Otázka pro... smysl

Možná, že smyslem smyslu není být smyslem něčeho po způsobu významu, nýbrž být smyslem pro po způsobu oka, ucha, hmatu, čichu a chuti. Možná, že právě takto by bylo možné spojit to, co je od sebe zbytečně odtržené, ačkoliv se navzájem určuje: smysl jako smyslový orgán, tedy smysl, jehož pramenem je smyslová zkušenost, vnímání, a smysl jako produkt diskurzivních operací, jimž je smyslovost podrobena proto, aby ze sebe vydala cosi čistého – všeho smyslového zbaveného. Možná, že smysl vůbec není nic abstraktního, nýbrž cosi jako elementární zkušenost.

Nesmyslná otázka je taková, která nenaznačuje žádný směr, v němž by bylo možné hledat přiměřenou odpověď. Což je ale v podstatě stejná situace jako jiná, totiž ocitneme-li se před neřešitelným problémem anebo zabloudíme-li. A bylo by možné ukázat, že tyto situace se v ničem neliší od zdánlivě odlišných jiných, například takových, v nichž je zcela lhostejné, jakým směrem budeme postupovat. Kdybychom žili ve světě, v němž bychom vše, s čím se setkáme, okamžitě rozpoznali a identifikovali, bylo by to stejné, jako když bloudíme. Nesmyslnost je stejně apatická jako hektická: ale vyjde to nastejno. Rozdíl vzniká teprve tehdy, objeví-li se smysl.

Snad odtud je pak možné hledat smysl smyslu: je tam, kde zahlédnu – ne snad hned nějaké východisko, ale – cosi, co se vymyká z jednostejnosti a nerozlišenosti. V tomto smyslu je smysl stále spjat s vnímavostí čili senzibilitou. Není-li něco lhostejné, je to proto, že jsem si toho povšiml, protože to něčím upoutalo mou pozornost. A to, čím něco upoutalo mou pozornost, je právě smysl. Není ani skrytý, ani zjevný: je na rubu toho, co mne začalo přitahovat, jakmile cítím, že jsem přitahován. Je zavinut v nápadném, ale stejně tak i v nenápadném, pokud jsem zaujat rozdílem nenápadného proti lhostejnému, tedy právě nenápadností. Smysl je tam, kde se nerozhoduji: jakmile smysl cítím, nemohu než se snažit dostat se z líce na rub, jinak řečeno smysl explikovat, vymotávat. A přitom se do smyslu stále víc zaplétám, takže nakonec jsem sám úplně jiný, než jsem byl na začátku. To je ostatně jediný důkaz, že tu bylo něco jako smysl.

Miroslav Petříček
Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze