Mateřství podle Belliniho

Kapitolka z knihy Pavly Buzkové Krize ženskosti, kterou jsme nazvali Mateřství podle Belliniho, je téměř osmdesát let stará (vyšla poprvé roku 1925). Přetiskujeme ji nejen proto, abychom připomněli osobnost této literární a divadelní kritičky a rovněž pokrokové feministky, ale také proto, abychom ji konfrontovali s mnohem mladší studií Julie Kristevy, jejíž část pod shodným názvem přetiskujeme na dalších stranách časopisu. Obě tyto úvahy nad Belliniho obrazy vnášejí neklid do jistoty symbolického zobrazování a výkladu funkce mateřství v západní kultuře.
–sse–

Umění vnímá odstínovaněji obsáhlou rozmanitost životních jevů než věda, filozofie, náboženství a morálka. Nedomnívá se tudíž, že popsáním ženy v jejím rodovém poslání lidské samičky ji také cele pochopilo.

Zvlášť nepředpojatým umělcem, který ženství po svém přezkoumává, je Giovanni Bellini ve svém obraze Madona mezi sv. Kateřinou a Magdalenou. Poklidným zrakem sebejistého, harmonického člověka, jenž nehledá již v cizích očích odpovědí k vlastním mučivým otázkám, aniž v umění vyžívá své pudy životem obluzené, Bellini mudrcky utřiďuje ženskost ve tři různé typy, podle jejího trojího vztahu k rozkoši milostné. Nesoudí, nehodnotí, nýbrž opatrně a pátravě dobírá se základní kanavy ženskosti a odhaluje ji úplněji než po něm tolik moderních umělců. Nechce nám svými třemi typy věčného ženství Bellini snad dokonce říci, že každý po svém slouží v podstatě témuž božstvu? Jisto alespoň jest, že jeho obraz, v němž křesťanství produševňuje a pastelově tlumí helénskou lásku k životu, vzbuzuje nebezpečné a velmi kacířské myšlenky.

Obsahově spřízněn s Giocondou Leonarda da Vinci, rozšafně a spolu pronikavě objasňuje její záhadný úsměv. V pravdě jej překládá z démoničnosti do křesťanské pokory, jež zná své běsy, avšak věří, že s pomocí boží je ovládne a zkrotí.

Táž znepokojivá otázka po smyslu bytí a mravnosti, tolik příznačná pro rozhraní 15. a 16. věku, hledí na nás z díla obou umělců, ale jak odlišným prizmatem duší bylo jí projíti!

Kompozičním a ideovým středem obrazu Belliniho je Jezulátko. Patříc v neurčito, Matka chová je mechanicky; zvykla si již příliš hýčkati je, než aby na to myslila. Jsouc s ním domněle stále ještě tak spojena, že sama v sobě nejlépe čte jeho přání, aniž jí je třeba uhadovati je ze synových očí, zapomíná dítěte, když neslyší jeho pláče. Stačí jí, je-li pokojno po nasycení a spánku. Nevšímá si jeho vzhůru upřených očí, ani trpce sevřených rtíků.

V jeho pohled hroužila se tenkráte, když vpíjel se v ni z nezměrných dálek nebytí. O tohoto určitého tvora na svém klíně se však již tolik nezajímá. Je tak všedně zřetelný, jsa tělem z jejího těla. Co v něm pro ni může býti tajemného, zná-li do posledního záhybku a chloupku každý údeček a vytušuje-li předem, kdy obrátí se po jejím prsu a kdy sklížená očka upomenou o lůžko?

Přesvědčena, že péčí o jeho tělesné blaho dosti vykonává, vzdává se bezstarostně a bez výčitek svým snům. Pravděpodobně v nich zase předbíhá čas a potkává syna-pachole, syna-jinocha, syna-muže, ale častěji asi oddává se pocitu svého spříznění s přírodou, v jejíž náruč se stále a stále vrací. V ní okřívá, v ní sílí, v ní se i rozkochává, toužíc s ní úplně splynouti. Rodičky jsou nejčastěji podvědomě panteistkami.

Úlohu duchového ženství v osudu dítěte přejímá za matku světice Kateřina: ta jediná se nad ním jasnovidně zadumává a přes hradbu těla vhlíží se v ducha zrozeného k velikým úkolům; ta jediná též spatřuje budoucí Golgathu a ta jediná tuší pravdu a zachvívá se blízkostí Spasitele.

Utajuje svou předtuchu, blažena, že matka zkolébává se nadějemi v průměrný průběh života synova. Tak je to dobře. Tak jsou role správně rozděleny. Vždyť kdyby i matky děsil kříž na obzoru, zdaž rodili by se vůbec synové? Matka sní o štěstí nestrachujíc se Golgath, matka prostě důvěřuje životu i přírodě, v jichž lokty sama se stulila.

Nejbolestněji, nejnechápavěji ptá se zrak Magdalin. Zapírána těmi, kdož v milostných křečích za noci se jí svíjejí u nohou, žebroníce o její přízeň, v opuštěnosti bezradně se ohlíží po vysvětlení ke svým mučivým otázkám.

Náboženství a morálka vyvrhují ji z lidstva jako prašivinu. Přijala by spravedlivý rozsudek kajícně; opovrhuje beztak sama sebou. Ale kterak se smířiti s ortelem vyneseným lidmi, již sami s ní smilní?

Magdalena nechápe.

Volky nevolky ustavičně přemítá, má-li se tedy zatratiti a vyseknouti z těla společnosti nebo se pomstíti za ukrutné bezpráví, které se na ní od věků páše. Jak si však zjednati zadostiučinění ve své bezmocnosti? Palčivá směs zoufalství, pochyb, dohadů a žízně po uznání a opětném přijetí v uzavřený kruh člověčenstva hárá v jejím nitru.

