání) a Hájkova kronika. Autor Obrazů i Dějů si totiž zcela bez skrupulí z předloh vypůjčoval celé pasáže, které prostě nebo s malými změnami převedl do novočeštiny a případně je rozepsal do dialogů. Některé ze shod mezi Ději a Obrazy, ke kterým Tučková poukazuje, jsou dokonce víceméně totožné citace z použitých historických materiálů, což prakticky vyvrací všechny pochybnosti o tom, že obě prózy pocházejí od téhož pisatele. Sama autorka je přesto v hodnocení výsledků svých výzkumů opatrná; za bezpečný důkaz považuje pouze hypotetický nález autografu Dějů, který by pocházel ze Sabinovy ruky._12

Otázka Arnoldova autorského podílu na Dějích husitů se tak zcvrkla na Kočího hypotézu, že Arnold při konečné úpravě spis rozhojnil „některými aktualizujícími
vložkami“ (1964, s. 21; viz též výše). Kočí zde má patrně na mysli především pasáže, které jsou zřetelně graficky odlišeny od ostatního textu, tj. několik poznámek pod čarou. Ty byly do textu vloženy až krátce před jeho vytištěním, jak zjevně naznačuje jejich časový obsah. Vedle úvah a narážek v duchu probíhající revoluce se v nich vyskytuje i několikeré přirovnání Žižky a Prokopa Holého k Napoleonovi. Jako možný autor se proto opět nabízí Karel Sabina, který roku 1848 v Praze v tiskárně synů Bohumila Haase vydal biografický spisek Napoleon Buonaparte (podle Sojkova upřesnění napsaný už roku 1846). V tomto případě je však skutečně třeba pokládat za autora Emanuela Arnolda, neboť názory a formulace z poznámek se téměř doslovně opakují v jeho pamětech (byť psaných německy) i v Popsání cesty… z roku 1849, u něhož je Arnoldovo autorství rovněž nepochybné. Předchozí úvaha tedy potvrzuje Bassovu alarmující hypotézu, že dva klíčové texty, na nichž se zakládá dobová sláva Emanuela Arnolda, pocházejí z pera jeho přítele Karla Sabiny. Oblast, do níž Sabina autorsky zasahoval, je zjevně obrovská a kromě Arnoldova díla přesahuje přinejmenším ještě do textů podepsaných jmény J. E. Sojka a I. Kuranda. Dílo Karla Hynka Máchy do ní naproti tomu v žádném případě nelze zahrnovat – nemůžeme v tomto smyslu přehlížet ani fakt, že Králíkovo podezření na obskurně motivovanou falzifikaci naprosto nelze uvést v soulad s Bassovou hypotézou, že Sabina slabším autorům za úplatu poskytoval svůj talent a z něho plynoucí slávu. Přesto je nesporné, že i ono se s oblastí Sabinova autorství okrajově stýká.

POZNÁMKY
_1
Rámcovou charakteristiku polemiky v celém jejím průběhu včetně seznamu příslušné literatury podávám v edici Máchových próz, připravované pro Českou knižnici za spolupráce Z. Hrbaty, M. Procházky a editora M. Stluky.

_2
Viz O. Králík, Dvě kapitoly o Máchově jazyku (Slovo a slovesnost 25, 1964, s. 174–188) a Máchův jazyk a obrozenská čeština (Slovo a slovesnost 27, 1966, s. 316–326); B. Havránek, K jazyku Karla Hynka Máchy (Slovo a slovesnost 25, 1964, s. 247–253) a Ještě k poměru Máchova jazyka a obrozenské češtiny (Slovo a slovesnost 27, 1966, s. 326–333). Tyto podněty nově zvážil a doplnil opět A. Stich ve své edici Polákovy Cesty do Itálie (Odeon, Praha 1979, s. 365n.; editor podepsán jako Felicitas Wünschová). – Havránkova polemika s Králíkem ovšem traktuje polákovskou edici v rámci obecnější problematiky autorského jazyka, konkrétně Máchova; v tomto ohledu mírou informovanosti i úrovní zpracování dodnes udivuje především Havránkova stať z roku 1964, která patrně představuje nejzazší možnosti i hranice filologické metody v textologii.

_3
Ve slovech „jako by mně neznámý byl mně neznámou napsal i posuzoval báseň“ se Mácha podle Králíka se zcela nepochopitelnou lhostejností odcizuje svému vlastnímu výtvoru, který všude jinde – i na dvou jiných místech téhož dopisu – má pro něho kardinální důležitost; rozpor Králík považuje za důkaz Sabinova zásahu. Ve skutečnosti ale v celé pasáži Mácha popisuje svoji depresi, kterou v něm vyvolalo Lořino těhotenství (a otázka paternity); v tomto stavu jím prý nepohnula dokonce ani zdrcující Tomíčkova kritika. Lhostejnost je tu tedy zcela zdánlivá a Mácha ji vyjadřuje jen jako paradox, jemuž sám (ve stylizaci) nemůže uvěřit.

_4
Koncem roku 2002 jsem měl možnost krátce konzultovat problém s autorem. Profesor Stich mne ujistil, že jej věc zajímá a že se k ní vyjádří, pro nával důležitější práce to však už bohužel nestačil.

