Oběť, spotřeba, psaní

…ich bin auf der Flucht
vor aufgebrachten Massen
quer durch die Wildnis
am Ende angekommen
warte lange schon am Eingang
stumm und ohne Plan

Podle Maurice Blanchota požaduje dílo po tom, kdo ho činí, oběť (Blanchot 1999, s. 322). Abychom tuto oběť pochopili, museli bychom začít psát. Abychom se touto obětí stali, museli bychom začít číst. V každém případě bychom se stali překážkou, momentem, který uniká všeobecné produkci; svátku směny. Přidržíme-li se Blanchotovy terminologie, z ekonomie, jež vládne dni, bychom se stali součástí ekonomie, které vládne noc. Stali bychom se mezním bodem a zároveň principem této druhé ekonomie, již nelze nechápat než jako dar, jehož závazek myšlení ukládá trojice knih Prokletá část od Georgese Bataille.

Začali jsme obětí, protože právě ta je středem, který se přemisťuje všemi třemi knihami, protože právě ta je oním unikajícím středem, jejž všechna místa v Bataillově myšlení hledají. Je i oním místem, díky kterému tyto knihy bloudí v jiných knihách. Protože ke knihám se budeme neustále vracet, aniž bychom tento návrat někdy, dnes nebo zítra, ukončili. Bataillovo psaní pro myšlení objevuje rozsáhlou říši neužitečného, jež uniká světlu utilitárního a zároveň je jeho temným souputníkem. Vedle všeobecného růstu, hromadění, užitné produkce nachází pohyb plýtvání, výdeje, ztráty, na jehož nedosažitelném začátku a nezavršitelném konci stojí oběť; riziko oběti. Bataillovo myšlení je nejsilnější právě tam, kde ve světě bez věcí nachází místo, z něhož člověk volá přímo do tváře nepřítomných bohů.

„Obětování chce v oběti zničit právě věc, pouze věc. Obětováním se ničí reálná pouta podřízenosti předmětu, oběť se vytrhuje světu utility a vydává se světu nepochopitelného rozmaru“ (Bataille 1998, s. 254). Nepochopitelný rozmar… Proužek cigaretového dýmu mezi slovy. Ale je to až Blanchot, kdo nás učí chápat tato slova, rozumět tam, kde selhává řeč a přichází na řadu intimita. Rozumět tam, kde není třeba rozumět. Blanchot mluví o druhé noci, která nastane tehdy, uvědomíme-li si, že v první noci vše zmizelo, a která je tak vědomím toho, že vše zmizelo. Vědomím, které v naprosté tmě vyjevuje to vlastní z věcí, jež zmizely. Vědomím, které můžeme s klidným srdcem označit za základní rys řeči.

Druhá noc je vlastní krajinou oběti: „Když se zvíře ocitne na oltáři, kde je obětováno, přichází ze světa věcí člověku uzavřených, které pro něj nic neznamenají, které zná zvnějšku, do světa, který je pro ně imanentní, intimní, blízký jako žena při tělesném splynutí“ (Bataille 1998, s. 254). Jako i všude jinde, mluví zde Bataille o komunikaci, která je pro něj setkáním s posvátnem, s božským, s tím, co svět produkce a řádu skutečnosti vylučuje z univerzálního oběhu.

Nacházíme se tu na prahu zvláštního šílenství; šílenství natolik odpudivého, že mu odmítl podlehnout i sám jeho původce. Když měla na konci třicátých let společnost Acephale, již Bataille spoluzakládal a která chtěla zkoumat posvátné, stvrdit lidská oběť, ani Bataille, ani kdokoliv z jeho společníků nebyl schopen obětovat, všichni se nabízeli pouze jako oběť. Přesto tím Bataillova vymknutá slova neztrácejí platnost, naopak: o to více potvrzují hranici, jíž je třeba překročit proto, aby se vesmír schoulil do kýžené rovnováhy. Je to tentýž nezdar, který zažil Artaud se svým krutým divadlem.

Ale je to právě toto nepochopitelné šílenství, které více než cokoliv jiného vymezuje oběť, jež se rozumu jeví tak nesmyslná, tak prázdná. Bataille ale, v každém okamžiku, nepřestává vidět síly, vůči kterým je rozum nepatrným pohybem mušle na břehu rozostřeném vlnou. V trhlině, kterou vyjevuje šílenství oběti, tuší posvátné, mytické, které – zůstaneme-li pro tuto chvíli v Evropě – církev zredukovala na podivný vyprázdněný rituál, jenž kromě lesku postrádá vše, co si nárokuje nabízet. Ani na okamžik nesmíme přestat myslet na rovnováhu, o kterou zde jde. Rovnováha je zákon světa, který Bataille líčí s nadhledem starého zvrhlíka, jenž po dešti kráčí z bordelu, klapaje deštníkem o mokré dlaždice. Zákon, jemuž se není možné vyhnout: nevystřídá-li akumulaci neplodné plýtvání, hrozí vyschnutí všech pramenů, anebo zavalení totalitou věcí. Rovnováhu Bataille nachází daleko od rozzuřených davů, jež objevuje José Ortega y Gasset a jež jsou konečným důsledkem absence posvátného ve tváři předchozího století.

„Aztékové, o nichž budu především hovořit, jsou z morálního hlediska naším opakem … Jejich pojetí světa se diametrálně a pozoruhodně liší od pojetí, jímž se při své činnosti řídíme my. Spotřebě náleželo v jejich myslích stejné místo jako produkci v našich. Záleželo jim na oběti stejně jako nám na práci“ (Bataille 1998, s. 52).