Co je jí po madonách, dětech jejich, co i po Kateřinách, k nimž obrátil život svou sluneční tvář! Ty již přistály a přimkly se k němu, pro ně není v něm záhad. Jsou slepé a hluché k jejímu utrpení, sobecky zaujaty svým posláním a pyšné jeho důstojností. Je hýčká táž společnost, která k ní, osiřelé, chová
se tak macešsky.

Nemohouc se s nimi posestřiti, Magdalena i jich nenávidí, když pro ni nemají než pohrdání, nenávist a výčitky.

Nevzdává se, ani nekaje.

Tak jednoduše a idylicky řeší její případ pouze legenda, která disonance převádí v harmonii. Magdalena se sice rozplývá v pláči u Kristových nohou, ne však z lítosti, nýbrž z vděčnosti; protože krajnosti se dotkly a úpěnlivý pohled ze spodiny lidství setkal se s bratrskou účastí Bohočlověka. Nejvyšší nezavrhl nejbědnější, ale vyjda jí v ústrety, teplým pochopením roztavil její zášť a její zatvrzelost.

Ten, jenž směl souditi a odsouditi, nesoudí. Nejnevinnější a přece bratr v utrpení je zdupán týmž davem, který i ji chtěl ukamenovati. A jeho oči odpouštějí a jeho srdce modlí se za pronásledovatele.

Dvojí muka vypučelá z jedné bezměrné ubohosti lidstva a vzájemně se podmiňující! Bez jedněch nebylo by ani druhých. Nebýt Magdalen, zdaž rodili by se spasitelé?

Ten bezmyšlenkovitý, ohromný lidský proud, jenž z temna věků valí se do neznámého budoucna, odměňuje je stejně; vysáv z nich všechnu sílu, mrtvolami vymítá je na břeh. Nalevo odhazuje nesčetné oběti své vilnosti, napravo své mravokárce, kteří spoutávají v něm zvíře a snaží se jej učiniti hodným jména člověk.

Kdyby ji mírný Kristův pohled nekrotil, Magdalena plivala by opovržením po samozvaných karatelích. Ale svaté je jí přání toho, jenž s protějšího břehu lidství podal jí pomocnou ruku a svým milosrdenstvím smyl její hanbu. I noříc se neodvratně v jeho zraky, snaží se porozuměti povelu v nich utajenému. Hle, svádí ji s pranýře a zve dále k zástupu žen, v nějž ji zařazuje. Sleduje ho náměsíčně a když se konečně, propuštěna pokynem, od něho odpoutává, vidí se v sousedství madon a Kateřin.

Výsměch? Pravda?

Nerozpoznává toho dosud přesně, avšak již přemožena v lítostné pokoře se uklání, skládajíc ruce na prsou tím prapůvodním pohybem, který snad u všech národů značí: „Pane, hle služebnice tvá i toho, jejž uctíváš“.

Skončí se její mučednictví a počne pro ni nový život, když jí bylo odpuštěno? Ani toho neví ubohá lidská ovce, která marně žadoní horečnými zraky o odpověď ke své životní otázce: bylo-li i jejího zneuctění lidstvu třeba? Veliké mlčení ji obklopuje.

Vinice nebo oběť?

Proč se jí ujal Pán? Aby jí urovnal cestu k nápravě? Přikázal jí přece: „Jdiž a nehřeš více!“

Ale zdaž je to vůbec možné? Zdaž Jeho svět je totožný s oním, v němž je jí žíti? Prožila příliš mnoho, než aby mohla lehkověrně zapomenouti na nenasytnou žádostivost těla, a tož rozděluje si svět na dvě velmi nestejné části: na část Jeho a na část neznámé moci, které podléhá veškero ostatní lidstvo. Obě věčně budou spolu zápoliti a nikdy se nesmíří, nikdy jedna druhé si nepodmaní. Avšak u Boha asi jest jednota; tam jsou oba díly nějak smířeny, neboť Magdalena dobře se rozpomíná, že pokud se zvala Aspasie, Lais nebo Fryné, tehdejší Zeus jí naprosto nebyl nepřízniv, svěřiv ji ochraně mocné Afrodity.

Zná svou odvěkost, i když neví bezpečně, je-li starší než madona; než Kateřina však jistě. Není dokonce prvorozenou? Ale – proč pak je tedy pokrytecky zapírána, když se zřejmě dosud nepřežila a své smrti ani nedohlíží? Zemře vůbec? Je smrtelnicí nebo nesmrtelnou bohyní, které krátkozraká zášť marně ukládá o bezživotí?

Zbytečno pátrati, když ani bozi nechovají se k ní neproměnně: včera ji zvali družkou a dnes jí neznají; v Evropě odsuzují, v Asii oslavují. A lidé jsouce jen jejich odlikou, opičí se po vzorech, které si vztyčili. Života pak, této mlčelivé sfinx, teprve se nedoptáš. Nebo odpovídá pohlavní žádostí až příliš zřetelně?

Pojetím Magdaleny Bellini ještě snad i vystupňoval pochopení a milosrdenství Kristovo, předobraziv v ní poněkud samu Soňu Dostojevského. Ač byl synem doby savanarolovské, přece ani dědictví renesance v sobě nezapřel. Poctivě vyznává, že svět proň není uzavřen v žebroví gotického chrámu a stále si připomíná širých dálav za jeho barevnými okny.

Jelikož svého poznání zbaběle nezúžil a žádnému kultu neotročil, řídě se věrně svým nejvnitřnějším přesvědčením, Bellini pracoval pro věčnost a stal se jedním z vůdčích představitelů jasného Ježíšova křesťanství, které neopovrhuje opravdovou moudrostí antiky, ale i od ní se poučuje.