_5
Máme však důkaz o krátké, ale významné Sabinově spolupráci na přípravě Máchových spisů u Kobra, která proběhla počátkem roku 1860, a to ze Sabinova vlastního dopisu J. V. Fričovi, který otiskl J. Loužil v České literatuře (Sabina zde sám sebe zmiňuje ve 3. osobě): „…půldruhého léta choval Vorlíček Máchovy spisy u sebe k – srovnání! – a sepsání kratičkého životopisu, a poslal je po 18 měsících nesrovnány bez životopisu teprve tenkráte nazpět, když mu Jeřábkovic hodili proces na krk! – Sabina je srovnal za tři dni a napsal úvod“ (Loužil 1962, s. 103). Vzhledem k popsanému způsobu práce nepovažuji za příliš pravděpodobné, že by se Sabina na přípravě Máchových spisů podílel ještě poté (oba svazky vyšly u Kobra roku 1862).

_6
Původcem této techniky je Walter Scott; z velkých evropských autorů takto ovlivnil např. Stendhala.

_7
K těmto okolnostem je třeba připočíst ještě fakt, že zmíněný editor Arnoldových spisů V. Osvald částečně prováděl atribuci podle dvou jazykových jevů, prý typických pro Arnoldův projev: hojného užívání vztažného an a četných chyb v přechodnících a interpunkci. Tyto jevy jsou však ve své době obecné a je nasnadě, že určovat podle nich autorství odpovídá pouze příslovečnému „přání otcem myšlenky“. V Dějích se navíc an vyskytuje jen poměrně zřídka a v protijezuitském letáku, ve spisech rovněž otištěném, dokonce pouze jednou v titulu.

_8
Podle Ferdinanda Strejčka (1936, s. 25), který prostudoval příslušnou dokumentaci Archivu Ministerstva vnitra, byl leták vytištěn už před vánocemi 1846. Tento údaj ale není podložen, neboť první policejní zpráva, kterou Strejček uvádí, pochází až z 5. března 1847. Jsem tedy nucen respektovat Arnoldův údaj z pamětí, přestože právě v otázce autorství letáku jsou záměrně nespolehlivé. Vytištění a rozšíření letáku zpodobil jako románovou scénu i K. Sabina (1875; viz dále v textu), který udává datum pozoruhodné svou přesností: 22. ledna 1847. Podle Sabiny mohl být leták okamžitě rozšířen mezi stovkami lidí, kteří se toho rána sešli přihlížet popravě vraha.

_9
Tato románová scéna přesně odpovídá názoru Eduarda Basse, který vytvořil obraz Arnolda jako nadšence, schopného směle zaranžovat i financovat různé literární plány, jež ale sám nedokáže realizovat, a pisatele tedy najímá. Je pozoruhodné, že Bass scénu nezmiňuje, ač právě ona by jeho slovům dodala největší váhy. – Sabinův rozsáhlý román, místy téměř suplující žánr pamětí, je vůbec velmi málo známý. Anonymní text, dochovaný pouze v jediném výtisku v Národní knihovně, by si zasloužil podrobné prozkoumání historikem, který by v něm jistě mohl nalézt některé dosud neznámé údaje o předbřeznových a revolučních událostech, ale též o Repealu, Arnoldově biografii aj.

_10
Stejně tak tu ale lze vidět i poněkud nepochopitelnou ješitnost, s níž Arnold mermomocí trval na tom, aby byl považován za autora textu, který nenapsal.

_11
O svém nálezu Tučková rovněž informuje ve Slovesné vědě z roku 1951. Výtisk Číšníka, nalezený v knihovně Slovanského semináře Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, je bohužel neúplný (autorka na základě přesvědčivých indicií uvádí, že chybí posledních 16 stran).

_12
Druhý možný důkaz opět přináší zmíněný Sabinův román, v němž se na jednom místě o Arnoldovi praví, že „sepsati dal spis o Janu Husovi“ (Sabina 1875, s. 1294). Tučková se domnívá, že se jedná o Sabinovu historickou práci Ján Hus z Husince. Ta však byla vytištěna už roku 1846, kdežto Sabina hovoří o textu napsaném až po vydání letáku Držená řeč, tedy nejdříve v průběhu roku 1847 (Tučková Sabinův historický spisek nečetla a neznala jeho dataci). Je tedy pravděpodobnější, že se jedná o Děje husitů.

LITERATURA

Arnold, Emanuel: Sebrané spisy. Státní nakladatelství politické literatury, Praha 1954.

Bass, Eduard: Čtení o roce osmačtyřicátém. Československý spisovatel, Praha 1963.

Jirásek, Alois (red): Z pamětí samotářových. (Výtah z netištěné Knihy vděčných upomínek F. E. Velce), Zvon 7, 1907.

Králík, Oldřich: Demystifikovat Máchu. Profil, Ostrava 1969.

Loužil, Jaromír: Dva dopisy Karla Sabiny Josefu Václavu Fričovi. Česká literatura 10, 1962, s. 100–105.

Mácha, Karel Hynek: Literární zápisníky, deníky, dopisy. (Spisy sv. 3). Ed. K. Dvořák a R. Skřeček. Odeon, Praha 1972.

Sabina, Karel: Král Ferdinand V. Dobrotivý a jeho doba (Původní román z nejnovějších časů). Alois Hynek, Praha. Anonymně, bez data (1875), 1535 s.

Stich, Alexandr: Sabina–Němcová–Havlíček (Textologický a stylistický příspěvek k sporům o Sabinových zásazích do cizího díla). Jako Stylistické studie III. ÚJČ, Praha 1976.

Strejček, Ferdinand: Spolutvůrce „Prodané“ národ neprodal. Mladá Boleslav 1936.

Tučková, Miroslava: Beletristická prosa Karla Sabiny (disertační práce). Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 1946, 293 s., nepublikováno.

Tučková, Miroslava: Nově objevené dílo Karla Sabiny. Slovesná věda 4, 1951, s. 67–70.