1

Kapitolka z knihy Pavly Buzkové Krize ženskosti, kterou jsme nazvali Mateřství podle Belliniho, je téměř osmdesát let stará (vyšla poprvé roku 1925). Přetiskujeme ji nejen proto, abychom připomněli osobnost této literární a divadelní kritičky a rovněž pokrokové feministky, ale také proto, abychom ji konfrontovali s mnohem mladší studií Julie Kristevy, jejíž část pod shodným názvem přetiskujeme na dalších stranách časopisu. Obě tyto úvahy nad Belliniho obrazy vnášejí neklid do jistoty symbolického zobrazování a výkladu funkce mateřství v západní kultuře.
–sse–

Kam však uteče naše štvaná moderní Helena, když staré nebe se zhroutilo a nové je dosud uzavřeno její nevědomosti a zaostalosti? Vyšplhá se k němu po těch zdánlivě tak svévolně pohubených mužských tělech, nebo se s nimi zřítí v záhubu? (Buzková 1925b, s. 250)

Špičkový vědec naší doby praví, že filozofie minulosti uměla klást geniální otázky, věda že však dnes na rozdíl od ní dovede klást odpovědi. Mezi otázkou a odpovědí je ale ontologicky vzato propast. Otázka se může týkat tajemství, věcí nejvyšších a absolutních, může se týkat věčnosti a smyslu všeho. Odpověď je vždycky jen částečná a relativní.

Možná, že smyslem smyslu není být smyslem něčeho po způsobu významu, nýbrž být smyslem pro po způsobu oka, ucha, hmatu, čichu a chuti. Možná, že právě takto by bylo možné spojit to, co je od sebe zbytečně odtržené, ačkoliv se navzájem určuje: smysl jako smyslový orgán, tedy smysl, jehož pramenem je smyslová zkušenost, vnímání, a smysl jako produkt diskurzivních operací, jimž je smyslovost podrobena proto, aby ze sebe vydala cosi čistého – všeho smyslového zbaveného. Možná, že smysl vůbec není nic abstraktního, nýbrž cosi jako elementární zkušenost.

Často vidíme zakrnělá těla, těla, která jsou pouze naznačená jako panáčci z čárek nebo jsou prázdnými slupkami, těla, která dole ztrácejí kontury, ústí do čáry, těla, tenká a malá pod všemocnými hlavami.
Ch. Schachtner[ová]: Geistmaschine (1993)

Je zřejmé, že Deleuzovu esej (1967) je možné číst jako kritiku pojmenování – pojmu – vydělení: existuje něco, co ještě nemá jméno, je před jménem, výkladem, vydělením. Masochovy texty už začínají pojmenovávat, vydělovat, ale „Masoch [ještě] mluví jazykem, v němž se folklórní, historické, politické, mystické a erotické, národní a perverzní úzce propojují a vytvářejí jednu mlhovinu, skrývající údery bičem“ (12), a sám je v rámci této „mlhoviny“, příznačné podle Deleuze pro 19. století, dlouho čten – jeho psaní má úspěch, nepohoršuje, nezaráží.

…ich bin auf der Flucht
vor aufgebrachten Massen
quer durch die Wildnis
am Ende angekommen
warte lange schon am Eingang
stumm und ohne Plan

Soubor Blažíčkových textů Kritika a interpretace, připravený s mimořádnou péčí Michaelem Špiritem v nakladatelství Triáda a zahrnující celé spektrum literárněvědných žánrů, je mimořádně významný ve více ohledech, chtěl bych zde však zmínit jen dva hlavní.

A on jak ten, jenž ví dost o člověku,
Mi odpověděl: „Těch zmatků se zbav
A strach umrtví, jsi zas v jeho vleku.
Jsme na místech, kde spatříš teskný dav,
Dar rozumu zmařil houf nedouků,
Je žalostný ten zástup prázdných hlav.
Nato sevřel mi povzbudivě ruku
a usmál se a dál mne odváděl
Do útrob tajemství a změti zvuků.
Dante Alighieri: Božská komedie

Člověk si vždycky něco nadrobí. Oslněn nezávazností slůvka „glosa“ přislíbí napsat a rozepsat cosi, co už v podstatě napsal na půldruhé stránky jinam. Pak se dozví, že ona „glosa“ by neměla jít pod rozsah pěti stran. A nakonec přijde název časopisu: Slovo a smysl. To už je veškerá rozjuchanost pryč, neboť vybídnutí v názvu skryté je jasné: Slova, která napíšeš, by měla mít také smysl.