Oběť vytrhává společnost z řádu věcí, z řádu práce; nikdy u Bataille ani u Blanchota nesmíme zapomínat na Hegelovo pojetí práce jako negace, stejně tak jako nikdy nesmíme zapomínat na to, že je zde ještě jedna negace – ta, která na rozdíl od práce popírá vše, co je. Aztékové nacházejí cestu k posvátnu; cestu, která Bataille fascinuje stejnou měrou, jakou náš klid děsí její hrozivý projev – vytržené pulzující srdce. Život proti smrti? Tak se to možná zdá z křesla vedle pohovky, skutečnost je prostá utišující síly protikladu: Aztékové místo toho napínají život ve smrti a smrt v životě.

Mluví-li Bataille o tom, že při obětování není vždy nutné zničit věc, ale to, co se stalo věcí, mluví o negaci práce, o negaci, která popírá „utilitární vztah mezi člověkem a zvířetem nebo rostlinou“ (Bataille 1998, s. 64). Jak dále poznamenává, účelem obětování není zánik, ale splynutí, přijímání. Teprve v oběti zaniká artikulace, která mezi věci a osoby staví vzdálenosti a rozdíly. Svět, k němuž směřuje oběť, svět, jejž tak děsivě znaly oběti Aztéků, je světem jednoty – světem intimity.

Jak si všímá Bataille, řád intimity postrádá starost o „to, co bude“, o „čas, který teprve nastane“, a umožňuje tak v „tom, co je“ neuspořádanou a bezodkladnou spotřebu všech nashromážděných statků. Schopnost Aztéků uspořádat tuto děsivou slavnost, v níž se intimita snoubí se zachováním rodu, byla podle Bataille tím, co je oddělovalo od úpadku, co odráželo způsob, jakým ve vesmíru proudí energie; vyvážení pohybů produkce a plýtvání. „Platný je pouze exces, který překračuje hranice a jehož konzumace bude hodna bohů. Za tuto cenu se potom lidé vyhnou úpadku, za tuto cenu se zbavují tíže, kterou je zavaluje lakotnost a chladné počtářství řádu skutečnosti“ (Bataille 1998, s. 70).

Patří k fascinujícím rysům Blanchotova myšlení, že tuto schopnost marnotratného chování, neužitečného plýtvání, které patří k základním principům zachování života, nachází v subtilní oblasti psaní, jež – jak se zdá – v říši znaků již téměř nikoho nezajímá. Nezájem o psaní pak navíc umocňuje skutečnost, že jen málokdo umí psát.

Blanchot v eseji Literatura a původní zkušenost (Blanchot 1999, s. 283–340) – stejně jako i v jiných svých esejích – vyvolává rozdíl práce a tvorby: zatímco práce neguje hmotu, aby vytvořila předmět, dílo zjevuje to, co v předmětu mizí. „[…] jestliže kámen používá sochař a jestliže kámen používá také cestář, ten první ho využívá tak, aby nebyl využit, spotřebován a popřen použitím, ale aby byl stvrzen, odhalen ve své temnosti, aby byl cestou, která vede jen k němu“ (Blanchot 1999, s. 304).

Básník, jehož tato temnota věcí (temnota, kterou vyjevuje druhá noc, kdy není vidět nic než to, že vše zmizelo) řečeno s Blanchotem vábí, čelí krajnosti nicoty. To, s čím zachází, k čemu se obrací a co se obrací na něj, je nevyslovitelně prázdné, ale právě v této neužitečné, a přesto základní prázdnosti básník nachází plnost. V okamžiku, kdy Blanchot mluví o básníkově sestupu k věcem, jež zmizely, mluví o oběti: „Z hlediska díla […] je jasně vidět, že po tom, kdo ho činí možným, požaduje oběť“ (Blanchot, s. 322). Psaní tak, vedle naprostého odvrácení se k nicotě, vyžaduje i riskantní a nebezpečné hledání toho, co vábí, ale co nelze spatřit, protože není obsaženo v řádu dne. Nalezne-li je však básník, na cestě, která není o nic méně šílená než obětní slavnost Aztéků, podstupuje tutéž oběť, o níž mluvil Bataille, a zakouší tentýž řád intimity. Toto hledání podle Blanchota není ničím jiným než blouděním v exilu intimity, v němž je „umění původně spjato s oním základem bezmoci“ (Blanchot 1999, s. 332).

„Dílo dobývá světlo z temnoty, je vztahem k tomu, co žádný vztah nestrpí, setkává se s bytím dříve, než je setkání vůbec možné, a v místech, kde chybí pravda. Esenciální riziko“ (Blanchot 1999, s. 326). Nepochopitelná a v řádu skutečnosti nesmyslná oběť básníka vyjevuje vlastní povahu psaní, jež na cestě k vyvážení řádu věcí (která má smysl jen v izolaci píšícího a jen pro tuto izolaci), opouští vše, aby nalezlo pouze strašlivou samotu toho, kdo unese slavnost božského.

LITERATURA

Bataille, Georges: Prokletá část, Teorie náboženství.

Herrmann a synové, Praha 1998.

Blanchot, Maurice: Literatura a původní zkušenost. In: Literární prostor, Herrmann a synové, Praha 1999, s. 283–340.

Ad: Georges Bataille: Prokletá část, Teorie náboženství. Herrmann a synové, Praha 1998.

Ad: Maurice Blanchot: Literární prostor. Herrmann a synové, Praha 1999.